Bona espero (kapitoly 15 – 21)

15. Dobrovolníci dobré vůle

Cítím se v Bona Espero jako malá kapička, vytrvale kapající, a rozpouštějící žulovou horu.[1]

Aneta Ubik – dobrovolnice v roce 2004

Ursulo, kolik dobrovolníků prošlo v Bona Espero?

Jestli bychom započítali také hosty a návštěvníky na několik hodin, tak to nelze určit, možná tak několik tisíc osob. Určeme si ale přesně co jsou to dobrovolníci. Je to člověk, který z vlastní vůle a svými vlastními prostředky přichází sem, aby tu žil nějaký čas a přispíval k fungování a rozvoji Bona Espero svou ochotou k práci a svými schopnostmi. Počet těchto osob již jistě překročil stovku.

Kdo z dobrovolníků byl zde nejdéle?

To je delikátní otázka! Musím jmenovat mého muže a mne; jsme tady již 33 let bez přerušení. Dobrovolníci byli také všichni zakladatelé Bona Espero: Arthur Vellozo byl svázán se svým dílem 26 let, ale s přestávkami. Nyní tady bude odpočívat na věky. Jiní dobrovolníci, hlavně Brazilci, zde strávili víceméně po jednom roce, několikrát se vracívali, ale zahraniční dobrovolníci byli vždy limitování platností svého víza, které obyčejně trvalo 3 měsíce, přesto se nám někdy podařilo vízum prodloužit na šest měsíců.

Když přijde dobrovolník do Bona Espero, co musí udělat?

To je stereotypní otázka: Co musím dělat? Tak se jich ptá většina a pokračují: Kolik hodin musím pracovat? Od kolika do kolika? Kde si mohu vyzvednout pracovní oděv? V neděli se také pracuje? Odpovídám: Vy nemusíte vůbec nic. Jestli chcete, můžete přispět svou prací zejména tím, co umíte, nebo rádi děláte. Tady nemáme píchačky, protože víme, že den má 24 hodin. V sobotu a v neděli se ve škole nevyučuje, ale Bona Espero je rodina a proto unavení  učitelé budou jen rádi, když jim pomůžete. Po tomto vysvětlení je ale upozorním: Nepočítejte s tím, že vám někdo bude sloužit. Zde se každý sám stará o sebe, uklízí svou místnost, pere si sám prádlo. My to tak děláme také.

Každý dobrovolník dostává stejné instrukce?

Ne, kdo chce pracovat, snadno si najde místo kde je ho zapotřebí. Často situace sama diktuje úkoly. Tak tomu bylo při našem příchodu. Úžasný dobrovolník byl Sirio Silva, který přišel na půl roku učit naše syny portugalštinu, ale pracoval s nimi na stavbě plotu dlouhém dva kilometry, který dosud stojí.[2] Také jsme již mluvili o úžasných stavitelích první školy: Gisele, Jeanovi, Davidovi a Gerhardovi. Za zmínku stojí Trevor Steele, známý spisovatel, nejzručnější dojič krav.

V těch dobách i jen cesta z Brasília do Bona Espero byla hrdinským činem. Že?

Tak výstižně se může mluvit o dobrodružství Němky Elizabeth Rittersbachové. V Brasília ji nikdo nečekal, protože její telegram o příchodu dorazil o dva týdny později po jejím příchodu. Na letišti se snažila najmout taxík, ale žádný taxikář nevěděl kudy jet do Alto Paraiso. Naštěstí měla sebou mapu s označenou cestou až do Bona Espero. Nakonec jeden taxikář souhlasil, že ji odveze za 200 dolarů. Od rána do pozdního večera jeli hroznou neasfaltovanou cestou plnou děr přes několik provizorních mostů. V hluboké tmě museli zastavit u řeky Buriti, kde nebyl most. Elisbeth nám vyprávěla, že se tam s taxikářem objali a oba začali plakat. Pak si usušili slzy a dodali si odvahu a přešli spolu řeku pěšky. Auto se zavazadly zůstalo na druhém břehu a dvojice po šesti kilometrech uviděla svítící okno „pionýrského domu“. Dveře otevřela americká dobrovolnice Martha. Když viděla ve tmě neznámé lidi, myslela, že jsou to Brazilci. Nemluvila portugalsky a stále energicky opakovala: Ursula, Guiseppe, Ursula, Guiseppe! a ukazovala pořád směrem k „bílému domu“.

Elizabeth nemluvila esperantem?

Obě ženy jím mluvily velmi dobře, ale jedna pro únavu, druhá ze strachu, si myslely, že v pustině o půlnoci se s cizími lidmi esperantem nemluví. Ta nešťastná dvojice přešla řeku Mulungú po mostě, který v té době již naštěstí stál a posledními silami se doplazili k „bílému domu“.

A zde skončila jejich kalvárie ve vašem obětí.

Ne byla to ironie osudu. Ten den jsem já a Guiseppe byli v Brasília, v nemocnici kvůli mé zlomené noze. Kdyby ten nešťastný telegram přišel včas, mohli bychom Elizabeth vyzvednout na letišti a následující den ji dovézt do Bona Espero. V „bílím domě“ byl náš syn Dario, tenkrát šestnáctiletý. Rychle připravil lůžka pro oba nečekané hosty. Elizabeth nabyla po strastiplné cestě brzy opět rovnováhu, protože se jí naskytl zajímavý úkol. Kráva, která porodila tele hned po porodu zemřela po uštknutí hadem. Nová dobrovolnice se začala snažit telátku nahradit matku. Krmila telátko mlékem z láhve, starala se o něj, dokonce ho měla nějaký čas ve zvláštní místnosti v domě. Bylo to nejšťastnější telátko v historii Bona Espero a možná že i v celém světě, které rozumělo esperantsky a čile reagovalo, když slyšelo své jméno: Bovido!“[3]

Má Bona Espero vypracovaný nějaký program na získávání dobrovolníků?

My nejsme průmyslový podnik, ale malý výchovný institut, který má rodinný charakter. Neděláme nábor pracovníků, počítáme s dobrou vůlí esperantistů. Když dobrovolníci přicházejí, nejsou podrobováni nějaké disciplíně, ale stávají se členy rodiny a v takovém duchu je vedeno jejich dobrovolnictví. Kdo opravdu chce, najde si užitečnou práci. Právě odjeli manželé Astrid a Erik Mortensonovi. Přišli jen na tři dny, jejich hlavním cílem byly prázdniny v Rio de Janeiro. Ale právě přijel z Brasília kamion s nábytkem a různým vybavením, také s počítači, které Bona Esperu věnoval náš syn Dario. K celému nákladu ještě přidal kola, většinou poškozená, které majitelé odložili ve sklepě v domě, kde máme byt. Když Erik uviděl kola, rozhodl se je opravit. Odvolal telefonicky rezervaci hotelu v Copacabaně a během dvou týdnů opravil jedenáct kol. Dnes jsou kola velikou atrakcí pro naše děti.

Nyní zde tráví velikonoční prázdniny předseda německé „Subtena Societo de Bona Espero“, Otto Nelken se svou manželkou Uschi. Často je vidím, jak pracují.

I přesto, že jejich dobrovolnictví je hlavně v Německu, kde se snaží získat peníze pro naše děti. Stejně tak nám pomáhá i bývalá předsedkyně Heti Fischerová, která přišla s celou rodinou v roce 1994. Jejím manžel Rudolf, pokladník spolku, postavil během měsíce zídku kolem sportovního hřiště. Zakladatelka „Societo“, Margaret Brandenburgová navštívila Bona Esero v roce 1979 a během čtyř týdnů pilně pracovala v kuchyni. Také nyní tam potřebujeme dobrovolníky, zejména o víkendu, kdy zaměstnaná kuchařka má právo na odpočinek. Když není dobrovolník, vařím já s učitelkami, které toho mají víc než dost.

Když jsem si prohlížel knihu hostů, zastavil jsem se u zápisu Anety Ubikové a rozhodl jsem se, že její zápis použiji na nadpis této kapitoly. Kdo, nebo co je „guto malgranda“?

Aneta Ubiková byla Polka, žijící v Německu se svou rodinou, která tam přišla v osmdesátých letech. V roce 2004 jako devatenáctiletá studentka strávila v Bona Espero šest měsíců, a její příspěvek přinesl výsledky, o kterých by se dalo dlouho mluvit. Aneta se nikdy neptala co se má dělat, protože byla vždy tam, kde byly potřeba ruce: v kuchyni, na zahradě, v domech, tu zametala, tu učila děti, hrála sis nimi…

Tedy, vytrvale, kapku po kapce…“konstante frapante“

Vyučování esperanta brala Aneta jako svou misi a dělala to dobře a s radostí. Její esperanto bylo obdivuhodné, znělo přirozeně, nádherně. Televizní výrobna filmů „União Planetária“ ji pozvalo k rozhovoru, ve kterém se zmínili o umělém Zamehofově jazyku. Řekla: Já nerozumím o čem to mluvíte. Esperanto je pro mne nejpřirozenější jazyk na světě, protože jím mluvím celý život se svým otcem. Anete je příkladem vzácného fenoménu – rodinné trojjazyčnosti. Doma mluví esperantem s otcem, polsky s matkou, a německy se svou sestrou, které byl rok, když přišli do Německa; jejím „přirozeným“ jazykem je němčina. Její trojjazyčnost jí posloužila jako propedeutika, Aneta se snadno učí jazyky, umí jich desítku a pomýšlí na kariéru diplomatky.

V roce 1996 jsem navštívil Bona Espero, které vedl v té době při vaší nepřítomnosti mladý Polák Marian Łuczywo. Vyprávěl mi, že když byl čtrnáctiletým chlapcem, viděl v polské televizi můj film „Angulo de Bona Espero“ a rozhodl se naučit esperanto a navštívit Bona Espero.

Také on byl úžasný dobrovolník, pracovitý a odpovědný. S plnou důvěrou jsme mu předali starost o Bona Espero na celý měsíc. Byl to diplomovaný esperantista, studoval esperanto na univerzitě v Budapešti, a s úspěchem také učil matematiku. Jednou, když přišla státní školní inspektorka, nechtěla uvěřit, že pomocí esperanta se může vyučovat matematika a pak se ještě podivila, že dobře rozumí Mariově výkladu. Maria navštívila jeho korejská přítelkyně a pak spolu odjeli. Nedávno jsem se dověděla, že se stali manželi a mají prodejnu v Budapešti.

V osmdesátých letech mnoho Poláků hledalo práci v zahraničí. Dostalo Bona Espero nějaké konkrétní žádosti?

Jeden esperantista se dotazoval, jak dlouho se musí v Bona Espero pracovat, aby si vydělal na auto. Přišla také jiná nabídka od muže, který se rozvedl a stal se invalidní pro páteřní obtíže. Dostával důchod a byl zcela volný. Napsal: Jsem připraven vyučovat esperanto v Bona Espero. Na podobné nabídky jsme připraveni zdvořile poděkovat, protože učit esperanto jako náplň pro dobrovolníka nestačí. Kromě toho po zkušenostech z minula dáváme přednost dobrovolníkům, kteří přichází v páru. Takovým typickým párem byl Krysztof Magdziak a Agnieszka Drelichová z Toruně v Polsku. Nejdříve se podrobně vyptali na Bona Espero, potom jeli do Francie na sběr vína, aby si vydělali peníze na letenky. Strávili v Bona Espero šest měsíců v roce 1999 a zanechali zde na sebe pěknou vzpomínku.

Čím to bylo?

Kromě své pracovitosti, veselosti a optimismu polská dvojice překvapila svou fantazií. Uspořádala hry, ve kterých děti a dospělí plnili svoje role. Jednou přeměnili jídelnu na hvězdičkovou restauraci. Děti ve dvojicích si připravily pro sebe slušivé oblečení. Již jsem vypravovala, že v balících z Evropy přicházely někdy luxusní oděvy, kravaty, plesové šaty, zcela nevyužitelné v Bona Espero, ale ani v regionu pro místní obyvatele. Kristoforo a Agnesa vyzdobili jídelnu na „luxusní restauraci“ a nakreslili překrásné jídelní lístky. Mnoho chodů byly v podstatě různé pizzy, ale nesly jména vybraných lahůdek. Čtyři dívky se vyškolily na servírky. Takové „lukulské hody“ se nejen líbily dětem, ale také posílily jejich pocit důstojnost a „číšnice“ cítily, že plní důležitou odbornou práci. Následující den zase obsluhovali jiní „profesionálové“. Můžete si představit, jak to děti bavilo.

A profesionální kuchaři někdy byli v Bona Espero jako dobrovolníci?

Měli jsme vždy problémy s najímáním vhodných lidí do kuchyně. V roce 1975 jsme se rozhodli přijmout kuchařku z daleké Goiãnie, ale ona si stanovila podmínku, abychom nejdříve zaplatili její dluhy a dali dopředu zálohu. Najali jsme proto jinou ženu, která sebou přivedla šest svých dětí a zaměstnala je v kuchyni jako své pomocníky. Kuchyň se stala jídelnou pro bezedné žaludky její rodiny na účet Bona Espero. Jen si představte, jak asi vypadala kuchyň kde bylo sedm kuchařů. Kvůli zdravotnickým důvodům jsme rodinu propustili. Ale jednou se naskytla příležitost přijmout opravdového profesionála. Byl to Ettore Agnelli, kuchař z elegantního hotelu na britském ostrově Jersey, synovec Guiseppovy švagrové, nabídl se jako dobrovolník. Samozřejmě jsme ho srdečně přijali, ačkoliv ho Guiseppe sotva znal. Přišel s Marion, kterou představil jako svou manželku. V Bona Espero začala „bešámelová éra“. Jedli jsme lahůdky; takové jaké jsem jedla, když jsem pracovala jako tlumočnice a stolovala s prezidenty, ministry a milionáři.

Vaše vyprávění ve mně vyvolává chutě. Proč už ten kuchař tady není?

Jako obvykle, na vině je žena. Marion plakávala, trpěla steskem po svém manželovi, kterým jak se ukázalo nebyl Ettore,…ale jeho soused. Ital lákal sousedku na společné štěstí v Jižní Americe…Jak skončilo toto nešťastné dobrodružství ani nechci vědět. Nejdříve jsme museli doplnit katastroficky vyjedenou rezervu našich zásob.

„O úspěších v Bona Espero říkají vše dětské usměvavé tváře“ – poznamenal Patrick Etienne, dobrovolník z Francie.

To byl sympatický čtyřicátník, který obětoval Bona Esperu své prázdniny. V roce 2003 zde pracoval celý měsíc v zahradě a ještě přistavěl k našemu domu zastřešení pro auto.

„V Bona Esperu jsem zjistil, že ananasy nerostou na stromech, a naučil jsem se odpovědnosti“. To napsal 11.prosince 2001 Tobias Spelz.

Tento mladý Němec si vybral za téma své abiturientské práce esperanto, ačkoliv o něm nic nevěděl. Naučil se jazyk přes internet, kde také našel informaci o Bona Espero. Napsal nám žádost o dobrovolnictví. V Brasilia byl přijat jiným našim dobrovolníkem, který byl prvním člověkem, který ho oslovil v mezinárodním jazyku. Tobias nikdy nezahálel, uměl si sám najít práci. Hodně si hrál s dětmi a po tříměsíčním pobytu v esperantu velmi pokročil. Za rok se opakoval podobný případ. Devatenáctiletá Němka Marit Bohrová přišla jako dobrovolnice, aby posoudila „myšlenku a realizaci“. Jako abiturientské téma si vybrala náš domov Bona Espero. Ve své osmistránkové práci použila zprávy německého „Subtena Societo“. Byla to velmi užitečná a nadšená dobrovolnice a stále s námi udržuje vztahy. „Subtena Societo“ nás informovalo, že o vánocích 2007 přišlo na jeho konto 1.000 eur od Maritiny učitelky. Suma byla vybrána v její škole. Právě jsme dostali dopis o její svatbě, stala se paní Kirscherovou. Mimochodem, její otec Wolfgang Bohr, byl zvolen do výboru Německého esperantského svazu.

Riccardo Pinori byl také mladík? 1.8.2002 napsal: „…nejzajímavější a láskyplné zkušenosti v mém životě.“

Byl mladý v sedmdesátých letech, když Guiseppe vyučoval esperanto na univerzitě v Turíně. Po třiceti letech zde prožíval Riccardo druhé mládí a novou lásku. V roce 2004, jako profesionální elektrotechnik, ve velké míře zmodernizoval elektroinstalaci v Bona Espero a zanechal výborné výsledky své píle a vy to můžete obdivovat každý večer. Jsou to lampy podél cest v areálu Bona Espero a vytváří to krásný park. V noci je možno se pohybovat a vyhnout se hadům, kteří vylézají při stmívání ze svých úkrytů a hledají kořist.

A tyto lampy ozářily novou Italovu lásku?

Opravdu! Jmenovala se Giovanna. Byla to Riccardova kolegyně v telefonním podniku v Římě a kvůli němu se naučila esperanto. Přijela na poslední měsíc Riccardova pobytu a zamilovala si také Bona Espero. V roce 2005 nás Riccardo a Giovanna překvapili originálním přáním, chtěli se vzít v Bona Espero. Navrhli jsme jim spojit svatbu s otevřením našeho nového velkého domu. Opatřili si dokumenty potřebné pro sňatek v zahraničí. Sňatek se musel odehrát za přítomnosti italského konzula. Zhatil to byrokratický přístup, vlastně konzulova lenost. Jeho pověření v Brazílii mělo končit a sňatek stále oddaloval tak dlouho, až již ho nebylo možno uskutečnit. Ale snoubencům se podařilo v den odletu uskutečnit sňatek v Římě a vrátit se jako novomanželé do Bona Espero.

A to již pořádání svatby nebylo aktuální…

Přes tyto obtíže svatební slavnost proběhla, jen bez podpisování dokumentů. Na svatbě bylo skoro sto hostů: bonesperáni, dobrovolníci a brazilští esperantisté. Generální ředitel Bona Espero, Ulisses Riedel vedl obřad, obstaral orchestr, salon nového domu byl krásně vyzdobený. Nevěsta měla elegantní šaty, ale ne bílé. Všechny děti byly bíle oblečeny a velké přání neslo nápis: Ať Vaše společná cesta do Alto Paraíso je dobrým začátkem Vašeho rajského společného života! Svatba italského páru a zahájení v našem nejmodernějším domě mělo symbolickou hodnotu. Výborně se předvedla nová kuchyně, podávaly se lahůdky hodné význačné události.

Originálně přispěl Němec Michael Cwik. 20.srpna 2002 zaznamenal v knize hostů zeměpisnou polohu Bona Espero. Leží na jižní šířce 14°08´,143  a západní délce 47°37´,080 ve výšce 1.212 m, ve vzdálenosti 8.747 km od Bruselu, 9.042 od Berlína a 8.712 od Říma.

Michael Cwik, dlouholetý pracovník v úřadu Evropské unie v Bruselu, je znám tím, že se rád zúčastňuje esperantských kongresů a přilétá tam vlastním letadlem. Jako zkušený pilot určuje svou aktuální polohu na každém místě na zeměkouli. S Michaelem hodně spolupracujeme v rotariánském prostředí. Hodně nám pomohl v Evropě, kde v rotariánských klubech prováděl peněžní sbírku na nákup automobilu, který nyní  používá péče o mládež v Alto Paraíso.

Mám pravdu, že Bona Espeo přitahuje mimořádné lidi?

Taková byla beze sporu Němka Karoline. Její otec, Christoph Wyneken, známý dirigent, přijel pořádat několik koncertů v opeře hlavního města. Německý kulturní atašé, Peter Platte ho přivedl do Bona Espero. Hudebník pravděpodobně vyprávěl své dceři s velikým nadšením o škole na statku, takže ona, když skončila studium, napsala nám, že hodlá přijet jako dobrovolnice. Přirozeně jsme ji pozvali, ale upozornili, že jazykem v naší instituci je esperanto. Karoline se tři měsíce učila jazyk a v roce 1999 přijela s…violoncellem. Studovala také hudbu a jejím hlavním nástrojem byl kontrabas.

Hudebníci si většinou šetří prsty a vyhýbají se tělesné práci.

Přesto ale Karoline ochotně pracovala v kuchyni, hodně si hrála s dětmi, ale hlavní její náplní byla hudba. Ta dlouhá, hubená dívka hrající na svůj rozměrný nástroj v pustině, za sebou Monto Baleno, byla fascinujícím obrazem. Ráda cvičila uprostřed savany, ale také hrála dětem, které před tím ve svém životě nikdy neviděly tak veliký hudební nástroj.

V knize hostů jsem našel její zápis: “Bona Espero je moje rodina.“ A jiný zápis ze 17.ledna 2002 pochází od jiného umělce, podepsaný jako „Bardo sen Barbo“.

To je známý esperantský zpěvák, Georgo Handzlik. Byl zde se svou dcerou a manželkou Margaretou. Nikdo si tenkrát nepomyslil, že bude brzy zvolená poslankyní do Evropského parlamentu. Georgo nám nechal svůj proslavený hit Mi volas danki vin, sinjoro Ludoviko[4], který naše děti rády zpívají. Ještě o trochu dříve byl u nás jako dobrovolník celý rok esperantista, kytarista, Cassius Desconsi, který přišel z Pato Branco ve státě Paraná. Hrál také na klavír a uměl děti zabavit různými věcmi. Generální ředitel Bona Espero, Ulisses Riedel ocenil jeho talent a zaměstnal ho ve svém filmovém podniku.

Podle mne nejzajímavější formu uměleckého dobrovolnictví praktikovala rodina Nardotových.

Již v roce 1995 otec Adelmo, první violloncelista operního orchestru v Brasília, jeho manželka Vania a jejich dospívající děti Jean a Lys připravili esperantský hudební pořad a odjeli s ním na Světový esperantský kongres do Tampere. Zde měli úspěch. Otec ale brzy přišel o život při dopravní nehodě, ale Lys a Jean pokračovali ve svých studiích hudby a zpěvu. Nyní jsou oba profesí operními zpěváky. Jean má přízvisko: „brazilský Pavarotti“a je mu skutečně podobný. Přesto, že jsou velmi zaměstnaní, sourozenci se svou matkou často navštěvují Bona Espero a koncertují pro děti na vysoké virtuosní úrovni. A děti si to užívají.

Právě jsem slyšel hymnu Bona Esera. Čí je to dílo?

Od argentinského dobrovolníka Alejandra Cossavelly, význačné osoby hudebního hnutí v Esperantii. Napsal text a složil hudbu bez záměru vytvořit hymnu, Píseň se však dětem velmi líbila a rádi ji zpívají. Toto je refrén:

En Bona Espero ni loĝas

                                                        Pace kaj en harmoni´.

                                                        Tiun trezoron ni havas

                                                        Kaj emas donaci al Vi.

Alejandro přišel poprvé do Bona Espero v roce 2002 a hodně se zabýval dětmi, hlavně je učil esperanto zábavně a zpíváním. V roce 2006 se vrátil a zůstal dva měsíce. Ke svému programu si přidal nový úkol. Každé ráno čtyři hodiny vykonával těžkou fyzickou práci. Kopal jámy pro sázení banánovníků. Celkem jich bylo zasázeno čtyřicet. Očekáváme, že sklidíme 600 kg banánů ročně.

Který umělec ozdobil stěny domů v Bona Espero? Nenašel jsem o tom nic v knize hostů.

 

Ne všichni dobrovolníci se zapisují, buď zapomenou, nebo mají odpor k psaní. Katalánec Arnau Torras dával přednost štětci před propiskou. V roce 2002 strávil v Bona Espero měsíc a ozdobil všechny zdi. Namaloval v portugalštině a v esperantu názvy domů a čísla pokojů. Měl svůj individuální styl, komponoval všechny figury, písmena, číslice a symboly jako květy. Když se díváte na naše pestré kvetoucí zdi, těžko uvěříte, že Alejandro je kreslíř ilustrací komiksové esperantské revue „Kancerkliniko“.

Arnauovy květiny mě inspirovaly klasifikovat dobrovolníky následovně: nezapomenutelné květy – jejichž práce slouží Bona Esperu; dočasné květy – ti kteří ozvláštní život v domově; chryzantemy – kteří způsobují…krize.

Chryzantémy. Tak můžeme eufemisticky nazvat skupinu, která v roce 1983 zorganizovala „puč“, zavřela školu, vyhnala děti a skoro zničila Bona Espero.

Tenkrát naštěstí krizi vyřešila nefungující čerpadlo na vodu. Kdo byl další „chryzantémou“?

Zdůrazňuji, že se absolutně nejedná o známou zasloužilou japonskou esperantistku, ale určitě o Italku Gildu. V roce 1986 jsem se seznámila na Světovém kongresu v Pekingu s advokátkou středního věku. Projevila zájem vyučovat v Bona Espero šití, ale po několik let o ní nebylo nic slyšet. Až v srpnu 1992 poslala dopis a oznamovala svůj úmysl splnit slib v blížícím se listopadu. Protože jsem si pamatovala, že je vášnivou kuřačkou, jemně jsem ji upozornila, že by to mohlo být na závadu našim výchovným principům. V odpovědi se o tom ani nezmínila, zřejmě to byla pro ni banalita, a oznámila svůj příjezd na 25.listopad v noci na letiště v Brasília, a žádala, abychom ji tam čekali. Také nás v dopise informovala o svém plánu navštívit čtyři další města v Brazílii, protože má zlevněnou letenku zakoupenou v Evropě.

Proč se rozhodla přijet na konci školního roku?

Upozornila jsem ji na to a doporučila jí, aby nejdříve cestovala po Brazílii se svou zlevněnou letenkou a přijela k nám až se děti zase vrátí do školy. Přesto telefonicky potvrdila svůj příjezd a skutečně se objevila v Bona Espero. V domově bylo jen několik chlapců, kteří si raději hráli s míčem, než by se učili šít. Gilda neměla co na práci. Ráno si zvykla chodit do kuchyně v průhledném negližé a přitahovala zájem našich hochů. Pila kávu a volně předváděla krásu svých padesáti let a také kouřila jako lokomotiva, což bylo také středem zájmu našich chlapců. Abychom vyhověli jejím lidským právům na kouření a ochránili děti před zhoubným zvykem, navrhli jsme jí, aby se přestěhovala do volného domku po Otto Sandkühlerovi. Gilda se urazila, protože aby mohla kouřit, musí si nejdříve vypít kávu a to ji opravňuje chodit ráno do kuchyně. Uplynuly dva měsíce, kdy plně uplatňovala své právo ráno navštěvovat kuchyň a využívat právo na kouření. Koncem ledna, právě když začal školní rok a její plán na výuku šití by se mohl realizovat, se rozhodla pro turistické cesty a požádala, abychom ji odvezli do Brasília.

Na letiště?

Ne, Gilda chtěla nejdříve navštívit hlavní město a přitom navázala kontakty s esperantisty, mezi jinými se seznámila s Rosou a pak i s Dr. Marciou a ještě s několika z jejich kolektivu. Pak opět společně napadli Bona Espero. Italka jako profesionální právnička vyhledala dokumenty a pomocí komplotu vyrobila dokumentů ještě asi dvacet. Ty pak poslala 15.května1993 Michaele Lipariové, tehdejší sekretářce UEA (Světová esperantská asociace). V nich byl Guiseppe mimo jiného obviněn, že udal sympatizanty italské komunistické strany vedení FIATU a vyvolal jejich propuštění; načež ho propuštění pronásledovali a Bona Espero bylo pro něj tedy dobrým únikem.

Zdá se, že jste diametrálně změnili svou politickou koncepci. Zprvu vás obviňovali pro rozšiřování komunistické agitace!

Tenkrát vládla v Brazílii vojenská diktatura, která bojovala proti komunismu, zatím co v devadesátých letech vládly demokratické struktury a levicové politické přesvědčení se stalo módní, tedy persekuce komunistů se hodila víc pro veřejné zostuzování. Když Gilda nenašla nikoho v UEA, kdo by jí věřil, začala útočit v našich rodných zemích. Podařilo se jí přesvědčit tehdejšího předsedu Italské esperantské federace k podpisu dopisu pro Německý esperantský svaz s požadavkem, aby věc byla zařazena na program jednání v obou organizacích. Když se Němci dotazovali Itala na uvedený dopis, tvrdil, že dopis podepsal, ale…nečetl ho, věřil advokátce.

Utrpěl komplot fiasko?

Jen v Evropě. V Brazílii Gildini přátelé přijeli do Alto Paraíso, aby zde hledali spojence, Gilda je totiž přesvědčila, že mnoho obyvatel je připraveno svědčit proti nám u soudu. Jejich snahy byly stejně neúspěšné jako v Itálii a v Německu. Záležitost skončila v srpnu 1994 překvapujícím dopisem od Rosy Gildě: Dokumenty, které jste vypracovala jsou absolutně nedůležité, zcela bez hodnoty: kopie osobních dopisů, článek z bulletinů za posledních deset let…Věřit, že bych poslala takovou zprávu a takové „dokumenty“ našemu prezidentovi, státním ministrům, gubernátorovi, komoře brazilských advokátů apod. by bylo pod mou inteligenci. Následovala návštěva tehdejších vedoucích německého „Subtena Societo“, Hedwig a Rudolfa Fischerových, kteří pak ve svém interview pro „Brazila Heroldo“ prohlásili: Nu, cítili jsme potřebu prošetřit věc na místě a můžeme shrnout, že nyní můžeme jasně prohlásit, že obvinění jsou zcela neodůvodněná.

Povídejme si o něčem veselejším. Dobrovolník Vitalij napsal do knihy hostů: „V Bona Espero jsem prožil 22 dnů a nocí v mém životě, kdy jsem byl šťasten.“

Když mám povídat o Vitalijovi, musím začít Sonjou, dobře vychovanou a krásnou dívkou z Rio de Janeiro. Pro svou krásu a vzdělanost zůstávala svobodná, ačkoliv již byla čtyřicetiletá. Přála si mít vlastní dítě, to v Bona Espero nebylo proveditelné. Naštěstí přímo z Ruska přijel Vitalij. Jeho objevení lze počítat mezi zázraky, které se někdy objevují v Bona Espero. Vitalij byl inženýr z podniku atomových ponorek v Murmansku. Jednoho dne poznal, že už nemusí pracovat pro sovětské impérium, protože…přestalo existovat. Bývalý sovět bez práce se přihlásil jako dobrovolník do Bona Espero. Neptali jsme se, zda ho sem láká láska k brazilským sirotkům, nebo nenávist k ruským mrazům; poslali jsme mu pozvání, abychom mu umožnili získat brazilské vízum. Vitalij telefonoval z Moskvy, kde se snažil získat vízum a kde brazilské velvyslanectví jeho žádost vyřídilo negativně.

A stal se zázrak?

Ano. Náhodou navštívil Bona Espero můj přítel, vysoký funkcionář ministerstva zahraničních věcí. Když se dověděl o problému, faxoval do Moskvy a Vitalij hned mohl ne jen do vysněné slunné země, ale přímo do náruče krásné Sonji. Ve volných chvílích se mu podařilo kompletně zařídit elektrickou instalaci a vůbec se nebál i různých jiných prací. Jednou navštívil ruskou ambasádu v Brasília a to pak způsobilo invazi ruských diplomatů do Bona Espero. Bylo jich tolik, že to vyvolalo dojem o kolapsu impéria. Přinesli mnoho jídla a nespočetný počet lahví vodky „Stoličnaja“, který do kapky vypili.

Nebyla to slavnost u příležitosti zasnoubení Vitalije a Sonji?

Ne, s nimi se stalo něco nepochopitelného. Koncem roku 1997 se Vitalij vrátil do Ruska a po nějaký čas korespondoval s Bona Espero, ale pak umlkl, možná dostal důležité místo v Moskvě. Sonja zapomněla na rozčarování, když v únoru 1998 přijel z Uruguae Fernando. Bojoval proti diktatuře v Uruguaji v městské gerrile „Tupamaros“, ale nakonec utekl do Švédska. Tam byl zaměstnán v masném průmyslu a pracoval ve velkých mrazírnách v teplotách pod nulou. Když vycházel ven, bývala tam teplota ještě nižší. Po dvou letech prohlásil: Raději se postavím diktatuře v Uruguaji, než mrazu ve Švédsku. Naštěstí se v té době již válečníci stáhli do kasáren a Fernando se vrátil bez problémů do své vlasti.

Jak se dověděl o Bona Espero?

Guiseppe a já jsme jednou navštívili Montevideo a seznámili jsme se s Fernandem v prostředí místních esperantistů. On už o Bona Espero slyšel a rozhodl se pro dobrovolnictví. Fernando se ukázal velmi užitečný při malování domů v Bona Espero a v Alto Paraíso a Sonja mu pomáhala. Ruku v ruce se procházeli, ale o děti neměli zájem. V roce 1999 se rozhodli jet do Rio de Janeiro, aby tam spolu žili.

S datem 2.1.1987 je zápis: „Člověk musí mít odvahu odpovědět: jaru květinou, poli zrnem, pravdě pravdou, lásce láskou a smrti životem.“ Tohle ponaučení zanechal Amilton Jorge Reis el Cuiabá. Kdo to byl?

Ačkoliv od té doby už uplynulo 20 let, dobře si pamatuji toho inteligentního mladíka ze státu Mato Grosso. Přivedl skupinu esperantistů, kteří nezůstali dlouho. U takových kratkých návštěv se nedá určit zda příchozí jsou hosté nebo dobrovolníci. Nyní se stává častěji než dříve, že esperantisté, obzvláště mladí, považují Bona Espero za bezplatný turistický podnik. Vždyť je to ideální místo, kde se mluví esperantem! Schopnost mluvit esperantem je jakoby legitimace, opravňující k bezplatné turistice. Zasluhuji si to, protože jsem esperantista. Nikdy neodmítneme pohostinství esperantistům,kteří nás na své cestě navštíví. I my jsme členy „Pasparta servo“[5]. Přesto vzniká problém, když se esperantista přihlásí jako dobrovolník a po svém příjezdu se chová jako host nebo turista.

Například?

V říjnu 1996 přijela Belgičanka Oliva van Eeghem ne jako dobrovolnice, ale jako prý budoucí odpovědná osoba za Bona Espero. Jako pedagožka byla vítaná. Ale hned po příjezdu prohlásila: Děti mi už stačily, nechci je ani vidět! Přes svoji nechuť k dětem občas souhlasila vyučovat esperanto, ale jiné práce ji vůbec nezajímaly. Volky nevolky si Oliva užívala nicnedělání. To jsme si mysleli, ale ukázalo se, že ona sama se pokládá za …uvězněnou.

Jak se to ukázalo?

V listopadu 1996 organizovalo Bona Espero seminář o informatice. Semináře se zúčastnilo dvacet aktivistů z „Brazila Esperanto-Ligo“. Oliva se bavila se všemi, naříkala na svůj nesvobodný stav v Bona Espero a získala pozvání do různých koutů Brazílie. Když jsme se to dověděli, ochotně jsme jí otevřeli dveře „vězení“ a tak několik měsíců si užívala pohostinnost brazilských esperantistů. Jiným příkladem je Ruska, která oznámila svůj příjezd v roce 2006 a přání být dobrovolnicí 3 měsíce.  Dostala peníze na letenku od „Germana Esperanta Fondaĵo“ a kapesné od dánských esperantistů. Bona Espero se velmi snažilo zajistit jí vízum a plně se za ni zaručilo. Po příjezdu dobře pracovala v dívčím domě. Také dlouhé hodiny vyseděla u počítače, psala články do moskevských novin a využila každou příležitost jet do Alto Paraíso, aby se spojila na internetu a telefonovala do zahraničí. Sotva po jednom měsíci ohlásila své rozhodnutí odejít z Bona Espero a cestovat s esperantským itinerářem.

To je ukázka, jak je možno využít dobrosrdečnost esperantistů k cestování.

Mohla bych citovat mnoho případů, které dokládají, že dobrovolníci ne vždy chápou cíle Bona Espero a někdy si představují „školu na statku“podle svých přání. Mladý Dán, Mathias, přišel v roce 2005 praktikovat veganství, jinými slovy: život se jen ovocem v přesvědčení, že ovoce bude v krátkém čase hlavním jídlem lidstva. Bona Espero se mu zdálo tím nejlepším místem pro jeho dietu. Ale přišel v nevhodnou dobu, kdy byla zralá jen papája a pomeranče. Jídelníček omezený jen na dva chody musel vegan kompenzovat kvantitou. Brzy ovoce chybělo pro děti, které jen žárlivě pozorovaly jak dobrovolník loupe papáju za papájou. Bona Espero možná jedinkrát ve své historii podala obraz podivného ráje bez ovoce. Dán-vegan se musel přestěhovat do Brasília, kde ho dál hostili esperantisté. Tento případ a ještě několik jiných vytvořil mráček nad Bona Espero. Esperantští hosté mají právo věřit, že pomáhají nebo dokonce podporují naši instituci, protože hostující dobrovolníci jsou v jistém směru integrovaný element Bona Espero. Ale nejnepochopitelnější byla nechuť některých dobrovolníků k dětem. Když přišli na statek-školu, divili se, že jsou zde děti.

Asi by dali přednost bezdětné škole. To je teoreticky obhajitelné jako bezalkoholová visky.

Nejsem si jistá, zda vaše porovnání je správné na vzdělávacím poli, ale v určitém smyslu máte pravdu. Dobrovolníci tohoto typu by se rádi uzavřeli do „věže ze slonové kosti“ – teoretizovali by o lásce, bratrství, přátelství v rohu u stolu zcela lhostejní k dětem, které je obklopují.

Určitě tak neseděl Claudete Polozzo z Pato Branco, který v knize hostů k datu 1.10.1999 napsal: „Nestačí mluvit o lásce, je nutno ji dávat. To jsem viděl v Bona Espero.“

Takové je mínění velké většiny dobrovolníků, kteří se starali o děti s otevřeným srdcem. Třeba Gabriela Soldanová z Mnichova.  Jako význačná grafička s velkým týmem připravovala Světovou výstavu v Hannoveru v Německu. Začátkem roku 2001 přišla do Bona Espero nabýt psychickou a fyzickou rovnováhu po vysilující práci. Byla věrnou přítelkyní naší školy, bonesperáni, kteří přicestovali do Německa u ní vždy našli domov. Základním problémem Bona Espero nejsou vždy peníze, ale lidé, přesněji řečeno – dobrovolníci. Bez jejich pomoci bychom se nedočkali čtyřicetiletého výročí. I když několik dobrovolníků vyvolalo vážné krize, při celkové bilanci je jich celkem malý počet. Ti dobří jsou u nás vždy vřele vítaní.

Volontuloj venu kaj agu! AGU kiel: „Ada-senlaca instruistino, Guiseppe-kreiva inĝeniero kaj Ursula-entreprema homo.“[6] Tento zápis jsem našel v knize hostů 7.9.2006. Podepsali ho Maiumi a Victor Sadler.

16. Esperanto parolata[7]

(Zde se hovoří esperantsky)

 

Úplná samostatnost našeho jazyka s jeho duchem se stále upevňuje (…) jakoby všichni esperantisté v celém světě bydleli společně na malém kousku země.

L.L.Zamenhof[8]

V zápisech Bona Espero za rok 2006 se objevila jako dárce padesáti eur „nizozemská dívka“. Kdo to je?

Guiseppe: Teprve nedávno jsem se dověděl, že se jmenuje Pieternel a je jí 13 let, bydlí ve městě Eindhoven. Dříve posílala peníze anonymně , byla sotva devítiletá, když začala pomáhat dětem v Bona Espero. Celá věc začala následovně: v roce 2002 nás navštívili nizozemští přátelé Ru a Katrin Bossongovi. Katrin zveřejňovala své dojmy v místních novinách v Nizozemsku. Článek četla i Pieternel a spontánně uspořádala sbírku mezi spolužáky a vybrala 30 eur. Odnesla je Bossongovým. Následujícího roku se svými spolužáky vyrobila hračky na propagaci Bona Espero a prodávala hračky na ulici. Minulého roku Pieternel poslala oněch 50 eur. Vydělala si je na sběru jahod.

Setkali jste se s tou dívkou?

Ještě ne. Její matka nám poslala mail: Pieternel studuje kromě nizozemštiny angličtinu, němčinu, francouzštinu a latinu. Je velmi zaneprázdněná, proto ji chci uchránit od přetížení. Ale nepochybuji, že Pieternel bude brzy mluvit esperantem, protože se vytrvale zajímá o Bona Espero a přeje si ho navštívit.

Myslím, že neexistuje nic nudnějšího, než bilance, finanční zprávy, rozpočty a všechny další dokumenty, které obsahují číslice. Ale ani toto téma nemůžeme ignorovat.

Domníváte se, že jen milionáři mají rádi číslice? Mě jako inženýrovi se líbí. Pracoval jsem ve FIATu v oddělení zemědělských traktorů a byl jsem odpovědný za kalkulaci. Celý traktor s jeho třemi tisíci díly jsem viděl nejdříve ve formě číslic. Vůbec pro mne čísla nebyla nudná. Také v bilanci a v rozpočtu Bona Espero se za počty skrývají pro mne krásné obrazy. Vyjadřují solidaritu a dobrou vůli lidí, kteří pokládají Bona Espero za společensky užitečnou práci.

Chování nizozemské dívky je dojemné.

Ursula: Podobně nás dojalo mnoho jiných lidí. Tady 6.000 euro v bilanci dorazilo v lednu 2006 jako anonymní dar. Nedávno jsme se dověděli, že dárkyní byla právě zemřelá paní Sija van Wijagaardenová, úřednice UEA v Rotterdamu. Již dříve dlouhý čas anonymně přispívala každý rok pěti sty eury do našeho konta u UEA. Několikrát se na esperantských kongresech zvědavě vyptávala na Bona Espero. Zdvořile jsem odpovídala, ale nepoděkovala jsem, nevěděla jsem o její štědrosti pro naše děti. Teď už o ní víme, že často zůstávala po své úřednické práci večer v „Centra Oficejo“[9] a uklízela tam. Pravděpodobně tak vydělávala peníze, které pak posílala do Bona Espero.

Guiseppe: Díky těmto anonymním dárcům víc než před dvaceti lety se mohlo Bona Espero pyšnit svou lednicí, první v celém kraji.

Ale tenkrát zde nebyla elektrická energie.

Němečtí manželé, esperantisté, jejichž jméno neznáme, u příležitosti 25 výročí své svatby vybrali peníze místo dárků a koupili pro Bona Espero lednici na plyn. Již dříve jsme používali plyn na svícení.

Ursula: Podobně to udělala Daniela a Aldo Grassiniovi, naši italští přátelé z Ancony. V roce 2003 při své stříbrné svatbě požádali svých třicet svatebních hostí, aby nenosili dárky, ale přispěli penězi do kasičky pro Bona Espero. Tím způsobem se shromáždilo víc než deset tisíc eur, které stačily na zakoupení nových aut a počítače.

Guiseppe: Ve finanční zprávě o našem kontě u UEA se pravidelně každý měsíc objevovala částka 17 nizozemských guldenů a 20 centimů. Později jsme se dověděli, že to byl honorář, který dostávala paní Rie van der Kooj z nemocnice, kde se zúčastňovala biochemického experimentu. V bilanci za rok 2006 se opakují jména z předešlých let: Gertrude Novak z USA, manželé Pinori a Mina Vitulanovi z Itálie, esperantské skupiny z různých míst ve Francii, Itálii, Dánsku a dalších zemí.

Ursula: Mnoho jmen dárců nemůže být zahrnuto v bilanci, protože do konta německého „Subtena Societo“ se platí část daní a to je podle zákona důvěrné. Ale daňové tajemství se netýká všech. Bernd Schönberner z Meschede, známý kouzelník Don Espero, předává do Bona Espero celý honorář za svá představení. Je místopředseda spolku a současně největší přispívatel do spolkové pokladny.

To nepřekvapuje. Don Espero umí pomocí svého stroje vyrábět dolary z novinového papíru.

Guiseppe: Vlastně také předseda spolku, Otto Nelken a jeho manželka Uschi zasluhují titul kouzelník. V poslední roční bilanci je zapsáno 18.000 eur, které vybrali a stejná suma je v rozpočtu i pro rok 2007. Manželé Nelkenovi vedou výborně spolek již devět let. A také píší mnoho článků o Bona Espero do německých novin, hlavně do „Wesfälische Rundschau“ a „Westfalenpost“.

Jak je organizován spolek „Subtena Societo de Bona Espero“?

Je to nezisková společenská organizace, která má aktuálně 60 členů, pravidelně platících příspěvky. Jiná kategorie přispívatelů je jejich 160 „přátel“, jejichž příspěvky nejsou pravidelné. Jsou tam také „kolektivní“ členové – vedení měst Warstein a Meschede, různé instituce, škola Marienschulle v Mechede a odborná škola, kde Don Espero učí. Ale většina přispívatelů jsou esperantisté a mezi nimi naši bývalí dobrovolníci jako třeba  Olaf z Berlína.

Ursula: Několik členů si vypracovalo vlastní systém sbírek. Mia Boehmerová z Krefeldu se specializovala na sbírku peněz při jezdeckých závodech, Gitti a Frank Helfrichovi z Warsteinu organizovali každý rok návštěvy ve svém domě: slavnost u kamen a slavnost růží. Pozvaní hosté byli požádáni, aby nenosili dárky, ale přispěli do kasičky. Takto shromážděnou sumu, kolem tisíce euro, předávali manželé do „Subtena Societo“ pro Bona Espero. Bohužel Frank minulý rok zemřel. Gitti žádala pozvané smuteční hosty, aby nekupovali květiny, ale darovali peníze pro Bona Espero. Sešlo se 1.600 euro. Vdova bude asi pokračovat v organizování slavností na památku svého manžela.

Jak tyto šlechetné činy se odráží v aktuální bilanci?

Guiseppe: Jak už bylo řečeno, v roce 2006 „Subtena Societo“ přispělo 18.000 eury, to je přibližně 47 tisíc reálů . Jestliže by se přidalo 31 tisíc reálů od dalších esperantistů z celého světa, včetně brazilských, plus 10 tisíc rezervy z minulého roku, dostáváme se na 88 tisíc reálů, zatím co celková suna příjmů v roce 2006 byla 112 tisíc. Jistě nyní chápete, jak vysoký je příspěvek esperantistů pro fungování Bona Espero.

Kolik přispívá brazilský stát?

Ursula: Bona Espero dostává bezplatně elektrickou energii v hodnotě 5.360 reálů, to je 2.000 eur ročně. Současná vláda posílá subvenci přibližně čtvrt reálu denně na jedno dítě. Za to lze koupit jednu housku. Trochu víc nám pomáhá rada města v Alto Paraíso. V roce 2006 jsme dostali 50 pytlů rýže. Německý spolek má proto pro nás základní důležitost.

Prosím, vzpomeňte, za jakých podmínek bylo založeno „Subtena Societo de Bona Espero“.

Guiseppe: V pionýrském období se v Bona Espero nevedlo účetnictví, bilance, ani se nepsaly finanční zprávy. Již jsem vyprávěl, že v roce 1974 tehdejší generální ředitel odpověděl, když jsem se zeptal na finanční záležitosti: Bratře, my jsme rodina! Já sám jsem začal zapisovat příjmy a výdaje – a výdaje z mých vlastních peněz, které jsem si přivezl z Evropy. Až později jsem se dokázal orientovat podle náhodně nalezených dokladů, že Bona Espero nebylo v zoufalé finanční situaci. Podle smlouvy s ministerstvem spravedlnosti přicházely finanční prostředky na každého mladého delikventa. Potom, když Arthur Vellozo zrušil smlouvu, situace se zhoršila, přesto tehdejší ředitel byl schopen sehnat peníze a služby od státních orgánů, hlavně z ministerstva zemědělství. Tedy, principiálně peníze nechyběly, ale nebylo s nimi hospodařeno. Když pak definitivně skončilo pionýrské období, my, jako cizinci jsme neměli možnost a ani jsme nechtěli jít stejnou cestou a podávat žádosti u brazilských státních úřadů.

Kromě toho bylo zapotřebí značně větších částek na realizaci investičních plánů.

Ursula: Proto jsme začali hledat pomoc v zahraničí a přineslo nám to prostředky na výstavbu nové školy, opravy mostů, rekonstrukce domů. Naší aktivistkou v Německu byla Margaret Brandenburgová. Uskutečnila svůj nápad: založit organizaci, která na právním základě mohla veřejně provádět sbírky a využít německý daňový systém. Tak byl v roce 1981 založen „Subtena Societo de Bona Espero“ v Münsteru. Spolek se pak hned stal naším nejdůležitějším podporovatelem. Skoro všechny peníze Bona Espero investovalo do stavebních projektů.

Za jaké peníze byly placeny každodenní provozní výdaje?

Guiseppe: Tenkrát byly potraviny lacinější, my sami jsme něco vypěstovali, a také jsme dostávali skromnou státní subvenci. Bohužel, ta se stále ztenčovala a v roce 1994 definitivně skončila. Kromě toho také ubývala naše soběstačnost, protože začaly problémy s tzv. „vykořisťováním žáků“ a jen my dva jsme zůstali na práci na poli. Vedení Bona Espero muselo změnit svou finanční politiku a muselo využívat peníze německého spolku na každodenní provoz. Další investiční plány se mohly realizovat jen pomocí zázraků, které v případě „velkého domu“ se skutečně udály.

Bona Esperu také pomohla neesperantská skupina ze Sárska.

Ta spolupráce trvala s úspěchem pět let a skončila v roce 1991. Právě tehdy bylo vedení Bona Espero předvoláno k soudci v Alto Paraíso. Ten prohlásil: Jestliže ve vaší škole je osoba, která užívá narkotika, musí ihned odejít, protože to představuje nebezpečí pro děti. Podezření se mohlo týkat německého dobrovolníka, ale my jsme neměli žádný důkaz. Život sám ale přinesl vysvětlení, protože dotyčný použil vysokou dávku a tak se prokázalo, že je závislý.

Stal se ten případ veřejným skandálem?

Ne, nejsme si jisti, zda soudce předvolal nás, protože již dříve k němu dorazilo udání o našem dobrovolníkovi, nebo jen učinil varovné prohlášení, protože v té době Alto Paraíso lákalo hyppies , mezi kterými bývali závislí a některým se i podařilo získat místo učitele ve městě. Vedení Bona Espero nemohlo závislého v domově tolerovat a žádali jsme ho, aby odešel. Rozhodnutí bylo předáno vedoucímu skupiny, Hansovi. Jeho odpověď nás šokovala, žádal totiž jeho setrvání pod výhružkou okamžitého přerušení prací.

Bona Espero ustoupilo?

Ursula: Rozhodnutí jsme nezměnili. Hans několikrát naléhal, ale vždy dostal negativní odpověď. Nakonec nás varoval: Ještě nás budete na kolenou prosit, abychom pokračovali v práci. To byla vážná lekce. Na úrovni principů se kompromisy nedělají. Bona Espero nezměnilo svůj názor, i když sárská skupina začala výhružky plnit a v kamionu odvezla darované stroje, nářadí a materiál.

Kiu manĝon donas, tiu ordonas.[10]

Lidé, kteří dávají, často si uzurpují právo poroučet a někdy i morálně deptají. S takovými problémy jsme museli bojovat častěji. Případ se sárskou skupinou byl obzvlášť složitý. Přes naši neústupnost, dál pokračovali ve sbírkách pod pláštíkem Bona Espero, ale peníze si ponechali. Rozhodli se investovat do odborné přípravy mládeže, která by pak mohla kompetentně rozvíjet Bona Espero. Nápad sám o sobě byl dobrý, ale jeho realizace ne, protože vybrali tři chlapce, ze kterých jen jeden měl vztah k Bona Esperu, dva ostatní byli synové místních boháčů. „Odbornou přípravou“ byly vlastně veselé prázdniny chlapců v Německu za peníze vybrané pro Bona Espero. Protestovali jsme proti takové spolupráci, rezignovali jsme na další pomoc a zakázali jsme další sbírky naším jménem.

Hans pravděpodobně věřil, že Bona Espero bez jejich pomoci přestane existovat.

Před nějakým časem se neočekávaně tady objevil a zvědavě si prohlédl každý kout. Nijak jsme mu nebránili. Odjel a zdál se nespokojený, jeho předpoklady se nepotvrdily.

Já jsem se osobně přesvědčil, že Bona Espero garantuje opravdovou volnost pod podmínkou, že člověk má…auto.

Máte pravdu. Bez vozidla není život v Bona Espero představitelný. Když se jen podíváte na domy, nábytek, opravdu na všechny věci, uvědomte si, že bez vlastního vozidla není možno sem něco  dopravit. Neměli bychom kontakty s civilizovaným světem, neměli bychom jak uskutečnit nákupy, jak by se děti, dobrovolníci, hosté dostávali do Bona Espero, když bychom neměli auto? Pionýři objevili toto místo díky svému džípu. Po dobu našeho třicetiletého dobrovolnictví jsme měli celkem devět aut. Německé „Subtena Societo“ koupilo tři menší autobusy Volkswagen; dánský esperantista Toren Kehlet – džíp Ford-rural; italská rodina Grassini automobil Volkswagen Polo; rodina Grattapaglia – dva Fiaty a jeden autobus Volkswagen; učitelka Adarci Ferreirová de Sousa – Volkswagen Gol. Současně má Bona Espero čtyři auta.

Prosím ještě inventuru nemovitostí.

Dokumentovaný pozemek Bona Espero má 943 hektarů, 11 domů, infrastrukturu: cesty, mosty, jezero, vodovod, elektrickou instalaci, zelinářskou zahradu, v sadu asi 700 stromů. Celková hodnota je asi dva miliony eur.

Slova o „esperantském kousku země“, která jsou citována na začátku této kapitoly, byla vyslovena Ludvíkem Zamenhofem fiktivně; on uvažoval o roli esperantských kongresů při vývoji mezinárodního jazyka. Dá se uvažovat, že Bona Espero je tím „esperantským kouskem země“?

Guiseppe: Esperantisté byli zakladatelé instituce, získali podle zákona zdejší tisícihektarový prostor, postavili všechny domy za peníze jiných esperantistů, a již desítky let garantují její fungování. V šedesátých letech byl důležitý příspěvek od státu, ale postupně se snižoval a již v osmdesátých letech začal kolísat mezi 3-10 % v roční bilanci. Příspěvek německého „Subtena Societo“ v roce 1984 dosáhl 40% a později nikdy neklesl. V roce 2006 spolek přispěl 46% do příjmu. Dohromady od svého vzniku dosáhla suma přibližně 200.000 eur podle současné hodnoty. Příspěvky od ostatních esperantistů a přátel esperanta dosáhly 32 %. Z toho je jasné, že Bona Espero existuje jen díky esperantskému hnutí, které zajišťuje chod osmdesáti procenty. Během třiceti posledních let příjmy od různých státních instancí nikdy nepřekročily 15% a často poklesly až na 3%. „Esperantio“ má tedy právo považovat Bona Espero za své vlastnictví.

Esperantie tedy v žádném případě není utopií.

Bezpochyby. Bona Espero uskutečnilo kolektivní sen esperantistů mít „svůj kousek země“. A tím je možno také vysvětlit tu obrovskou solidaritu esperantského hnutí, zhodnocenou v předchozím odstavci v číslech a procentech, namáhavou práci dobrovolníků, morální podporu všech přátel Bona Espero.

Hnutí už zažilo víc iniciativ tohoto druhu, jako například Primošteno v Jugoslávii, Písanica v Bulharsku, Poprad na Slovensku. Všechny se však ukázaly jako efemérní.

Ursula: Padesátileté výročí Bona Espero a jeho trvalý rozvoj dokazuje pevnost naší instituce. Kromě toho, všechna místa, která jste zmiňoval a také ty další jako je zámek Gresillon ve Francii nebo Chaud-de-Fond ve Švýcarsku byly vybudovány pro esperantisty jako hosty, zatím co Bona Espero je místo trvale obývané, esperantisté zde nejsou opečovávanými hosty, ale sami realizují služby pro dobro dětí, které potřebují pomoc.

Doopravdy je ale vaše pomoc jen kapkou v moři.

Ale moře se přece skládá z kapek.

Se gut´ al guto aliĝas, maro fariĝas.[11]

Nezřídka nám říkali: Jsou miliony bezprizorných dětí. Co znamená, když se staráte o dvacet dětí? Naše počty jsou jednoduché: Těch dvacet dětí – z oněch miliónů – už není nešťastnými a mají konkrétní příležitost stát se občany se svými plnými právy. A pak těchto dvacet se nutně znásobí za několik desetiletí a bude zde víc než čtyřicet lidí, kterým Bona Espero pomohlo vymanit se z osudného kruhu analfabetismu a bídy.

V mých žurnalistických zkušenostech z Latinské Ameriky jsou hrůzné obrazy například z Ecuadoru , Peru, Nicaragui, Salvadoru. Viděl jsem lhostejnost vyšších vrstev společnosti ke svým chudým spoluobčanům, zejména k osudu bezprizorných dětí.

I zde nám lidé dávají pocítit své mínění, že naše práce je bezvýznamná. Zdá se, že zde vládne taková filozofie: Nechte člověka, aby si sám vytvořil svůj život. Jednou jsem šla se skupinou našich dětí do města Vitoria ve státě Spirito Santo na národní esperantský kongres. Tam jedna paní, místo aby dětem nabídla bonbony, vyzvídala: Bije vás Ursula a Guiseppe? Malá Gilmar, kterou do Bona Espero přinesli z chatrče ze slámy, jí rezolutně odpověděla: Paní, vy si myslíte, že by teta se strýčkem nás bili a přivedli by nás na kongres? Nebo jiná scéna v autobuse na kongresový výlet, kam cestovali naše děti mluvící esperantem s jinými esperantisty. Černovlasá holčička Ursula šla uličkou, ale musila se v rozpacích zastavit, protože jedna paní dala nohy do uličky. Ta paní přísným tonem v esperantu jí nařídila: Když chceš projít, musíš nejdřív mě požádat o dovolení. V esperantu! Holčička, která esperantem mluvila plynně, se tak zarazila, že ze sebe nedokázala vypravit slovo.

Jak si můžete vysvětlit takové chování esperantistů k dětským esperantistům?

Guiseppe: Všechny podobné incidenty se týkají osob, které nikdy Bona Esperu nepomohly. Zdá se, že se snaží hrát roli „ochránců dětí“, aby tak nějak vysvětlili svou netečnost. Ostatně typ těchto lidí nemá ani chuť navštívit Bona Espero.

Nevědět, nevidět, to zajistí psychický komfort.

Esperantisté této kategorie považují vyučování dětí jazyku za zbytečné, hlavně těch, které přichází z analfabetického prostředí. Často jsme slyšeli, že by bylo užitečné, kdybychom učili esperanto na univerzitě. Pravděpodobně je toto hledisko správné, ale my jsme neopustili Evropu, abychom učili jazyk na univerzitě v Brasília, mohli jsme přece učit v Turíně, kde jsme skutečně učili patnáct let. Esperanto v Bona Espero je přirozený následek faktu, že je esperantskou institucí.

Kolik esperantistů Bona Espero vychovalo?

Nikdo přesně neví jaké výsledky mají kurzy esperanta, ačkoliv jejich úkolem je „produkovat“ esperantisty. Nechci se z odpovědi vykrucovat, ale musíme si zaprvé říci, že Bona Espero není továrna na esperantisty, ale humanitní organizace, kde esperantisté slouží při výchově a výuce dětí, které by jinak neměly přístup ke vzdělání. Esperanto zde není cílem, ale prostředkem, který esperantisté aplikují hlavně svou dobrovolnou prací a tak esperanto uvádějí do života ne jako studijní předmět, ale jako rodinný jazyk. A nyní konkrétní odpověď na vaši otázku. Během našeho dobrovolnictví třiceti tří let prošlo Bona Esperem 400 dětí. Všechny se učily esperanto, třebaže ne všechny se ho naučily plynně, vzhledem ke svým schopnostem a délce pobytu.

Vzpomeňme také osoby, které se staly esperantisty díky Bona Esperu, jako třeba Němka Karoline Wynekenová.

Ursula: Ale také německý kouzelník Don Espero, mladík Marian Łuczywo, mladí Němci Tobiáš a Vasili Pennyovi z Nizozemka, matka Pieternel atd.

V Bona Espero bych mohl litovat, že je zde málo příležitostí učit se portugalsky. Pořád mluvím esperantem.

Můžete jet do Alto Paraíso, tam můžete mluvit portugalsky.

Jen pod podmínkou, že nebudu mít na sobě zelenou hvězdu, nebo tričko, to žluté s nápisem „Esperanto-Urbo Herzberg“, nebo to bílé s nápisem „Nekredeble, Esperanto vivas!“[12] Kvůli druhému nápisu mě oslovil muž středního věku.

To je zajímavé, kdo to byl?

Představil se jako bývalý žák Bona Espero, Longuinho. Spolu jsme strávili dvě hodiny, byli jsme pak čtyři, protože jsme šli na pivo do hotelu „Ĝardeno de Edeno“[13], kde majiteli jsou Lucia a Eduardo a také mluví esperantem.

Pro obyvatele Alto Paraíso je esperanto první cizí jazyk, protože jím mluví esperantisté ze zahraničí, kteří město navštěvují.

Jindy mě zase Guiseppe vezl do nejelegantnějšího hotelu v Alto Paraíso „Camelot“, který řídí esperantistka Amanda Fereirová. Pak jsme šli do papírnictví okopírovat několik dokumentů a na dveřích  jsem viděl nápis „Esperanto parolata“.

Prodejnu vybudoval Sergio Campos. Před deseti lety se přistěhoval do Alto Paraíso po své účasti na esperantském semináři v Bona Espero. V městečku se také dobře domluvíte s učitelkami Andreou a Eny, se sociální pracovnicí Rosamirou, s ošetřovatelkou v nemocnici a určitě s několika jinými bývalými žáky Bona Espero. Mnoho našich bývalých žáků odešlo daleko do nejrůznějších koutů Brazílie, jako třeba Adeli a Adélia, učitelky, do sousedního města São João d´Aliança, Gilson a Tatina do Formosy, Maria do Cavalcante a ještě jiní, a jinam.

Je esperanto v Bona Espero povinným předmětem?

Nikdy a nikomu jsme nenutili, aby se esperanto učil. Jak jsem již řekla, od začátku považujeme Bona Espero za rodinný podnik a snažíme se jednat s našimi dětmi jako s našimi syny. Pro Guida a Daria je esperanto rodným jazykem a tedy ho nemohou považovat za něco povinného. Je to normální. Jazykem bonesperánů se esperanto stalo podobně. Když jsme sem přišli, neuměli jsme portugalsky. Mluvili jsme tedy na děti esperantem a profitovali z toho, že je mimořádně podobné portugalštině. Chyběli učitelé, a my jsme chtěli, aby škola fungovala. Snažili jsme se o to vlastními silami. Guiseppe začal vyučovat matematiku esperantem a já jsem učila portugalštinu, kterou jsem neuměla. No, jen si představte, sama jsem se jazyk učila a také vyučovala.

Kuriózní věc!

Docházelo ke směšným situacím. Naši první žáci byli mladí delikventi. Často některý chlapec něco řekl, ostatní se smáli a já se smála s nimi, ačkoliv jsem nevěděla o co jde. Později jsem poznala, že … chtěl urazit a sprostě mluvil. Ale potřeba je nejlepší učitel, brzy jsme se portugalsky naučili. Esperanto ale zůstalo domácím jazykem, zejména když začali chodit dobrovolníci. Nebylo nutno nijak zasahovat, aby se začalo vyučovat, prostě tady esperanto bylo a všichni se ho učili tím, že bylo používáno. Celkem brzy vzniklo pravidlo, které platí doteď: Čím více kvalitních dobrovolníků je tady, tím více dětí mluví esperantem. Žádná hranice pro výuku esperanta jako regulérního předmětu neexistovala, když přišli kompetentní dobrovolníci jako již zmiňovaný Marian Łuczywo z Polska, Aneta Ubik z Německa, Salme Tiili z Finska, Alejandro Cossavella z Argentiny a další, ale vždycky jich bylo moc málo.

Proč pedagožky Ada, Maria, Ildete nevyučují esperanto? Mluví jím velmi dobře.

V první řadě musejí splnit své základní výukové povinnosti. Nevšimnul jste si, jak jsou unavené na konci dne? Je to velmi namáhavé naučit děti, které se v jedenácti letech začínají učit rozlišovat písmena! A ta práce nikdy nekončí. Není to jediná příčina, že se esperanto nevyučuje jako povinný předmět. Bona Espero je mimořádný příklad soukromé vzdělávací instituce, nad kterou nevládne žádná náboženská, nebo jiná ideologická organizace. Často se stává, že takové instituce se snaží rozšířit počet svých adeptů. Nelišili bychom se, pokud by naší prioritou bylo, jak vy říkáte, produkovat esperantisty. Podle mého svědomí takový cíl by byla kamufláž. Podle statutu je prioritou Bona Espero dát příležitost dětem nacházejících se v rizikovém životním prostředí. Při svém pobytu se zde setkají s esperantem a naučí se ho více nebo méně dobře. Jak ho dítě později využije, to bude zcela podle jeho vůle. V každém případě je esperanto druhým oficiálním jazykem instituce a často je používáno ve vnitřních i vnějších vztazích.

Předpokládám správně, že přílišné zdůrazňování esperanta ve školním programu by mohlo působit nepříznivě?

Skoro deset let jsme zde žili v diktátorském režimu a také jsme čelili nepřátelům ve vlastních řadách, kteří proti nám neváhali použít politické zbraně. Naštěstí nyní můžeme řešit dilema, zda vyučovat esperanto povinně, nebo nepovinně, jen jako otázku výukové metody. Podle mého mínění, povinným vyučováním by se esperanto kvalifikovalo jako další učební předmět, zatím co naše děti ho považují za jazyk rodiny a ve styku se zahraničními „rodinnými příslušníky“ Bona Espero.

Máte pravdu. Jsem rád, když Nelson, Simon, Elmario, přicházejí ke mně na terasu a „nutí“ mě mluvit esperantem, místo abych je, já sám, ve třídě nutil učit se esperantu. Děti v Bona Espero jsou vlastně rodilí esperantisté.

Ano, chovají se k esperantu jako k rodnému jazyku. Mohu ze zkušenosti říci, že rodilí esperantisté nemají onen „sanktan fajron“[14] rozšiřovat mezinárodní jazyk, necítí jako misi realizovat „finvenkismo“[15], ale považují esperanto za přirozený fakt.

Znám rodilé esperantisty, kteří plynně hovoří, ale neznají dobře gramatiku.

Guiseppe: V Bona Espero se formují esperantisté, ale ne nutně „movadanoj“.[16] Má to své vlastní příčiny, které se týkají všeobecně brazilských esperantistů. Podívejte se, kdyby se Zamenhof narodil v Brazílii, nevytvořil by esperanto, protože zde nejsou podmínky jako Bialystoku. Když byste chtěl projít Evropu od Jekatěrinburgu na Urale až do Lisabonu, projdete několika desítkami států a najdete ještě více jazyků.

Jen malé Polsko hraničí se šesti zeměmi, kde se mluví jiným jazykem.

Zatím co v Brazílii, velké jako celá Evropa stačí jen portugalština. Kdybyste jel čtyři tisíce kilometrů z Rio Branco al Recifé a stejně daleko z Porto Alegre al Macapá při ústí Amazonky, všude se domluvíte portugalsky. Brazílie sousedí se zeměmi, kde se mluví španělsky, a španělštině Brazilci rozumí. Tedy praktické užití esperanta zde není naléhavé.

Bohužel tuto výhodnou jazykovou situaci způsobila před stoletími koloniální politika a zničila stovky, možná i tisíc domorodých jazyků. Ale přesto je počet brazilských esperantistů relativně vysoký. Proč?

Ursula: Jsou to idealisté, ponejvíce intelektuálové, chápou myšlenku esperanta pro celosvětové porozumění. Důležitý je také fakt, že brazilští esperantisté jsou částečně také  spiritisté,[17] kteří jsou příznivci mezinárodního jazyka. V Brazílii nejen že je nesnadné získávat nové adepty pro esperanto praktickými argumenty, ale i praktikovat ho mezi dobrými esperantisty je složité. Hlavní překážkou jsou velké vzdálenosti, které omezují přímé kontakty mezi lidmi a také účast na esperantských akcích. Nejčastěji se jedná o izolované kluby, které existují jen v několika velkých městech.

Z takového idealistického a intelektuálního přístupu k esperantu od Brazilců možná pramení poněkud kritické hodnocení práce v Bona Esperu.

Několik osob tvrdí, že vyučovat esperanto děti z analfabetického prostředí, nemá význam, protože pak, když opustí domov, nestanou se aktivními esperantisty. Ale to nečiní ani mnoho jiných lidí, kteří dokončí kurz esperanta. Mohla bych říci: Když mladý bonesperán odchází, Bona Espera se to již nedotýká, je to problém esperantského hnutí. Je faktem, že naši žáci po odchodu stoupají ve společenské pyramidě a hledají si svou pozici. A právě na to jsme hrdí. Nebylo by pro nás potěšující vidět mladé, kteří plynně mluví esperantem jak na ulici žebrají. Ostatně ta tvrzení, že se bývalí bonesperáni nehlásí do hnutí, není zcela pravdivé. Například Clarimundo Barbosa a Adão Santos, kteří bydlí v hlavním městě jsou aktivní v „Brasília Esperanto-Asocio“. Clarimundo navštívil mnoho zemí, kde má své esperantské přátele. Stejně aktivní je učitelka v Bona Espero Ada Fereirová. Ildete Barbosová právě teď vyučuje esperanto v Japonsku.

Dnes po snídani jsem navštívil zahradníka Orlanda v zelinářské zahradě. Měl radost, že zelenina dobře roste, díky mírnému dešti. Bavili jsme se esperantemAlespoň s deseti dětmi se snadno dorozumím. S vámi oběma mluvím esperantem, s učiteli, a s dalšími hosty. Právě přišla dobrovolnice Uschi a Otto Nelkenovi z Německa, před nedávnem to byla Astrid a Eric Mortensenovi z Dánska, mezitím se objevili Enivaldo Silva, Paulo Nascente a jeho manželka Angela. Já se zde opravdu cítím na esperantské půdě.

Guiseppe: Všiměte si, že zde nemáme „kongresovou Esperantii“, kde se používá esperanto jen při slavnostních projevech nebo na kritizování výboru UEA, u nás se jedná o témata každodenního života a také se používá jiná slovní zásoba.

Máte pravdu, abych mohl mluvit s Orlandem, musel jsem se naučit slova jako záhon, krumpáč, motyčka, kompost, hnůj, hlávkový salát, dýně, lilek atd. a vůbec mi nepřišlo, abych se zeptal kolik esperantistů se schází na klubových večerech v jeho městě.

Ursula: Bona Espero má všechny podmínky pro esperantský klub: velké sály, moderně multimediálně vybavené, jsou zde hudební nástroje včetně velmi kvalitního klavíru. Máme velkou a dobře uspořádanou knihovnu s třemi tisíci knihami, mimo jiné i sérii „Ludovikito“. Uvažuji o speciálních schůzkách esperantistů, kteří by zde četli knihy, vyměňovali si názory, diskutovali. Jen si představte, jak by si zde zlepšili svou schopnost ovládnout jazyk. V Bona Espero se vždy konaly semináře a jiné akce. Nyní díky „novému domu“ se podmínky ještě zlepšily pro takové akce. Je zde sedmdesát lůžek, ale můžou se zde konat i daleko větší akce, protože v Alto Paraíso jsou dobré hotely a najdete zde štítky nápisem „Esperanto parolata“.

Bona Espero má ještě něco, co určitě nevlastní žádný jiný esperantský klub: ideální podmínky pro rekreaci v krásné krajině s mírným klimatem, krystalově čistým vzduchem a vodou.

Dosud přicházeli jen dobrovolníci na práci, ale v Bona Espero je také místo pro esperantisty, kteří nemusí pracovat. Jsou vítaní i na několika měsíční pobyt. Důležité je jen, aby pozitivně ovlivňovali mezinárodní étos a samozřejmě tolerovali děti. Mladí bonesperáni mají rádi hosty. Často se i divím, jak ti malí rádi konverzují se staršími lidmi, považují je za své dědečky a babičky.

Jestliže tito hosté nepřispívají prací, jak nahradí výdaje svého pobytu?

Oni mohou za pobyt zaplatit. Ceny jsou tu nízké. Pochopitelně si musí být vědomi, že se musí sami obstarat.

Starší lidé často onemocní…

Před příchodem si každý dobrovolník, bez ohledu na věk, musí obstarat zdravotní pojištění. My ale máme optimistický názor na zdraví. Představte si, že Guiseppe a já jsme byli nemocní jen jednou během 33 let, vlastně se jednalo o latentní nemoc, kterou jsme si přivezli z Evropy. Naše děti vůbec nebyly nemocné, jen jeden dobrovolník měl zde úraz. Byla to dobrovolnice, spadla ze střechy.

Používali jste služeb „curandeiros“?

Tak se v Brazílii říká léčitelům, kteří někdy zdánlivě konají zázraky. Já jsem sama viděla, když léčitel ženě odhalil břicho, rozřízl, ponořil do břicha ruce, vytrhl velký nádor a tlustou nití otvor zašil. Žena celou dobu stála, nenaříkala pro bolest, nedostala žádnou injekci. Ale je znám i jiný případ. Jednou „curandeiro“ operoval ženě hrdlo, neúmyslně jí prořízl artérii a žena zemřela. Nyní jsou šarlatáni na ústupu, protože zdravotní služba je lepší. V Alto Paraíso je zcela moderní nemocnice.

Naštěstí jsem nepotřeboval léčitele, ani nemocnici, protože během půlročního pobytu jsem se cítil výborně. Bezpochyby je to čistým přírodním prostředím a jednoduchým, ale pravidelným stravováním. Brzy odjedu, ale už teď pociťuji chuť se sem vrátit.

Guiseppe: Nebyl byste jediný, který se sem opakovaně vrací. I několik zklamaných později změnilo svůj názor a vrátilo se. Je dlouhý seznam esperantistů,kteří chtějí přijet, ale nemají čas nebo prostředky na cestu. Čekáme také na všechny ty, kterým nestačí večery v jejich klubech nebo osamocené praktikování esperanta.

Bona Espero není o mnoho menší než republika San Marino. Jako unikátní esperantský fenomén má i atributy státu: vlastní pozemek, jazyk a lid.

Ursula: Rozhodujícím prvkem je lid. Další rozvoj Bona Espera bude záležet na počtu a kvalitě lidí, kteří přichází a obdělávají tento kousek esperantské země, kde se mezinárodním jazykem přirozeně mluví.

Ne jen při kongresovém týdnu, ale každý den.

 

17. Naše děti

Vize bez realizace je jen snění

Práce bez vize je ztráta času

Realizování vize změní svět

 

Nação do Arco-Íris   

Feliĉan Paskon![18] Ne forgesu akuzativon![19]Papoušek opakuje Guiseppova slova a bonesperáni začínají slavnostní snídani u bohatě prostřeného stolu. Na Velikonoční neděli 2007 se sál v „centrálním domě“ změnil na elegantní restauraci.

Ursulo, jsou Velikonoce v Bona Esperu tradicí regionu?

Zdejší region nemá tradice. Nemohly vzniknout v divoké krajině, kde žije málo lidí, izolovaných jeden od druhého. Naopak v Bona Esperu, kde se žije v pospolitosti, vznikly vlastní obyčeje, převážně importované zahraničními esperantisty. Před několika dny jste hovořil o polském zvyku, kdy o Velikonočním pondělí dává jeden druhému kousek vařeného vejce a současně přeje vše dobré. Ada spontánně rozkrojila vejce na kousky a rozdala je, aby  si je všichni společně předávali a blahopřáli si. A nový zvyknul na světě!

Před snídaní děti hledaly vejce ukrytá v zahradě. Byla jste to vy, kdo zavedl tento zvyk?

Tento zvyk je v Brazílii populární. A jako by vznikl speciálně pro Bona Espero. V hledání samotném se skrývá naděje, v naší rozlehlé zahradě děti jen nesnadně najdou  ukrytá vejce, někdy to trvá celou hodinu; dospělí mohou zatím klidně připravit slavnostní snídani a dokončit ozdobu sálu, který zůstává do posledního okamžiku zavřený.

Vánocemi začala a Velikonocemi končí naše kniha. Mohou si čtenáři myslet, že jsou děti v Bona Esperu vedeny na základě křesťanské doktríny?

Naším vlastním rodinným náboženstvím je katolictví. Střední školu jsem navštěvovala u katolických jeptišek. Ale v mé vlastní rodině jsem se setkala s problémy, jejichž zdrojem byla náboženská různost. Můj otec trpěl faktem, že se zamilovat do protestantky a oženil se proti vůli rodičů. Naučila jsem se respektovat každé náboženství a pokusila jsem se aplikovat tento princip na svých vlastních dětech a také na všech bonesperánech. Nenutíme jim toto, nebo jiné náboženství, ani atheismus.

Ale Brazílie je největší katolická země na světě.

Možná je to pravda v celostátní dimenzi, ale ne v této části Brazílie. V Alto Paraíso žije pět tisíc osob a vyznávají deset různých náboženství, vlastně všechna patří k tzv. evangelickým vyznáním; katolické náboženství tam vůbec není ve většině. Pravděpodobně, kdybych neměla osobní zkušenosti, vybrala bych si cestu ekumenismu v nejširším smyslu slova. Na Velký pátek, děti které chtěly, se posadily do kruhu a po modlitbě „Otče náš“ meditovaly. Tomu říkám „poslouchat ticho“. Tuto tradici založila před naším příchodem Neuza Esteves Araújo.

Uvědomělá meditace se zdá inspirujícím zážitkem.

Úspěšně zakořenilo také několik jiných zvyků, včetně vánočních a velikonočních obřadů. Pokládáme je za kulturní prvky. Z náboženství čerpáme základy etiky. Základní ideje  jako je dobro, láska, štěstí musejí být vysvětleny zvláště dětem, které přišly z demoralizovaného prostředí. Před několika dny jsem viděla plačící Naiaru. Vysvětlila mi své neštěstí: Tady mě nikdo nemá rád. Během těch 33 let jsem prožila neuvěřitelné věci a přesto se stále přihodí občas šokující překvapení. Musela jsem s Naiarou pohovořit, abych pochopila příčinu jejího pláče. Ta jedenáctiletá dívenka, dříve než přišla do Bona Espero, byla sexuálně zneužívaná. Ukázalo se, že to pokládala za lásku. Ano, tak ji ublížili.

O Vánocích zůstalo v Bona Espero jen osm dětí, nyní o Velikonocích o hodně víc.

Guiseppe: O vánocích začaly dlouhé letní prázdniny, proto většina dětí odjela ke svým příbuzným. Velikonoční prázdniny trvají jen čtyři dny, nechtěli jsme poslat domů žáky, kteří bydlí daleko, jako např. Elena, která bydlí v chatrči ztracené kdesi v horách. Celkem zde zůstalo dvacet dva dětí. Část raději tráví prázdniny v Bona Esperu, než aby jely domů, kde se často cítí jako bezprizorné.

Zatím co zde jsou „našimi dětmi“.          

Čí opravdu jsou, nevíme, protože neznáme jejich rodiče a oni většinou neprojevují zájem o své potomky. Naopak my, z vlastní iniciativy se staráme o matku Nelsona a Elia. Jejich matka strávila v Bona Espero poslední Vánoce, kdy již byla odsouzená k trestu na 23 let do vězení v Alto Paraíso. Životní podmínky ve vězení jsou hrozné. Té nešťastné ženě jsme tam dopravili matraci, lůžkoviny a oblečení a přinášíme jí čas od času trochu jídla. Tragicky naříká na nespravedlnost, je pořád přesvědčená o své nevině, protože „nic neudělala“. Její synové, osmiletý Nelson a desetiletý Elio jsou fakticky „našimi dětmi“.

Nelson mi jednou vyprávěl o svém špatném otci. Nikdy dříve jsem neslyšel tak hrůzné vyprávění v esperantu.

Všimla jsem si, jak velmi dobře pokročil v esperantu Elmario a Simon. Jen těžko je možno si představit, že oba přišli do Bona Espero před půl rokem, a až tady se seznámili s písmeny a začali psát současně v portugalštině a v esperantu. Ti jsou také „našimi dětmi“, stejně jako právě přišlí Delson a Paulo.

Kolik dětí mělo příležitost se tady učit?

Jak jsem již říkala, během těch 33 let to bylo něco přes 400. Velkou většinou to byly děti vesničanů. Ačkoliv vyvozovat něco z fiktivního počtu by mohlo být zavádějící, ale dá se předpokládat, že bez Bona Espero by se mnoha z nich nepodařilo vymanit se z kruhu sociálního vyloučení. Myslím děti z ulice, ty nenajdete v Alto Paraíso právě proto, že zde již dlouho existuje Bona Espero.

Ale když jste přišli sem do Brazílie pomáhat brazilským dětem, riskovali jste, že ztratíte svoje vlastní syny.

Toho jsme si byli vědomi a hodně nás to zarmoutilo hned po našem přestěhování. Ale nakonec jsme konstatovali, že v risku je také zárodek příležitosti. Dario a Guido byli tenkrát dvanáct- a patnáct- letí. V radikálně změněném prostředí se již necítili dětmi. V plné důvěře jsme jim ponechali volnost. To prakticky znamenalo, že dosavadní rodičovskou péči musela nahradit jejich vlastní odpovědnost. Synové studovali v Brasília, my jsme bydleli v Bona Espero a snažili jsme se, aby se synové nikdy necítili opuštění. Každý večer jsme s nimi mluvili. Vellozo byl vášnivý radioamatér a jeho pomocí jsme měli most v éteru. Ano, problémy nechyběly, ale konečný výsledek byl dobrý. Guido je specialista na finanční otázky na italském velvyslanectví v Brasília. Všechny ekonomické záležitosti procházejí jeho úřadem. Dario si vybral vědeckou kariéru, je světově známým genetikem. Často mě překvapuje telefonáty z různých koutů planety, kam ho zvou přednášet na univerzity. Také vlastní laboratoř na genetické výzkumy.

Bylo mi potěšením být hostem u obou rodin vašich synů a měl jsem tam dojem, že jsem navštívil babylon.

Ten babylon naší rodiny začal v roce 1957, když jsem přišla do Turínu jako Guiseppova manželka. My oba jsme mluvili esperantem a to zůstalo naším rodinným jazykem i po narození Guida a Daria. Já jsem se ale musela naučit italsky, italština mi ale nestačila ve styku s Guiseppovými příbuznými. Ti mluvili piemontským dialektem, který je zcela zvláštním jazykem. Pro němčinu nebyla příležitost. Často se nám stávalo, že se v našem bytě mluvilo současně třemi jazyky. Po přestěhování do Brazílie se přidala ještě portugalština. Když navštívíme Guidovu rodinu, je hlavním jazykem italština, protože jejich hospodyně Fabrizia je Italka. U Daria je důležitější portugalština, protože Dariova manželka Tania je Brazilka. Naše čtyři vnoučata, Fabio, Mauro, Rafael a Renata, mluví hlavně portugalsky. Kromě toho všichni mluví anglicky a italsky. Když přijde ze zahraničí esperantista, jako jste vy, zazní esperanto. Dario a Guido jím mluví plynně. Protože žiji v takovém babylonu už tolik let, jsem stále víc hlouběji přesvědčenou esperantskou adeptkou.

Ačkoliv jste riskovali budoucnost vašich synů, oni v životě uspěli. Vaším cílem byla budoucnost brazilských dětí. Stál výsledek za tu námahu?

To je těžká otázka. Bylo by možno na ni odpovědět pomocí nějaké variace na teorii relativity. Cítili jsme často nezájem k naší práci ze strany jiných lidí. Celý výsledek naší pilné práce je jen oněch 400 lidských bytostí, zatím co v bídě v Brazílii trpí padesát milionů lidí. Naše práce je tou „kapkou v moři“. Často to říkají naši kritici a mluví o revolučním řešení celého problému, ale nepřipravují ani revoluci, ani nepřidají svou kapku.

Čtyři sta osob je velká kapka. Představte nám několik těch „kapiček“.

Guiseppe: V roce 2006 přijely dvě osoby na motocyklu. Hezká dívka, která řídila, se představila: Já jsem Betania. Až pak jsem si vzpomněl na hroznou scénu, když jsem evakuoval rodinu José la Mola ze zatopené chaty. Vybavil se mi obraz matky se sedmi dětmi, všichni mokří, plačící hladem. Matka rezignovaně držela u prázdného prsu miminko, šestiměsíční Betanii. Nyní je to šťastná žena, s dobrým postavením.

Ursula: Jednou jsem musela obstarat dokumenty na justici v Cavalcante. Tam mě oslovil mladý muž: Dobrý den, teto! Já jsem Max. Pamatovala jsem si ho jako učenlivého chlapce. Hrdě mi vypravoval o svých studiích, díky nim  se stal úředníkem na místním soudu.  Jednou ve Formose jsme byli v restauraci s naším hostem a mluvili jsme esperantem. Přišel číšník a také nás pozdravil mezinárodním jazykem. Byl to náš bývalý žák Gilmar. V Cavalcante jsme potkali naši bývalou žačku Fatimu, která je vedoucí benzínové stanice. Blízko našeho bytu v Brasília pracuje v benzínové stanici Sergio, také náš bývalý žák, tenkrát pěkný uličník, který nás hodně zarmucoval, ale nakonec využil svou příležitost. V São João de Aliança jsem potkala učitelky Adelii a Adeli. Je mnoho mladých, kteří se začali učit v Bona Esperu a pak se jim podařilo dokončit střední školu a nyní mají dobré zaměstnání jako Rafael, Josecicero, Jilma, Leandro, Silvia, Josefina…Aline a Alice studují zemědělství, Tania zootechniku, Ivany má diplom z matematiky, Clarimundo z účetnictví, Ada z historie, Maria a Edith z pedagogiky, Bruno se stane brzy advokátem. Mohu ve výčtu pokračovat, ve velké většině pochází tato mládež z analfabetických rodin.

Část vašich bývalých žáků mělo kriminální zkušenosti. Nevrátili se po odchodu z Bona Espero na zločineckou dráhu?

Papudo, který odjel do Brasília, se přidal do  pouliční loupeživé bandy a nyní si odpykává trest ve vězení a při tom to byl talentovaný chlapec a měl příležitost zaujmout ve společnosti důstojné místo. Já ale neznám další takový případ, ačkoliv podobné děti tady nebyly vzácností; také jsme jim nikdy neodmítli podporu. Často se stávalo, že byli chyceni při krádeži, ke které je dohnal hlad. I teď tady máme mladého zloděje. Je to dobrý hoch, nezdá se, že by měl sklony ke krádežím, nemusí se bát hladu; Jídelní zvonek čtyřikrát denně svolává děti do jídelny. V Bona Esperu mnoho dětí pochopí, že učením je možno získat řemeslo, profesi, která jim zajistí důstojný, lepší život. Brazílie je velká země velkých možností. Mnoho lidí je nezaměstnaných ne proto, že by bylo málo práce, ale pro nedostatečnou odbornou připravenost. Žádný bývalý bonesperán není bez práce.

Nyní jsme mluvili o bývalých žácích z třiatřicetiletého období Grattapagliových. Máte nějaké kontakty s bonesperány z dřívějšího, pionýrského období?

Guiseppe: Zřídka. Jedná se o lidi, kteří jsou pravděpodobně již dědečky. Několik z nich navštívilo Bona Espero a divili se, jak se změnilo. Například Cristovão Carvalho , majitel deseti taxíků v hlavním městě. Slyšeli jsme o nějakém Hamiltonovi, který byl zabit v potyčce s policií. Obzvlášť zajímavý je případ Olympia de Araújo. V sedmdesátých letech zastavil u „bílého domu“ červený automobil Volkswagen, ze kterého vystoupil elegantně ustrojený mulat s hezkou blondýnkou. Představil se jako bývalý žák a my jsme ho radostně přijali. V přátelském rozhovoru nám host vyprávěl, že tenkrát utekl z Bona Espero v roce 1968 a řekl svým spolužákům: Vrátím se sem, ale jen v červeném autě s blondýnkou.

Olimpio výborně splnil svůj slib!

Ale po neuvěřitelných dobrodružstvích. Když utekl, potuloval se po Goiânii. Pak se nechal  najmout, pod slibem vysoké mzdy, na práce v pralesech Amazonie. Se skupinou mladých lidí byl transportován letadlem na sever. „Eldorado“ ale byla skupina baráků ohrazená ostnatým drátem a „vysoká mzda“ bylo bídné jídlo za otrocké kácení stromů pod kontrolou ozbrojených hlídačů. Prchnout nebylo jak a ani kam se pak obrátit. Olimpio měl však zkušenosti s útěkem z Bona Espero a ještě před tím z vězení. Při letu k Amazonii z nudy pozoroval slunce. Na základě toho pozorování si Olimpio určil směr pravděpodobného útěku přes savanu. Přemluvil ke společnému útěku několik svých kamarádů. V noci šli pěšky a ve dne se skrývali. Jedli ovoce a pili vodu, kterou našli. Podařilo se jim vyjít z džungle a pokračovali savanou. Již nebyli pronásledováni, pokládali je za mrtvé. Jejich odysea trvala 45 dní a ne všichni přežili. Olimpio udal na policii nezákonné poměry v pracovním táboře a pomohl policii tábor najít. Moderní otroci byli osvobozeni. Tento případ je všeobecně známý, policie ho zveřejnila jako svůj velký úspěch. Tenkrát jsme nevěděli, že hlavní hrdina byl bývalý bonesperán.

Ačkoliv v případě tohoto senzačního případu nebylo Bona Espero zmiňováno, já jsem našel mnoho důkazů dosti častého zájmu hromadných sdělovacích prostředků o esperantské škole na statku.

Ursula: Bona Espero jako pouhý dětský domov, nebo jako pouhý esperantský podnik by zajisté nebyl tak přitažlivý. Zdá se, že atraktivita pro novináře spočívá v několika aspektech. Zaprvé to je již mysteriosní jméno místa: Alto Paraíso; zadruhé Bona Espero plní důležitou sociální službu, vychovává a vzdělává děti, které by jinak zůstaly analfabety nebo se možná staly kriminálními živly; a zatřetí funguje pomocí dobrovolnické práce idealistů; začtvrté, používá mezinárodní jazyk, který není všeobecně známý; zapáté je skutečnou mezinárodní komunitou, která se skládá ze stále přicházejících esperantistů z celého světa.

Zdá se, že formulujete these pro novinový článek nebo nastiňujete scénář pro nový film o Bona Espero. Opravdu, díky těmto aspektům se Bona Espero jeví jako nejčastější téma  mých esperantských příspěvků pro Polskou televizi.

Guiseppe: Také okolnosti, nezávislé na nás, způsobily speciální zájem novinářů. V osmdesátých a devadesátých letech prodělalo Alto Paraíso velký vzestup, protože zde vznikl ekologický turizmus. Národní park Veadeiros, přírodní rezervace Centrální brazilské náhorní plošiny, láká stále více turistů. A také Alto Paraíso se stalo magnetem pro ezoteristy, mystické skupiny, které se usídlily v okolí a očekávají zde „Novou éru“. Skončilo druhé tisíciletí a různí mystici to považují za konec světa. Kromě toho náš region je dlouho považován za možné místo k přistávání mimozemšťanů.

Kde přistanou hosté z vesmíru?

Ano, právě to je to, co přitahuje množství senzacechtivých novinářů. Často neúmyslně zavadí pozornost na Bona Espero, na Národní park. Několikrát jsme profitovali z této vlny zájmu a stali se oblíbeným tématem televizních zpravodajů z nejznámějších kanálů. Žurnalisté se ponořili do tématu a vyrobili informace o našem institutu a o esperantu samém.

Vedle hlavního vchodu do Bona Espero stojí obelisk s pěticípou hvězdou a s nápisem: „Ať mír vládne světu.“ Jak vznikla „Hvězda Bona Espero“?

Ursula: To je jeden ze stovek tisíc obelisků, postavených z iniciativy japonské císařské rodiny na nejrůznějších místech ve světě. Nápisy jsou asi ve stech jazycích. Mají upomínat lidstvo na tragedii v Hirošimě a Nagasaki. Bona Espero se přidalo k této iniciativě v roce 1993. Náš obelisk má nápis v esperantu a portugalštině. A právě před tímto obeliskem pracovníci největšího televizního kanálu v Brazílii „Rede Globo“ začali svou prezentaci následujícími slovy: Obyčejně si myslíme, že esperantisté jsou intelektuálové, kteří se scházejí v knihovnách, aby probírali jazykové problémy. Ale tady v Bona Espero esperantisté pracují na řešení důležitých sociálních problémů lidstva.

Dotkli se základní myšlenky Bona Espero.

Guiseppe: Mnohokrát novináři, když poprvé ve své praxi zpracovávali esperantské téma, nás překvapili trefným pochopením naší myšlenky. Za zmínku stojí článek v populární týdenní revue „Manchete“. Hlavní deník v Goiânii „O Popular“ v roce 1995 uveřejnil článek: „Škola jménem Naděje“. V listopadu 1996 v časopise pro ženy „Mais Vida“ zveřejnili třístránkový rozhovor s Ursulou. V září 2000 překvapila esperantisty v Brazílii dvoustránková prezentace esperanta a Bona Espero v prestižních novinách hlavního města „Correio Brasiliense“, se společnou fotografií a bombastickým titulkem: „Učte se s nimi“.

Během mého krátkého pobytu navštívilo Bona Espero mnoho význačných osob z hlavního města, které neměly nic společného s esperantem.

Ursula: Naše kontakty s neesperantským prostředím jsou hlavně důsledkem publikování v tisku a televizi, ale také často přicházejí návštěvníci regionu ze zvědavosti, aby se dověděli něco o esperantu. Objevují se docela neznámí  lidé a odjíždějí s dobrými dojmy a také se vracejí. Zmiňoval jste admirála. On je komodorem velícím námořnictvu Centrální Brazílie. Politici, spisovatelé, umělci rádi navštěvují Bona Espero …

Jak začala vaše spolupráce s „Rotary International“?

Rotariánský klub existuje v Alto Paraíso již deset let a investuje finanční prostředky amerického rotariánského fondu na sociální projekty, mezi jinými pro děti a seniory. „Rotary International“ se rozhodl v rámci sociální spolupráce s Rotariánským klubem v Alto Paraíso a argentinskou rotariánskou oblastí subvencovat v roce 2001 vzdělávací instituci Bona Espero, zakoupil nová lůžka, skříně, stoly. My oba jsme byli pozváni do klubu a věděli jsme již, že v rotariánském hnutí existuje skupina, která používá esperanto ve vnitřním styku. Navázali jsme kontakt s těmito zajímavými přáteli a pravidelně se s nimi setkáváme na esperantských kongresech a rotariánských konferencích. V posledních osmi letech jsme měli příležitosti napomáhat k rozšiřování esperanta při návštěvách rotariánských klubů v různých zemích světa. Na konferencích Rotary International se zúčastňuje průměrně tři tisíce rotariánů. Naše esperantská skupina má každý rok na těchto konferencích svůj stánek, kde jsou výborné podmínky jak informovat veřejnost, která v praxi naráží na problémy s komunikací. Každý rok se hlásí do esperantské skupiny více rotariánů.

Skupina jen informuje o esperantu, nebo vyvíjí konkrétní aktivitu?

Rotary International vydává každoročně sto milionů dolaru na promírové a humanitární projekty. Světový výbor vede členy k vytváření partnerských vztahů mezi různými kluby, aby byly realizovány společné projekty a vzájemné návštěvy. Nám „esperotariániům“ se podařilo vytvořit spolupráci mezi australskými a brazilskými kluby za pomoci esperanta. Podobně jako se to stalo mezi Belgičany, Francouzi, Brity a Brazilci. Bona Espero navštívili rotariáni z Belgie, Nizozemska, Itálie, Kanady a USA. Názorně viděli jak esperanto prakticky funguje. Se stejným cílem spolupracujeme s „Mondcivitana Registrolibro“ v Paříži, kde jsem byla zvolena v roce 1998 jako delegátka „Kongresu národů“. Zde jedním z oficiálních jazyků bylo esperanto.

Moto pro tuto kapitolu jsem převzal z luxusně vázané knihy, ve které jsou dvě stránky věnovány Bona Esperu. Jak se to stalo?

V roce 2001 brazilská federace a státní vlády přijaly záštitu na vydání této bohatě ilustrované monografie o našem regionu. Titul je možné přeložit doslova jako: „Kolébka vod nového tisíciletí“ a dotýká se zeměpisného faktu, protože v regionu pramení řada řek, které se vlévají do Amazonky. V knize je Bona Espero prezentováno jako průkopnická skupina, idealisticky orientovaná ve smyslu esperanta. Text popisuje aktivity instituce jako: konkrétní vzorový projekt života podle starých hodnot v moderní době“.[20] V knize, stejně jako na  oficiálních mapách regionu, Bona Espero figuruje jako zeměpisné označení.

„Aby zůstalo na mapě Brazílie“ je nadpis článku o Bona Esperu, který vyšel svého času v časopise „Esperanto“. Už si nepamatuji o co se jednalo.

Guiseppe: Článek vyšel v červnu 1995 z iniciativy tehdejšího výboru „Subtena Societo“ a uvádí oprávněné úmysly garantovat pokračování činnosti v Bona Esperu kompetentním vedením po odchodu Ursuly a mne. Autoři bohužel se s námi neporadili. A tak nás překvapilo množství otázek z celého světa o budoucnosti institutu. V článku zcela jednoduše žádali, aby osoby, které jsou připraveny pracovat a převzít plnou odpovědnost za brazilskou instituci, se přihlásili německé „Subtena Societo“. Výsledkem bylo, že přišla do Bona Espero jedna kandidátka, doporučená spolkem, která projevila svou nechuť zabývat se dětmi a přála si odpočívat po své dlouholeté práci učitelky.

Co vy sami si myslíte o budoucnosti Bona Espero?

Ursula: Výměna vedení v Bona Espero je přirozeně determinovaná, ale neměla by proběhnout revolučními metodami. Po pionýrské generaci, která se skládala ze šesti průkopníků, nastoupila generace druhá. K té druhé patřili kromě mne a Ursuly brazilští spolupracovníci, mezi nimi Enivaldo Silva, který byl 25 let generálním ředitelem, a již dříve zmiňovaný Mário Garófalo a Lia Milhomemová. Ta byla úřednicí federálního vrchního soudu. Esperanto se naučila v roce 1981 a hodně se podílela na organizaci 66.Světového kongresu v Brazílii. Následujícího roku byla zvolena účetním revizorem v Bona Espero, a představte si, že dodnes bez přerušení tuto funkci plní. Již mnoho let obstarává kurzy esperanta v sídle Národní spiritistické federace v Brazílii. V roce 2003 převzal funkci generálního ředitele Ulisses Riedel, známý advokát a ředitel televizního kanálu TV-SUPREN. V současném vedení, třetí generace jsou aktivními bývalí žáci Ada Ferreiraová a Clarimundo Barbosa. Každodenně zde pracuje pět bývalých žáků jako dobrovolníci, kromě dvou státem placených učitelek. V současné době tým osmi dospělých se stará o chod v Bona Esperu: výchova, vyučování a stravování pro kolem třiceti dětí.

Mluvili jste o příspěvcích a návštěvách Brazilců, neesperantistů. A esperantisté? Brazilské hnutí je známé svými koryfeji jako je třeba Geraldo Maltos…

Guiseppe: Myslím si, že tento známý poeta a mnoho jiných osobností je velmi zaměstnaných, nemají čas, aby navštívili Bona Espero. Ale jak jsme již řekli, před více než třiceti lety po jednom semináři v Brasília, přijela k nám skupina význačných brazilských esperantistů, mezi nimi Sylla Chaves, ale pak už neprojevili další zájem.

Ursula: V roce 1981 po 66.Světovém kongresu v Brasília přijel do Bona Espero autobus se skutečnou elitou esperantského hnutí, včetně úplného vedení UEA. Význačný básník William Auld zaznamenala návštěvu následující básní:

En Bona Espero

Kolibro paǔzas antaǔ magnolio.

Balenomont´ serenas super ĉio.

Venteto freŝa tra l´ folioj blovas.

Cent metrojn for de univers´ senmovas.

Akveroj el ŝprucil´ arĝentas dance,

Dum en hamak´ mi lulas min balance.

Kaj jen altrotas mulo laǔ la pado:

 Alvenas lakto por la kuirado.

Ĉi tie regas paco kaj trankvilo:

La infanetoj ridas kun facilo,

Ĉar el la hejmgemastroj am´ radias,

Sub verda flago orfoj familias.

Aĥ, for la ungojn, stultaj mondregantoj,

Vi kvazaǔdiaj kvazaǔhomgigantoj,

Kun via politiko katastrofa!

Nanigas vin ĉi loko zamenhofa!

Navštěvují bývalí účastníci kurzů Bona Espero?

Guiseppe:  Brzy se sem vrátil Victor Sadler a žil zde s přestávkami dva roky a Humphrey Tonkin, rektor americké univerzity v Hartfordu a předseda Světové esperantské asociace nás znovu navštívil v roce 1996. Přijel se svou manželkou Jane a dvěma syny na Vánoce s cílem si zde odpočinout a užít si krásné přírody, tak krásně popsané Williamem Auldem. Ale po celý čas vytrvale lilo. Příroda jakoby chtěla předsedovi demonstrovat naši bídnou situaci. Komplikovaná se ukázala i cesta na letiště v Brasília. Na cestě se náš malý autobus porouchal uprostřed pustiny. V lijáku jsme se snažili uvést motor do chodu, ale poruchu jsme nezjistili. Projíždějící známý nás vzal do vleku svého náklaďáku do nejbližšího města, ale ani tam se mechanikovi nepodařilo poruchu najít a opravit. Všech nás šest se zavazadly muselo pokračovat do Brasília linkovým autobusem.

A vaše auto?

Potom jsme auto vlekli z místa na místo, ale žádný mechanik nebyl schopen najít příčinu poruchy. Nakonec se ukázalo, že katalyzátor, místo aby vypouštěl kouř ven, vháněl ho dovnitř motoru a zcela ho zničil.

Ursula: Obzvláště nás překvapila návštěva Dr. Ludvíka Zaleski-Zamenhofa, vnuka iniciátora mezinárodního jazyka. Bona Esperu, ve spolupráci s Brazilskou esperantskou ligou, se podařilo dopravit ho do Brasília na zajímavou událost. 14.dubna 2000 se tam konala slavnostní schůze Federálního shromáždění na počest Ludvíka Zamenhofa. Schůze byla řádně vedená a protokolárně zapisována, měla otevřený charakter, účastnila se jí veřejnost včetně mnoha esperantistů, kteří přijeli z různých koutů Brazílie. Byla použita portugalština, ale pro Dr. Ludvíka Zaleski- Zamenhofa byla učiněna výjimka, mluvil esperantem. Neočekávaně se také dostavil polský velvyslanec Zdzislaw Zakrzewski a ve svém vystoupení mluvil esperantem, ačkoliv sám mluví plynně portugalsky. To bylo krásné gesto na počest Ludvíka Zamenhofa a jeho vnuka.

Jaký zájem se skrývá za touto, pravděpodobně bezprecedentní, politickou událostí?

Guiseppe: Myslím, že poslanec Renato Rainha, který inicioval parlamentní schůzi, si přál vzdát čest ne jen iniciátorovi mezinárodního jazyka esperanto, ale také získat hlasy esperantistů pro blížící se volby. Ale přesto před volbami byl povýšen na místo policejního ředitele v Brasília a tak již nemohl kandidovat na poslance.  

Ursula: Při příležitosti této schůze strávil také jeden týden v Bona Esperu Dr.Zaleski-Zamenhof. O této návštěvě hezky vypráví: Prožil jsem v Bona Esperu „Velký týden“, který byl pro mne plný příjemných dojmů. Byl jsem pozván do Brazílie jako „vnuk“ ale děti v Bona Espero se se mnou mazlili jako s dědečkem. Bylo to pro mne daleko příjemnější. Mnoho z těch dětí svého dědečka nikdy nepoznalo. Několik z nich jich určitě našlo ve mně. Pocítil jsem opravdové štěstí ve své dvojroli vnuka a dědečka. Obklopen veselými, snědými dětmi jsem vystoupil na kopec a otevřelo se před námi nádherné panoráma. Modré nebe, věčná zeleň, nekonečná savana, malebný horizont a v tomto úžasném rámci – busta mého dědy na vysokém podstavci. Měl jsem dojem, že se usmívá, když mu děti přinesly polní kvítí, které cestou natrhaly. Život v mém dětství mě přesvědčil, že ráj neexistuje od doby, kdy Adam s Evou byly z něj vyhnáni. Ale Ursula a Guiseppe ho vytvořili zde, v Bona Esperu. Nakonec děti začaly nadšeně zpívat: „Mi volas danki vin, sinjoro Ludoviko…“[21]

Jestliže ráj skončil po odchodu Adama a Evy, zda také „esperantský ráj“ zmizí po odchodu Uršuly a Guiseppa?

Guiseppe: Bona Espero má silnou materiální základnu, jasnou strukturu a odpovědný personál. Když odejdeme, bude dál fungovat. Každý rok odcházíme alespoň na jeden měsíc a nezamykáme dveře. Bona Espero nikdy nezamyká své dveře. Bona Espero se nikdy neuzavře, protože vždycky tady budou „naše děti“, které nemají jiný domov. Ale až skutečně odejdeme, chtěli bychom přirozeně vědět, kdo bude hrát dál naši roli.

Ursula: Budou schopni se zařadit mezi současný personál a dobře spolupracovat s ním? Nedivte se nám, během uplynulých tří desítek let jsme sem vložili velice mnoho energie, zaujetí a lásky, abychom všechno vybudovali a dali do chodu. My víme: „To co se staví léta, může se během dne zřítit“. My nechceme, aby se to stalo.

Může Bona Espero existovat bez esperanta?

Guiseppe: Ano, to se stává, když chybí dobrovolníci, nebo hosté mluvící esperantem. Ale my víme, že brzy zase přijdou a mezinárodní jazyk bude slyšet. Základní podmínkou existence Bona Espero jsou esperantisté, protože ti jednak uvádí do života esperanto a jednak finančně dotují. Naše instituce v současné struktuře a aktuálními cíli a úkoly je nepředstavitelná bez účasti esperantistů. Ale pochopte, že Bona Espero má velký materiální potencionál, který by mohl být různými způsoby uzpůsoben s cílem otevřít zcela nové perspektivy pro sebe i pro esperanto.

Má vcelku význam zabývat se esperantem?

Ursula: Tuto otázku slýchám často. Mnoho esperantistů si vytrvale klade tuto otázku. Často se i vrací jako téma k diskusím při esperantských setkáních.Řeknu vám upřímně, že tuto otázku jsme si s Guiseppem nikdy nepoložili. Prostě jsme esperanto využívali celých padesát let svého manželského života. Esperanto je pro nás již dávno spojeno s Bona Espero a zcela chybí čas na otázku: Stojí to zato? Podívejte, sluníčko vychází, to znamená, že je čas připravit snídani.

Pro naše děti.

18. Pět set sazenic

Když myslíte na rok dopředu, zasejte zrní

Když přemýšlíte na deset let dopředu, zasázejte stromy

Když myslíte na sto let dopředu, vychovávejte lidi.

Konfucius

Mangaboj, baruoj, aratikumoj…tato slova byste marně hledali i v „Nova Plena Ilustrita Vortaro“[22]. Jedná se o ovoce neznámé v Evropě, ale v Bona Espero se bude sklízet, až stromy právě zasazené dospějí. Ale už teď je třeba jim navrhnout esperantské názvy. Vhodnou příležitost nabízí „Zamenhof-festo“.[23]

15.prosince 2007 v Bona Espero započali sázení stromů v rámci celosvětové kampaně OSN: vysázet miliardu stromů na podporu zdravého životního prostředí a proti znečišťování atmosféry dioxiny. Děti přišly ve školních uniformách a zazpívaly hymnu Bona Espera a začaly sázet první stromky a slavnostně je zalévaly.

Vrátil jsem se do Bona Espero začátkem prosince 2007, abych dokončil knihu společně s manželi Grattapagliovými, aby se kniha mohla připravit k vydání. Co se událo za dobu sedmi měsíců kdy jsem tady nebyl? V květnu Ursula a Guiseppe oslavili zlatou svatbu. Slavili v Brasília v domě syna Guida. Sešel se desetičlenný rodinný klan a dvojnásobný počet „esperantské rodiny“, hlavně bývalí žáci. Slavnost se opakovala v Bona Esperu za účasti 70ti hostů. Současně to byla generální zkouška na blížící se padesátileté výročí založení Bona Espera. Slavnost se neuskutečnila k přesnému datu 25.července, protože by se jí nemohly zúčastnit všechny děti a proto proběhla již 1.července.

Přijelo 200 osob, které pohodlně pojala „Guiseppova pyramida“. Nad hlavním vchodem je nápis „Centro Bona Espero“ a emblém stoletého výročí esperanta. Souběh obou výročí je překvapivý. Autorem emblému je Hilton Santana Ferreira, přítel Bona Espero z města Salvadoro. Litoval jsem, že jsem tady nebyl, ale Bernd Schönberger, alia Don Espero, místopředseda německého „Subtena Societo“ tady byl a napsal o tom zápis:

Na slavnost bylo všechno perfektně připraveno. Několik hostů ze zahraničí (Daniela z Itálie) a bývalí žáci pomáhali s konečnými pracemi. Ozdobili velkou halu v kulturním centru balónky. Manželka jednoho z bývalých žáků celý den šila zlaté ubrusy, v kuchyni se pilně pracovalo. Bývalý žák stříhal dětem vlasy, jiný stavěl židle a stoly. Postupně přicházeli hosté na slavnost, přijel autobus z Brasília, jiný s hosty z Alto Paraíso (mezi nimi manželský pár, který pamatoval začátek „školy na statku“) a sousedé. Obdivovali změny, vzpomínali se slzami dojetí. Hala se brzy naplnila. Děti nabízely na podnosech smažené bramborové pečivo a chutné šťávy.

V oficiální části Guiseppe ohodnotil nejzasloužilejší bývalé žáky, Ursula posadila korunku na hlavu Adarci (Ada). Já jako reprezentant podporující organizace jsem pochvalně ocenil neúnavnou práci Ursuly a Guiseppa, také Adarci, a slíbil, že naše organizace bude instituci podporovat i v budoucnosti. Adarci zahájila uměleckou část tancem dětí, který s nimi nacvičila. Igor recitoval báseň v esperantu, kterou přeložili tři jeho spolužáci do portugalštiny. Tota všechno filmoval.

K obědu byl servírován bramborový salát, (pochopitelně) fazole s rýží, paprika s klobásou, salát s bílým zelím a mnoho ovoce. Vše mistrně zorganizováno! Hudebníci, známí z televize nás potěšili operními áriemi a písněmi z muzikálů a jako přídavek zpívali společně s Ursulou a Guiseppem sbor z Verdiho díla. Koláč a zmrzlina zakončily krásnou výroční slavnost.

Den před velkou slavností jsem jako Don Espero uspořádal malou kouzelnickou prezentaci pro děti. Ptali se mě na moje triky stejně jako děti v Německu: „Prosíme Bernde, řekněte nám jak děláte brazilské peníze z papíru! Nebo – jak vykouzlíte tolik bonbonů? Děti se uklidnily, až když  jsem jim několik triků vysvětlil.

Citoval jsem zprávu Dona Espera v dobré víře, že podává pravdivou zprávu, nikoliv iluzi. Na každý pád je jeho zdroj důvěryhodný, protože zpráva vyšla v oběžníku, který vydává „Subtena Societo“. Jubilejní oběžník číslo 68 vyšel v redakci předsedy spolku Otto Nelkena. První dojem: Jaký rozdíl proti „komuniké“, které se objevilo při stříbrném jubileu Bona Espero![24] Oběžník obsahuje několik detailů z hostiny, které přidala ve své zprávě Ursula. Zdůraznila přítomnost Inês Nunes de Andrade, jedné ze šestice zakladatelů Bona Espera, která ve své slavnostní řeči vyslovila svou radost z faktu, že její „dítě“ dosáhlo padesáti let, ačkoliv bylo několikrát odsouzeno k odchodu na věky. Ursula píše dále:

Guiseppe a já jsme dlouho přemýšleli jaký dárek dát Bona Esperu k jeho výročí. Podle mne by byl potřeba plavecký bazén, protože plavání v jezeře je příliš nebezpečné kvůli anakondě. Finance nám to zatím nikdy nedovolily. Proto jsme koupili bazén a „trochu jsme ubrali z dědictví pro naše syny“. Jako první ho vyzkoušeli Bernd Schönberner a jeho manželka Petra společně s Danielou Grassiniovou, která, třebaže nevidomá, skočila do bazénu jako první.

Modrý obdélník, sedm metrů dlouhý a tři metry široký, dobře zapadá do zeleného trávníku a je nápadným prvkem ve „škole na statku“. Bazén svými 21 čtverečnými metry je hluboký 1,3 metrů a je ideálním místem pro děti na koupání. Zdá se, že tetička se strýčkem, když se rozhodli investovat několik tisíc euro, se opět řídili svým vlastním altruismem: dali dárek dětem, ale současně si tím uchránili své srdce proti stresu, který jim pokaždé způsobovalo koupání dětí v jezeře. Jezero je v průměru hluboké 5 metrů a je nebezpečné pro každého necvičeného plavce. Ale v oběžníku se zdůrazňuje nebezpečí výskytu anakondy.

Koho chtějí strašit anakondou?  Jasně! Jen mne! Jako jedinou potenciální kořist hrozného plaza, si plavu v jezeře a setkávám se tam jen s malými rybkami. Když skáču do vody z můstku, rybky nepanikaří kvůli „neidentickému plovoucímu objektu“, ale hromadně mě obklopují a jedna po druhé se dotýkají mé kůže. Když nenajdou nic k jídlu, vracejí se k břehu jako dobře vychované děti, které vědí, že plavat daleko od břehu je nebezpečné…mohly by se utopit. Přemýšlím: Čím je živena fáma o virtuální anakondě? Blízko jezera nejsou domácí zvířata. Občas byli viděni vlci, ale ti by jistě nebyli tak hloupí, aby se stali kořistí nebezpečného hada. Proč se anakonda dosud nerozhodla okusit lidské maso, ačkoli jí dávám často příležitost? Ostatně po celou historii Bona Espero se skutečná anakonda objevila na scéně jen jednou před 32 lety  a tragicky skončila v kurníku.

Při tomto rozjímání jsem dospěl k důležitému závěru: Bona Espero existuje už dost dlouho, a má právo na svou historii a také na své legendy. Anakonda je taková bonesperánská Loch Ness. Možná proto dobrovolníci a hosté, které potkávám v Bona Esperu jen zřídka se chodí se mnou vykoupat do jezera. Ano! La vero estas nenio, la verŝajno ĉio[25]. Musím ale přiznat, že „zdání pravdy“ se uhnízdilo i v mém podvědomí. Když skákám do vody, někdy se modlím, aby legenda o anakondě zůstala jen legendou. Ale přesto plavu!

V oběžníku Otty Nelkena je popisována událost, která se stala hned po mém odjezdu v dubnu 2007. Velmi nás vyděsil noční „útěk“ dvou nejstarších dívek (14 a 15 let), které se nám zdály velmi příjemné, ochotné a pozorné. Zanechaly dojemný děkovný dopis pro Adu, ale bez vysvětlení proč odešly. Protože již měly nějaké zkušenosti s muži, předpokládalo se, že daly přednost „snadnějšímu životu“ (jak si samy představovaly) před dobrým vzděláním a pravidelným každodenním životem. Dívky dojížděly do soukromé školy v Alto Paraíso a školu platilo Bona Espero. Jak si vysvětlit jejich útěk? Problém není výchova, ale převýchova dětí, které přichází z prostředí bez morálky – komentuje případ Ursula – neznají principy sociálního soužití, jejich školou byla ulice, mají svou vlastní představu o svobodě a neochotně se podrobují jakékoliv formě disciplíny a pořádku. Děti utíkají velmi zřídka, obvykle utíkají ty, jejichž předchozí zkušenosti ovlivnily jejich psychiku a chybí jim ještě nějaký čas ke změně. Ale i když utečou, odnášejí si alespoň něco o dobru, spolupráci, odpovědnosti a étosu rodinného života. Už jen proto se může říci, že jejich pobyt v Bona Esperu byl užitečný. ¨

Víc mě zarmoutilo, že chyběl Simon, se kterým bylo možno mluvit esperantem. Odjel domů na prázdniny a už se nevrátil. Pravděpodobně ho jeho otec zapřáhl znovu do práce na výrobě dřevěného uhlí. To jsme si mysleli, ale právě telefonovala nějaká neznámá paní. Vedle ní byl Simon, který pak vyprávěl tetičce Ursule, že navštívil vesnici své matky a byl najat do servisní opravny aut v Campos Belos, 200 km od Bona Espero. V městečku bydlí paní, která telefonovala a její rodina se rozhodla přijmout chlapce do rodiny a zajistit mu další vzdělání. Simon neměl žádné dokumenty a proto prosil, aby mu je poslali na novou adresu.

Také jsem zde nenašel Nelsona, mého osmiletého šachového partnera, se kterým jsem se bavil v esperantu. Tento talentovaný chlapec byl šťastně adoptován a odjel do nové rodiny. Zůstal tu ale jeho jedenáctiletý bratr Elio. Rodiče, kteří by chtěli adoptovat dítě si jen zřídka vezmou chlapce jeho věku. Elio zde zůstal sám, jeho starší bratr byl přeložen do jiného výchovného ústavu a jeho čtyři sestry byly adoptovány do různých rodin. Jeho rodiče si odpykávají trest dlouhý 23 let. Elio vyrůstal jako „nemilované dítě“; jeho matka dávala přednost druhým dvou synům. Matka nyní tráví svůj trest ve věznici v Alto Paraíso v nedobrých podmínkách, sama mezi 40 muži. Bona Espero jí poskytuje různé nezbytné věci. Čas od času Ursula zařídí povolení k návštěvě syna ve věznici. Nastává paradoxní situace: ze sedmi jejich dětí jí zůstal jen „nemilovaný „ Elio.

Jednou jsem doprovázel Ursulu a Elia na návštěvu u matky a viděl slzavou scénu setkání matky se synem přes vězeňskou mříž. Dona Maria stále pláče a naříká na nespravedlivé odsouzení, protože ona „nic neudělala“. Jen si vzpomeňme, že nezakročila, když její opilý manžel znásilnil svou devítiletou dceru. Ve vězení oslovil Ursulu policista. Představil se jako její bývalý žák Veri. Hned začal veselý přátelský rozhovor. Policista ho zakončil slovy: Tetičko Ursulo, díky vám a Bona Esperu jsem tady jako zaměstnanec a ne jako vězeň.

Onklino, onklo (tetičko, strýčku), tak jsou oslovováni Ursula a Guiseppe. V Alto Paraíso jsem opakovaně slyšel: Bom dia, tia Ursula! Saluton, onklo Guiseppe! Pokaždé pak došlo k rozhovoru. Před nedávnem strávila v Bona Espero nějaký čas bývalá žákyně, nyní učitelka Andreia Almeida se svým batoletem. V její rodině došlo k úrazu a sem přišla, aby znovu nalezla svou rovnováhu pod Monto Baleno. Pracovala zde v kuchyni. Často přicházejí zahraniční hosté bez určitého motivu, jen poklábosit, vyměnit si informace, rozdělit se se starostmi nebo úspěchy. Odpoledne, kdy byl čas na kávu, přijela v pěkném automobilu, hezká žena středního věku z Brasília. Edith Sobrinha Oliveira přijela, aby sdělila, že když byla ve Francii, našla ve velkém supermarketu „své“ zavařené džemy.

Edith vyprávěla o svých plánech ve státě Piaui. V tom chudém regionu, který je v rovníkové oblasti, roste velké množství ovoce a bobulí zcela neznámých v Evropě. Lidé je konsumují jen v období zralosti a tak většina shnije. Edith cestuje po regionu a u správních orgánů nabízí kurzy zavařování. Učí přesně podle receptů, které se naučila v Bona Espero. Také zařizuje export exotické marmelády do Evropy. Je jasné, že za vyučování je jen symbolická odměna, kterou přijímá, protože bezplatná práce zde není přijímána kladně. Dobré společenské postavení jí zajišťuje manžel. Je agronomem a mnoho let pracuje pro německý stát v rámci programu na pomoc třetímu světu. Nyní již dostává pensi z Německa a kromě toho ještě se zabývá výrobou medu. Edith by mohla nezávisle na svém manželovi pracovat jako diplomovaná učitelka Waldorfské pedagogiky. Ale ona náleží tomu druhu lidí – skupině odchovanců Bona Esperem – kteří tím, že pomáhají chudým chtějí nahradit svůj morální dluh Bona Esperu.

Edith mi řekla, že se začala v Bona Esperu učit v roce 1979. Já jsem se však neodvážil zeptat, jakým způsobem se sem dostala. Přivezli ji na koni? Ursula si pamatuje jinou scénu: Žena, k smrti unavená se třemi vyčerpanými dětmi přišla pěšky ze 27 km vzdáleného São Jorge. Matka děti střídavě nesla. Prosila: Paní, prosím, přijměte ty děti! Ukázalo se, že ji manžel opustil a sama musela živit sedm dětí při práci v dole na krystaly. V té době ještě neexistoval Národní park a ve vesnici byly doly. Děti měly ruce poraněné, pravděpodobně matce pomáhaly. V trojici těch dětí byla i čtyřletá Edith. Bona Espero ji a její dva bratry přijalo. Holčička se projevila jako dar z nebes. Nikdy s ní nebyly problémy, podivuhodně se dobře učila a rychle začala mluvit esperantem. Edith jako by byla Adiným dvojčetem. Obě pak s dalšími dětmi jezdily na esperantské kongresy a byly tam milou atrakcí. Po letech Edith se a její bratři přestěhovali do Brasília, ale každý rok přijíždějí za Ursulou a Guiseppem jako za rodiči.

Návštěvy v Bona Esperu jsou časté. Mnozí návštěvníci by si zasloužili zvláštní sepsání jejich osudů, možná místo této knihy bych měl napsat scénář pro brazilskou telenovelu. Také Ursula a Guiseppe jsou zváni jako hosté a z návštěv přináší novinky. Co přinesli od Orlanda Paulina? Tento městský radní se učil v pokračovací škole v Alto Paraíso, založené z  iniciativy Ursuly a Guiseppa. Nyní organizoval slavnost u příležitosti složení diplomu svého syna Bruna – prvního advokáta v historii městečka. Bruno začal svou skvělou kariéru také v Bona Espero.

Koho jsem ještě nenašel při své druhé návštěvě? Chyběla Ildete Barbosa. V březnu 2007 se s ní všichni bonesperáni, včetně mne, loučili a přáli šťastnou cestu. Ildete je dítě Bona Espera, první rodilá esperantistka, narodila se zde a žila do svých dvaceti let. Třebaže nikdy nebyla v zahraničí, své dobývání světa začala odvážně. Vybrala zemi nejdál od své domoviny. Odjela do Japonska, k protinožcům. Byla hostem japonské kulturně-náboženské organizace Oomoto, která ji pozvala přednášet jako učitelku esperanta. V Bona Espero sledovali její práci na internetu a také si představovali jak tam chodí hlavou dolů. Ildete tam byla půl roku. Návštěva Japonska jí poskytla kromě zkušeností také chuť zařídit si samostatně život ve městě, ale Bona Espero zůstalo pro ni rodným místem. Na osamostatnění měla právo a rozhodnutí učinila v pravou chvíli. To si myslí Ursula a vyjadřuje naději, že se tak nebude muset ospravedlňovat některým esperantistům, kteří stále říkají: Proč jste dovolili, aby taková úžasná a dobrá esperantistka odešla? Takové výčitky jsme slyšeli při odchdujiných odchovanců, pravděpodobně proto, že mladí, kteří se naučili esperanto v Bona Espero, jsou mnohými pokládáni za majetek Bona Espero.

Bona Espero žije podle přírodních zákonů a ty nedovolují se zastavit. Lůžko, které opustí dítě, hned zabere jiný šťastlivec z několika kandidátů. Není proto žádným překvapením, že jsem se setkal s neznámými tvářemi. Třeba bratři Francisco a Gabriel – sedmiletý a osmiletý. Oba velmi zdvořilí. Francisco se stále na mě obrací s esperantem a snaží se mi vyjádřit své myšlenky. Ursula je s oběma spokojená, říká že jsou podobní Totovi. Abych nezapomněl, Tota neboli Clarimundo, je pýchou Bona Espero. Bratři představují „banální“ případ. Jejich matka se šesti dětmi je obětí alkoholismu. Pracovník péče o děti při předávání dětí prohlásil: V opilosti matka provádí hrozné věci.

Jiný „banální“ případ se týká osmileté Mariany. V pěti letech ji dědeček používal jako sexuální hračku. Zde se lidé stávají prarodiči často již ve čtyřiceti letech. Otec dívky byl policista a dědu udal. Deviant byl odsouzen na šest let. Ale když uplynula polovina trestu, byl propuštěn s tím, že se k vnučce smí přiblížit jen na 150 metrů. Místní prokurátor, pravděpodobně aby se vyhnul trvalého poměřování zda ještě 151 nebo 149, rozhodl se najít pro holčičku bezpečné místo. Mariana se rychle v Bona Esperu zabydlela, ale často nás překvapuje svým chováním. Dostala komplet pěti kalhotek a po měsíci už žádné neměla. Ukázalo se, že špinavé prádlo si neprala, ale jednoduše jedno po druhém zahodila v savaně. To není výjimečný případ v Bona Espero a podobné případy nám dávají možnost generalizovat: část chudých ráda pokládá přijímání dárků jako své právo a jedná s dárcem jako se svým dlužníkem, který musí dávat stále dál.

Nedávno Mariana navrhla dvěma děvčatům tajný výlet z Bona Espero. Ale v rozhodný okamžik se stáhla a nechala jít samotné desetiletou Vitorii a Cleidianu. Brzy se přišlo na to, že dvě dívky chybí. Učitelka Ada nastartovala hned svoje auto, ale dívky nestihla. V tom okamžiku se věc stala vážnou. Dívkám hrozilo nebezpečí a následky by neslo Bona Espero. Bylo nutno postupovat podle zákonných předpisů: nejdříve informovat Radu dětské péče v Alto Paraíso. V Brazílii existuje zákon, který přesně popisuje postup v takových případech. Na každém správním úřadě je rada, skládající se z úředníků volených na tři roky. Jejich úkolem je dohled na situaci ohrožených dětí, přijímat hlášení o citlivých záležitostech, které se dětí týkají a sdělovat fakta prokurátorovi, například může úředník vyvolat proces proti otci, nebo proti matce a dát návrh na zrušení rodičovství. V takových případech pak úředník hledá pro dítě příznivější umístění k jeho vývinu.

Často se stává že dítě žije v bídě nebo není o ně jinak postaráno a z rozhodnutí prokurátora hledá pak úředník péče o dítě řešení ve správním okrsku, v našem regionu tedy v Bona Esperu. Úředník má také právo kontrolovat „své děti“ ve výchovných ústavech. Ale podle mých několikaměsíčních zkušeností je velmi nesnadné najít jakékoliv nedostatky právě v Bona Esperu. Úředníci ale potřebují potvrzení své užitečnosti a nečekaně přijíždějí a zkoumají, zda mají děti dostatečné množství šamponu a zubní pasty. Takové kontroly jsou, mírně eufemisticky řečeno, kuriózní, protože úředníci vydávají peníze na benzín, místo aby koupili nějaký šampon. Kromě toho se naprosto nezabývají jakým způsobem jsou tyto věci zaplaceny.

Útěk dvou dívek bylo třeba okamžitě nahlásit na tuto instanci. Guiseppe sdělil telefonicky věc nejsnáze dosažitelné úřednici a dostal upřímnou odpověď, že nemá jediný reál na kredit do mobilu a ani neví kam odjel jiný úředník úředním autem. Ona, jako tisíce jejich kolegů v celé Brazílii, dostává minimální mzdu 500 reálů, to se rovná asi 200 eurům. Když Guiseppe splnil formality pro péči o dítě, informoval policii, ale skutečné hledání zůstalo na Bona Esperu. A na jeho přátelích. Takovou je Ady, paní, která se přestěhovala ze São Paula do Alto Paraíso. Je zajímavým případem bohaté osoby, která žije střídmě, přepych ji nezajímá. Jejím koníčkem jsou dobrá auta a už mnoho let slouží pro Bona Espero jako rychlá doprava. Guseppe ji zavolal a požádal, aby jela přímo do Bona Espero a hledala dvě děvčátka.

Zatím v Bona Esperu usoudili, že uprchlice šly asi k vodopádu, tam přešly most přes Mulungú a jdou asfaltovou cestou do Alto Paraíso. Ada ještě znovu nastartovala auto a za deset minut se vrátila i s holkami. Všichni bonesperáni vítali uprchlice a Ursula si zhluboka vydechla. Dívky vypadaly nápadně. Nastrojily se do letních blůziček, ale v tomto slunném letním období se obloha často rychle zatáhne těžkými olověnými mraky a spustí se tuny vody. Oblečení svědčilo o jejich myšlení. Měly v úmyslu jít do Cavalcante a dojít tam pěšky. Nevěděly, že město je vzdálené 110 km. Ukázalo se také hned, že dobrodružství iniciovala Mariana a tak se trojice musela solidárně přiznat. Mariana litovala co způsobila a omlouvala se, ale zdůrazňovala, že ona sama neutekla. Cleidiane, která přišla do domova jen před měsícem vysvětlovala, že Vitoria je její kamarádka a ona nechtěla, aby šla sama. A dodala, že doma potřebují, aby se vrátila, protože se musí starat o svou tříletou sestřičku, tři bratry a otce, který měl úraz na noze a může chodit jen se dvěmi holemi. Maminka od rodiny utekla. Proto se Cleidiana ve svých deseti letech cítí za rodinu odpovědná, protože rodina nemůže zůstat…bez ženy.

A Vitoria? Její případ je také komplikovaný. Koncem ledna začal nový školní rok. Žáci se postupně vraceli po prázdninách, které trvaly od Vánoc. Třináct dětí zůstalo v domově, mezi nimi i Vitoria, protože její matka nemá prostředky, aby ji přijala. Ví se, že tato rodina žije bez otce v extrémní bídě v chatrči na udusané hlíně. Vitoria již žila na ulici a z hladu kradla. Před několik dny  přivezl úředník z Cavalcante  Biu a Elenu. S ním přijela i Vitoriina matka. Došlo k dojemné scéně. Matka dceru objímala a plakala. Myslil jsem si, že pláče, protože vidí dceru pěkně oblečenou, čistou, dobře živenou, zatím co ostatní její děti žijí v bídě. Dívka také plakala a v pláči pokračovala, i když matka odjela. Vitoria se ospravedlňovala za svůj útěk: Chtěla jsem znova vidět maminku. Co dělat. Ignorovat incident? Poslat dívky tam, odkud přišly, potrestat je? Jak? Vlastně se nic nemůže rozhodnout bez úředníka péče o dítě, který se musí dostavit. Kdy? Ursula poznamenala: Lidé mi často mi říkají: Vy jste městští lidé, nenudíte se v téhle pustině?

Měl bych popsat jiný případ, často drastičtější než je třeba příběh Bii, Reginalda, Michaela? Nebo vyšetřit trochu místa pro osmiletou Julii, která brzy přibude? Teď jen vím, že má duševně nemocnou matku a „stará“ se o ni babička, která miluje alkohol. Ta osmiletá holčička byla znásilněná, když doprovázela svou babičku z hospody. Dívka si odvážně stěžovala, třebaže tím ohrožovala svůj život. Do Bona Espero bude tajně dopravena z místa vzdáleného 200 km. Jsem si jistý, že se jí nikdo zde nebude na cokoliv vyptávat, ale nejdříve se budou věnovat jejím vlasům.

V oběžníku, který jsem citoval na začátku této kapitoly, je patrný velký rozdíl, který se udál v Bona Esero v perspektivě let. Vidím zde novinky jen po několika měsících mé nepřítomnosti. Třeba elektrický kráječ v kuchyni. Divil jsem se, že moderně vybavená kuchyň nedisponuje takovým nástrojem, když se denně musí nakrájet tolik chleba. S překvapením jsem zjistil, že se kráječ v Brazílii těžko sežene, protože se všeobecně nejí tolik chleba jako v Evropě a kromě toho se chleba prodává již nakrájený. Takový přístroj měl esperantista v Brasília, Josias Barbosa a ochotně ho věnoval Bona Esperu, protože bydlí sám a vlastně ho nepotřebuje. Obdivuhodný byl také dar z Itálie – kávovar, ale nejvíce mě nadchl – hřeben. Tím se vyřešil vážný problém, který se pravidelně vrací s každým novým žákem. Dívka, která brzy dorazí podstoupí proceduru, kterou jsem několikrát pozoroval. Pravděpodobně bude mít dlouhé vlasy podle celosvětové módy. Přesvědčí ji, a hned zkrátí vlasy na polovinu.

Ursula se stala odbornicí na tuto profesi. Zatím co stříhá, vlasy padají vši, několik se jich zachytí na její ruce a na zástěru, proto musí občas přerušit stříhání a oklepat hmyz. Bylo by jednoduché vyřešit problém vyholením hlavy, ale v Bona Esperu to nedělají. Zkrácení vlasů však řeší problém jen zpola. Dříve celý proces trval deset dní. Vlasy se částo vyčesávaly a myly směsí alkoholu a místních rostlin, až se vši a hnidy ztratily. Nový speciální hřeben umožňuje radikální zrychlení, protože vyčeše i hnidy. Samozřejmě je to jen jeden způsob ochrany zdraví v Bona Espero.

Počet žáků, kteří přicházejí každodenně zvenčí se náhle zvýšil na devět. Právě přišel mladý soused a přivedl své dvě děti do první třídy. Událost je zapsaná jako symbol padesátiletého výročí Bona Espero. Nové děti jsou vnoučata Dony Adilia, první žačky Bona Espera. Jejich otec, Santana, se tady také učil a mluví plynně esperantem. A právě jazyková stránka esperantského výchovného institutu obzvlášť zaujala novinářku Daniellu Borgesovou, která minulý rok s fotografem Rodrigo Nunesem shromáždila během několika dní materiál o Bona Esperu pro prestižní měsíčník „Lingea Portuguesa“. Já jako cizinec, který jsem se bavil s dětmi jen pomocí esperanta a byl jsem pro novinářku zajímavým objektem. Daniela se divila, že malí bonesperáni mluví esperantsky, ačkoliv se mezinárodní jazyk vůbec neučili. O tomto zajímavém faktu, mezi jiným, napsala ve svém výborném článku„Viver em esperanto“. na šesti stránkách ve svém měsíčníku.

Bona Espero stále žije dynamickými změnami ve všech dimensích. Posledně jsem bydlel v pokoji č.1 v domě pro hosty. Při návratu jsem zamířil hned tam. Omyl! Dům pro hosty se změnil na dům pro žáky. Změna byla logická, protože funkci hlavního centra převzal nový velký dům. Ten výborně slouží pro výroční slavnosti, ale je také opravdovým fórem bonesperánské společnosti, kde se konají nejdůležitější události každodenního života. Vedle západní strany Kulturního centra je stará škola, která byla zadaptována na bydlení. V pokoji č.1 bydlí Ursula a Guiseppe. Sekretariát s č.3 byl změněn na byt a právě tuto místnost jsem nyní používal na mé dobrovolnické psaní. Když jsme se manželkou Erikou ubytovali v právě dokončeném bytě, báli jsme přílišného oslunění velkým oknem na jižní straně. Och, naše evropská hlediska! Zde slunce na jižní straně nesvítí do oken, ale svítí vertikálně. Jednou jsem vyšel do „mé“ zahrady  vpoledne a zjistil jsem hrůzný fakt. V Bona Espero mi ukradli…můj stín. Ani kousíček jsem ho neviděl u svých nohou. Ztratit svůj stín, je jako konstatovat: Král je nahý! Člověk nemusí být Kopernik, aby vysvětlil fenomén ztráty stínu. Slunce, které prochází obratníkem Kozoroha směrem k rovníku, září na zenitu nad Bona Espero a vpoledne všechny předměty ve vertikální poloze žádný stín nevrhají. Odpoledne sluneční paprsky se pokouší nahlédnout do našeho pokoje přes skleněné dveře, ale nedaří se jim to, protože jim brání zahrada.

Ano, „moje zahrada“! Belecon vian mi admiras, vidas ĝin kaj priskribas (Obdivuji tvou krásu, dívám se a píšu o ní…)[26] Ale ne, to by byl příliš veliký úkol pro spisovatele dobrovolníka! Kdybych byl členem esperantského PEN-klubu nebo kandidátem na Nobelovu cenu, pak snad bych měl odvahu vykreslit slovy ten rajský kout. Takže jen jednoduše popíši, že v „mé“ zahradě zrají (odprava doleva): mandarínky, papaje, avokáda, gujavy, manga, citrony, pomeranče, banány, ananasy, anakardie. Můj pokoj má čelní dveře a druhé, skleněné dveře, kterými přímo vstupuji do zahrady. Ale odtud nemohu pozorovat západ slunce, který v době deštivého období vytváří fascinující obraz, hru barev v oblacích, a tvoří mysteriosní postavy. Abych mohl obdivovat toto umění přírody, rád vystupuji k Zamenhofovu monumentu, odkud se rozprostírá majestátní panoráma Monto Baleno (Hora Velryba). Jistě je mistr šťasten na tomto místě! Během svého života nemohl obdivovat krásy přírody v době plné hádek mezi reformisty, idisty, ve schizmatu atd. Zde ze svého podstavce v Bona Espero se zdá, že říká: Ho, mia kor´ nun batu jam trankvile.[27] (Mé srdce, nyní již bij klidně.)

Slunce již opustilo jeviště a brzy zazáří hvězdy celou svou silou, ačkoliv jsou vzdáleny tisíce světelných roků.V Bona Esperu jsou hvězdy blíž o 1.200 metrů k Zemi než ve Varšavě. Tisíc metrů a tisíc světelných let jsou poněkud porovnatelné míry, protože se tady hvězdy zdají větší. Zdá se, že by se daly hvězdy rukou sundat z nebe. Mezi hvězdami nad jižní polokouli se majestátně zvedá Jižní kříž, který mi připomíná papírového draka z mého dětství. Čisté, bezmračné nebe nebývá často v deštivé sezoně. A horizont se náhle prosvětlí blesky. Rychle se loučím s Mistrem a spěchám domů. Stačilo několik minut a liják stříká jako sto tisíc hasičských stříkaček, ale blesky a hromy nepřestávají mezi nebem a zemí a také ty mezi  mraky. Tak světlou noc jsem nezažil ani na pláži Copacabana při vítání třetího tisíciletí. Po půl hodině znovu zazářily hvězdy. V šest hodin ráno se hvězdy ještě třepotají, ale už nejsou stejné. Právě vyšla Jitřenka a Merkur svítí nad Zamenhofovou hlavou a pozvolna se ztrácí v ranních červáncích. Východ Slunce čekám po zvyku z pionýrských dob, když se věřilo, že rozjímání při východu slunce zajistí úspěšný den. Pak mířím k jezeru a zmateně se zastavuji. Třicet metrů přede mnou se zastavil zrzavý vlk. Vím, že útočí jen v nebezpečí, stojím tedy a on také. Cítíme asi oba stejné rozpaky. Čtyřnohý zrzek se rozhoduje první a uvolňuje cestu bílému dvounožci. Po koupání se vracím na zahradu zacvičit a poslouchat koncert „mého“ zahradního orchestru: kosové jako houslisté, pomáhají jiným ptákům a kukačka má sólo. V osm hodin usedá na  vršek gujavy dva papoušci a začíná hlasitá konverzace, podobající se parlamentní debatě nebo manželské hádce. Kolibřík paǔzas antaǔ magnolio.[28] 

Málo chybělo, aby „moje“ zahrada přestala existovat. V září 2007 obklopil Bona Espero veliký požár. V Národním parku bojovalo proti pekelnému živlu mnoho hasičských jednotek. Bonesperánům se povedlo zachránit. Opravdový zázrak – pomyslel jsem si, když jsem se podíval na savanu hned po mém návratu začátkem prosince. Savana byla holá, ale stačily první deště, které se letos zpozdily a savana se rychle zazelenala. Podivně vypadaly černé kmeny, ze kterých pučely pupeny nebo se rozvíjely zelené lístky.  Guiseppe mi vysvětlil, že pro savanu je dobře, že odhořela vysoká suchá tráva, která svou vysokou vrstvou bránila v růstu jiným rostlinám. Savana se popelem pohnojila. Příroda, neobtěžovaná lidmi, vlastní neuvěřitelnou odolnost a je schopna zázračného vzkříšení, jako Fénix , ale ne jen jednou za sto let, ale mnohem častěji.

Jak už bylo řečeno, Bona Espero je tak esperantské, kolik je tam esperantistů. Nyní je zde šest trvale žijících esperantistů, jako hosté jsou zde manželé Gerberovi z USA, brzy přibudou manželé Grassiniovi z Itálie. Již dříve tady byli Wera a Detlev Blankeovi z Německa a moje manželka Erika, kromě nich ještě dobrovolník z Francie, Jonathan Charbert. Wera a Detlev ničili mé chyby v rukopisu této knihy a obohatili floru v Bona Espero ořešákovými sazenicemi, které přivezli ze své zahrady v Berlíně. Jonathan za šest týdnů vykopal šedesát jam a zasadil do nich stromky. Cestu dvacetiletému Francouzovi financoval „Spolek přátel Bona Espero“, založený francouzským párem z Bretaně: Jacqueline Ahierovou a Michelem Krassikem. Jonathan přijel právě, když se začaly sázet stromky v rámci zmiňované akce OSN. Myšlenka o sázení stromků pronikla do Bona Espero právě z Francie, ale prostřednictvím Itala Michela Basso, stavebního inženýra, žijícího v Lotrinsku. Napsal do Bona Espero a ptal se, zda je možno zakoupit půdu. Přišla odpověď: Bona Espero neprodává svou půdu, ale ochotně ji poskytne několik hektarů k uvedenému projektu.

Esperantista přijal návrh a přes internet začal hledat sponzory s vkladem 12 euro. Bona Espero nečekalo, až sbírka úspěšně proběhne a začalo jednat. Vždyť esperantská škola na statku spolupracuje  se zemědělskou fakultou univerzity v Goiânii. Studenti fakulty realizovali svou praxi v savaně pod dohledem Prof. Magdy Matteuci, která nabídla pomoc při vysazování ovocných stromů, místo navržených eukalyptů, které ohrožují ekologický systém savany. Z Goiânie přišlo čtyři sta stromků. Dalších sto sazenic pomerančů, mandarinek a citronů bylo dokoupeno. Stromky se musí zasázet v sezoně dešťů, zpoždění znamená ztrátu celého roku. Vykopat jámy v kamenité půdě není snadné, je nutno jámy vyhnojit, dodat minerály a pak teprve je možno stromky zasadit. Děti takovou těžkou práci nemohou dělat, vykonávali ji dělníci, kterým vydatně pomáhal francouzský dobrovolník Jonathan. Do dnešního dne bylo zasázeno 514 stromků a ty čekají na své patrony.

Jednou jsem také pracoval jako skutečný dobrovolník a zasadil jsem mangabujon. Vybral jsem tento druh, protože brzo rodí. Doufejme že ano!…když stromky nezničí mravenci nebo nanduové, neodnese je liják, neuschnou v době sucha nebo je nepozře oheň…

Banánovníky rodí za dva roky, moje mangabo za pět, ale jiné ovocné stromy až po deseti i více letech. Nestačí jen zasadit stromy, je třeba se o ně starat několik let, jako o děti, obětavě a s nadějí…Právě tak, jak to dělá Bona Espero.

Roman Dobrzyński

Bona Espero, 29.2.2008.

19. A teď, Josefe!

Tímto způsobem se vyjadřují Brazilci, když chtějí vyslovit závěr. My, Ursula a Giuseppe (vlastně také Josef) máme štěstí, že můžeme oslavit padesáté výročí.

Nyní je čas sklízet ze stromu vzdělávání ovoce, ze stromu, který potřeboval čas, aby ovoce dozrálo. Tím ovocem jsou mladí lidé s odpovědností a svědomím, že našli své místo ve spolešnosti; jsou to dívky, které přišly do Bona Espero, aby byly ochráněny, nakrmeny a vzdělány a které nyní samy vychovávají děti; jsou to bývalí žáci a žákyně, nyní již ženatí a vdaní a jejich děti už nikdy nebudou opuštěné, protože jejich rodiče byli vychování v Bona Espero, pro dobro této země, pro její budoucnost a další generaci.

Podle některých teoretiků jsou tyto plody málo významné, jen kapkou v moři. Taková mínění ve mne probouzejí vzpomínku na starou legendu o kolbříku, který viděl velký požár lesa a vší svou silou létal, a nosil kapky vody k hašení. Ostatní zvířata v lese utíkala pryč a dokonce kolibříka kritizovala za nesmyslnou námahu malého ptáčka. A kolibřík odpověděl: „Plním svou povinnost. Kdybyste i vy to dělali, brzy by byl oheň uhašený!“

Moderní verze této legendy může také znít takto: Na začátku třetího tisíciletí Modrá planeta, třetí ve Sluneční soustavě byla v plamenech. Korupce, nemorálnost, sobectví, konzumismus a války, často pseudo náboženské, spotřebovaly prostředky pro život lidí. Pozadu zůstaly nové generace, topí se v drogách, jsou oběťmi parazitů, reklam, zdůrazňují se banality a ušlechtilé příklady jsou ignorovány.

Ano, zde je ta paralela v Centrální náhorní plošině v Brazílii, kde u hory Monto Baleno zázračně bylo zachování kolibří hnízdo.

ooo

Pro další padesátiletí potřebuje Bona Espero nové kolibříky podle tohoto desatera.:

 

1. Milovat přírodu ve všech jejich formách, hlavně děti;

2. Mít vlastní finanční nezávislou rezervu, k vyhnutí se frustrace klášterního života;

3. Mít emocionální vyrovnanost a raději přijít s kolibříkem opačného pohlaví;

4. Nemít zlozvyky jako je kouření, alkohol, drogy, lenost, závist, pomlouvačnost atd;

5. Ovládat prakticky několik oborů, jako je například vyučování, dětská psychologie, hospodářství, zemědělství, elektromechanika, hydraulika, zedničina, vaření, atd, atd;

6. Přesto že jste odborníci, je třeba dělat vše co je potřeba…a za nic!

7. Nedoufat a vůbec nevěřit vládě, protože v regionech s malým počtem voličů jsou všechny vlády pofidérní;

8. Nenaříkat, že pracovní den má 24 hodin, týden sedm dní a za to jen šek z banky „Pámbu zaplať“.

9. Být esperantistou, to nutně znamená plyně mluvit esperantem (naučíte se ho za 3 měsíce), ale také mít ekumenický názor na svět;

10. Trvale být dobrým příkladem!

Jestliže se najde několik kolibříků, kteří přečetli tuto knihu a cítí se osloveni, napiště nám:

Bona Espero, Caixa Postal 37, Alto Paraíso de Goiás, 73.770-000 Brazilo

bonaespero@terra.com.br

Ursula a Guiseppe Grattapaglia

20. Slovo autora knihy Romana Dobrzyńského

V roce 1984 mne Polská televize poslala do Brazílie, abych natočil dokumentární filmy o této obrovské zemi. Mezi jinými jsem navštívil hlavní město Brasília, odkud je relativně blízko do esperantské instituce Bona Espero (=Dobrá Naděje). Ukázalo se to natolik zajímavé, že ze třídenní návštěvy vzešel zcela neplánovaný film „Koutek Dobré Naděje„. Byl několikrát promítán na největším polském televizním kanálu a velmi účinně tak propagoval esperanto, ačkoli téma filmu vůbec nebyl mezinárodní jazyk. Poté jsem se snažil aplikovat v mé žurnalistické práci tuto metodu jak prezentovat esperanto, ale nikdy jsem nenašel lepší motiv, než Bona Espero. Není překvapivé, že že jsem se opakovaně vracel do brazilské školy na statku na pobyt alespoň na několik dní.

Ale v prosinci 2006 jsem zde byl v jiné roli – jako dobrovolník na pět měsíců a po roce jsem se vrátil na další tři měsíce. V obou případech místo krumpáče nebo motyky, se kterými obyčejně pracují dobrovolníci, měl jsem počítač, abych napsal knihu o Bona Espero, k jeho zlatému jubileu. Výročí jsou většinou spojována s vavříny, chválami a gratulacemi, ale já nemám s tím žádné zkušenosti, lichotky neumín, ani jako dobrovolník. Ale postupně, jak jsem se do tématu ponořoval, musel jsem konstatovat, že materiál dokumentuje skutečný život a rozšiřuje se během psaní daleko více než mé předešlé „nedobrovolnické“ knihy. Proto titul „Bona Espero“ je nutno doplnit o podtitulek „Myšlenka a realita“.

Je to moje druhá kniha o esperantu. Ta první „La Zamenhofa strato“, napsaná jako rozhovor s Dr.Ludvíkem C.Zaliski-Zamenhofem, mě překvapila příznivým přijetím a následnými překlady do dalších jazyků. Přesvědčilo mě to o tom, že forma rozhovoru poskytuje spisovateli mnoho výhod. Dovoluje mi otázkami volně řídit vyprávění, měnit témata jako šachový koník skákat od faktu k faktu a vtipně obohatit text.

Stejná technika byla použita při psaní této knihy. Text stojí na rozhovoru s Ursulou a Guiseppem Grattapagliovými, kteří nepřetržitě pracují jako dobrovolníci po dobu dvou třetin padesátileté doby trvání Bona Espero. Nikdo toho neví víc než oni o této světově unikátní esperantské instituci. Ale protože se chci cítit jakodůvěryhodný autor, snažil jsem se nepřehlédnout určité události a konsultoval jsem věci s osobami, které něco vědí o Bona Esperu. Kromě toho jsem přečetl stohy článků a pozorně studoval dokumenty.  v archívu Bona Espero.

V knize je vše pečlivě dokumentováno, přesto se mohou vyskytnout pochybnosti, protože kniha dává slovo jen jedné straně, to jsou manželé Grattapagliovi, zatím co autor klade otázky a podobá se automatu, který natáčí jejich odpovědi. Ale doopravdy kniha nezaznamenává doslovný rozhovor, je napsána na základě těchto rozhovorů. Z toho vyplývájí důležité důsledky. Je to autor, který zodpovídá za text, protože to je on, který rozhoduje zda určitá fakta a názory zveřejnit či ne. Vlastně bych mohl ze sebraného materiálu napsat daleko tlusší knihu, ale já nemám trpělivost vědce, ale povahu novináře. Zasluhovalo by to monografii nebo historické pojednání, to ponechám odborníkům. Mě samotného Bona Espero fascinuje jako jedinečný fenomén, v jehož středu se nachází esperanto, ne sice jako cíl, ale prostředek pro společensky užitečnou práci.

Mezinárodní jazyk při plnění své funkce zasahuje do lidských vztahů. Tuto pravdu jsem se snažil zobrazit ve své knize s pocitem plné zodpovědnosti a nevyhýbal jsem se konfliktním situacím, kterých chtíc nechtíc se účastnili i mí dotazovaní, i když byli cílem pomluv. Kniha by mohla být nástrojem „snadné pomsty“. Ale Ursula a Guiseppe se ukázali jako odpouštějící. Žádali mě, abych nezveřejňoval jména některých osob, které se snažily pošpinit jejich reputaci. Jedná se o věci, které de jure již vyšuměly a ztratily význam a týkají se osob, které se během času mohly i úplně změnit.

Kromě toho v souladu se zákonem (N°8.069, z 13.7.1990) bylo nutno změnit všechna jména dětí, žijících v té době v Bona Espero a také dospělých bývalých žáků. Části z nich se mi podařilo zeptat a ti bez váhání souhlasili, aby se jejich jména v knize objevila. Všechna změněná jména jsou vytištěna kurzívou.

I když v nejlepší víře může člověk zakopnout, protože chybovat je lidské. Snažil jsem se chybám vyhnout a požádal jsem několik mých přátel, aby si rukopis přečetli. Byli ochotni a nejen upozornili na několik omylů, ale přidali i zajímavé rady. Jsem povinován díky Dr.Ludvíku C.Zaleski-Zamenhofovi (z Francie), který obohatil knihu svým sdělením; Dr.Victorovi Adlerovi (z Nizozemska), který dva roky pracoval v Bona Espero jako dobrovolník a knihu ohodnotil jako důvěryhodnou; ing.Enivaldovi Alves Silvovi (z Brazílie), dlouholetému generálnímu řediteli Bna Espero a zasloužilému brazilskému dobrovolníku Sirio Silvovi. Děkuji Dr.Detlevovi Blanketu a jeho manželce Were (z Německa) za jazykové a jiné rady; manželům Otto a Uschi Nelkenovým, kteří mi objasnili základní význam „Subtena Societo Bona Espero“ v Německu.

Kniha jako rozhovor s konkrétními osobami musela být autorizována. Hlasitě a několikrát jsme s manželi Grattpagliovými četli rukopis. Fakta byla ověřována nebo obohacována podrobnostmi; nedopatření byla odstraňována a některá vyjádření získala ostřejší, nebo mírnější tón. My tři, mluvčí tří rozdílných jazyků, jsme se snažili každý ze svého jazykového náhledu upravit text pro mezinárodní přesnost.

Kromě toho jsem se snažil, aby obsah knihy byl co nejvíce pochopitelný mezinárodně, aby se přenesl přes evropocentrické dimenze. Tento požadavek jsem si uvědomil již při spolupráci s překladateli knihy „Zamenhofova ulice“do japonštiny, kde bylo nutno doplnit mnoho glos a poznámek. Každá kapitola také začíná motem a v textu se nachází mnoho citátů. Čerpal jsem je, skoro všechny, z esperantských knih, které jsem četl v Bona Esperu. Tím jsem chtěl vyjádřit můj obdiv a oslavit literaturu v mezinárodním jazyce pro její vysoký intelektuální a umělecký potenciál, který obsahuje.

Během osmi měsíců jsem měl příležitost poznat instituci zevnitř a objevit její různé formy. Bona Espero je autentický společenský fenomén! Je to „kousek Esperantie“! Obzvlášť je zajímavé, jak v přítomnosti dobrovolníků se mění každodenní rutina a kde teoretizování o“finvenkismu nebo raumismu“ ztrácí svůj smysl. Fascinovalo mě, když jsem pozoroval jak esperanto funguje přirozeně jako most mezi lidmi a jejich kulturami.

Stal jsem se skutečným „bonesperánem“, ale byl jsem zde jako host a měl dobré podmínky pro svou práci. Byl jsem ušetřen plnění typických dobrovolnických úkolů. Hostitelé, kteří byli zaměstnáni každodenními povinnostmi, trpělivě odpovidali na mé nekonečné otázky, často otravné a tolerovali moje rozmary.

Konec korunuje dílo. Současně i končí má role spisovatele, je třeba ještě projít se ctí před očima čtenářů. Silně věřím, že moje dobrovolnická práce přinese dobré ovoce pro Bona Espero – poklad esperantského hnutí.

Roman Dobrzyński.

21. Slovo vnuka tvůrce mezinárodního jazyka Ludvíka C. Zaleski-Zamenhofa

Zamenhofův asteroid obíhá na nebi, mezi Marsem a Jupiterem. Zdalipak tam našel ráj? Máme právo o tom pochybovat, protože ráj, Vysoký Ráj (Alta Paradizo), se nalézá na Zemi! Hledačům ráje mohu prozradit adresu: nalézá se v Brazílii, na náhorní plošině provincie Goiás, na okraji grandiózního národního parku, bohatý na dojemné vodopády a tajuplné lesy u hlučících bystřin. Jen jabloň biblického ráje tady není k nalezení. Místo toho, k překvapení, zde nalézáme pomník Zamenhofa (poznámka: doktor Zamenhof, první jeho kniha podepsána doktoro Esperanto).

Drží patronát nad Bona Espero (=Dobrá Naděje). Co jiného bychom měli očekávat od Doktora Esperanto(=doufající, ten který má naději)? Vždyť tam se hovoří jeho jazykem každý den a v autentických podmínkách lidského života. Esperantisté z různých zemí pracují jako ochotníci pro brazilské děti, které slepý osud uvrhl do sociálně riskantní situace, a tak jim pomáhají nalézt důstojné místo v životě. Cesta k tomuto cíli je nesnadná. Jak nesnadná, to se můžete sami přesvědčit, když si přečtete tuto fascinující knihu.

Když jsem navštívil Brazílii během symbolického roku 2000, našel jsem Dobrou Naději jako reálný „rodinný kruh„, o kterém snil Ludvík Zamenhof. Položil jsem květiny před jeho pomník jako jeho vnuk, ale obklopen veselými dětmi, a současně jsem se cítil jako jejich „dědeček“ a cítil jsem potřebu děkovat za to všechno Ursule a Giuseppemu Grattapagliovým. Oba věnovali velkodušně dětskému domovu Bona Espero více než třicet let svého života. Jsem hrdý na to, že jsem jejich přítelem. A že toto dílo Romana Dobrzyńského, který je také mým přítelem, se stává životním pomníkem, který je ctí.

Ludoviko C. Zaleski-Zamenhof


[1] Narážka na známé přísloví používané Zamenhofem: Konstante frapante… Je třeba doplnit přesné znění

[2] Bohužel při velkém požáru v roce 2010 byl plot zničen a současně probíhá jeho oprava a kůly jsou nahrazovány betónovými sloupky.

[3] Bovido – tele

[4]„ Chceme vám poděkovat, pane Ludvíku“

[5] Pasparta servo je seznam esperantistů, kteří jsou ochotni ubytovat, provázet, diskutovat s esperantisty po předchozí dohodě za určitých podmínek. Seznam je stále obnovován. Podmínkou je schopnost mluvit esperantem.

[6] Dobrovolníci přijďte a pracujte! Jako Ada – neúnavná učitelka, Guiseppe – tvořivý inženýr a Ursula – podnikavý člověk.  Agu! – Konej činy!

[7] Zde se domluvíte esperantem (paroli – mluvit)

[8] Proslov při slavnostním zahájení Prvního ruského esperantského kongresu 4.5.1910.

[9] Centra Oficejo – ústředí Světové esperantské organizace v Rotterdamu, Nieuwe Binnenweg 176.

[10] Esperantské přísloví – česky přibližně: Koho chleba jíž, toho píseň zpívej.

[11] Z „Proverbaro Esperanta“ – (Kniha přísloví). Přibližně: kapka ke kapce a moře se vytvoří.

[12] Německé město Herzberg přijalo před několika málo lety přídomek „město esperanta“. Druhý nápis sděluje: „Je to neuvěřitelné, esperanto žije!“

[13] Ĝardeno – zahrada

[14] sankta – svatý,  fajron – oheň.  Přibližně: plamenný zápal     

[15] Finvenkismo: Fino- konec, venki – vítězit, ismus – ideologie.

 Esperantský výraz pro plné vítězství esperanta

[16] Movadano: movado – hnutí, ano – příslušník, člen,

esperantský výraz pro aktivního esperantistu.

[17] Jedná se o náboženské filozofické hnutí, populární v Brazílii, pocházející z roku 1857, které je založeno na doktríně francouzského filozofa Allana Kardece (Hippolyte Léon Denizard Rivail, 1804-1869). K rozšíření v Brazílii přispěl začátkem dvacátého století český imigrant Vladimír Lorenz, význačný polyglot a esperantista.

[18] Šťastné Velikonoce!

[19] Nezapomeňte na akuzativ!

[20] Miguel von Behr, Berço das Aguas do Novo Milênio, Editora UnB, IBAMA, Brasilia 2001, str. 67.

[21] Známá píseň Georgo Hadzlika: „Chceme ti poděkovat pane Ludvíku…

[22] PIV – Esperantský encyklopedický slovník

[23] Slavnost na počest Ludvíka Zamenhofa se slaví 15.12., kdy se Ludvík Zamenhof narodil (1859).

[24] Viz kapitolu 10. Dobro v pekle

[25] Berthold Brecht „Trigroŝa romano“ Editon Lipsko 177, str. 193 – přibližně: Pravda není nic, zdání pravdy má větší váhu.

[26] Citát z knihy Adama Mickiewicze „Sinjoro Tadeo“ v překladu do esperanta A.Grabowskim, vydavatelství Polonia, Varšava 1955, str.1.

[27] Z básně nadiktované 27.9.1943 duchem Vladimíru Lorenzovi v knize: „Voĉoj de Poetoj el la Spirita Mondo“ (Hlasy básníků z duchovního světa), vydané Livreria, Editora de Federação E.Brasileira, Rio de Janeiro 1944, str. 68.

[28] Z básně Williama Aulda „En Bona Espero“, publikované v Beletra Revue „Fonto“, číslo 14/1981,str. 4.

Příspěvek byl publikován v rubrice Bona espero. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>