Bona espero (kapitoly 8 – 14)

 8. Kdy odejdete?!

Kia la semo, tia la rikolto.

Kiu neniun savis, malamikon ne havas.

L.L.Zamenhof

(Jaká sadba – taková sklizeň

do nikoho nezachránil, nepřítele nemá)

Ursulo, kdy a jak jste se dověděla, že Bona Espero bylo hnízdo neřesti?

Až v říjnu 1975. Řekl mi to Santoro, čtrnáctiletý žák. Už nechtěl být v domově, nechtěl pokračovat v sexuálním vztahu s ředitelem domova.

Proč jste se rozhodla o tom mluvit?

Stal se tento incident: Santoro s kolegy Edilsonem a Miguelem jeli na koních do Alto Paraíso a zůstali tam několik dnů na pozvání doktora Marcia, dynamické osobnosti a aktivního esperantisty z Rio de Janeira. Ten nás plameně vítal, když jsme přijeli na lodi „Cristoforo Colombo“ jako dobrovolníci do Brazílie. Ze sympatie k Bona Espero si přestěhoval svou lékařskou praxi do Alto Praíso a nás nepřekvapovalo, že rád zval „bonesperány“. Hoši se u něj určitě měli dobře. Ředitel vydal rozkaz, aby se hned vrátili. Vyjádřil svou nespokojenost a pravděpodobně je i potrestal.

Představuji si, že jste s ním hned mluvila o Santorově přiznání.

Ta věc byla šok. Nemohla jsem si představit něco podobného ve výchovné instituci. Ředitel ostře odmítl obvinění, mluvil o chlapci jako o chamradi z ulice, zločinci, zcela nedůvěryhodné bytosti, pro které je lež každodenní potřebou k získání čehokoliv. Věřili jsme, chtěli jsme mu věřit. Náš dojem o řediteli byl positivní. Giuseppe stejně jako já jsme si ho cenili za jeho práci pro domov, vždyť jiní „pionýři“ domov opustili.

Pamatuji si, že v létě 1975 jste s ním byli ve Varšavě.

Třebaže jsem byla právě po komplikované operaci, rozhodli jsme se uskutečnit dosti náročnou cestu do Evropy, kterou jsme již dříve plánovali, protože ředitel ještě nikdy nebyl v zahraničí a těšil se, že se zúčastní  světového kongresu v Kodani. Bylo to dobrou příležitostí, aby se dostal na mezinárodní scénu a získal morální odměnu za esperantskou aktivitu. Chtěli jsme jeho výdaje zaplatit z našich privátních peněz. Po Kodani jsme jeli do Polska na esperantské shromáždění a prošli se po Varšavě cestou do Německa.

Vzpomínám na pana Lemose jako na sympatickou osobu.

Ano, působil na všechny velmi dobře a během cesty nám hodně pomáhal v našem úkolu získat pro Bona Espero podporu u evropských esperantistů. Naše přednášky v mnoha esperantských klubech vzbudily zájem a také chvályhodnou iniciativu navštívit náš domov. Nejdříve jsme však šli k mým rodičům.      

Navštěvujete rodiče každý rok?

Když to bylo možné, tak do roku 1986 ano. Toho roku oba zemřeli současně. Nejdříve náhle zemřela moje matka. Otec běžel k telefonu zavolat lékaře a … následoval ji. Mimochodem, musím říci, že manželství mých rodičů, Margarete a Friedricha Sandkühlerových, bylo naplněno láskou. Otec se oženil bez souhlasu katolické rodiny, protože matka byla protestantka. Z Berlína jsme cestovali do Turína a strávili příjemné chvíle u Giuseppovy rodiny. Potom jsme zabalili 12 zavazadel s užitečnými věcmi pro Bona Espero a vrátili se do Brazílie v polovině září.

A v říjnu vás překvapila ta nepříjemná věc.

Bylo to pro nás víc než nepříjemné. Pokládáme to za jednu nejtěžších epizod v našem životě. Nejdříve jsme museli zjistit nakolik je pravdivé to, čím Santoro ředitele obviňuje. Bylo nutno se vyptávat nejen jeho, ale i kamarádů: Miguela, Paǔla, Edilsona a Josého. Výsledek nás zarazil. Vypravovali o svých vztazích s ředitelem s podrobnostmi, které vylučovaly lež. Bylo nutno jednat okamžitě. Bylo svoláno plenární zasedání. Chlapci týraní svým nadřízeným zpočátku mlčeli, ale pak veřejně potvrdili obvinění. V nastalé situaci Lemos již nic nepopíral. Na závěr shromáždění padl návrh, aby Lemos sám navrhl řešení a oznámil to následující den.

Jaké řešení přineslo ráno?

Ředitel zaklepal na mé dveře v sedm hodin ráno. Pokorně se posadil, v rozpacích přiznal svoji vinu a přidal komentář, ve kterém se litoval. Ve skautských táborech, kde býval jako dítě, byl sexuálně zneužíván staršími kamarády a později těmto praktikám podlehl. Nakonec prohlásil zcela otevřeně: Není to moje vina, že mám rád sex jen s chlapci. Řekla jsem mu: Ale vy jste se dvakrát oženil a obě ženy otěhotněly. Jak se to může stát? Odpověděl: Používal jsem tablety. Ještě dodal, jako by se ospravedlňoval: Ostatně chlapci to také mají rádi. Už jsem nechtěla pokračovat v takovém rozhovoru a zeptala jsem se na jeho rozhodnutí. Řekl: Pojedu do Goianie léčit si zuby. To bude trvat asi měsíc a pak se vrátím, až začne sezóna setí. Když jsem to uslyšela, nevydržela jsem to a vybuchla: Sem se vrátíte jen přes mou mrtvolu!

Probudila se ve vás lvice.

Lépe řečeno mateřský instinkt. Byla jsem skutečnou matkou těch ohrožených dětí. Bez kompromisů jsem mu nařídila odejít a nevracet se.

Uposlechl vás? Vždyť byl generálním ředitelem instituce, vy ne.

Neohlížela jsem se na formality, jednalo se o zájem dětí. V té době jeho manželka Nina byla v Goiânii, kde se podílela na dětském festivalu pořádaném místní spiritistickou organizací. Akce měla pomoci našemu domovu. Giuseppe tam jel s Lemosem. Lemos během cesty prosil mého muže, aby o věci nemluvil s jeho ženou, protože to chce udělat sám. Ona už dlouho v Bona Espero nežila, jen ho sporadicky navštěvovala. Uplynulo několik dní, ale manželka stále nic nevěděla. Jemná napomínání nepomohla, proto se Giuseppe sám zeptal Niny, zda ví co se stalo v Bona Espero a oznámil jí rozhodnutí proč již není vítán v domově. Lemos se popudil proti Guiseppovi. Pak náhle utekl ke své matce na sever Brazílie.

Jaký úspěch měl dětský festival?

V městském parku se prodávaly různé věci, hlavně hrníčky. Polovina zisku byla slíbena Bona Esperu. Mělo to úspěch, i když hned na začátku se přihnala velká bouře, která porážela stromy. Málo chybělo, a jeden mohl spadnout i na Giuseppa. Zisk z prodeje převýšil moje předpoklady. Nina jako vedoucí účetní Bona Espero vybrala 25 tisíc cruzeirů, to je přibližně 4 tisíce dolarů. Byla to první významná suma, která doputovala do našeho domova po našem příchodu. Zatím jsme z vlastních peněz pokrývali skoro všechny platby. Giuseppe chtěl vědět, jak budou peníze vynaloženy. Zahájili jsme v té otázce korespondenci a po půl roce Nina nám poslala kuriózní bilanci. Bylo zřejmé, že jen polovina sumy byla připsána na konto Bona Espero. Druhou polovinu použila na své soukromé výdaje mezi jiným na boty, oděvy a cestování, nebo byly peníze převedeny různým lidem bez udání vysvětlení proč. Ke zprávě nebyly přiloženy žádné kvitance.

Odešel nejdůležitější člen vedení domova. Jak se Bona Espero vyrovnalo s takovým problémem?

9.listopadu 1975 bylo svoláno mimořádné plenární zasedání a formálně byl odvolán ředitel. V tom okamžiku se Dr. Marcio zdál vhodným mužem vést domov a byl aklamací zvolen. Zasedání také rozhodlo, že viníka nebude trestně stíhat, aby nebyla kompromitována  instituce. Ale alespoň se schválilo neveřejné „mírné“ prohlášení: Generální ředitel opustil naši organizaci, protože nebyl schopen pobývat s dětmi pro svou poruchu sexuálního charakteru.

Vlastně se nejednalo o pět chlapců, ale ještě o několik dalších, kteří také přiznali, že jsou do toho zamícháni. Santoro a sedm dalších bylo posláno ke svým rodinám, nebo do jiných ústavů, ne hned a ne najednou. Nejdéle zůstal  Edilson, o kterém jsme se později dověděli, že požíval obzvláštní pozornost bývalého ředitele, kterou získal po odchodu spolužáka Evalda, který odešel z domova ještě před naším příchodem.

Tyto události se jistě roznesly za zdi domova. Jaké byly reakce?

Starosta v Alto Paraíso, Gerson Farias protestoval: Co to děláte? Vyhazujete ředitele, propouštíte děti!  Syn Abilia Červinského, Delfino, přišel do Bona Espero s pochybnostmi o vhodnosti toho, že jeho otec věnoval Bona Espero rodinný statek. Na jeho výtky jsme vyrukovali s „mírným“ prohlášením, se kterým jsme argumentovali. Tenkrát jsme měli ještě málo přátel a ne pro všechny jsme byli důvěryhodní, už jen tím, že Nina rozeslala zprávy jménem svého manžela s informací, že odešel nedobrovolně a s vyjádřením, že spolupráce „s těmi cizinci“ není možná. Účinek jsme pocítili okamžitě. Například vedoucí spiritistického střediska v Goiânii, který byl nám vždy příznivý, nám náhle sdělil, abychom si své problémy řešili sami, bez nich a nežádali od nich morální podporu v případech dětí, které se nechtíc dostanou do nějaké perversní situace.

Ale taková situace už trvala dlouho. Žili jste tam už víc než jeden rok. Vy jste si ničeho nevšimli?

Pochopte, že jsme se objevili v Bona Espero zcela bez zkušeností. I několik našich přátel nás bralo, jako bychom se ztratili ze světa. Dostali jsme se do úplně jiného světa. O reinkarnaci máme jinou představu, myslíme, že jsme zůstali stejní, ale náš život se změnil nepředstavitelně. V metafoře se dá říci, že jsme se znovu narodili. Spadli jsme do neznámé propasti, měli jsme tolik každodenních problémů a potíží, nemohli jsme si povšimnout věcí, které byly pro nás nepředstavitelné. Kromě toho jsme bydleli v jiném domě za řekou Mulungú.

Pracovali jste pod „zelenou standartou“ idealismu!

Bylo to tak, i když by někdo bral tato slova ironicky. Bez ideálů bychom přece neopustili náš blahobyt prvního světa. Lemos perfektně zapadal do toho svými plamennými slovy: Přátelé milí, boží požehnání, velká síla, bratrství, přátelství, moje zelená  rodina…každodenní slovník esperantisty. Až po jeho odchodu jsme pochopili hodnocení několika skeptických brazilských esperantistů, kteří nás pokládali za „naivní cizince“.

Cožpak vás nikdo nevaroval?

Ne, nikdo nás nevaroval. Vlastně jsme se asi cítili jako v té anekdotě o manželovi, který sám jediný ve městě nic neví o excesech své ženy. Po prvním odhalení následovala další. V satelitním městečku u Brasília – Nucleo Bandeirante – zakoupila Bona Espero v roce 1969 stavení, ve kterém bydleli dělníci stavící hlavní město. Lemos tam ubytoval mladíky, kteří již dospěli a nemohli bydlet v domově. Měli si sami vydělávat. Giuseppe našel doklad o tom, že dům prošetřovala policie, protože tam byly prováděny nezákonné sexuální praktiky. V archívu pak našel nálezy psychologů o chlapcích poslaných do Bona Espero. V nich je opakovaně upozorňováno na jejich pohlavní defekty. Bývalý ředitel si zřejmě vybíral chlapce k přijetí do domova podle svých choutek. Až po delší době jsme se dověděli, co se už dlouho ve městě šuškalo: že chlapci z Bona Espero mají dost peněz. Připisovali to pánům, kteří přijížděli v autech na statek a procházeli se s chlapci k vodopádu. Už jsem věděla o co se jedná, když zase přišli, pravděpodobně stejní páni. Jednou jsem se sešla s Miguelem, bývalým žákem z té doby. Snil stát se policistou. A podařilo se mu to. Při přátelském hovoru se dotkl i tohoto choulostivého tématu z roku 1975 a vyjádřil ochotu podat svědectví o faktech, které sám osobně zakusil.

V jiné kapitole jste se zmínila o učiteli esperanta, Benedito Lopesovi. Musel odejít z Bona Espero. Proč?

Vyhledali jsme ho ve spiritistickém centru „Město bratrství“, vzdáleném 50 km. Benito trpěl od mládí dětskou obrnou a nesnadno se pohyboval. Přijal nás s velkou radostí. Když se dověděl o cíli naší návštěvy, rozplakal se a dlouho se nemohl uklidnit. To co řekl, bylo bezpochyby pravda. Vyprávěl o „řetězu násilností“. To co dělal ředitel starším chlapcům, to pak oni dělali mladším. Rozčileně vyprávěl o svých pokusech utéci z domova, ale jako invalida byl snadno zadržen. Teprve později se mu podařilo dostat se z té hrůzy.

Pokládáte se za oprávněnou činit taková nekompromisní rozhodnutí?

Ano. Škodlivé účinky to mělo ne jen fyzické a morální, ale taková věc ničí i psychiku osobnosti zneužitých chlapců. Dokazuje to případ Edilsona. Byl to krásný, šestnáctiletý chlapec, neměl rodiče. „Těšil“ se obzvláštní oblibě svého protěžovatele. Ačkoliv ředitel už v domově nebyl, on se choval jako primadona a manifestoval svou lenost. Krasavec prohlásil v mé přítomnosti, že si přeje jen jíst a spát. Řekla jsem: Pokud tak chápeš štěstí, budeš ho mít. Šest dní jsem mu nosila jídlo do postele. Sedmý den oznámil, že si přeje vrátit se do učení a k normálnímu životu, s výjimkou účastnit se prací. Varovala jsem ho, že ho pošleme pryč z domova, jestliže se jeho chování nezmění. Samolibě odpověděl: Toho se neodvážíte!

Jakou řečí jste mluvili?

Samozřejmě v esperantu. Esperanto nebyl jazyk jen slavnostních projevů, ale jazykem každodenního života. Edilson bral to, že nemá rodiče, jako výhodu a prohlašoval, že nikdo nemá právo ho z domova vyhodit. Posmíval se ostatním chlapcům, protože slouží „gringům“. Snažila jsem se mu vysvětlit, že se nejedná o službu, ale že tak funguje normální rodina. Když nepomáhalo domlouvání, dostalo se Edilsonovi vážné varování. Lenoch se rozhodl demonstrovat. Chlapci se strachem říkali, že Edilson chce zapálit domy a zabít krávy, když ho zkusí poslat pryč.

Musila nastoupit obrana. Jaká?

Nebyla pochybnost, že nebezpečí je reálné. Upozornila jsem starostu a ten okamžitě zavolal místní policii, která vyhledala v Goiânii jeho tetu, která kdysi projevila ochotu se o synovce starat. Ve tři hodiny v noci přijelo auto z Alta Paraíso s ozbrojeným policistou a místostarostou. Probudila jsem Edilsona a žádala, aby se připravil na odjezd. Otevřel oči a začal křičet: Podvedli mě! a odmítl slézt z postele. Bylo nutno aby zakročil policista. Edilson se pohoršoval, urážel, provokoval, ale nakonec musel poslechnout státní úředníky. Auto odjelo i se mnou, jako reprezentantkou Bona Espero. Cestou Eldison nařídil řidiči, aby zastavil k vymočení, ale po zastavení začal utíkat. Policista ho však dohonil. Po dvaceti kilometrech ve Formose musel policista s Edilsonem a se mnou vystoupit a pokračovali jsme autobusem do Goiânie, kde jsme chlapce chtěli předat tetě.

Chtěl vůbec být Edilson předán tetě?

Já jsem neznala její adresu a on nám ji odmítl říci, když jsme seděli v taxíku v Goiânii. Požádala jsem taxikáře, aby nás dovezl na hlaví policii. Edilson si uvědomil, že by to bylo stejné jako obvinění z trestného činu. Když se taxík přiblížil k policejní stanici, řekl nám adresu a řidič změnil směr. Na adrese jsem vystoupila sama s Edilsonem a zaklepala na dveře. Vyšla žena, objala synovce, divila se jak vyrostl a skutečně se radovala. Říkala, že ona i manžel jsou trochu nemocní a synovec, který skončil školu bude pro ně velká pomoc. Vyměnili jsme si pár zdvořilostí a podala jsem jí prohlášení o odpovědnosti za synovce k podpisu. Žena dokument podepsala.

Špatný začátek, ale dobrý konec.

Kdyby se tak stalo, nestálo by za námahu o tom tak dlouho vyprávět. Život je plný překvapení. Za nějaký čas přišel dopis Guiseppovi od Dr. Marcia. Silnými slovy napsal: Nezapomínejte, že jsem generálním ředitelem Bona Espero! Jestliže se do 30.t.m. neobjeví Edilson v domově, udám vás a Ursulu justici a Federálním úřadům.

Co měl generální ředitel Bona Espero s bývalým chovancem, který chtěl domy v domově podpálit?

Tato otázka se vnucovala i nám. Jak víte, Marcio nahradil Lemose v listopadu 1975, ale on byl v Bona Espero již rok před tím. Bydlel zde dokonce nějaký krátký čas, ale brzy se přestěhoval do Alto Paraíso, když tam získal místo lékaře. Ačkoliv formálně byl s námi solidární v problémech s touto aférou, později viditelně ztratil zájem o Bona Espero. V dubnu 1976 na schůzi vedení vyjádřil nespokojenost se vztahy uvnitř instituce a odmítal spolupráci, pokud se poměry nezmění. Vlastně kritizoval Guiseppa za špatná finanční vydání na rekonstrukci „bílého domu“. Výhrada byla velmi podivná, protože Marcio sám nikdy k ničemu v Bona Espero nepřispěl, a za druhé si neuvědomil, že peníze na rekonstrukci „bílého domu“ pocházely zcela z naší soukromé kapsy. V tomto konkrétním případě se jednalo o podlahy. Udusanou zemi Guiseppe pokryl kachlíky, aby se zvýšila hygiena bydlení. Doktor nás dále osočil, že jsme na okna pověsili záclony dovezené z Itálie. V srpnu 1976 generální ředitel napsal Guiseppovi dopis: Bez nadšení pracovat nechci. Vedení Bona Espero mě nebaví. Přijměte mou rezignaci. Budete vždy mým velkým přítelem, kterého obdivuji. Od té doby se nikdy v Bona Espero neobjevil, ale oficiální rezignaci nikdy nepodal.

Napsal až dopis o Edilsonovi. Jak ta aféra skončila?

Dokument, který podepsala Edilsonova teta měl v aféře klíčový význam. Marciovy vyhrůžky nemohly mít účinek. To on pochopil. Jel do Goiânie a odvedl si Edilsona domů do São João de Aliança, které leží ve vedlejším administrativním celku. Doktor se tam přestěhoval, protože mu tam nabídli vyšší plat.

Jaký byl motiv jeho zájmu o chlapce?

My jsme nakonec pochopili proč se Marcio začal zajímat o Bona Espero a proč později o něj ztratil zájem. Jeho chování to jasně vysvětluje s odhalením celé aféry. Tenkrát se sexuální orientace ještě tajila.

Dověděl se Artur Vellozo o sérii těchto šokujících událostí?¨

Koncem října 1976 zvažoval Vellozo možnost vrátit se do Bona Espero. Já jsem ho osobně neznala, ale potěšilo mě, že by se nejdůležitější zakladatel domova vrátil a napomohl rozvoji domova po vážné krizi. V lednu 1977 se Vellozo a Neuza vrátili a nastěhovali do „pionýrského domu“. Starý pán přinášel stále nové nápady. Jeho koníčkem byl starý traktor. Bona Espero ho koupilo v roce 1965 za peníze ze státní loterie. Guiseppe našel v archívu důkazy, že traktor byl zapůjčován starostovi Delfinu Herculano Červinskimu, dále spiritistickému centru „Město bratrství“ a místním statkářům. Nic se nenalezlo, že by zapůjčování bylo zaplaceno. Když jsme přišli my, traktor již dosluhoval. Pocházel ze zkušební série továrny FORD v Brazílii. Vyrobilo se jenom 120 kusů, protože se ukázalo, že traktory nejsou vhodné do brazilských podmínek. K sériové výrobě byl vybrán jiný model. Pochopitelně chyběly i náhradní díly. Traktor ale mohl sloužit jako tahač a pro nás to stačilo. Ale Vellozo se tvrdošíjně snažil opravit systém hydrauliky traktoru. Protože bydlel v „pionýrském domě“, zdravil jako první všechny hosty přicházející do „bílého domu“, žádal je o pomoc pro svůj neopravitelný traktor. Naštěstí Neuza, střízlivě myslící žena, ho byla schopna brzdit, byla-li na místě.

Nechtěl Vellozo zpět získat svou funkci generálního ředitele?

Ne, ale pokládal se za jakéhosi čestného doživotního zakladatele a často prezentoval svoje plány. Po čase, kdy doktor Marcio už dlouho neprojevoval žádnou iniciativu, bylo konstatováno, že je třeba obsadit místo schopným člověkem. 9.července 1978 se v Bona Espero sešlo plenární zasedání, aby vybralo nového ředitele. Marcio byl pozván a zařazen do programu, ale nereagoval. Za ředitele byl vybrán dobrý esperantista Enivaldo Alves Silva, mladý inženýr z Brasília, člověk s odpovědností a dobrou morálkou. Následujících dvacet pět let obětavě spolupracoval s domovem. Do vedení  byli schváleni také Vellozo a Neuza, jako morální ohodnocení za protizákonné propuštění v roce 1972. Vellozo byl jmenován ředitelem pro řízení, Neuza pro vnější záležitosti, Guiseppe pro finanční záležitosti a já pro výchovné věci. Nové vedení se tedy skládalo ze tří Brazilců, včetně dvou zakladatelů, a dvou cizinců.

Jak reagoval bývalý ředitel?

Znáte jeho reakci co se týkalo Edilsona. Již dříve se kumulovaly jeho impulsivní nešťastné nápady. Například ignoroval zemědělství, ale vytrvale prosazoval svůj plán pěstovat sóju. Byl schopen v potu tváře sít sóju do zcela nepřipravené půdy savany. Marciovi jsem dal k dispozici klíče od našeho bytu v Brasília, kde bydleli naši synové Guido a Dario. Rád se tam zastavoval, když navštívil hlavní město. S našimi syny jednal jako se svými sluhy. Jednou se Dario vrátil domů ze školy a našel „pána“ v poněkud nedůstojné situaci. Žádala jsem pak Marcia, aby vrátil klíče. Tenkrát na nás zaútočil, že jsme xenofobní. Začal válku s cílem: Bona Espero revenos al mi! (Bona Espero se ke mně vrátí!) Lékař zneužil ochotu mladého advokáta Vero Aldy a vyzval bývalého chovance Santora, kvůli jehož obvinění byl propuštěn Lemos, aby napsal dopis esperantistům, jako chlapec, který byl vyhnán z Bona Espero. 15.května 1979 advokát rozeslal početným esperantistům tento dopis s žádostí, aby ti kteří již Bona Espero navštívili, napsali o tom podrobnou zprávu, aby tak podvodníci z ciziny mohli být vyhnáni. Marcio napsal otevřený dopis s datem 23.května 1979 brazilským esperantistům. Byla to manifestace šovinismu: Ta dvojice je zlo pro Bona Espero. Budou zlem i pro esperantské hnutí v Brazílii. Otevřete oči! Dost bylo diktátorů! Dost bylo doživotních vedoucích, atd.

Protestoval někdo?

Ano, jako první překvapivě advokát Vero Aldo. Dostavil se do Bona Espero ve stejný den 23.května. Doprovázel ho svědek. Vyšetřili poměry v domově a o tři dny později stejnou cestou rozeslal zprávu, ve které litoval, že bez uvážení rozeslal první dopis, který: obsahoval lži o manželích Grattapagliových a o vedení Bona Espero. Skandál mi připomněl dopis Dr. Marcia z roku 1975, ve kterém psal, že v dřívějším životě patřil aktivně…k inkvizici.

Tím byly problémy definitivně uzavřeny. Gratuluji!

Chtěli jsme tomu věřit. Byli jsme naivní. Bývalý ředitel Lemos se na nějaký čas odmlčel, ale začátkem roku 1978 od něho přišel dopis z Joã Pessoa, jeho rodného města v severovýchodní Brazílii. Dopis byl adresován Giuseppovi. Lemos ho oslovoval familiárně Bepe, popisoval svůj rodinný život a práci, studijní úspěchy svých synů a privátní školu své ženy Niny. Přesto, že svůj život popisoval jako šťastný, projevil stesk po Bona Espero. Podobný dopis napsal současně i Neuze. Neuza v odpovědi, kterou mi dala v kopii, mu psala, že mu nedoporučuje navštívit domov a radila mu, aby nechal na pokoji Ursulu a Giuseppa, kteří prošli křest ohněm, když zůstali sami. Také Neuza si hořce vzpomněla  na plenární zasedání, které sesadilo Vellozu a ji z vedení Bona Espero v roce 1972. Pod textem psaným strojem napsal rukou Vellozo svůj souhlas s Neuziným názorem.

Odpověděli jste Lemosovi na jeho dopis?

V dopise nebyla žádná otázka, na kterou by bylo potřeba odpovědět. Nebyl tam žádný konkrétní návrh, jen informace ze soukromí. Po půl roce v září 1978 jsme obdrželi v kopii dopis, který adresoval Vellozovi, který byl tenkrát v São Paulo. Autor v něm opakoval stejné výhrady jako v dopise Neuze, vyjmenovával Vellozovy chybné kroky, mezi jiným jeho časté absence v domově a jeho dlouhotrvající cesty, ale především ho kritizoval, že neuzavřel smlouvy s ministerstvem spravedlnosti, což způsobilo finanční potíže v Bona Espero. Kromě toho mu také vyčítal, že pro jeho nečestnost stát odstoupil od projektu elektrárny u vodopádu a připojil pozemek Bona Espero do národního parku. Dopis je velmi zajímavý dokument, protože se dotýká několika témat z pionýrského období domova a také hlavního důvodu proč se Lemos oženil s Elisabetou.

Elisabeta byla, mladá, bohatá a pravděpodobně jí nevyhovoval život v savaně. Neplánovala odchod?

Z dopisu jsme se dověděli, že chtěla utéci do Recife a to by byla katastrofa pro celý podnik, který byl závislý na jejich šecích. Ale nebezpečí bylo zažehnáno – jak napsal autor- zásahem „shora“ – Lemos byl totiž nucen se s Elisabetou oženit.  Kdyby to tak tragicky nedopadlo, mohly by se Lemosova slova zdát směšná: „pro společné blaho se oženil i přes svou sexuální orientaci“. Elisabeta brzy onemocněla rakovinou a zemřela mladá. Vytvořila jsem si o tom svou vlastní teorii a také mám vlastní zkušenosti s touto nemocí. V případě té nešťastnice rakovina způsobila, že se nemohla pohybovat. Možná proto se dostala do bezvýchodné situace? Lemosův dopis Vellozovi je také zajímavý i z našeho hlediska. Autor v něm obhajuje mě a Guiseppa: Jednou se vrátím do Bona Espero, ale ne kvůli komplotům, proti „našim bratřím“ Grattapagliovým, když jste zvali do domova jiné lidi s cílem odstranit z vedení, ty neohrožené lidi G+U. Bůh jim žehnej!

Vy jste skutečně potřebovali podporu?

V roce 1977 pozval Vellozo ze São Paula svého přítele Germinio Pellegrini Freitase, který mu vštípil myšlenku, zcela nekonstruktivní, na chov prasat a ryb s finanční půjčkou od Banco de Brasil. Ten člověk bezpochyby se snažil získat pozemek Bona Espero za pomoci naivnosti starého zakladatele a vážně doporučoval Guiseppovi, aby mě propustil a reorganizoval domov. Protože Guiseppe nechtěl rozvod, Vellozo plánoval útok proti tehdejšímu vedení, abychom byli oba vyloučeni ze hry. Naštěstí tento plán byl stejně efemérní jako všechny Freitasovy iniciativy. Povědomost o tom se ale rozšířila mezi lidmi.

Od koho jste se dověděli o „palácovém převratu“?

Pravděpodobným důvodem to byly Lemosovy kroky, aby se mohl vrátit do Bona Espero. Potvrzuje to následující dopis, který poslal esperantistovi z Sorocaba a v kopii také nám. V něm nás přímo obhajuje. Je to Lemosova odpověď na otevřený dopis esperantisty z Sorocaba, ve kterém si 15.ledna 1980 klade rétorické otázky: Proč dva cizinci jsou ve vedení brazilské organizace? Kdo oni vlastně jsou? Proč dostávají peníze ze zahraničí? Ten člověk by si mohl ušetřit dost peněz na poštovném a mohl by peníze poslat do Bona Espero dětem na jídlo; také by mohl vyzvat své spoluobčany, aby pomáhali brazilským dětem, o které jsme se starali my; konečně by mohl přesvědčit vládu, aby dělala to co my. Kdyby napsal do Bona Espero, poslali bychom mu pozvání, aby se staral o děti, žil tady a kandidoval na místo ve vedení, kde jsou trvale volná místa. Ten muž ze Sorocabo měl právo navštívit Bona Espero a na vlastní oči se podívat, co tam dělají ti dva cizinci.

Po dvou krocích směrem do Bona Espero udělal bývalý ředitel ještě třetí?

Rychle nenásledoval jen třetí, ale ještě čtvrtý a pátý. 13.září 1980 k nám poslal kontrolní komisi, která se skládala z jeho dvou synů a dvou bývalých žáků ze sedmdesátých let. „Vyslanci speciální mise“ se stanovami v ruce požadovali navrácení propuštěného ředitele do Bona Espero. Ukázali nám příslušný paragraf, ale nevzali v potaz podmínky při aplikaci paragrafu. Odmítli jsme jejich požadavky. Vzala jsem stranou jednoho syna a zeptala jsem se ho, zda ví, proč jeho otec byl platným plenárním zasedáním, za jeho přítomnosti, odvolán z funkce. Sotva jsem stačila říci pár slov, začal sám vyprávět jak „miláčkové“ jeho otce na oplátku znásilňovali jiné chlapce. Nato komise odjela.

Následoval mír nebo ultimatum?¨

Zdálo se, že ani jedno ani druhé. Ale bylo by možné interpretovat jako ultimatum další dopis bývalého ředitele. Tentokrát oznámil „drahému Bepemu“ svůj návrat na listopad 1980 s jasným návrhem: starat se o sad a vyrábět víno z žabutikaboj (brazilské ovoce, černé, kulaté, jedlé bobule).

Možná, že nějací dobrovolníci by rádi ochutnali v abstinentském Bona Espero tak originální víno.

Guiseppe odpověděl, že výroba vína nepatří k prioritám Bona Espero. Potom se skoro celý rok nic nedělo a pak náhle následovaly události jako ve filmu o středověku. Sesazený ředitel, bez vyhlášení války, začal dobývat ztracené království. 31.října 1981 v poledne zastavilo před „pionýrským domem“ auto s bývalým ředitelem a čtyřmi „rytíři“, bývalými žáky ze šedesátých let a začali „dobývat pevnost“, ve které se zavřel Artur Vellozo a kandidát na pěstování prasat, Germinio Pellegrini se svými dvěma syny a dvěma vnuky. „Pionýrský dům“ byl dobyt ze zadu po rozbití dveří a sedmasedmdesátiletý Vellozo, který nemínil kapitulovat, byl zbit. Sesazený ředitel jako král prošel hlavním vchodem a prohlásil, že podle zákona má právo zabrat a okupovat Bona Espero. Policie se dostavila rychle a měla na věc jiný názor a odvezla okupanty do vězení. Takže filmový scénář  má nyní formu policejního protokolu.

Jednalo se o kriminální vloupání. Bylo soudní pokračování?

Ne, policie obdržela prohlášení, že vedení Bona Espero nemá v úmyslu podat formální stížnost na vniknutí a způsobené škody, protože má za to, že bývalí žáci nejsou přímo odpovědni za násilí, ale jsou obětmi chybné výchovy, za kterou je odpovědný bývalý ředitel. Ale ani proti němu nebyla podána stížnost, protože jsme věřili, že celá věc je už u konce.

Lemos se již nikdy nevrátil?

Bylo by dobře, kdyby se vrátil, jako jiní zakladatelé, u příležitosti čtyřicetiletého výročí Bona Espero. Osobně jsem mu telefonovala. Měl radost. Děkoval, ale byl nepohyblivý pro srdeční onemocnění. Zemřel v roce 1999 ve věku sedmdesát dva let. Život toho člověka s velkým intelektuálním potenciálem, širokým rozhledem, osobním kouzlem a mnoha schopnostmi se nešťastně zamotal, protože v dětském věku ho zavedli na falešnou cestu.

  1. Esperantisté a děti

 

Pod znamením Naděje se šikují míroví bojovníci.

Kdy se Bona Espero stalo opravdovským kouskem Esperantie?

Ursula: Až potom, když začali přicházet zahraniční hosté a zejména, když přišli tak pracovití a hovorní  jako byla Angličanka Sally Phillipsová. Oslovila nás na Světovém kongresu esperanta v Kodani a vyjádřila přání navštívit Bona Espero. Byla bez peněz, tak jak bývají světoběžníci, ale podařilo se jí získat nějaké peníze na cestu z Londýna do New Yorku a odtud pak cestovala stopem americkým kontinentem díky ochotě řidičů kamionů. Přišla v březnu 1976 a zůstala jeden rok s malými přestávkami. Sally byla perfektní dobrovolnice.

Guiseppe: A krásný člověk. Byla feministka a vyhlašovala všem stejná práva a povinnosti a byla připravena plnit i nejtěžší úkoly: pracovat na poli, se stroji, ale já jsem zase musel vařit a starat se o nejmenší děti. Jednou bylo potřeba opravit děravou střechu nad společenskou místností. Zdálo se jí, že taková práce je výborná příležitost aplikovat principy rovnosti a s elánem vylezla na střechu. Tenké tašky ji neunesly a Angličanka spadla ze čtyřmetrové výšky a zlomila si paži. Naštěstí jen ruku! Museli jsme ji transportovat do nemocnice v Brasília . Trvalo to 15 hodin. Jen si představte jaké to bylo pro ni utrpení!

Ursula: Jiný choulostivý problém jsme museli řešit jednou při pravidelných týdenních schůzích; diskutovalo se, zda je slušné, aby se dospělí koupali nazí s dětmi v jezeře. Pro Sally to bylo přirozené lidské právo, tím spíše, že se jednalo o rajské prostředí Bona Espero.

Vlastně, ráj není představitelný s Evou v plavkách.

Giuseppe:Ale většina měla zato, že tím způsobem by mohl vzniknout nějaký průšvih vzhledem k dětem. Sally možná neochotně, ale respektovala názor většiny.

Který zahraniční host se zapsal do knihy hostů jako první?

Ursula: Karl Link z Frankfurtu v listopadu 1975. Německý esperantista, odvážný, čilý osmdesátník. Mezi svými dojmy popsal v knize hostů epizodu s anakondou v kurníku, po které prozíravě zkrátil svůj pobyt, právě před našimi třetími vánocemi v Bona Espero. Vánoce byly výjimečně příjemné díky návštěvě americko-německého páru, Ralfa a Ellen Gerberových, kteří přežili druhou světovou válku. Oba byli z Berlína a podařilo se jim přežít holocaust. Představte si, že opustili každý zvlášť Berlín, seznámili se v USA a sešli se se mnou – třetí Berlíňankou – u pomníku Ludvíka Zamenhofa v Bona Espero.

Kaj dissaltis la obstinaj baroj per la sankta amo disbatitaj (část esperantské hymny)

Ještě dodám. Pamatujete si, že hned po válce jsem chodila do školy ke katolickým jeptiškám? Měla jsem jen jedny šaty. Když byly vyprané a včas neuschly, nemohla jsem jít do školy. Jednou mi jeptiška předala balík z USA. V něm byly nové šaty, dárek od Ellen. Začaly jsme si psát a já jsem se dověděla proč a jak se jí podařilo utéci z Německa. Moje přátelství s Ellen ovlivnilo i můj další život.

Kdo byl dalším hostem?

Další byl Američan, Jack Lesh. Přijel z Aljašky v lednu 1976. Jack byl schopný tesař, ukázal se jako velmi užitečný. Byl to sympatický dobrovolník. Hodně pomohl Bona Esperu a miloval krajinu Alta Paraíso, podobnou širým pláním Aljašky, ale bez sněhu a mrazu. Ale Bona Espero mělo pro něj jedinou nevýhodu: děti. Otevřeně prohlásil: Kdybyste poslali ty hlučné děti pryč, zůstal bych tady navždycky. Takovou laskavost jsme mu nemohli udělat. Koncem února přiletělo do Bona Espero letadlo, kterým přiletěla Jackova manželka a jeho přítel, pilot. Trojice odletěla na sever.

Jak může v savaně přistát letadlo? 

Vy nevíte, že Bona Espero má malé letiště? Jeho vznik se váže k historické události. V roce 1946 vládní komise hledala prostor v Chapada dos Veadeiros, kde by mohlo být založeno hlavní město Brazílie. Je to v našem regionu. Komise se sešla v roce 1948 na statku São Bento a pro jejich potřeby bylo zřízeno letišťátko v prostoru, který pak získalo Bona Espero. Ale nakonec bylo vybráno jiné místo pro stavbu metropole. V padesátých letech zakladatel Brasília, prezident Juscelino Kubitschek, přistál tady a prý prohlásil, že v regionu Alta Paraíso bude postaveno mezinárodní město. O tom mi vyprávěl osobní prezidentův pilot při náhodném setkání v letadle mezi Rio de Janeiro a Brasilía.

Kubitschek se nemýlil, Bona Espero je mezinárodní centrum.

Guiseppe: Tak to chápali Ellen a Toren Kehletovi. Letiště použili, když navštívili Bona Espero v roce 1976, ještě s Elleniným otcem, Augustem Weide. Koupili 40 ha půdu u Bona Espero a stali se prvními sponzory naší instituce. Věnovali nám elektrický generátor a silný džíp, Hondu. Zasáhl osud. Toren brzy zemřel, ale před smrtí ještě daroval svůj pozemek Bona Esperu. V tom roce se Bona Espero otevřelo světu. Přijeli hosté z různých zemí a mluvilo se esperantem.

Zaznamenalo Bona Espero také nějaké svatby?

Například vaše krajanka Teresa Szabawska, kterou Bona Espero pozvalo do Brazílie po získání povolení na práci od brazilských a polských úřadů. Přijela v roce 1976. Inteligentní, pracovitá dívka se dobře adaptovala a byla zde velmi užitečná. V listopadu se pak vrátil Jack Lesh, i přes svou antipatii k dětem. Teresa se snažila, aby od něj získala pozvání do USA. Byl to častý sen Poláků, utlačovaných Sovětským svazem. Podařilo se jí to. Jack ji opatřil vízum i letenku do USA. Pravděpodobně v jeho očích byla Polka úžasná a přál si ji dostat do rodiny; seznámil ji se svým synovcem, za kterého se pak provdala, ukončila svá vysokoškolská studia a udělala skvělou kariéru.

Takže přešla z komunismu do konzumismu přes Bona Espero?

Ursula: Možná spíše přes svoji představu štěstí. Velkým přínosem pro esperantský étos v Bona Espero byli Trevor a Edith Steelovi, kteří sem přišli v únoru 1977. Tito talentovaní esperantisté s námi hodně spolupracovali, i finančně. Australan Trevor uplatnil své znalosti a zkušenosti profesionálního pedagoga německého jazyka v dojení krav a jeho německá manželka pomáhala péci chleba. Snažili se získat víza k trvalému pobytu, ale to se jim nepodařilo. V oficiální odpovědi na jejich žádost stálo, že v Brazílii se nachází už hodně intelektuálů, zatím co chybí technici s praxí. Ale Trevorovy intelektuální schopnosti velmi domovu prospěly. Byl první, který reorganizoval knihovnu. Inspiroval se zážitky v Bona Espero a napsal román v esperantu: „Sed nur fragmento…“ (Jen útržek…), jako první knihu ze série úspěšných knih, které ho učinily známým spisovatelem. Bona Espero se také objevilo v jeho knize „Falantaj Muroj“ (Padající zdi). Trevor a Edith musili bohužel opustit Brazílii v roce 1977.

Guiseppe: Chtěl jste vědět o „edzperantu“[1]. V tomto případě však došlo k manželské krizi. V rozvodovém procesu Edith obvinila Trevora z „duševní krutosti“, protože s ním byla nucena žít „v nehostinné brazilské pustině“. Potom Trevor Steele cestoval světem, vyučoval esperanto v mnoha zemích a po dvaceti letech se objevil v Bona Esperu s krásnou a mladou múzou. Jmenovala se Ania, půvabná Polka s modrýma očima, které Trevora okouzlily. Ale múza brzy přesvědčila Australana, aby opustili pustiny a našli si něco v civilizaci. Trevor si našel místo v CO UEA[2]; kde pracoval nějaký čas jako generální ředitel. Zde také pracovala Katarina Bodnarová, inteligentní a hezká Slovenka, která také pracovala jako dobrovolnice v Bona Esperu, před tím, než poznala Trevora. Po nějakém čase se s Trevorem vzali a usídlili se v Austrálii. Právě jsme od nich dostali zprávu, že nás navštíví.

V sedmdesátých letech přijíždělo mnoho esperantistů, esperanto se používalo v každodenním životě. Všimly si toho sdělovací prostředky?

Ursula: Sdělovací prostředky všeobecně pokládají esperanto za koníček více méně velké skupiny idealistů, nebo jako objekt specialistů na jazykové problémy ve světě. Ale jestliže je esperanto svázáno s nějakou nezvyklou činností, která by čtenáře mohla zajímat, novináři se hned objeví. Bona Espero, jako výlučně esperantský podnik, by bylo pokládáno právě jen za něco marginálního. Na druhou stranu jako vzdělávací instituce vedená Brazilci a cizinci v mezinárodním duchu, kde se používá společný neutrální jazyk, ano to je přitažlivé téma. Uprostřed roku 1977, když jsme se začali dostávat z problémů, náhle přijela známá novinářka Marlene Anna Galeazziová s fotografem Claudio Alvesem z týdeníku „Manchete“, v té době velmi populárním v Brazílii. Vznikl několikastránkový článek k datu 18.června 1977. Časopis následovala velká televizní společnost „Rede Globo“. S Marlene Chiarelliovou, televizní hvězdou natočila reportáž o Bona Esperu, která se vysílala v oblíbeném programu „Fantástico“, který každou neděli přiláká k televizoru miliony diváků. Dynamický film s dětmi na koních na břehu jezera při západu slunce vykreslil Bona Espero jako poslední ráj na Zemi. Obě tyto prezentace splnily informační roli pro celou zemi o esperantu.

Mělo to nějaké konkrétní dopady?  

Guiseppe: Bona Espero se stalo častým tématem různých sdělovacích prostředků. Vrátili se k nám novináři z „Manchete“, televizní kanály „Rede Globo“ a „Band“, kromě toho i jiné noviny, brazilské i zahraniční. Esperanto se nejevilo jen jako koníček, ale jako nástroj, který zprostředkoval pomoc dětem odsouzeným k analfabetismu, nástroj, který usnadňuje vzdělání v duchu bratrství a tolerance. Tím Bona Espero získalo přátele mimo esperantské hnutí, často velmi vlivné přátele, kteří nám hodně pomohli. Například Mário Garófalo.

Měli jsme radost, když jsme se seznámili s Mário Garófalou v roce 1984. Pomohl nám uskutečnit dokumentární film o Brasílii. Byla to první kompletní zpráva o brazilském hlavním městě, vysílaná v polské televizi.

Giuseppe: Nemohli jste najít lepšího interpreta. Mário věděl všechno o Brasílii, byl jeden z jejich průkopníků. Od něho se celá Brazílie dověděla v přímém přenosu dne 21.dubna 1960 o slavnosti při zahájení fungování hlavního města. V roce 1981 získal státní licenci pro svou privátní rádiovou stanici.  Její zahájení souviselo s návštěvou papeže Pavla II. v Brasília. Mário Garófalo, katolík a vlivná osoba, uspěl získat zvláštní papežské požehnání ke svému vysílání, což se rozšířilo ve veřejnou známost. Jeho „Superradio FM“ od svého založení mělo vysokou úroveň a široký kulturní rozsah programů; vysílalo hodně klasické hudby.

Byl Mário Garófala esperantista?

Ne, ale měl velké zásluhy na popularizaci esperanta. Jen si představte, že už mnoho let každou sobotu dopoledne v „Superradio FM“ se vysílá program o esperantu a o esperantském hnutí v portugalštině. Vysílání pokračuje na stejné úrovni pod vedením Máriovy manželky Lucie. Zaslouží si náš dík, je to veliký podporovatel Bona Espero. O náš podnik se začal zajímat už v roce 1976 a hned se stal naším přítelem. Až do své smrti v roce 2005 plnil funkci kontrolora v Bona Espero. Mário nám pomáhal v mnoha záležitostech a on má také zásluhu na vybudování  stožáru, vysokého 35 metrů,  Jako vlivné osobě se mu podařilo získat pro nás radiotelefonní systém, který nás spojil v roce 1992 s celým světem. Byl to revoluční krok ve vývoji Bona Espero.

Získávali jste jenom přátele?

Ne. V místním časopise v Santos se objevil positivní článek o Bona Espero a přilákal pozornost mladého novinářského páru Valtra a Clary. Nebyli to esperantisté, ale slyšeli o esperantském semináři, navštívili ho a oslovili nás. To se stalo v červenci 1977. Zatím co jsme odjeli na Světový kongres esperanta na Island, dvojice se rozjela do Bona Espero a zůstala tam do našeho příjezdu. K našemu překvapení k nám byla dvojice polemická. Kritizovala náš výchovný systém, stravování, podmínky k ubytování atd. Všechno podle nich bylo v Bona Esperu špatné a potřebovalo změny. Hledali jen stinné stránky.

Ursula: Jednou Valtr našel na polici řadu knih a obvinil nás, že Bona Espero slouží k propagandě komunismu. Jednalo se o hezké brožury o Polsku ve španělštině. Obsahovaly zcela stejnou příznivou propagaci, jakou si vytváří každá jiná země. Brožury poslala polská ambasáda a obsahovala celou kapitolu o Ludvíku Zamenhofovi. Valtr, který nebyl esperantistou, viděl jen komunistickou agitaci. Svolal děti, nařídil jim vynést všechny knihy a … spálil je. Jen si představte pálení knih v Bona Esperu! Roztřásla jsem se v bezmocném rozhořčení. Ta věc byla velmi vážná. V Brazílii vládla diktatura, každým okamžikem jsme mohli přijít o víza. Naštěstí před vánocemi se inkviziční dvojice vrátila do Santos. Nechali tam ale dost svých věcí. Za tři měsíce jsme se dověděli, že mají v úmyslu se vrátit. Silně jsme doufali, že se zastaví jen v Alto Paraíso a …stalo se.

Guiseppe: Tenkrát byla snaha zakládat v rozlehlé zemi struktury státní moci. Valtr, jako jeden z mála vzdělaných lidí, se stal jakousi vlivnou osobou, zástupcem pro Alto Paraíso, ačkoliv oficiálně byl jen jedním z pěti zástupců rady administrativní jednotky. Když jsme zjistili, že se tam Valtr s manželkou usídlil, dopravil jsem mu tam jejich věci. Když věci uviděl, nadával a poručil, aby se věci odvezly zpět. Prohlásil jako pravý diktátor: Žádný cizinec nemá právo urážet Brazilce!“ Marně jsem se snažil pochopit, z čeho pramení to rozhorlení, tím spíš, když za dva dny sám přijel a své věci si odvezl.

Ursula: Bylo zřejmé, že ve svém pocitu autokrata nejen pomlouval Bona Espero, ale také urážel ostatní členy rady regionu. Byli to sice poloviční analfabeti, ale měli svou čest. Valtr často přeháněl ve svých nadávkách. Uražení radní ho zbili a dvojici vyhnali…

…z ráje. Pobývali v Bona Espero jiní esperantisté?

Vy jistě víte, že být esperantistou není ještě zárukou dobra. Cicero Gomes , zkušený esperantista, s úspěchem jazyk vyučoval, ale vyvolal několik afér, které negativně ovlivnily ostatní „bonesperány“ a zejména děti. Byl to neobyčejný člověk, který měl okamžiky nekontrolovaného chování, tzv. telekinezi. Byl například schopen pohybovat s předměty na dálku, otvírat dveře, štípat dřevo. Jednou v takovém stavu zvedl jednou rukou pohovku se sedícím Vellozou. Stařec ztrácel rovnováhu, ale křičel: Já se vůbec nebojím! Třicet lidí, včetně Trevora Steele a jeho manželky Edith to opravdu vyděsilo a mnoho dětí chtělo utéci. Potom Cicero pobýval několik dní v Alto Paraíso a děti, protože se bály, si nosily matrace na spaní do jídelny a chtěly spát společně s námi; prosily, aby ten člověk se již nevracel. Rada domova uznala jeho návrat za nežádoucí. Toto rozhodnutí se pak stalo záminkou k šovinistické kampani a obviňování z „vyhánění“ Brazilců z Bona Esapero, kterou vyvolal Marcio v sedmdesátých letech.

Guiseppe: Ta léta byla hrozná. Byli jsme zavaleni prací a pomlouvačnými kampaněmi. Naštěstí v následujícím desetiletí přišly úspěchy. Náhle do Bona Espera „venis nova sento“.[3] 66.Světový esperantský kongres v roce 1981 v Brazílii přiměl brazilské esperantisty zaměřit svou pozornost na Bona Espero. Jen rozhodnutí, že se bude konat Světový kongres v Brazílii, přimělo mnoho esperantistů, aby navštívili Bona Espero, zejména mladé.

Ursula: Mezi jinými přišla Rosa Maxima, půvabná dívka, která navštívila Bona Espero již v roce 1978. V pamětní knize zanechala zápis: Ježíš ať vám žehná! O dva roky později je druhý zápis její rukou: Velice děkuji, že jsem mohla být v Bona Esperu, kde jsem se hodně naučila: lásce, přátelství, loajalitě a práci. Ať mě bůh stále vede touto cestou. Byla zaměstnaná ve federálním parlamentu u poslance a měla jistý vliv. Žila plamenným esperantismem.  V roce 1980 jsme se rozhodli jet s ní na Světový kongres do Stockholmu. Potom vstoupila do brazilského výboru pro Světový kongres v Brazílii a výtečně vedla mládežnickou činnost.

Guiseppe: Skutečně, Rosa se stala skoro naší dcerou. Po kongresu jela do CO UEA (Centrum Světové esperantské organizace) v Rotterdamu, aby zde pracovala jako dobrovolnice. V našem archívu jsou její krásné dopisy. Obzvlášť u nás vzbudila zvědavost, když napsala, že vznikla láska mezi ní a ředitelem UEA Dr. Victorem Sadlerem a že oba plánují přijet do Bona Espero. Znali jsme již Victorovo nadšení pro život v „ráji“. Po kongresu v Brasílii jeho nadšení ještě vzrostlo.

Ursula: Měli jsme radost z tohoto nadějného páru, který by mohl dát solidní základ „mezinárodnímu městu“, které předpověděl prezident Kubitschek. Před očima jsme již viděli svatbu Rosy a Victora a jejich budoucí převzetí odpovědnosti za Bona Espero.

Guiseppe: K úspěchům roku 1981 bych ještě přidal zakoupení malotraktoru Tobatta. Po dokončení nové školy, díky finanční podpoře organizace „Terre des Hommes“. Margaret Brandenburgrová žádala subvenci od německé katolické organizace „Misereor“ Když bylo nutno doložit doporučující garanci, starý katolický farář Benno v Alto Paraíso to odmítl udělat. Měl zafixován negativní postoj k Bona Esperu. Intervenovali jsme u biskupa ve Formose a ten nám vyhověl. Nový traktor byl začátkem „Subtena Societo de Bona Espero“ (Podpůrný spolek Bona Espera), registrovaný v Německu; stále je dosud naším nejvěrnějším a nejúčinnějším sponzorem.

Ursula: V Bona Esperu se usídlilo několik osob. Například byla podepsána smlouva na šest měsíců s mladými manželi Julio a Annou Santosovými z Rio de Janeiro. Půjčili si dva hektary půdy. Nebyli to esperantisté, ale projevovali zájem o mezinárodní jazyk a ubytovali se v „pionýrském domě“, kde vládl Vellozo. Také bych se zmínila o svém bratru Ottovi Sandkühlerovi, který poprvé navštívil Bona Espero v roce 1976 a tak se nadchl, že se rozhodl opustit Německo a přestěhoval se sem se svou ženou Karin.

Je to ten, se kterým jsi za války v Polsku utíkala do školy přes les?

Ano, bylo mu tenkrát sedm let. Udělal kariéru na poli reklamní grafiky. Otto mluvil dobře esperantem, ale ve hnutí aktivní nebyl. Pro Bona Espero přispěl významně vytvořením emblému. Podepsal smlouvu 17.července 1982. Zde je dokument, který potvrzuje, že manželé dostali ke svému užívání deset hektarů půdy na kterých pomocí vlastních prostředků vybudují výhradně pro vlastní použití dům, bez práva ho prodat, nebo komerčně využívat. Od ministerstva práce získal povolení oficiálně pracovat jako učitel esperanta na dva roky. Můj bratr svůj učitelský plat dával Bona Esperu. Vystavěl krásný domek na břehu Mulungú s výhledem na jezero. Otto si byl vědom, že v případě, že by opustil Bona Espero, jeho dům se stane majetkem domova.

V dokumentu jsem našel podpisy Artura Vellozy jako generálního ředitele a další členy vedení zodpovědné za konkrétní úkoly: Guiseppe Grattapaglio – finance, Ursula Grattapagliová – výchova, Neuza Esteves de Arújo –  vztahy s veřejností, Enivaldo Alves Silva – provozní řízení, Inês Nunes de Machado – finanční kontrola a manželé Sandkühlerovi. Nebyla Inês jednou ze zakladatelů Bona Espero, která před léty odešla?

Ursula: Od Vellozy jsem se dověděla, že Inês bydlí v Goiânii, v hlavním městě Goiás, kam jsme museli jezdit za úředními záležitostmi. Jednou jsem zazvonila u její krásné vily. Hned jsme se spřátelily. Přijala mé pozvání. V dalších letech s námi Inês hodně spolupracovala.

Guiseppe: Další citovaní lidé, kromě Otty a Karin, tvořili tenkrát vedení Bona Espero, zvolení 26.září 1981, na dobu tří let. V dokumentu figuruje Inês Nunes jako kontrolorka, později byla zvolena do vedení. Její návrat do Bona Espero, jako zakladatelky, byl pro nás velmi důležitý, protože nám velmi pomohla v konfliktu s Rosou.

Konflikt s Rosou? S Victorem Sadlerem také? Vždyť plánovali se vzít a jít společně do Bona Espero.

Ursula: Přišli z Rotterdamu do Bona Espero začátkem roku 1983 a dalo by se říci: společně, ale odděleně. Hned po příchodu Rosa prohlásila, že nechce mít nic společného s tím „člověkem“. Bylo jasné, že její psaní o lásce a sňatku byly fantazie. Bydlení si vybrala v „pionýrském domě“, kde žil Vellozo a dvojice farmářů Julio a Anna. Victor bydlel v „bílém domě“ s námi. Nechápal její chování, které bylo pro nás stále nečitelnější. Začala všechno kritizovat, nic se jí nelíbilo, požadovala radikální změny. Před tím, ta krásná dívka zde žila tři roky s přestávkami a dobře Bona Espero znala po všech stránkách a také vyjádřila svou lásku k tomuto místu. Měla hodně přátel. Z čeho pramenil takový odpor ke všemu?

Guiseppe: Dalo by se říci, že se u Rosy jedná o její soukromý problém. 18.června 1983 předložila všem ve vedení písemný návrh revoluční reformy v Bona Espero. Návrh se skládal ze dvou požadavků: zaprvé likvidace školy; zadruhé transformace Bona Espero na „skutečné“ esperantské centrum. Rosa souhlasila s výukou dětí s podmínkou, že zde nebudou bydlet.

Jaké to mělo následky?

Ursula: Hlavním jejím cílem bylo odstranit děti. Ale jestliže by zůstalo jen denní vyučování, měly by šanci se zde učit děti jen z nejbližšího okolí. Bylo by nepředstavitelné, aby děti dojížděly desítky kilometrů. Taková škola by byla odsouzená k zániku. Ostatně to ostře  odporovalo našim principům – pomáhat mládeži sociálně hendikepované, nebo bez šance jakékoliv výchovy ve svém prostředí. 

Guiseppe: Můžete si představit i další zničující následky. Ztráta statusu veřejně prospěšné instituce, vyřazení z registru Národní sociální služby a následná ztráta daňových úlev atd. Ani by nebylo možno počítat s finanční podporou „Spolku pro Bona Espero“ v Německu, bez které by fungování domova bylo velmi obtížné.

Možná by získalo esperanto. To byl cíl revolučních změn. Ale jaký vlastně to mělo cíl?

Ursula: Rosa prohlásila, že ačkoliv miluje děti, a hodně, nemá zájem se o ně starat, protože jejím hlavním objektem je esperanto. Navrhla principiální změny stanov, jmenovitě minimalizovat vzdělávání dětí a prioritou učinit esperanto, to znamená přelít do něho většinu finančních prostředků, čas a lidi. Následoval dlouhý seznam zbožných přání, které každoročně opakují esperantské kluby po celém světě: kurzy, základní a pokračovací, intensivní semináře, revue, knihovna, maximální používání esperanta v kultuře, vytvoření kulturního centra v Bona Esperu atd.

Úžasné návrhy!

Guiseppe: Nikdo nebyl proti. Rosa měla plnou možnost se realizovat. Vedení pouze nesouhlasilo s vyloučením dětí.

Dalším logickým krokem tedy bylo změnit vedení v Bona Espero. Pro dobro esperanta. Ano?

A právě to se stalo. Rose se podařil puč jako správnému generálovi.

Generálové nejprve vyhlašují vlastenecká hesla. Zde se jednalo o záchranu „kousku Esperantie“. Také si najímají servilní právníky, kteří puč právně ošetří v pružných  zákonech. Rosa se také o něco takového snažila?

Ursula: Ano. Musím dodat, že puč nemůže uskutečnit jeden člověk. Rose se podařilo získat do komplotu obyvatele „pionýrského domu“, včetně Vellozy a kromě manželů Santosových další pár ze Salto a manžele Sandkühlerovy. Guiseppe, já a Victor se všemi dětmi jsme nic nevěděli o útočném plánu, stejně jako Neuza a Enivaldo a kontrolorka Inêz, která bydlela mimo Bona Espero.

Tak vykrystalizovaly dva tábory: „pionýrský dům“ proti „bílému domu“.

Guiseppe: Rosa se snažila hned od počátku legalizovat svůj převrat. Se schválením zmateného Vellozy bylo svoláno plenární zasedání (Ĝenerala Asembleo) v Bona Espero na 25.června 1983. Plenární zasedání je svoláváno pravidelně každý třetí rok, aby byly provedeny volby do vedení a zúčastňují se ho všichni „bonesperanoj“ – osoby v Bona Espero. Mimořádně se koná z vážných příčin podle postupu ve stanovách. Tentokrát bylo zasedání svoláno bez ohledu na podmínky ve stanovách, protože se nemohli zúčastnit členové vedení, bydlící mimo Bona Espero. Upozorňoval jsem hned na začátku, že závěry nebudou mít platnost, ale Otto Sandkühler, zvolený jako předseda zasedání, na to nevzal zřetel.

Jaká rozhodnutí byla přijata?

Ursula: Hlavním tématem debaty byl Rosin návrh. Vyvolal ostrou diskusi, která vyústila v hlasování. Podle našeho názoru jsme se rozcházeli v zásadní věci: škole.

Osm osob hlasovalo pro její zrušení, jen tři: já, Guiseppe a Victor proti zrušení. Většina také hlasovala pro změnu stanov co se týká cílů Bona Espero: že prioritou Bona Espero již nebude vzdělávání dětí, ale aktivity pro esperanto.

Guiseppe: Překvapivě pak další diskuse demaskovala pučisty. Byli navrženi k odvoláni dva členové vedení, kteří podle stanov tam nemají co dělat, protože nebydlí v Bona Espero, tedy nejsou „bonesperány“. Chtěli vyloučit Enivalda a Neuzu, nahradit je svými lidmi a tak získat většinu při rozhodování. Myšlenka vyšla z chybné interpretace stanov, které jasně formulují „bonesperány“ a neváží jejich příslušnost na bydliště. Přesto většina hlasovala pro vyloučení Enivalda a Neuzy. Nyní byl puč dokonán.

Ursula: Schůze pokračovala i další den. V noci jsme studovali stanovy a konstatovali jsme, že si pučisté sami na sebe upletli bič. Se stanovami v ruce učinil Victor prohlášení, ve kterém logicky a bez jakýchkoliv pochybností dokázal, že všechna rozhodnutí mimořádného „Asembleo“ nejsou platná, protože: zaprvé schůze samotná nebyla svolaná podle stanov a za druhé, že čtyři hlasující osoby nemají status „bonesperánů“, a nemají tedy právo volit. Jednalo se o pár bydlící v Salto a o manžele Sandkühlerovy. První byli  hosty podle stanov a Otto jako placený učitel neměl právo „bonesperána“, tedy ani jeho manželka Karin.

Zeptala jste se: Bratře, proč jsi proti mně?

Jeho ospravedlnění bylo kuriózní. On to činil z „bratrské lásky“, protože už  nesnesl utrpení své sestry, která se namáhala pro cizí děti a za to dostávala jen pomluvy a urážky. Proto souhlasil s pučem a hlasoval pro propuštění dětí. Myslím si, že víc než velká láska ke mně, to byla nenávist k těm „fakanům“. Podobně by bylo možno vysvětlit i chování Vellozovo, které bylo v příkrém rozporu s ideály a plány o velkých domech plných dětí. Děti ho skutečně rozčilovaly a on si s nimi nerozuměl. 

Jak to dopadlo?

Guiseppe: Byli zalarmováni dva zakládající členové: Neuza a Inêz. Ony společně přemluvily Vellozu, aby nezničil své celoživotní dílo. Vellozo se rozplakal, omluvil se a vrátil se na svou pozici ve vedení domova. Mandát byl platný do 26.září 1984. Schůze vedení za účasti všech členů se uskutečnila 3.července 1983 a přesně určila formální status všech „bonesperánů“, což defakto zrušilo rozhodnutí, které učinilo „asembleo“ při puči. Rosa a její příznivci dál na rozhodnutí trvali. Byli si jisti svým vítězstvím, již před schůzí poslali děti domů k rodinám s tím, aby se již nevracely.

Ursula: Tím způsobem se škola uzavřela a zdálo se, že je to konec naší činnosti v Bona Espero. To bylo okupováno esperantisty – nepřáteli dětí. My oba jsme odjeli na Světový kongres do Budapešti a navštívit rodiče v Evropě, Victor zatím cestoval po Brazílii. V Bona Espero zůstalo osm esperantistů, vítězů nad dětmi, mohli si užívat šťastný život a diskutovat o „konečném vítězství“ esperanta. Byli jsme pryč déle než dva měsíce a vrátili jsme se koncem září 1983 s úmyslem sbalit si věci a rozloučit se s Bona Espero.

Ale vy jste se nerozloučili. Proč?

Při návratu jsme našli Bona Espero prázdné, pusté. Nebyly zde děti, nebyli zde ani pučisté. Byl tam jen jako v hrobě melancholický Vellozo. Potvrdila se naše domněnka, že esperantisty spojila společná nenávist k dětem; když ty tady nebyly, obrátili pučisté svou nenávist jeden proti druhému. Nikdo nechtěl pracovat, uklízet, vařit. Hádali se mezi sebou, ohrožovali jeden druhého a nakonec se rozešli. Z Bona Espero se stal opuštěný ráj. Ale hlavní příčina rozchodu byla banální. Přestala téci voda, protože se rozbil trkač – vodní pumpa – a nikdo ji neuměl opravit.

Když Ursula nevařila a Guiseppe nepracoval, esperantská společnost zanikla.

My jsme však hned přivolali děti, protože Guiseppe opravil vodní čerpadlo a já jsem mohla začít vařit. Bona Espero ožilo.

Voda je zdrojem života.

 

10. Dobro v pekle

Esperanto, mezinárodní jazyk sbratření a vysoké idealistické úrovně, je bohužel častým terčem temných sil, útočících na jeho kvality.

Ramatis Spirito

Opravdu manželé Grattapagliovi jednali s dětmi špatně? Opravdu se nestarali o statek? Opravdu okupovali Bona Espero, aby mohli z jeho rozpočtu žít a bydlet v pěkném domě?  Opravdu? Tyto otázky, ani jiné, nemohu položit ani Ursule, ani Guiseppovi, protože tady nejsou. Vlastně mou vinou. Před nějakým časem řekla Ursula, že za těch 33 let v Bona Espero neměli dovolenou, pokud se nepočítají cesty na Světové kongresy a rychlé návštěvy u příbuzných a to se jako odpočinek vůbec nedá počítat. Během těch tří desítek let se manželům smazal rozdíl mezi nedělí, svátkem a všedním dnem. Neznají co je víkend a odpracované hodiny nepočítají.

Od mého příchodu uplynuly dva měsíce. Během prvního měsíce měly děti prázdniny, ale pro „tetu a strýčka“ to neplatilo. V domově zůstalo osm dětí. Jejich rodiče byli buď ve vězení, nebo děti ani rodiče neměli. Bylo jich jen osm! Náhle bylo méně shonu, méně decibelů. Bylo i méně problémů? S touto otázkou se obraťte na rodiče v Evropě, kteří mají obvykle jedno, nebo dvě děti. Ať si jich představí osm! Každé dítě je samo o sobě vlastní kosmos, každé má v sobě nepřeberně problémů, komplexů, strachů, nesplněných přání, nesou si náklad hrůzných zkušeností. Když je méně dětí, je prostor proniknout hlouběji do jejich psychiky a hle, objeví se další problémy.

Pozoruji jak se ti človíčci přimykají ke své tetě a strýčkovi, přijímají polibky, čekají na pohlazení. Ale oni jsou také normálními dětmi, jsou vzdorovité, neposlouchají, někdy překročí určité hranice. Když napomínání nepomáhá, následují jiné výchovné prostředky. Většinou je vykonává Ursula. Její laskavý obličej se zamračí, hlas zostří a „viník“ musí vyslechnout výčitky. Měl jsem možnost pozorovat takové scény a zdálo se mi, že trestaním cítí pocit uspokojení, že jsou „normálními“ dětmi ve smyslu, že se o ně někdo zajímá. Obdivuji Ursulu jak dokáže vyjadřovat tak extrémně rozdílné city. Jistě je to její silný charakter a její životní principy. A má svou prestiž a autoritu nejen u dětí.

Někdy jsou tresty opravdové. Někdy se tresty dotýkají i mne, musím se jít koupat do jezera a děti si „vykonávají“ svůj trest – zákaz koupání. Někdy viník musí jíst zvlášť, nebo je vyloučen ze hry. Skoro každé nové dítě musí nejdříve pochopit, že právě to je trest. Ze začátku se děti tomu smějí a říkají: Já se nebojím, vy mi nenabijete! Někdy je dítě potrestáno, protože nechce spolupracovat, nechce utřít stůl, který polilo. Pro děti, které přicházejí z prostředí kde nepoznaly rodinné povinnosti, je právě to uvědomování pospolitosti a rozdělení nutných prací tím nejdůležitějším výchovným cílem. Ale Ursula a Guiseppe nejsou jen organizátory prací, ale oni sami těžce pracují.

Během dvou týdnů prázdnin se konala sklizeň manga. Vyráběla se marmeláda. Nejdříve se mango muselo sklidit, svézt na vozících, umýt a oloupat. Všichni pracovali od časného rána, nejvíce Ursula a Guiseppe. „Továrna na marmeládu“ je za starou školou, které se říká „florhejmo“ (květinový domov). Pod přístřeškem je sporák na dřevo značky „Atlas“. Tento sporák a sporáky v kuchyni na plyn jsou dary Claudia Petrycoskiho z Pat Branco ve státě Paraná. Tento továrník prodává své zboží se sloganem: Esperanto je víc než jazyk – je to myšlenka. Je polského původu a je brazilským mecenášem Bona Espero.

Další fází je vaření oloupaného, vypeckovaného a nastrouhaného manga v kastrolech, po mnoho hodin, dokud se neodpaří voda. Po přidání cukru se marmeláda ukládá do hermeticky uzavřených nádob. Každý rok se vyrobí 100 kg marmelády a ta je při každé snídani na stolech. Když skončí sezona manga, následuje sklizeň gujavy, potom avokáda, pomerančů, jenom banány zrají po celý rok.

Ursula a Guiseppe měli zlatou svatbu ve stejný rok, kdy bylo Bona Espero založeno. Rok 2007 byl pro ně dnem dvojitého zlatého jubilea. Oslavy znamenaly ještě více práce a starostí. Ursule bylo 74 let, trpěla revmatizmem, pravé koleno ji nedovolovalo volně chodit. Já také trpím revmatizmem a do Bona Espero jsem přijel po třítýdenním léčení v polském sanatoriu Duszniki. Je to právě to místo, které za války patřilo Německu a jmenovalo se Bad Reinerz a také tam pobýval iniciátor našeho jazyka na cestě z Varšavy do Ženevy v roce 1906. Nadšeně jsem vykládal o tamější zázračné léčbě. Asi Zamenhofův duch zafungoval, protože Ursula se svou vlastní rozhodností zasedla k internetu a našla si pro sebe lázně Termas de Araxá ve státě Minas Gerais.

Poprvé, od příjezdu do Bona Espero v roce 1974, se manželé Grattapagliovi odjeli léčit na dva týdny. Využili toho, že v Bona Espero nebyli hosté ani dobrovolníci a ještě nezačal školní rok a děti budou teprve postupně přijíždět. Nejdůležitější bylo, že tam byly tři učitelky: Ada, Maria a Ildete. Každá z nich by si zasluhovala zvláštní kapitolu. Teď však stačí napsat, že všechny vystudovaly díky Bona Espero a Ildete, devatenáctiletá, se v Bona Espero narodila. Brzy odjede do Japonska, aby tam esperanto vyučovala. Ada a Maria jsou diplomované pedagožky. První zde už pracuje dlouho, druhá  právě přišla. Porodila druhou holčičku a je pro ni příhodnější žít s miminkem zde, než v Alto Paraíso.

A co mám dělat během těch dvou týdnů já? Guiseppe mi dal klíč od kanceláře, kde je i archív a popřál mi úspěšné přehrabování v dokumentech. Tedy archív skutečně potřebuje odborníka, který by ho uspořádal podle odborných pravidel. Je to výborné místo pro studenta, který má zájem si napsat diplomovou práci. To jsem zjistil, když jsem se dostal mezi tu horu papírů.

Moji pozornost přitáhla osmistranná ilustrovaná skládačka s názvem: 25 let Bona Espero – otevřené sdělení esperantistům ve světě. Zaradoval jsem se, myslel jsem si jaký je to pěkný cíl: představit celému světu úspěchy v Bona Esperu u příležitosti stříbrného výročí. Trochu mě překvapilo, že chybí datum vydání a je chybné i datum založení domova – 14.července 1958, protože správné datum je 25.července 1957. Na poštovním razítku je čitelný datum odeslání 16.září 1983, cena 45 cruzeirů a odesílatelem je pošta poslanecké sněmovny federálního parlamentu. Také jsem zjistil, že počet  vydaných brožůrek byl 3.000 kusů. Pomyslel jsem si: to tedy manželé Grattpagliovi byli šikovní, když se jim podařilo rozeslat do celého světa propagační leták o Bona Espero za peníze brazilského parlamentu.

Po přečtení prvních vět se mi postavily mé prořídlé vlasy hrůzou: Manželé Grattapagliovi systematicky fackují děti…nedovolují jim, aby používaly tužky …brání všem plánům na kultivaci Bona Espero …vytvořili si z něho svůj privátní ranč …na poli esperanta se neděje vůbec nic …vyhánějí esperantisty …urážejí brazilské tradice a hodnoty …jsou to vrahové duší …jsou to pokrytci a korupčníci, lžou, podvádějí, znásilňují, mystifikují…Bylo to cvičení v urážkách v esperantu.

Ještě odstavec na shrnutí, který začíná řečnickou otázkou: Zůstane ještě nějaká naděje pro Bona Espero? Pevně věříme, že ANO. Ale nyní je nutné, aby Oheň a Pravda strávila každou cihlu toho padělku, kterým se stalo Bona Espero, aby z popela skuteční ESPERANTISTÉ, kteří žijí, nebo se snaží žít vnitřní myšlenkou homaranismu,  kteří se nestydí za Zamenhofovu filozofii, ti kteří se nebojí obhajovat Pravdu, esperantský idealismus, znovu vystavěli opravdový Bona Espero a učinili z něj maják, aby svítil světu, jádro všech ras a kultur a JEDNOTNÝ SBRATŘENÝ ESPERANTSKÝ NÁROD!  Následují jména autorů: slečna Rosa Maxima, Brazilka, esperantistka, pedagožka; pan Julio Santos, Brazilec, začátečník, farmář; paní Anna Santosová, začátečnice, v domácnosti.

Četl jsem podruhé a potřetí toto „komuniké“a hlava mi třeštila. Proč slečna Rosa Maxima používala takový silný kalibr ve jménu jediných autentických esperantistů za pomoci dvou esperantských začátečníků? Jak chápe farmář a jeho manželka vnitřní myšlenku homaranismu a proč se nestydí za Zamenhofovu filozofii? Autorka podporovaná dvěma „autentickými esperantisty“, nejen že kritizuje, že zvířata degenerují a umírají, domy chátrají, plevel utlačuje ovocné stromy, a také ukazuje  positivní program. Navrhuje udělat z Bona Espera  maják světa, jádro všech ras a kultur, jednotný sbratřený esperantský národ. Je to praktická aplikace vnitřní myšlenky, mimořádně užitečná pro ubohé krávy, které degenerují a umírají.

Slečna Rosa Maxima vystavila Bona Esperu diagnózu a navrhla léčbu: Ať Oheň a Pravda stráví všechny cihly až na prach. Tu vyvstává otázka: Kdo je nemocný?  Její „komuniké“ samo na to odpovídá. V P.S. slečna Rosa prohlašuje, že je připravena se podrobit medicínskému vyšetření u odborníků, doporučených kompetentními autoritami, pokud eventuálně osoby, kterých se „komuniké“ dotýká, by nesouhlasily s uvedenými obviněními. Případ je ještě více kuriózní, protože člověk duševně zdravý by nepřišel na myšlenku potvrdit svá tvrzení lékařským vyšetřením svého duševního zdraví. Copak duševně zdravý člověk by si myslel, že vyšetření o duševním zdraví automaticky potvrdí vyhlašovanou pravdu? Jestli by lékařské vyšetření mohlo ze lži udělat pravdu, určitě by byli psychiatři nejbohatšími lidmi na světě.

Tvrzení, o největším zanedbávání na poli esperanta, musilo zarazit mnoho návštěvníků Bona Espero, nejen mne. Na každý pád jsem našel Bona Espero jako ojedinělou instituci ve světě, kde je esperanto používáno v každodenním životě. Právě to mi umožnilo propagovat esperanto bez halasné propagandy. Pro polskou televizi jsem vytvořil čtyři dokumentární filmy o Bona Espero, je to polovina filmů, které jsem natočil s tématem esperanto. Odpovědní pracovníci v televizi jen neochotně přijímali filmy s tématikou esperantského hnutí, cítili v tom zastřenou reklamu. Hlavním tématem mých filmů o Bona Espero nebylo esperanto, ale sdělení, že mezinárodní jazyk je nepochybná hodnota; miliony diváků byly informovány o jeho užitečnosti. Jak bych mohl tvrdit, že v Bona Espero je esperanto zanedbáváno?

Dál jsem se probíral archívem a našel jsem dokument podepsaný Dr. Victorem Sadlerem. Tento význačný britský esperantista pracoval dvacet let v ústředí UEA v Rotterdamu nejdříve jako redaktor revue „Esperanto“ a později jako generální ředitel. V roce 1981 při příležitosti Světového kongresu v Brazílii navštívil Bona Espero a natolik ho nadchlo, že se tam  v květnu roku 1983 usídlil do března 1985, kde mimo jiného vyučoval aritmetiku. Cestoval po Brazílii, seznámil se s touto rozlehlou zemí, ale hlavně do hloubky poznal malé Bona Espero. Odtud odešel Victor do Nizozemska, aby spolupracoval na projektu automatických překladů DLT, který skončil v roce 1990 pro nedostatek finančních prostředků, pracoval ale dál ve stejném podniku jako systémový projektant a programátor a specialista na jazykovou techniku. V důchodovém věku pak začal řešit vlastní překladový systém mezi esperantem a angličtinou a opačně.

Vraťme se ale k jeho dílku Kelkaj komentoj pri la cirkulero 25 JAROJ PRI BONA ESPERO (Několik poznámek k oběžníku „25 let Bona Espero“). Victor rozebírá „Komuniké“ bod po bodu a příkře je odmítá. Mám napsat o tomto dokumentu? Určitě bude pro mne jednodušší předložit vám nejdůležitější části. Citace z pamfletu jsou tištěny kurzívou.

Během více než 25 let Bona Espero neplnilo ani jeden ze svých cílů. – Manželé G. sem přišli před devíti lety, v tom případě neodpovídají za 16 předchozích let. Obvinění je absurdní, protože hlavním cílem vždy byla péče a vzdělávání dětí, a to oni svědomitě plnili se znatelnými úspěchy, doloženými rodiči, městskými i státními instancemi. Škola je oficiálně registrovaná a je jednou z velmi mála nenáboženských soukromých škol ve státě Goiás. Vyučuje podle státního, oficiálního, výchovného programu a používá stejné učebnice jako nejbližší státní škola v Alto Paraíso. V roce 1983 zde úspěšně skončilo zkoušky 19 dětí.

…již osm let odpovědná vedoucí (tj. Ursula Grattapagliová) nenakupuje knihy pro děti. – Datum vydání používaných knih a také finanční doklady jasně dokazují, že Bona Espero nakupovalo knihy každý rok. Jako mnoho jiných škol, i tady se také používají učebnice opakovaně.

…nedovolují, aby děti používaly tužky. – Všechny děti v Bona Espero dostávají zdarma všechny pomůcky včetně tužek. Ursula G. při svých hodinách portugalského jazyka požaduje od dětí, aby psaly propiskami, aby si zvykly negumovat, ale přemýšlet dřív, než píší.

Manželé G. nepřijímají nejchudší děti…rodiče dodávají rýži, fazole, ovoce apod. – Co znamená „nejchudší“? Tyto děti neumírají hladem, ale různým rodinám, které jsem sám navštívil, chybí peníze i na nejzákladnější hygienické potřeby. Kromě podle stanov Bona Espero nepřijímá jen nejchudší děti. Jestliže někteří rodiče mohou a chtějí, přispějí nějakou rýží nebo ovocem, Bona Espero nic neodmítá, ale také nepožaduje.

Děti dělají všechno pro manžele Grattapagliovy. Jsou malými služebníky v „bílém domě“. – Manželé G. pracují sedm dní v týdnu, od rána do noci. Starají se o statek, školu a o „svou“ rodinu (nyní o 15 dětí). A jako v každé rodině, také zde děti pomáhají podle svých možností. A mají také jasně vyčleněny hodiny na hraní a studium.

Manželé Grattapagliovi systematicky fackují děti, tahají je za nos, uši, nadávají, křičí, spílají…- Toto obvinění je obludná lež. Stejně jako mnoho jiných, kteří žijí v Bona Esperu, mohu dosvědčit, že manželé G. vychovávají děti ve škole i mimo ni, s obdivuhodnou trpělivostí, pochopením a láskou. Obzvlášť dbají, aby děti nenadávaly a vzájemně se neurážely, tak jak byly zvyklé ze svých domovů. … obraz vztahů vykreslený v oběžníku je hnusná karikatura vyvedená ostatně osobami, které samy nikdy neměly děti a které odmítají se o děti v Bona Espero starat.

V Bona Espero je 1.000 hektarů neobdělávané půdy, která NIC neposkytuje. Rýže, fazole, pšenice, kukuřice, zelenina atd. se nakupuje v Brasília, 250 km od Bona Espero. – Tak zaprvé: Rostlinná ani živočišná výroba nejsou cílem výchovného institutu, a ve stanovách se podobná výroba předpokládá jen pro „samozásobitelství“. Zadruhé: Budovy, škola, zeleninové záhony, ovocné stromy, pastviny atd. není „neobdělaná půda“. Institut je soběstačný co se týká mléka, zeleniny a ovoce. Rýži a fazole (základní potraviny v regionu) dostává institut obvykle výměnou. Další potřebné věci se nakupují, například mouka ve velkém v Brasília, protože tak se ušetří peníze.

Během posledních let se zasadilo několik ovocných stromů. - Ano, skutečně! Manželé G. zasadili 400 stromů a trvale sází nové.

…na všech sousedních statcích na stejné půdě se hojně a s úspěchem produkuje všechno. – To je lež! Region je úředně označený jako vhodný na pastevectví. Zemědělství  ve větší míře by bylo neekonomické. Kromě toho sousední statky si najímají dělníky a nevyučují děti.

…ovocné stromy nikdo neošetřuje a jsou zaplevelené. (foto). – Ačkoliv zmíněné stromy, vzdálené 2 kilometry dávají bohatou úrodu, sklizeň by určitě byla vyšší, pokud by někdo měl čas se o stromy starat. Kdyby ti tři, kteří pamflet podepsali, si přinesli místo fotoaparátu plečku, situace by jistě byla lepší.

Slepice na vejce se v Bona Espero nechovají. – Skutečně. V posledních letech manželé G. dávali přednost zelenině. Kdyby kritici chtěli slepice chovat, nic by jim nebránilo.

Krávy, telata a koně degenerují a umírají. – Koně na jízdu žijí víceméně volně. O skot se starají manželé G. ještě navíc ke svým úkolům, protože najít spolehlivého ošetřovatele je velmi nesnadné. Přesto krávy „negenerují“. Nejčastější úmrtí krávy je uštknutím hadem nebo pozřením jedovaté rostliny.

Tele hubne, je nemocné (foto) – Na konci suchého období, kdy Rosa pořídila fotografii, všechen skot byl hubený. Za to ale nemůže vedení Bona Espero, a ani to tele na oběžníku, protože bylo vyfotografováno ve stáji, které nepatřilo Bona Espero.

Manželé Grattapagliovi…jsou JEDINÍ LIDÉ, kteří žijí z Bona Espero a všechny jejich životní potřeby (včetně cest) a částečně jejich dvou synů žijících v Brasilia, jsou placeny z rozpočtu Bona Espero. – Ve skutečnosti to znamená, že manželé G. a všechny děti mají právo bydlet v domě, který si z větší části sami postavili za vlastní peníze. Že mají právo společně jíst to, co si z velké části sami vypěstovali a uvařili; že mají právo pracovat na zahradě nebo ve stáji, oblečení starým šatstvem z Evropy; že měli právo celých minulých devět let těžce pracovat bez nároku na plat. Kdyby podepsaní byli ochotni také tak pracovat pro Bona Espero, měli by právě taková práva – a povinnosti.

Tvrzení, že cesty manželů Grattapagliových byly placeny z rozpočtu domova, dává do souvislosti, že i účast na Světových kongresech esperantistů platilo Bona Espero. Všechny cesty si manželé platili sami ze svých privátních peněz, jak na kongresy v Brazílii tak i v zahraničí. A synové v Brasília pracují a nepotřebují, a ani nedostávají peníze z Bona Espero.

Všechno, co posílají evropští a brazilští esperantisté, se rozděluje a vyměňuje. – Tyto dary – ponejvíce použité šatstvo – které děti nepotřebují, manželé Grattapagliovi často rozdávají chudým, ale také často vyměňují za jídlo, které děti potřebují. O způsobu vyměňování rozhodlo „asembleo“ Bona Espero, protože se ukázalo, že vesničané dávají přednost výměně před milodarem. Ostatně jsou si toho vědomi i dárci, kteří s tím souhlasí.

Nejlepší věci PRODÁVAJÍ v Alto Paraíso a ve FEDERÁRNÍM DISTRIKTU! …pochopitelně, takto získaná částka se neobjeví v oficiálním rozpočtu. – V dárkových balících se často objevují kravaty, plesové šaty, boty na vysokých podpatcích a podobné luxusní předměty, které by těžko venkovan mohl využít. Místo aby se vyhodily, nebo byly poslány zpátky, paní Neuza, která bydlí ve federálním distriktu, je daruje osobám, které finančně podporují Bona Espero. Pochopitelně všechny dary i výměny (podle určené hodnoty) se promítnou na konta Bona Espero. Všechna tato vážná obvinění o finančních nesrovnalostech a zneužití prostředků domova činí tři osoby, které se nikdy nezajímaly o finanční hospodaření a nikdy nekontrolovaly konta Bona Espero.

Bona Espero se po 25 letech stalo zcela neaktivní (vzhledem k esperantu). – Podle stanov je Bona Espero „esperantskou organizací“ a esperanto je jedním ze dvou oficiálních jazyků. Kromě toho jedinou esperantskou činností, předpokládanou ve stanovách, je účast na kongresech. A právě k datu – 14.7.1983 – se manželé G. (za své vlastní peníze) účastnili esperantského semináře v Ouro Preto a na Světovém kongresu v Budapešti. Také uspořádali během roku 1983 dva esperantské semináře v Bona Espero; a jazyk je vyučován ve škole. Naproti tomu ze tří podepsaných, jen jeden (Rosa) mluví esperantem. Jejich hlavní příspěvek k esperantské činnosti v Bona Espero byl …tento oběžník.

Během posledních deseti let byly desítky esperantistů (jak brazilských tak zahraničních) vyhnáni z Bona Espero. – Doopravdy jen jeden (Brazilec) byl vyhnán pro morální chyby a z rozhodnutí „asembleo“. Mnoho esperantistů přišlo do Bona Espero z nejrůznějších důvodů, které ne vždy byly správné, a proto jich také mnoho odešlo.

PRAVDIVOST faktů…dokážeme my sami pomocí DOKUMENTŮ, zvukových nahrávek a svědecky. – O některých tvrzeních je snadné předložit důkazy, například že Bona Espero neprodukuje vejce a kupuje mouku v Brasília. Ale o závažných obviněních – systematické bití dětí, zneužití finančních prostředků – důkazy neexistují, obvinění jsou lživá.

Jestliže by podepsaní myslili svá obvinění vážně, bylo by z jejich strany vážným opomenutím, že se neobrátili na kompetentní brazilské instance, aby zabránili týrání dětí a defraudaci. Vybrali si cestu mezinárodního skandalistu, protože věděli, že jejich pomluvy mohou přijmout jen ti, kteří nemohou fakta zkontrolovat.

Pamflet má datum 31.12.1983. Zvlášť zajímavý je poslední odstavec, ve kterém obviňovatelé tvrdí že mají důkazy o bití brazilských dětí a informují o tom esperantisty na Madagaskaru a opomíjejí policii v Alto Paraíso. V archívu jsem našel jen několik dopisů adresovaných autorům panfletu v kopiích pro Bona Espero. Chudá reakce na pamflet pravděpodobně byla způsobena všeobecným názorem esperantistů, což vysvětluje dopis Gian Carlo Fighiery: „Obvykle na takové pamflety, jakým je váš, a který se snaží zničit práci a reputaci respektovaných esperantistů, se prostě neodpovídá. Jestliže zde dělám výjimku z tohoto principu, chci před brazilskými organizacemi vyjádřit mé odsouzení vaší pomlouvačné kampaně a vyslovit svou solidaritu manželům Grattapagliovým za takový velmi surový útok…Kdysi jsem navštívila Grattapagliovy v Turínu před tím, než se přestěhovali do Brazílie. Žili ve velkém moderním bytě se vším komfortem. Ohromily mě jejich vysoké morální  motivy, které je zavedly do Bona Espero. Pokud takoví lidé opustili vše v bohaté části světa, rezignovali na svou zajištěnou budoucnost a šli žít do primitivně vybavených, chudých míst, jistě to nebylo s úmyslem získat finanční zisk.“

Elfriede Kruse z Frankfurtu nad Mohanem se ptá: „Cožpak vy se nestydíte poslat takový pamflet do světa? Jestliže existují rozdíly, proč vy se nesnažíte je regulovat ve své vlastní zemi? Vždyť se jedná o brazilské děti! Cožpak vy věříte, že takovými pomluvami sloužíte esperantu, nebo Bona Esperu, nebo své vlastní reputaci?Proč vynakládáte tolik peněz k otravování klimatu mezi esperantisty?“

Ian Jackson, předseda TEJO: „Manželé Grattapagliovi jsou renovovaní a zasloužilí aktivisté v esperantském hnutí, proto nemohu uvěřit, že váš popis Bona Espero je pravdivý…Pokud není založen na objektivních faktech, pak jste povinováni vážně se omluvit…Mám zájem získat o tom více informací…“

Poněkud také překvapuje téměř nulový zájem ze strany brazilských esperantistů a organizací. Jen „Brazília Konsilantaro de Esperanto“ poslalo dopis podepsaný předsedou Carlosem Augustou S. da Cunhou: „Před tím hrozným pamfletem…k nalezení pravdy, pokud ta publikace skutečně lže, rád bych znal vaši verzi, jako normální reakci lidí, kteří byli vážně obviněni.“ 8.listopadu 1983 generální ředitel Enivaldo Alves Silva odpověděl dopisem následovně: „Já jako člen vedení Bona Espero a jistě i další členové výboru a kontrolní komise, nemáme zájem zabývat se touto aférou. A také nemáme v plánu rozesílat do celého světa esperantistům odpovědi. Podle mého mínění, na základě vašich znalostí a zkušeností s těmi lidmi, můžete vy sám po analýze těch tvrzení posoudit vše. Možná by bylo zajímavé vyslechnout nezainteresované uznávané osoby dobrých morálních kvalit, které navštívily v poslední době naši instituci.“

Kromě toho generální ředitel zdůraznil, že o den dříve vůbec o existenci oběžníku nevěděl. Opravdu, mezi třemi tisíci rozeslanými výtisky se nedostal na obviněné ani jeden. Možná to pomohlo vedení Bona Espero pamflet ignorovat a nerozpoutat diskusi s lidmi, kteří používají lži jako svou hlavní zbraň. Následující události ukazují, že rozhodnutí bylo správné a ušetřilo Bona Esperu mnoho času, zdraví a peněz. Dokazuje to dopis  od Victora Sadlera z jeho cest po esperantských centrech ve velké Brazílii.

V dopise z Recife 16.listopadu 1983 informuje o právě skončeném zemském kongresu esperanta: „Po mých četných prosbách byla  do programu zařazena moje přednáška o Bona Espero na 8 hodin (!), ale bylo to oznámeno jen předchozí večer. Přesto byl sál zcela naplněn. Žádná jiná přednáška neměla tolik účastníků! Bohužel nezbyl čas na zodpovězení otázek posluchačům. Ale já jsem slíbil osobně odpovědět na jakoukoliv otázku. Mnoho lidí mě pak oslovilo.“ Victor dodává, že Dr Marcio roztrušoval stejné pomluvy před rozesláním oběžníku a Rosa se připojovala svými dopisy. „Pamflet se v Brazílii velmi rozšířil a měl rozhodně vliv. Na druhou stranu bude mít i silný protiúder, Rosa ztratí zcela svou věrohodnost v esperantském hnutí“.

Ale Dr.Sadler v dopise do Curitiba 8.února 1984, který obsahuje hlášení o brazilském kongresu mládeže v Promis, to zcela nepotvrzuje. Nepodařilo se mu začlenit do programu téma o Bona Espero. Rozhodlo se, že debata o domově se uskuteční „en koridoro“[4], kde debatu ovládli Rosa a Marcio. Victor se cítil izolován, účastníci byli zřejmě varováni: S tím Sadlerem nemluvte. V „koridoru“ se dověděl o novém obvinění proti Grattapagliovým: Jsou to špióni! a jako důkaz: jsou letadla, přistávající na území Bona Espero. Jedná se o Jacka Leshe a Torena Kehleta, kteří použili staré letišťátko při své návštěvě. Také se uskutečnila napůl tajná schůzka, tak, že Dr.Sadler se ji mohl zúčastnit jen částečně. Rosa na ni prezentovala plán nových stanov, podobný jako předložila v Bona Espero, s cílem založit tam brazilskou esperantskou komunitu.

V archívu Bona Espero se nenachází nic o osudu tohoto projektu. Nejspíš se dá uvažovat o něm jako o mrtvě narozeném. Ale proč obludný pamflet úspěšně žil? Pravděpodobně také toto by se mohlo vysvětlit jen spekulací: Manželé Grattapagliovi opustili své pohodlí, začali se věnovat dětem v daleké zemi ve jménu Zamenhofových ideálů. Za to si vysloužili lživá obvinění od lidí, kteří se zaštiťují praporem se zelenou hvězdou. Proč?

Já sám mám osobní vztah k podobné věci, jsem obětí machinace. V roce 2005 mě UEA jmenovala svým čestným členem. Bylo to vyhlášeno na Světovém kongresu ve Vilniusu v Litvě. Ale již před tím se objevily v několika novinách absurdní obvinění na základě oznámení „anonymních polských esperantistů“. Tyto pomluvy byly rozšiřovány stejným způsobem jako Rosin pamflet, hlavně na mezinárodním fóru, protože tak lze veřejnost víc ovlivnit, je méně informovaná. Bylo jasné, že můj případ byl užit jako záminka ve válce proti UEA, aby se bláto mohlo hodit ne jen na mne. To vše ve jménu Zamenhofových ideálů. Situace je nevysvětlitelná rozumovými argumenty.

Z ničeho nic jsem objevil i jistou souvislost. Na kongresu ve Vilniusu byla jmenována čestnou členkou i Ursula Grattapagliová. Není to náhoda? V archívu Bona Espero jsem našel dopis Sirio Silvy, napsaný v Resende 27.října 1983. Autor strávil několik měsíců v Bona Espero, hned po příchodu Grattapagliových. V dopise vyjadřuje svou solidaritu s manželi. Guiseppe odpověděl a neskrýval své rozrušení: Vaše slova jsou opravdu pro mne a Ursulu milá, ačkoliv se sami sebe ptáme, zda po tolika letech práce a pronásledování, má celá věc nějaký smysl.  To dokazuje, že Bona Espero se tenkrát nacházelo na pokraji konce. V Siriově dopisu mě zaujala věta: Co způsobilo tak silný hysterický záchvat, že autorka tak dlouhý čas udržovala svůj šílený a zuřivý vztek? Dál autor říká, proč esperanto posloužilo k agresi a dodává: I satan může využít esperanto! A tahle věta mě zelektrizovala.

Při předchozí návštěvě v Bona Espero jsem našel v knihovně knihu „Mise Esperanto“ od Spirito Ramatise, pojednávající esperanto v jiné dimensi a zmiňuje i téma nadhozené Sirio Silvou. Kniha je vydána v portugalštině v roce 1958 a v esperantském překladu v roce…2000. Pozorně jsem přečetl všech 111 stran a Spirito Ramatise pokládám za kompetentního lingvistu. Kromě jiného probírá esperanto jako fenomén z pohledu zcela nedosažitelného pro rutinní esperantology. Jako nejdůležitější se mi zdá první kapitola: „Esperanto-Akademio a její vzorová organizace“. Zejména mě fascinoval popis úkolů a organizační struktura jedné z jejich oborů. Plný název je: „VII. Departamento de observado kaj protekto“.[5]

Při čtení uvedených odstavců o celosvětové esperantské organizaci, jsem konečně pochopil rozumově nevysvětlitelné případy, jako byl Rosin případ a případ anonymních polských esperantistů. Satanské skupiny, které se pohybují v šedé zóně, mají také svůj plán činnosti. Protože nemohou dominovat v andělském prostoru, pilně se věnují výhradně vládě nad city lidí na Zemi.

Milí čtenáři! Pokud jste pochopili roli, těchto satanských skupin, určitě si zodpovíte otázku, proč právě tyto skupiny tak rády útočí na esperantské hnutí. Zde mohou často uspět. V historii esperanta lze nalézt mnoho zinscenovaných skandálů a mnohokrát obětí byl i Zamenhof sám. Jak můžeme poznat tyto bojovníky zla? A jak se můžeme proti nim chránit? Je to základní otázka pro UEA při jejím stoletém výročí. Musí učinit adekvátní kroky s vědomím, že satanské skupiny ve světě musí zkrachovat, protože zde existuje VII. Departamento de observado kaj protekto“, určené k vyšetření pomlouvačných kampaní a jízlivostí ničitelů esperantských idejí.

Už dlouho se říká: „Esperanto přežije i bez esperantistů“. Stačí defétistická pasivita?

„VII. Departamento“ je nezbytné!!

11. Zlato a dobré srdce

Kdo dobro činí, desetkrát bude odměněn, kdo činí zlo, dostane stejnou odměnu.

Svatá kniha Koránu

 

Jak jste se dověděli, že se Bona Espero nachází zlato?

Ursula: Jednou v noci, uprostřed září 1983, hned po našem návratu z cesty po Evropě jsme uviděli světlo a uslyšeli hluk automobilů, které vjely do prostorů Bona Espero. Projely kolem našich oken a zastavily vedle vodopádu. Obávali jsme se hned zjišťovat o co se jedná. Guiseppe se časně ráno vydal do „pionýrského domu“, aby promluvil s Arturem Vallozou. Ten mu vysvětlil, že přijeli hledači zlata a radil, abychom se k těm lidem nepřibližovali, protože jsou zvyklí hned používat pistole. Rozhodli jsme se o tom informovat policejní stanici v Alto Paraíso.

Policisté nechtěli zakročit?

To se tak nedá říci. Zkusili nám vysvětlit jaké komplikace to přináší. Majitel půdy má právo půdu obdělávat jakýmkoliv způsobem, ale vše co je pod zemí podle zákona patří státu. Zlatokopové, kteří proniknou na pozemek bez povolení majitele, činí tak protizákonně, ale podle starého zvyku, silnějšího než zákon, majitel nezasahuje až do doby, kdy se najde zlato v rozumném ekonomickém množství. Až potom zlatokopové a majitel podepíší kontrakt se státem, který je jediným oprávněným kupcem. V prvním období hledání majitelé půdy nechávají zlatokopy pracovat, protože jsou to oni, kdo nese riziko za finance a práci. Majitel má právo intervenovat v případě, když je v místě prováděna prostituce nebo distribuován alkohol.

Je velmi obtížné určit delikt uprostřed savany…

Ale po několika týdnech jsme se dověděli, že u vodopádu je provozován, sice jen v provizorním stanu – bordel. Osedlal jsem koně a s několika chlapci jsme tam dojeli. Po zcela korektním rozhovoru s vedoucí podniku tato slíbila, že není třeba do toho zatahovat federální policii. Domluveno, uděláno – ve sféře morálky, ale ve všem ostatním jsme byli zcela bezmocní.

Jak došlo k objevu zlata?

José Alves, řečený Lan, dělník v Bona Espero, ještě z dob pionýrského období, měl utkvělou představu jak se stát boháčem. Ve volném čase kopal v místních řekách a hledal vysněný valoun.

Por sia oro estas sinjoro.[6]

Jedné srpnové neděle v roce 1983 prosíval písek vykopaný v řece Cobras v místě, kde v blízkosti asi jednoho kilometru byla hranice pozemku Bona Espero a našel dvacetigramový zlatý kámen. Jako typický amatér se chlubil svým úspěchem. Pověst o nálezu se rozšířila a kámen dosáhl fantastické váhy 160 gramů. Bona Espero pak přilákalo zlatokopy. K nim se přidali ještě místní lidé, lační po zbohatnutí. V říjnu tam kopalo již kolem čtyřiceti lidí a prosívali písek.

V mém filmu „Angulo de Bona Espero“ je scéna u vodopádu: Guiseppe mluví se zlatokopem prosívající písek, a jakoby na objednávku filmového štábu polské televize, nachází kousíček zlata velký jako zrnko pšenice.

To byla náhoda, která si zahrála roli před televizní kamerou. Ten samý člověk už nic víc nenašel, přesto že propláchl několik kamionů písku a byl vytrvalý.

Opravdový esperantista!

Ti lidé se sotva uživili. Bona Espero od nich nic nepožadovalo. Oni ale také mohli říci, že zlato bylo nalezeno na úplně jiném místě.

Victor Sadler zveřejnil v časopise „Esperanto“ v lednu 1984 článek o invazi zlatokopů do Bona Espero. Vyvolalo to skutečně protesty?

Protesty se netýkaly autora, ale redaktora časopisu, Simy Milojeviče, který nad reportáž napsal vysvětlení, proč se rozhodl článek uveřejnit, ačkoliv téma článku nepojednává ani o mezinárodním jazyku ani o hnutí. Redaktor přiznal, že to udělal: aby sdělil čtenářům, že Bona Esperu se daří dobře, i když oběžník, který se rozšířil ve hnutí v posledních měsících roku 1983 mluví o opaku. Tomuto oběžníku jsme neposkytli, ani nemáme v úmyslu dát prostor, protože si myslíme, že význam Bona Espero pro hnutí je důležitý stejně jako stovky škol ve světě, kde deset nebo desítky žáků se učí také mezinárodní jazyk. To, že Bona Espero v posledním desetiletí velmi zpopularizovalo hnutí, je zásluhou schopností a renomé manželů Grattapagliových.

Komu a proč se nelíbil tento text?

V prvé řadě autorům toho neblahého oběžníku, rozeslaného třem tisícům esperantistů do celého světa, především Rose. Ve svém dopise, který je v kopii v archívu Bona Espero, vyčítá Rosa tázací formou redaktorovi, že píše o věci, o které není dobře informován a žádá, aby v „Esperanto“ byl zveřejněn její oběžník. Zvláštní je, že dopis končí kuriózně v optimistickém tónu: Zdá se, že náš oběžník zúrodnil půdu Bona Espero. Přesto, že tehdejší majitelé tvrdili že je sterilní. V poslední době statek funguje a přirozeně všechno roste, pěstuje se dobytek apod. Konečně lze světu prezentovat slušný obraz. Konečně se spěchá dělat vše, co se nedělalo deset let a bránilo se dělat i jiným. To jsou dobré výsledky našeho komuniké. 

 

První obraz: zvířata degenerují a umírají, domy se rozpadají, plevel dusí ovocné stromy a náhle: vše dobře šlape. Asi se během čtyř měsíců v Bona Espero stal zázrak?

Asi jen v hlavě autorky, protože v období „zázraku“ Rosa vůbec Bona Espero nenavštívila. Je zajímavé, že její korespondence se velmi podobá jinému dopisu, poslanému jí od esperantisty z města Bauru o měsíc dříve. Kopie také dorazila do Bona Espero. Esperantista z Bauru navíc uvádí následující problém: „Jedná se  o problém  naší země i našich občanských autorit, protože oběžník uvádí bití dětí. Z takového konstatování by mělo vyplývat oznámení o trestném činu. Po nějakém čase to Rosa udělala.

S úspěchem?

Jednou jsem šla na radnici v Alto Paraíso a sekretářka starosty, Rut, naše bývalá žákyně, mi vyprávěla, že právě odešel policista, který přijel z Formosy, aby prošetřil v Alto Paraíso udání na mne a Guiseppa pro špatné zacházení s dětmi v Bona Espero. Ve Formose, která je vzdálená 200 km, je administrativní středisko nadřízené našemu správnímu regionu. Stejně jako starosta v Alto Paraíso a další vyslýchané osoby příkře nesouhlasili s obviněním. Jak mi řekla Rut, všichni tvrdili, že děti nebijeme, ale pečlivě se o ně staráme.

Slyšel jsem  také: oni jsou svatí!

Tak vysoko my vůbec nejsme. Rut řekla, že policista z Formosy vlastně pochyboval o Rosině udání, protože když ho podávala, vykazovala známky psychické nevyrovnanosti. I když jsme nevěděli o udání, nebáli jsme se obvinění, protože následky by poškodily samotnou Rosu. Proto použila cestu rozšíření oběžníku do zahraničí. Podobně postupoval i Dr.Marcio, který ve svém protestním dopise redaktorovi „Esperanto“ prohlásil: Račte nezapomínat, co vám nyní píši. Všechno co je v oběžníku nedosahuje desetinu hrozné pravdy o Bona Espero, nebo slušněji řečeno, o manželích Grattapagliových.

To znamená, že „pravda“ byla o 1000% hroznější! Jak vysvětlit aritmetiku Dr.Marcia?

Jeho názor byl násobně pochopitelný, stejně jako byl násobně vinen, protože já jsem jen „žena“. Hned po příchodu do Brazílie jsem si uvědomila, že budu žít na kontinentu kde vládnou muži, zde se tomu říká: „machismo“. Určitá část mužů nechápe, že ženy jsou lidé se stejnými právy a že ony by také mohly rozhodovat. Dr. Marcio mnohokrát projevil svou nadřazenost následujícími slovy: Moji tři advokáti jsou připraveni se vámi zabývat. Jsem schopen vás během jednoho dne vyhodit z Brazílie. Ale pravděpodobně mě nikdy neobvinil u kompetentních instancí. Jednou uspořádal určitý druh inkvizičního soudu v Goiânii, když svolal místní esperantisty za účelem „soudit ty cizince“.

Přišlo více protestů redaktorovi „Esperanto“?

Třebaže Rosa požadovala zveřejnění pamfletu spolu s dalšími dopisy od mnoha esperantistů různých národností, kteří žili v Bona Espero, zmiňovala pouze Jacka Leshe, který také neměl rád děti. V jeho dopise, který také v kopii poslal nám, souhlasí s Rosou jen v jedné věci: „Bona Espero, přesto, že se chlubí esperantem, v žádném případě nehraje závažnou roli v hnutí. Ať statek, kde esperantisté bydlí zůstane takovým a ničím víc.“  A to nic víc, podle mého názoru, je důležitější než seriózní role, o které Jack píše, ale nevysvětluje, co tím konkrétně myslel. Jestliže myslel čistě esperantskou aktivitu, tak kvůli té ani já, ani Guiseppe jsme nemuseli jít do Brazílie. Náš klub v Turíně patřil k nejaktivnějším v Esperantii.

Ve zmiňovaném filmu jezdíte s dětmi na koních. Guiseppe se stará o krávy, děti se učí, zahraniční esperantisté spolupracují. Bona Espero na mě působilo optimisticky, ačkoliv byl konec února 1984, právě v době, kdy útoky na vás vrcholily. Já jsem o tom nic nevěděl a vy jste si na nic nenaříkali. Proč?

Pokud se dobře pamatuji, štáb polské televize přijel na krátkou dobu a chtěl toho nafilmovat co nejvíce, jednoduše nebyl čas probírat okrajové záležitosti. Ostatně ani my jsme nebyli dost orientovaní o skutečném rozšíření a smyslu oběžníku. Zdálo se nám to jako hrozná pohádka bratří Grimmů. Teprve postupně jsme pochopili, že je tu nějaká „aféra Bona Espero“, a která během roku 1984 vzbudila negativní nálady v esperantském hnutí. V červenci jsme byli na Světovém kongresu ve Vancouveru a hned na začátku nás několik členů z vedení UEA pozvalo do svého kroužku, aby se dověděli něco o věcech obsažených v pamfletu a přátelsky nám radili, abychom opustili Brazílii dříve, než budeme zabiti. Tak vážné se jim to zdálo.

A nebezpečí skutečně existovalo?

V každém případě bylo třeba najít několik prostředků jak si zajistit bezpečnost. Musím přiznat, že moje životní zkušenosti mě vybavily dostatečnou dávkou odvahy, i mého muže. Ve Vancouveru jsme konstatovali, že ohlas pamfletu na kongresu byl skutečně malý. Dá se to vysvětlit i faktem, že účast byla poměrně malá, ve velké míře se účastnili jen Američané a Kanaďané a ne všichni byli obesláni. Rosa čerpala z „Jarlibro“ UEA[7]. My jsme se vrátili do Bona Espero a hned jsme se ponořili do každodenních problému. Pamflet jsme ignorovali jako by to byla již minulost.

Stejně k tomu přistupovala i autorka pamfletu?

7.července 1984 si Rosa náhle začala protiřečit. Napsala dopis Victorovi Sadlerovi, který stále bydlil v Bona Espero, s následujícím prohlášením: „Po celý svůj život jsem byla duševně nemocná. Jsem připravena podepsat cokoliv, popřít cokoliv. Zcela jsem se mýlila, neměla jsem pravdu, byla jsem nespravedlivá. Ursula a Guiseppe mohou a měli by vyvolat proces proti mým pomluvám.“  Rosa se chtěla vrátit do Bona Espero, ale Victor žádal, aby nejdříve poslala vysvětlující oběžník všem třem tisícům esperantistům ve světě, kteří dostali její pamflet. Podmínka nebyla splněna, ani Victor to neočekával. Ale Bona Espero  splnilo ve vztahu k němu svou „edzperantskou“ funkci. Victor se oženil s Maiumi, esperantistkou se São Paula, která právě v té době navštívila Bona Espero. Odjeli spolu do Nizozemska a tam spokojeně žijí. V září 2006 navštívili opět spolu Bona Espero a zasvěcovali děti do tajemství informatiky.

Jak jste reagovali na Rosino přiznání jejího psychického stavu?

Francouzský esperantista, zkušený psychiatr, který navštívil Bona Espero se svou rodinou, nám radil, abychom se vyhýbali osobám stižených paranoiou. Jeho varování brzy potvrdily následující události. Guiseppe okopíroval Rosino prohlášení a Victor ho rozeslal ne třem tisícům, ale jen několika esperantistům. Bohužel prohlášení bylo bez našeho schválení publikováno v bulletinu „Brazila Katoliko“ v květnu 1985. Rosa po přečtení začala s novým elánem se svými pomluvami a předložila potvrzení od dvou psychiatrů, že: se nachází v perfektním a kompletním fyzickém a duševním zdraví.

Pravděpodobně si to myslí mnoho zdravých lidí, ale ne všichni, jak se později ukázalo. V červnu 1985 se konal brazilský kongres v Belo Horizonte. Setkala jsem se s Rosou v hotelovém výtahu a spontánně ji pozdravila. Reagovala zlostným křikem. Mimochodem, na tomto kongresu se objevila s profesorem Geraldo Mattosem, význačným básníkem, budoucím představitelem „Akademio de Esperanto“. Překvapili publikum společným přednesem Geraldových erotických sonetů, které jí věnoval.

Jak se k vám chovali účastníci kongresu po druhé pomlouvačné kampani?

Někteří nás sledovali s podezřením, jiní se zastavili, ale byli v rozpacích, jakoby se chtěli zeptat, ale neměli odvahu. Nu, co jsme měli dělat? Každému jednotlivě vysvětlovat, obhajovat se? Proč? Blízcí přátelé nás utěšovali, ale již při kongresu a i potom nás dostihly fámy: Guiseppe je mafián, který uprchl z Itálie, kde se bál smrti; rodina Grattapagliových se dostala do finanční krize, utekli kvůli dluhům; koupili si dva domy v Brasília za peníze z Bona Espero atd. Musili jsme dokazovat, že peníze pochází z prodeje našich movitých a nemovitých věcí v Itálii. Kromě toho byla znovu Guiseppovi přisouzena role špióna, kvůli starému letišti v Bona Espero, které několikrát použili naši hosté: Američan Jack Lesh a Dán Torben Kehlet. Později byla ještě „odhalena“ špionážní síť do které byl zapojen Victor a já, angažovaní … UEA. Označili to jako mnohonárodnostní podnik, který je řízen několika zvláštními zájmy. Nu, jistě: Ital, Němka a Angličan…

Pamatuji si, že Guiseppe byl v „Jarlibro UEA“ jako hlavní delegát za Brazílii.

Ano, byl oficiálně vybrán na tuto čestnou funkci v roce 1977 a vykonával ji čtyři roky. V tom období Guiseppe navštívil mnoho esperantských kroužků ve vzdálených koutech veliké země. Často se ukázalo, že esperantisté téměř nikdy neslyšeli o Světové esperantské organizaci. Myslím, že přispěl k tomu, že na konci osmdesátých let měla Brazílie ve světě rekordní počet delegátů UEA. Ale během té pomlouvačné kampaně se v jednom bulletinu objevilo konstatování: Politováníhodná země, ve které i hlavní delegát je cizinec!

Bylo to všeobecné mínění brazilských esperantistů?

Ne! Pokud by tomu tak bylo, rozhodně bychom zde nezůstali.  Cítili jsme velkou podporu od mnohých brazilských esperantistů a od vedení Bona Espero a od tří zakladatelů: Vellozy, Neuzy a také od Inêz, která se tam objevila jako opravdový strážný anděl. Velmi důležitou roli hrál Enivaldo se svými moudrými radami a názory. Doopravdy celá pomlouvačná kampaň byla vedena jen dvěma intrikány a možná několika z jejich přátel. Bohužel to stačilo, protože jak známo negativní síly jsou aktivnější, než síly positivní. Říká se: Mlčení pasivních dobrých lidí, živí zlo.

Jako byl v daleko větším rozměru holocaust.

Ano, tenkrát mnoho lidí raději nechtělo nic vědět… Já jsem přišla do Brazílie, když mi bylo čtyřicet let a neuvědomovala jsem si co znamená mít nepřátele. Když jsme s Guiseppem začali pracovat v Bona Espero jako dobrovolníci, hned jsme začínali chápat význam toho slova. Neuvěřitelné! My jsme svojí aktivitou vyvolali zlo!

Přísloví říká: Mnoho nepřátel – mnoho poct.

Nebo: Díky všem, kteří na mě hodili kámen. Z kamenů jsem postavil hrad. Ale taková filozofie mě nepřesvědčuje, víc se mi líbí mínění mého pologramotného souseda: Ursulo, kameny se neházejí na mangovník, který nemá ovoce. Obzvlášť bolestné bylo zkreslení našich záměrů. Dobro našich srdci bylo prezentováno jako zlo.

Když konáte dobro, riskujete, že budete zraněni. Ale rozdávejte ho!

Ano, znám ta velká slova malé ženy, Matky Terezy z Kalkaty. Náboženství vybízí ke konání dobra a slibují mnohonásobnou odměnu. Ale nyní je spíš hodně slyšet, že do našeho světa zavál „malfacila vento“[8], již nejsou v módě idealisté, ale kolektivní egoismus. Říká se: Každý dobrý skutek je po zásluze potrestán. Ale moje zkušenosti to potvrzují jen částečně.

Sporadicky se k nám donesly fámy o hrůzách v Bona Espero – ohlasy na Rosin pamflet. Je až neuvěřitelné, jak dlouho a vytrvale kolují lži!

Prostě nechybí lidé, kteří raději věří falešným, zlomyslnostem o jiných lidech, než aby věřili nepochybnému dobru.

Možná je dobro banalita. Ale nezdobí jen jméno „Bona Espero“, ale je jeho základem. Bona Espero existuje a prosperuje díky mezinárodní solidaritě v duchu mezinárodního porozumění, díky dobrým srdcím. My se cítíme podporováni Zamenhofovou granda rondo familia[9]. Nezapomenu na slova Elfriede Kruseové, která mě dostihla hned při našem příjezdu do Brazílie: Možná ode mne čekáte dopis, ale já vám posílám balík.

Co obsahoval balík od Elfriede Kruseové?

Šatstvo. Byl to velmi hodnotný dar, protože všechny děti byly špatně oblečené. Proto šaty byly velmi vítané, víc než peníze. V té době se zde nedalo skoro nic koupit, chyběly prodejny, proto použité šatstvo z Evropy bylo silnou měnou v našich vztazích s místním obyvatelstvem. Díky výměnnému obchodu za šatstvo Bona Espero získávalo hlavně fazole, rýži a maniok. Takový obchod měl také svoji morální stránku, vesničané se necítili jako žebráci, ale jako partneři.

V jakém rozsahu výměnný obchod pokryl spotřebu?

Doopravdy jen menší část, protože mnoho vesničanů mohlo nabídnout k výměně jen symbolickou částku, například za několik kalhot dýni. Po pravdě řečeno takový „obchod“ obchodem nebyl. V okolí žilo mnoho lidí tak uboze ošacených, že vypadali skoro nazí. Maria, učitelka v naší škole, vypravovala o dojemné scéně. Když její otec sundal ze sedla koně pytel šatstva, které vyměnil za trs banánů, všech jeho deset dětí pohlíželo na kalhoty, košile a boty jako na zázračný poklad, protože ještě nikdy neviděli nic tak krásného.

Balíky posílala jen Elfrieda?

Její zásilky byly určitě rekordní. Poslala jich víc než sto. Ještě nyní je aktivní, ačkoliv jí je již 93 let. Ti kdo posílali, byli hlavně němečtí esperantisté po našich přednáškách v esperantských klubech v Německu v roce 1975 po Světovém kongresu v Kodani. Zvlášť aktivní byli manželé Willi a Margaret Brandenburgrovi, Rudolf a Heti Fischerovi, Bernard Korb, Bernd Schönberner, Ursula Montanusová, dánští a němečtí železničáři. Jsou to lidé, kteří už dlouho stabilizují ekonomický základ Bona Espero. Ale také z jiných zemí přicházela pomoc, například z USA od Ralpha a Ellen Gerberových, z Dánska od Astrid a Erika Mortensenových, z Nizozemska od Catrien a Rudolfa Bossongových a od mnoha jiných. Všimla jsem si zajímavé souvislosti. Nejčastěji a nejúčinněji pomáhají osoby, které Bona Espero navštívily.

Každý stát se chrání proti cizímu zboží pomocí cla. Zde pracují úředníci, kteří jsou imunní proti pocitu solidarity a podobných ideálů. Jak se balíky dostávaly přes brazilské celnice?

Všechny balíky musely na celní úřad do Brasília. Chápali jsme to, ale procedura byla hrozná. Několikrát nebylo možné celní tarify obejít, když obsah byl shledán jako nové zboží. To se stalo při zásilce prostěradel z Nizozemí. Potom Catrien vyprala úplně nová prostěradla a poslala je jako použitá. Většinou se nevyžadovaly celní poplatky, ale každý balík vyžadoval vyplnění několika stránkového formuláře s mnoha kopiemi. Aby se dodržely všechny předpisy, byl k tomu potřeba celý týden. Teprve potom byly balíky přeposílány do Bona Espero.

Co balíky obsahovaly?

Kromě oblečení také jiné zboží, se kterým byly často potíže. Představte si plesnivé salámy nebo léky zcela neznámé místním lékařům. V té době Brazílie zakázala dovoz kosmetiky k velké radosti celniček, které s radostí konfiskovaly parfémy. Jednou z balíku s nápisem „hračky“ krásně voněl šampón. Podle nás to bylo výborné pro prádlo. V osmdesátých letech přicházely balíky ve velkém počtu z Německa, Dánska, Itálie, Francie, od esperantistů, rodin a přátel. Naše děti byly dobře oblečené a ještě zůstalo velké množství, které jsme mohli distribuovat do relativně velkého okruhu, když vzrostla zásoba šatstva rozdělená podle druhu na kalhoty, košile, ponožky atd.

Řekla jste, že vznikl výměnný obchod. Jak fungoval?

V Alto Paraíso se konaly sobotní trhy, kam přicházeli vesničané s banány, maniokem, dýněmi, vejci, sýrem a zkoušeli to prodat, nebo vyměnit mezi sebou, protože lidé obvykle neměli peníze. Někdo nám poradil, abychom tam dopravili šatstvo. S dětmi jsem naskládala do velkých krabic pánské kalhoty, ženské šaty, sukně, svetry, košile, vše co nebylo vhodné pro Bona Espero. Když jsme přijeli se svým autobusem plným krabic, očekávaly nás desítky vesničanů. Podle získané zkušenosti jsme šatstvo nerozdávali, protože to nebylo důstojné pro chudé. „Prodávali“ jsme za symbolické ceny a pozorovali jsme, jak lidé smlouvali. Nejvíce jsme vyměňovali za potraviny. Ale nechyběli i úplně chudí, kteří nemohli ani koupit, ani za nic vyměnit a žádali, abychom si je zapsali do dlužního sešitu. Jejich jména tam stále jsou. Mladí „obchodníci“ se vrátili do Bona Espero velmi spokojení. Automobil byl plný banánů, dýní, fazolí, vajec a sýra. Všichni se smáli, že bonesperáni se živí…šatstvem.

Kde se trh konal?

Ve skeletu rozestavěné nemocnice. Byla tam cementová podlaha a střecha. Ačkoliv chyběly stěny, byl prostor chráněn před deštěm a v suché sezóně proti slunci. Nejezdili jsme tam každý týden, a proto mnoho lidí bylo nespokojeno a někteří dlužníci využili příležitost, aby mohli litovat, že nemohli zaplatit těch pět košil, protože jsme nepřijeli, když právě měli peníze. Dvanáctiletá dívenka, která je nyní ředitelkou střední školy, stála před krabicemi, obdivovala je a nakonec si koupila „krásnou evropskou blůzku“. Ženy vysoké postavy si udělaly velkou radost díky velké Marjorii Boultonové. Při jednom kongresu jsem mluvila s touto význačnou spisovatelkou o každodenním životě v Bona Espero. Později přišel od ní balík s velkými velikostmi pestrých, květovaných šatů pro ženy. Počítám, že v osmdesátých letech Bona Espero sloužilo jako „dům módy“ alespoň pro pět set osob.

Pomáhali také brazilští esperantisté?

Ano. Sirio Silva, opravdový „bonesperán“ získával pro pomoc i neesperantisty. Jak jsem již řekla, byl to neobyčejný člověk, mystik. Sirio měl početné kroužky svých následovníků v celé Brazílii. V kroužku v hlavním městě byly manželky vysoce postavených důstojníků, inspirované svým mistrem. Ty soustřeďovaly na jedno místo různé hygienické potřeby, které nám dopravovaly každé vánoce. Bona Espero již mnoho let nemusí kupovat mýdlo, zubní pastu, zubní kartáčky, toaletní papír. Máme toho tolik, že můžeme vypomáhat místní věznici a nemocnici.

Dnes jsem jel s Adou do Alta Paraíso kvůli internetu. Ada navštívila poštu a dostala balík, ale jen jeden.

A je to první tento rok. Nyní už balíky přicházejí zřídka. Začaly přicházet po roce 1975 a záplavově v osmdesátých letech. Tenkrát obyvatelstvo ze dvou třetin žilo na vesnicích v izolovaných enklávách, obvykle na březích řek. Nyní je tomu naopak, většina bydlí v Alto Paraíso. Před dvaceti lety byl celý region izolovaný ve velké vzdálenosti od měst a také chyběly cesty. Vesničané si vyráběli a pěstovali vše pro vlastní potřebu a neměli peníze, proto tady ani nebyly prodejny. Jistě pochopíte jakým stimulem pro zdejší obchod byly balíky z Evropy. Obchod fungoval jen na základě výměny. Pokrok přinesl změny v infrastruktuře a v sociální oblasti. Stále více lidí má placenou práci, objevují se prodejny a funguje obchod na peněžním základě.

A tak se peníze staly vítanější, než balíky.

Poslat balík není jednoduchá věc. Nejdříve se musí shromáždit zboží, zabalit, respektovat různá byrokratická pravidla: váha, forma, způsob zabalení atd. Pak se musí balík transportovat na poštovní úřad, stát ve frontě a zaplatit poštovní poplatky a ty ve všech zemích neobyčejně vzrostly. Také u příjemce přibylo problémů, protože potřeba šatstva přestala být naléhavá.

Balíky tedy přicházejí zřídka. Co následovalo místo toho?

Naši zahraniční dárci zareagovali racionálně. Začali preferovat peníze, místo aby živili pošty a celnice. Již dříve někteří neposílali balíky, ale peníze. Jednotlivé osoby a mnoho esperantských klubů v různých zemích prováděly kampaně na pomoc Bona Esperu. Seznam dárců je velmi dlouhý a každý dar je přesně zaznamenán v našem účetnictví.

Slyšel jsem, že pro finanční záležitosti existuje v Německu jiné „Bona Espero“. Proč?

Jednou Willi a Margaret Brandenburgrovi zjistili, že dary na dobročinné účely mohou být odepsány z daní. Proto v roce 1981 založili „Subtena Societo Bona Espero“, spolek registrovaný podle zákona se sídlem v Münsteru. To byla výborná myšlenka; díky tomuto spolku naše příjmy rychle vzrostly a mohly být investovány do infrastruktury a tyto subvence garantují každodenní fungování Bona Espero od roku 1994.

Co se tenkrát stalo?

Dříve jsme dostávali pomoc od brazilského státu hlavně formou potravin a materiálu, kterou jsme si přiváželi z Formosy, nejčastěji linkovým autobusem. V roce 1994 brazilské ministerstvo sociálních služeb definitivně zastavilo veškerou pomoc pro Bona Espero.

Proč?

Tehdejší prezident Fernado Henrique Cardoso nastartoval novou ekonomickou politiku s cílem zbrzdit inflaci. Vyhlásil šetření ve sféře veřejných výdajů. Jako v jiných zemích ve světě, tak i v Brazílii se tato politika realizovala na úkor vzdělávání, kultury a sociální pomoci. Výše státní subvence byla nízká, přepočítáno na peníze, nepřekračovala jeden dolar na den pro dítě, ale alespoň to pomáhalo šetřit peníze ze zahraničí na jiné účely.

Úplně jiná otázka: existují lidé, kteří se kvůli Bona Espero stali esperantisty?

Ano. Mohli by založit svůj klub. K tomuto tématu se váže „Don Espero“. V roce 1985 po Světovém kongresu v Augsburku jsem cestovala s Guiseppem po Německu vlakem a jako obvykle jsme mluvili esperantem. Jako obvykle to také vzbudilo zvědavost spolucestujících a ještě zvědavější byli, když zjistili, že žijeme v Brazílii ve vzdělávacím institutu podporovaném esperantisty z celého světa. Proti nám seděl starší pár, který náhodou plánoval cestu do Brazílie se svými přáteli z tenisového klubu. Paní se na nás obrátila s nezvyklou žádostí. Prosila mě o dovolení…podporovat finančně Bona Espero a vysvětlila své přání následovně: Mnoho let podporujeme fond, který pomáhá dětem v Africe. Ale my doopravdy nevíme, co se děje s těmi penězi a také nám nikdo ani málo nepoděkoval. Pozvali jsme je tedy, aby osobně poznali Bona Espero při cestě do Brazílie. Oni opravdu přijeli a strávili u nás dva týdny. Potom jsme dostali dopis od jejich zetě Bernda Schönbernera, který se nadchl vyprávěním svého tchána a tchýně a chtěl také přijet. Zdvořile jsme ho i jeho manželku pozvali, ale zmínili jsme se, že v Bona Espero se mluví portugalsky nebo esperantem a německy umím jenom já. V dalším dopise mě Bernd informoval, že v jeho městě – v Meschede – sice nežije žádný esperantista, ale on se pustil sám do studia esperanta.

Čím je pan Schönberner?

Povoláním je učitel na technické střední škole, ale jeho koníčkem je magie. Když přišli do Bona Espero, on a jeho manželka Petra, jen málo mluvili esperantem, ale když po dvou týdnech odjížděli, dařilo se jim mezinárodním jazykem docela dobře mluvit. Potom Bernd založil v Meschde esperantský klub a další v sousedním městě Warstein, kde se energickými aktivisty stali Otto a Uschi Nelkenovi. Otto je současným předsedou „Subtena Societo de Bona Espero“, zatím co Bernd je jeho zástupcem trvale od roku 1989. Dá se říci, že je naším nezávislým mecenášem. Již dvacet let, jako Don Espero, pořádá na různých místech kouzelnická představení a do svého cylindru sbírá peníze. Jeho příspěvek je vždy nejvyšší individuální suma na kontě „Subtena Societo de Bona Espero“. V roce 1994 manželé Schönbernerovi se dvěma svými syny, kteří také mluví esperantem, navštívili Bona Espero.

Měl Don Espero magické představení v Bona Espero?

Samozřejmě. Bonesperánům se nejvíce líbil jeho trik výroby peněz. Don Espero sestrojil stroj do kterého z jedné strany vkládal novinový papír a z druhé strany vycházely dolary.

Teď už chápu, že finanční stabilita Bona Espero zajišťuje stroj Dona Espera. A zlaté doly u řeky Cobras také?

Ty nikdy nefungovaly. Invaze zlatokopů započatá v roce 1983 dosáhla svého vrcholu v zimě 1984 a ve stejném roce skončila, protože výsledek byl chudý s porovnáním s vynaloženou prácí. Okolí vodopádu se změnilo po prosívání písku. Přesto několik fanatiků tam pracovalo ještě dál, možná dva-tři roky. Naštěstí vedoucí Národního parku, náš spojenec, a místní policie práce zakázala, ale dosud zůstaly hluboké stopy po hledačích zlata.

Tedy: ne zlato, ale lidská dobrota živí Bona Espero.         

 

12. Pstruzi, pštrosi a dobytek

 

Musíme kultivovat naši zahradu. (Voltaire)

 Bona Espero má krásné jezero s velice čistou vodou. Proč nepěstujete pstruhy?

Giuseppe: Abychom neznečistili tuto panenskou vodu. Mnozí naši návštěvníci nastolují takovéto otázky, po kterých pak následují rady: Rozhodně musíte pěstovat pstruhy (pštrosy, domácí zvířata atd.), protože, podívejte, pstruzi a všeobecně ryby jsou zdrojem snadno vstřebatelných proteinů a tuku, které se přeměňují na pozitivní cholesterol… Ostatně chov pstruhů je snadný. Proč ne…? – už vím, jaká slova budou následovat. Lidé přicházejí s těmi samými „gramofonovými deskami“ ve svých hlavách a já na to také automaticky odpovídám.

Nedáte na rady?

Zpočátku jsem dal na rady, někdy dobré, jindy s katastrofickými výsledky. Jednoho dne jsem se stal ostražitým k radám, ale nikdy jsem dobrovolníkům nebránil, aby konali podle svého přání. Jestliže někdo trval na tom, aby se selo to a to, nechal jsem ho, ať to vyseje. Tak jeden z nich tvrdošíjně sázel desítky různých rostlin s nulovou sklizní. Často sem přišli hosté s přesnými projekty, například Otto Vaske, vysloužilý pilot civilní letecké společnosti, radioamatér a esperantský aktivista z Porto Alegre. Byl to dávný přítel Dobré Naděje. Už v roce 1966 psal, žádal informace, ohledně chovu ryb. Následující rok už vycestoval se svým náklaďáčkem plným rybích zárodků, ale nedojel pro nehodu na cestě.

Nyní už chápu, proč v jezeře nejsou ryby.

V červenci 1976 se celá naše rodina a skupina dalších bonesperánů zúčastnila Esperantského semináře v městě Brasília. Po ukončení akce nejméně dvacet brazilských esperantistů přijalo pozvání navštívit Bona Espero. V knize hostů se zapsali významní lidé z hnutí, mezi nimi Brás Cosenza, tehdejší předseda Kulturního Družstva Esperantistů v Rio de Janeiro; Paulo Amorim Cardoso, docent esperanta na Univerzitě ve Fortaleze; Carlos Dionisio, který se seznámil s Vellozem v roce 1957 a od té doby snil o Bona Espero; Fabricio Valle, budoucí vydavatel; Sylla Chaves, univerzitní profesor a básník, bývalý úředník při OSN a…

…Otto Vaske?

Skutečně, po devíti letech realizoval svou návštěvu v Bona Espero. Oproti zmíněným intelektuálům, o jejichž hospodaření v Bona Espero se nedalo počítat, samideán Vaske se rozhodl přestěhovat se sem a konečně dorazil v prosinci 1976, přesto ale se zcela jiným projektem. Rezignoval na chov ryb, protože dal přednost farmaření. Přivezl různé sazečky a začal pracovat s obrovským nadšením. Po čtyřech dnech bez varování zmizel.Zanechal následující zprávu: Pravda je, že se stydím. Nemohu vydržet mnohahodinovou práci, kdy je potřeba se hrbit. Takovou těžkou práci jsem nikdy předtím nevykonával. Buďte zdrávi.

Navrhl vám někdo chovat pštrosy?

Ve skutečnosti se jedná o nanduy, kteří jsou menší, než jejich příbuzní v Austrálii, přesto jsou také užiteční pro získání vajec a masa. Svým způsobem chováme tyto velké ptáky, protože oni přicházejí do naší zeleninové zahrady a pokradmu nám uštípávají listy fazolů. Jejich chov je ale v tomto regionu v sousedství Národního parku zakázaný. Mohu se tedy snadno vykroutit z návrhu chovat „pštrosy“, ale není snadné postavit se proti radám chovat slepice, krávy, králíky, kozy, včely…

Včely! Stálé jaro, přemnoho květů! Proč nechováte včely?

Očividně, byl jsem jednou takto dotázán a nepodařilo se mi vykroutit, kvůli taktice, kterou jsem sám vymyslel. Jestliže někdo radil originální chov čehokoli, s vážnou tváří jsem odpovídal: Bona Espero očekává, že vy s tím začnete.  Tato lest se ukázala jako bumerang, když přišel Bidinho, mladý syn bohatého tatínka. Bydlel v části země, kde je klima podobné jako v jižní Evropě. Mladík se zeptal: Proč nechováte včely? To přináší velký užitek atd.  Odpověděl jsem: Opravdu, už jsem o tom přemýšlel, ale chybí tady odborník, který by realizoval tuto ideu. K mému překvapení Bidinho mne vzal doslova a přislíbil přeměnit Dobrou Naději v obrovský včelín. Už měl  nějakou zkušenost a nepochyboval o svém úspěchu. Nejdříve Bidinho namáhavě pěstoval květinové stromy, protože se ukázalo, že existující eukalypty nebudou stačit. Zatímco on proměňoval prostředí pro příchod včel, jeho manželka se pokoušela pohodlně ubytovat svých osmnáct elitních koček, které místní kočičí plebs pozoroval s údivem a s despektem.

Jak „přilétly“ včely?

Bidinho rozmontoval svou včelí farmu ve státu São Paulo, naložil ji na obrovský kamión a po dobrodružné tisícikilometrové jízdě přivezl osmdesát úlů do Bona Espero. Hned nastal problém, kam umístit ten mnohatisícový roj užitečného, ale nebezpečného hmyzu; ne příliš blízko domů, aby nepobodaly děti; ani příliš daleko od stromů, aby včely neztrácely čas a sílu dalekým létáním. Bidinho, odborník na chov včel v jiném podnebí, instaloval chovnou stanici příliš daleko od řeky. Ubozí výrobci medu se k ní nedostali, aby se napili, když přišlo suché období a vypařily se blízké vodní zdroje. Nakonec včely ulétly, aby našly vlhkost a ve většině uhynuly; čas od času se ještě dnes objevují jejich jednotliví potomci. Bidinho musel hledat jiné místo pro zbylé včely mimo Bona Espero. Jeho manželka vůbec nechtěla opustit Bona Espero, protože jejich osmnáct rasově čistých koček našlo v Dobré Naději svůj ráj.

Následující otázka by také měla začínat: Proč …?

…nutíte děti jíst pouze zeleninu, zatímco vepřové řízky by byly o mnoho hodnotnější, aby vyrostla jejich tělíčka? Jestliže jste vegetariáni, vaše věc, ale ubohé děti potřebují bílkoviny. To byl podnět přítele, který měl velkou prasečí farmu poblíž města Brasília. Jednou jsme navštívili jeho vepřín a nedokázali jsme odmítnout dar. Byla to dvojice selat vynikající rasy, každý vepřík vážil méně než deset kilogramů. Byli uloženi na zadní sedadla našeho maličkého Fiatu. Když jsem nastartoval, selata ožila a náhle jsem cítil ostré štětiny na svém hřbetu a hned potom na hlavě.

Ursula vám nemohla pomoci?

Její situace byla podobná, protože prasátka se už úspěšně napůl těla vysoukala na otevřené okénko. Ursula objímala zápasící selátko, zatímco já jako řidič jsem byl zcela bezbranný proti jinému zvířátku plné energie. Naštěstí se mi podařilo zastavit na kraji cesty a uložili jsme ta zlobivá prasátka na jejich pohodlné místečko. Automobil se pohnul a prasátka hned opakovala svůj kousek. Bylo potřeba cestovat se zavřenými okénky, přestože bylo vedro a musili jsme stále zastavovat, abychom se ubránili těm agresorům. Tak jsme ujeli dvě stě nezapomenutelných kilometrů a byli jsme několikrát připraveni rezignovat na budoucí kotlety a chtělo se nám nechat běžet ta příšerná zvířata, biblicky zatracená už před tisíciletími. Ale báli jsme se předvídatelných následků jejich svobody, včetně dopravní nehody, kterou by mohla prasátka způsobit, kdyby přebíhala silnici.

Prasátka živě se pohybující v malém automobilu, to je surrealistický obraz. To určitě vzbudilo zájem protijedoucích vozidel.

Nejen zájem, ale také strach. Naštěstí jsme tuto unikátní cestovní zkušenost ukončili ve štěstí a zdraví, ačkoli zcela vyčerpaní. Postavil jsem jim stáj, která dodnes připomíná „prasečí období“ v historii Dobré Naděje. Selátka se stala ihned senzací, oblíbená hračka dětí. Děti je rozmazlovaly, živily je zbytky z kuchyně a často jim servírovaly z vlastních talířů. Následně sympatičtí chrochtáči rychle rostli a brzy byli schopni sežrat jakékoli množství předložené potravy.

Vyřkl tehdy někdo: „Hlad visí nad údolím“?

Takhle poeticky se vyjádřil esperantista Sirio Silva, ale o mnoho dříve, kdy byl skutečně cítit nedostatek potravin. Ale já jsem hovořil o roce 1987, tehdy hladověla pouze prasata pro svou přirozenou žravost. Obrovské množství žrádla je zásobilo přiměřeně velkým energetickým potenciálem, který prasata využívala k jedinému cíli, jmenovitě k dalšímu žraní. Stále častěji jsme slyšeli burcující křik: La porkoj fuĝis! (=Prasata utekla!) Nějak se jim podařilo vysoukat se ze stáje a velmi rychle běžela nejdříve k zeleninovým záhonům a následně do volné savany. Tento pokřik mobilizoval všechny živé síly Dobré Naděje. Prasata, když si poprvé vychutnala svobodu, nedala se znovu snadno odchytit. Ale na druhou stranu by to nešlo, aby si dlouho užívala, protože to by vzbudilo zájem domorodých pánů savany, nejdříve jaguárů a vlků, potom orlů a sokolů, a nakonec termitů a mravenců. Tato fauna savany by si rozdělila proteiny, které měly – podle dobrosrdečného velkochovatele prasat – podpořit růst tělíček dětí v Bona Espero.

Představuji si, jak děti „nahánějí svoje proteiny“.

Byl to vyčerpávající sport. Jedlíci kotlet vidí obyčejně prasata na svých talířích. Jestliže má člověk příležitost navštívit stáj, může pozorovat prasata ve „statické“ pozici, jako nehybná zvířata. Naši osvobození vepři se prokázali jako bezkonkurenční sprinteři. Představte si dvacítku bonesperánů různého stáří, jak pronásledují neposlušné vepře mezi keři a vysokými rostlinami! Dokonce i chycený vepř nebyl ještě jistým úlovkem, byl schopen prchnout podruhé, potřetí, až do vítězného konce, kdy jej společnými silami drželo několik lidí za uši, za ocas, za nohy, a tak se nám podařilo vepře dostat zpátky do stáje. Jak bylo řečeno, tato skutečně domácí zvířata neběžela hned pryč, ale vždycky nejdříve navštívila zeleninovou zahradu hned vedle obytných domů, a zanechala ji ve zpustošeném stavu až k slzám. Problém se znásobil, když tito vepři, dříve selátka, nyní sami vyprodukovali galerii potomků. Toto stádečko sežralo celou produkci manioku a z velké části nakupovanou kukuřici.

Cílem nebylo aby vepři snědli Dobrou Naději, ale aby Dobrá Naděje snědla vepře. Zdalipak jste se z „Esperanta Proverbaro“ (=Esperantská přísloví) poučili, že skrblík a vepř jsou nejlepší po smrti?

Nakonec jsme pochopili, že další výkrm prasat by dovedl Dobrou Naději k vyhladovění. Nastal okamžik, kdy bylo potřeba je proměnit v jedlé maso. To se ukázalo jako horor, protože nikdo neměl zkušenosti s porážením domácích zvířat.

„Virina lango buĉas sen sango.“ (=Ženský jazyk zabíjí bez krve.) 

Ale v tomto případě nemohl pomoci Zamenhof svými příslovími. Jednalo se skutečně o krvavou práci. Náhle se sama ohlásila sedmnáctiletá Ada. Právě ukončila školu a měla teoretické znalosti o této činnosti. S pomocí souseda, malinká Ada ponořila nůž do srdce ubohého zvířete. Po proměně prvého vepříka v jedlé proteiny, následovali všichni další. Tak se skončila „vepřová kapitola“ v historii Dobré Naděje. Přesto to trvalo ještě nějaký čas, kdy bylo cítit ještě zápach ze stáje a než zmizely obrovské mouchy, které si užívaly vepřového ráje. Bonesperáni se sjednotili pod heslem: „Už nikdy více prasata!“

A tak se Bona Espero vrátila k vegetariánství?

Její statut doporučuje vegetariánství, ale nepředpisuje ho jako základní příkaz. Bona Espero se všeobecně vyhýbá fundamentalistickým postojům, to platí i pro stravování. Během uplynulých Vánoc jsme jedli maso dostatečně, protože nám ho daroval admirál Válečného Námořnictva, Carlos A. Fernandes Testoní. Maso se opakovaně objevuje na ranních chlebech ve formě klobás, nebo v teplých chodech, ale je pouze jako dodatečná, nikoli každodenní ingredience našeho stravování. Takové stravování považujeme jako vhodné pro naše zdraví. V našich podmínkách teorii podporuje praxe, protože zeleninová strava je tady levnější

V mém prvním filmu z roku 1984 je scéna s celým stádem krav, které žene Ursula se několika hochy na koních. V současné době dobytek už není vidět. Proč?

V jiné scéně je vidět, jak s chlapci živíme krávy, jak jim přidáváme minerály a ošetřujeme poranění, hlavně od hmyzu. V roce 1975 bylo v Bona Espero deset kusů dobytka, včetně čtyř telat a jednoho býka a přesto jsme nebyli soběstační v mléce a másle. Ale po deseti letech se stádečko zdvojnásobilo. Práce s tolika zvířaty byla velmi těžká, proto jsme ochotně přijali pomoc Josého, známého jako la Mola (=ten Měkký). Jeho přídomek neznamenal jeho mírnou povahu, ale jeho tloušťku.

Proč jste si najali tohoto tlouštíka?

Za prvé, neznali jsme ho, za druhé, to se stalo pro vis maior (=z důvodu vyšší síly, nepředvídatelně). Dešťová sezóna roku 1984 byla zvláště intenzívní. Během několika týdnů před Vánocemi bez přestání lilo jako z konve. Host z Finska reptal: „Kdybych to býval věděl, že v Bona Espero tolik prší, tak bych sem nikdy nejezdil.“  Mohl jsem se mu jen omlouvat. Zrovna tehdy přijel jezdec na koni, aby nás informoval, že v chatě na úpatí Monto Baleno (=Hora Velryba) umírá rodina chladem a nedostatkem potravin. S Victorem Sadlerem jsem hned jel na džípu s náhonem na všechna čtyři kola. Pouze s takovým automobilem je možné překonat bláto v savaně. Našel jsem tu chatu. Voda protékala dvěma směry: vertikálně skrze slaměnou střechu a horizontálně z horského úbočí. Tam žila Dona Maria (=Paní Maria) se sedmi dětmi, z kterých šestiměsíční Betania se marně snažila sát mléko z prsou hladovějící matky. V zaplavené chatrči nebylo možné rozdělat oheň, protože zápalky byly vlhké, a zcela jim chybělo jakékoli jídlo.

Cožpak tato rodina neměla otce?

To byl právě José la Mola. Několik dní před tím odešel do vzdálené vesnice, aby dostal nazpátek čtvrtinu prasete, kterou půjčil kdysi příteli. Pak vyšlo najevo, že ten přítel byl ve skutečnosti přítelkyně, která s Josém slavila Vánoce, a tak zapomněl na svou rodinu. Naložili jsme do džípu všechny děti promočené a plačící hladem a vyčerpanou matku s miminkem, které už ani nemohlo plakat u prázdného prsu. Celý rodina byla převezena do Dobré Naděje. Po nakrmení a převlečení se rodina bez otce usídlila v „pionýrském domě“. A pak šlo všechno hladce. Šest dětí chodilo do školy, poprvé ve svém životě. Paní Maria pomáhala v kuchyni, miminko Betania tloustla, všichni jedli a byli šťastní.

I bez otce?

Přibližně po osmi měsících, jednu noc, skrytě přišel, pravděpodobně odehnán svou milenkou, která jistojistě už zapomněla na chuť čtvrtiny vepře, a další vepřové už nebylo. Co dělat? Dobrá Naděje jako apoštolát pro rodinnou výchovu přijala marnivého otce, který se dobrovolně vrátil do lůna své rodiny. Abychom ho udrželi na místě, navrhli jsme mu, aby se staral o stádo krav a za odměnu dostane po jednom teleti z každých dvou nově narozených. Tato úmluva vstoupila v platnost, ačkoli la Mola měl vlastní představu o jejím plnění. Často ráno vyrazil do savany, aby jakoby hledal krávu a vrátil se večer, strojeně předstírajíce příšernou únavu, zatímco se vědělo, že to je výsledek dlouhého spaní ve stínu stromu. Za účelem trochu umravnit tohoto ošetřovatele krav, nabídl jsem mu pracovní smlouvu, která by mu zaručovala penzi a zdravotní pojištění. Ale on energicky odmítl: „Ne, díky Bohu nikdy jsem nebyl registrovaný!“

Hle, podstata svobody! Jak se dařilo kravám, které ošetřoval „neregistrovaný dobrý pastýř“?

Nejlépe se měl on sám, ale také se měla dobře jeho část rodu a jeho rodina, tím spíše, že všichni jeho potomci se učili a stravovali v Bona Espero. Představte si, že třetí svět vnucuje svá pravidla dokonce i kravám. Evropský dobytek žere seno, tady mře hlady, ale suché trávy se nedotkne. Během šesti měsíců suchého období se pastviny barví dožluta, krávy příšerně vyhubnou, uždibujíce čím dál méně zelené trávy.V srpnu a září, právě před obdobím dešťů, dobytek skýtá politováníhodný obraz pohybujících se koster. Jen největší statky pěstují cukrovou třtinu, aby uživily své krávy. Tady nejsou stáje, dobytek žije pod širákem, na obrovských pastvištích. Na konci suchého období roste jedlá tráva pouze na březích řek. Tam číhají na hladové krávy dvě smrtelná nebezpečí: jedovaté byliny a hadi.

Hledali jste uhynulý dobytek?

Nemuseli jsme hledat, stačilo se podívat na nebe, a přečíst si o tom informaci. Našimi hlasateli byli draví ptáci, kteří kroužili nad mrtvolou uhynulého zvířete. Samozřejmě, otrávené maso nebylo použitelné. Osud vedl záležitosti tak, že obyčejně uhynuly nikoli krávy Josého, ale ty které patřily Dobré Naději. Výsledkem bylo, že José se stal časem vlastníkem deseti krav. Nikdy se nedozvíme, co si myslel negramotný José, když mu prohnaný statkář navrhl, že jeho stádo odkoupí za směšnou cenu. Přes naše přátelské rady, aby odmítl tuto nabídku, la Mola se projevil jako natvrdlý ve svém rozhodování a prodal ty krávy. Možná to byla jeho první transakce nákupu a prodeje v jeho životě a první tak značná hotovost v jeho kapse.

Jak José la Mola investoval své peníze?

Měl svou vlastní vizi jak zbohatnout a s celou svou rodinou odešel do velkoměsta São Paulo. Nejstarší patnáctiletá Lucia, která se učila v Bona Espero a cítila se pevně spojená s ní, psala dopisy o odysei své rodiny. Bydleli v baráku vedle domu příbuzného na periferii velkoměsta. Ona sama se stala služkou a prakticky živila celou rodinu. Otec se snažil vydělávat prodejem česneku na rozích ulic společně se dvěma syny, kteří už do školy nechodili. Jeden z nich se zapletl do pouličního zločinu a strávil šest let ve vězení. Paní Maria, unavená neplechami svého manžela ho opustila. Po nějaké době přestaly chodit dopisy. Ačkoli po deseti letech… Ale to už je jiný příběh.

Typická ukázka „společenského pokroku“ ve třetím světě. Teď už v Bona Espero nevidíme krávy. Proč zmizely?

Maximálního počtu dobytka, to jest dvacet tři, jsme dosáhli v roce 1990. Když odešel José la Mola, tak Bona Espero neměla pracovní síly, abychom se mohli starat o tak velké stádo. Po pamfletu Rosy, který nám přisoudil „vykořisťování dětí“, začaly k nám návštěvy různých kontrolních komisí. Náš ideál vychovávat v rodinné spolupráci se ukázal náhle jako nebezpečný nápad. Najmout odpovědného ošetřovatele krav nebylo vůbec snadné. V roce 2000 Bona Espero uzavřela kontrakt se sousedem Nestorem Krelingem. Převzal starost nad šestnácti kusy dobytka. Kontrakt předpokládal, že narozená telata se budou dělit na půl. V praxi profitoval hlavně Nestor. Jeho aritmetika byla podobná té Josého. Například když uhynula kráva požitím jedovaté byliny anebo kousnutím hada, vždycky to byla kráva patřící Dobré Naději. Po pěti letech množství našich krav bylo stejné jako na začátku. V roce 2005 bylo naše stádo prodáno. Tomuto rozhodnutí napomohla celosvětově rozšířená nemoc „šílených krav“. Po tolika letech namáhavé práce s dobytkem jsme si spočítali, že mléko je velmi levné a jestliže prodáme dojnice, budeme mít peníze na nákup mléka po dobu několika let. Tak se skončilo „období krav“ v historii Dobré Naděje.

Jaká zvířata jste podle dobrých rad měli ještě chovat?

Už jste uvažovali o tom, jak výnosné je chovat králíky? Malá investice, jednoduché krmení, vhodné práce pro děti…atd. Ustoupil jsem přesvědčivým slovům snaživého rádce z jihu, ale nenapadlo mě, že v celém našem regionu nikdo králíky nechová. Do Bona Espero se dopravili králíci přesně podle rad přítele z jihu. Králíci měli hustou, huňatou srst a tato rasa nesnášela vůbec místní tropické klima a naši králíci jeden po druhém umírali. Styděl jsem se za svou naivitu a začal jsem se zajímat o chov králíků a vybral jsem vhodnou rasu s vhodnými podmínkami pro chov. Jako velký úkol se ukázala konstrukce moderních králíkáren z materiálů, které byly k dispozici. Když jsme postavili dvě, přivezli jsme z Brasília dva páry sympatických ušáků a děti je s nadšením přijaly. Velmi rády děti plnily kolem králíků „své výchovné úkoly“. Přišlo ale období, kdy nejodpovědnější dospělí odjeli. Zbylí, jak děti tak dospělí, se postupně přestali starat a vykonávat „své výchovné úkoly“. Když jsme se vrátili, králíci již nežili.

Pravděpodobně jen kozy by byly schopné přežít „výchovné úkoly“.

I kozy zde hrály svou úlohu. Měla je skupina idealistů s dobrými úmysly, která přišla s impozantními plány v zemedělství, chovu a v kultuře. Těmto lidem Bona Espero zapůjčilo půdu. Dokud si nepostavili obydlí, bydleli s kozami v „pionýrském domě“. Asi věřili, že kozy žijí na principu samostatnosti. Skutečně, nekrmili je a kozy se snažily přežít spásáním větví a kořenů ovocných stromů v blízkosti domu. To nebylo únosné pro Bona Espero a hosté se svými kozami se museli přestěhovat na zapůjčenou půdu, kde ale nebyly stromy. Podnik snílků skončil rychle a beze stop.

V roce 1959 Arthur Vellozo rozeslal po Evropě oběžník, ve kterém zval do Bona Espero nájemce. Zkoušeli jste to také?

To se uskutečnilo v roce 1963 předpisem ve stanovách. Ten dovoloval poskytovat dobrovolníkům (comodatário) deset hektarů půdy za část platu získanému za úrodu. Jedná se o osobu, která dostane bezplatně k dispozici pro obdělávání půdu a forma platby se dohodne podle kontraktu. Tento předpis byl mrtvě narozený do začátku osmdesátých let, kdy Bona Espero podepsalo první kontrakt s OMIBRA – Orden Mistico Brahmanico. Mezi šlechetnými cíli této organizace byla filozofická meditace, ale také zemědělská činnost.

Jich se týkala epizoda s kozami?

Ano. První členové organizace, kteří kontaktovali Bona Espero byli důstojné osoby z Rio de Janeira, které v očekávání prorokovaných katastrof měly v úmyslu opustit mořské pobřeží a bydlet ve vyšší nadmořské výšce. Měli jsme radost, že budeme mít sousedy, kteří zajistí zemědělské využití půdy a věřili jsme  ve vybudování mezinárodního centra přátelství, užitečné práce a tolerance na základě neutrálního jazyka. Ale seriosní osoby, se kterými Bona Espero sepsalo kontrakt, byly velice zaměstnaní. Nemohly zůstat zde a nésti odpovědnost a nechaly zde dobrodruhy, které šlechetné cíle nezajímali. Mladí „bráhmani“ zde zůstali, pokud plynuly z centra v Rio de Janeiro peníze. Po nich zde zůstaly tři chátrající domy. V jednom z nich vytrvale trávil vždy koncem týdne starý zakladatel OMIBRA, pan Figueiredo.

Při mé návštěvě v Bona Espero jsem se setkal v sousedství s organizací „Rumo ao Sol“. Co se s ní stalo?

Skupina Přímo ke slunci chtěla založit „superkomunu“ pod znamením Mír a láska a spojit podobně myslící lidi, aby si vyměňovali zkušenosti o novém životním stylu, technologiích a stravování. Byly to příjemné Vánoce se 150 mladými „alternativci“, kteří spali v barevných stanech. Bonesperáni se znovu projevili jako naivní, když jim poskytli velký prostor pro realizaci jejich grandiózního projektu. Velká část skupiny hned odjela, protože intenzívně pršelo. Zbylí se ubydleli v „pionýrském domě“ a potom na sousedním statku Salto. Projekt se nijak nevyvíjel z různých důvodů, hlavní byl, že nikdo nechtěl pracovat. Asi si mysleli, že na venkově není nutné pracovat, protože všechno roste samo. Stačí jen sklízet, ale ani to se jim nechtělo dělat. 

A v regionu nebyli vesničané, kteří by podepsali kontrakt?

Zde všeobecně není o půdu nouze, problémy jsou spíše s nástroji pro obdělávání. Několikrát se však přihlásili kandidáti k zapůjčení půdy. Pozvali jsme vesničana Jaira a podepsali s ním kontrakt na pěstování banánů a manioku na ploše pěti hektarů u řeky Salto.Jair si hned postavil slaměnou chatu a začal pracovat. Brzy vyrostly nadějné rostliny. Uplynul nějaký čas. Při své rutinní obhlídce mě u hranice pozemku překvapil cizí člověk, který u cesty prodával maniok a banány. Na otázku, zda má povolení k prodeji, prohlásil, že Jair mu prodal své „právo“. Podle kontraktu měl Jair právo bydlet a pěstovat rostliny, ale ne obchodovat ani zaměstnávat třetí osoby. Věc vyřešil právník v Alto Paraíso, který vysvětlil Jairovi jeho práva a požadoval jeho odchod z pozemku. Bonesperánům doporučil opatrnost, protože ve státě Goiás po jednom roce pobytu na pozemku se jeho použivatel stává jeho vlastníkem.

Bona Espero pak už neriskovalo další kontrakt?

Bonesperání jsou nenapravitelní důvěřivci. V roce 1995 manželský pár s nezvyklým jménem Ergom a Intirá požádal o kontrakt na „zapůjčení“. Vybrali si půdu bývalého statku Salto, aby tam vybudovali nadaci „Arkadio“, organizaci univerzálního charakteru, pomocnou, ekologickou,léčebnou, kulturní, pro studium paranormálních jevů, výchovnou a pozorování UFO. Vedení Bona Espero jim poskytlo 20 hektarů na sedm let.

Našel jsem po „Rumo ao Sol“ na bývalém statku Salto stopy podobné ruinám antického chrámu.

Na počátku se začalo s imponující stavbou. Ergom a Intirá zrekonstruovali domy po „Rumo ao Sol“, zvali lidi na mystické aktivity a jejich hosté potom pracovali v Bona Espero jako dobrovolníci. Postupně jsme se dověděli, že podnikavý pár  přednášel v různých místech v Brazílii a mluvil o statku Arkádie, kde je možno zakoupit parcely…“v samotném ráji“. Brzy se u vchodu objevil nápis: hotel „Arkádie“, přestože obchodní činnost je na pozemcích Bona Espero zakázaná. Přesto Ergom a Intirá investovali peníze, aby přivedli platící klienty, protože ze studia UFO vyplývá souvislost krátícího se času Země s koncem druhého tisíciletí. Ale konec světa se neuskutečnil a výsledkem byla finanční katastrofa tohoto páru.

Zkusili jste kontrakt předčasně ukončit?

Když podnik organizovaný ke konci světa zbankrotoval, a po uplynutí sedmi let, byl kontrakt ukončen. Nadace „Arkadia“ musela opustit pozemek. Ergom jako pomstu poslal pracovníky, aby zničili všechny domy na statku Salto. „Antické ruiny“ jsou pozůstatkem chrámu, který měl tvar UFO. Zachovalou bránu, okna a střešní krytinu vandalové naložili do těžkého kamionu, který při přejíždění mostu zničil dva trámy, které jsme s námahou zrekonstruovali v roce 1978.

Skončila tím „koloniální“ politika Bona Espero?

Ne. Naše pozemky dál čekají na „nájemce“, ale Bona Espero se hodně poučilo. Nyní víme, které projekty jsou realizovatelné a hodnotné a jsme schopni lépe chránit statek proti utopistickým nebo nečestným záměrům. V každém případě pro uskutečnění moudrých myšlenek je tady dostek prostoru.

…skoro tisíc hektarů. Jak se cítíte v roli velkého statkáře?

Stejně jako já i ostatní ve vedení Bona Espero nejsme majiteli, jen hospodaříme podle stanov.Myslím si, že žádný člověk není majitel půdy, ale jen jeho dočasný správce. Domorodí obyvatelé Ameriky nechápou, proč se s půdou obchoduje, protože půda patří Bohu. Vaše otázka je poplatná evropskému myšlení. V Evropě představuje tisíc hektarů veliký statek, ale v Brazílii ne. Představte si statek na severu, například ve státě Paraná, velký jako celá Belgie. Kromě hodnota půdy se neposuzuje podle plochy, ale podle kvality. Místní venkované nemají peníze, ani nevědí jak půdu se ziskem zužitkovat.

To je jako v ruské anekdotě: Proč jsi chudý? Protože jsem hloupý. Proč jsi hloupý? Protože jsem chudý. Sem nepřichází lidé s projekty a s penězi?

Ano. Právě takovým člověkem je Nestor Kreling. Přišel z jižní Brazílie a začal kultivovat svůj pozemek v sousedství Bona Espero. Dopravil 80 kamionů mletého vápence ze vzdálenosti 200 km, aby mohl zasít sóju. Jen si představte to vydání! Dostal k tomu půjčku u Banco do Brasil. Potom začala namáhavá práce se zapracováním vápna do země. Musel čekat 3 měsíce, než bylo možno zasít. V té době nezvykle mnoho pršelo a voda vápno vyplavila. Nešťastný zemědělec musel dopravit další tuny vápence. Teprve pak mohl půdu pohnojit a zasít boby. Úroda byla dobrá. Nestor získal, protože v té době se cena sóji zvýšila. Následující rok zisk zdvojnásobil, protože vápnění již nebylo potřeba.Třetí rok hodně pršelo a bylo hodně hmyzu. Banka nařídila použít na pole chemické prostředky. Ale aplikace insekticidů je v blízkosti Národního parku zakázaná. Nestor uposlechl banku a měl pak problémy s Národním parkem. Přes aplikaci chemie byla úroda nedostatečná; monokulturně pěstované plodiny snižují úrodnost půdy a také horší počasí půdu více poškozuje. Ve čtvrtém roce byla úroda nulová. Nastala finanční krize. Protože Nestor neměl dostatek peněz na zaplacení části půjčky, banka mu zabavila stroje a krávy. Zůstal bez možnosti dále hospodařit a s velkým dluhem, který stále roste kvůli inflaci.

Používáte případ Nestora k vyvrácení výčitek pro nedostatečné využívání tisícihektarového pozemku?

Ale doopravdy, my půdu dostatečně využíváme, optimálně, ačkoliv ne stovky hektarů. Ostatně neslýcháme často výčitky, ale rady. Nabádají nás, abychom vyráběli ve velkém, ale to je po ekonomické stránce neobhajitelné. Pokud by Bona Espero chtělo samo vyrábět všechno nezbytné jídlo, byly by výdaje větší, než vydání při jeho nákupu. Proč vyrábět vlastní vejce nebo mouku, když je to možno nakoupit laciněji? Ostatně ne všichni, kdo nám radí, něco chovají, nebo pěstují a neuvědomují si, že před třiceti lety okolo „bílého domu“ byla panenská savana jen s několika eukalypty. Nyní je zde rozlehlá zeleninová zahrada a sad.

Právě zde se pěstuje to, co pokládáte za optimální?

Zahrada v sídle Bona Espera má kolem pěti hektarů dobře zkultivované půdy, na které úspěšně pěstujeme ovocné stromy a zeleninu. Máme 60 mangovníků, po padesáti gujavarbech, avokádech a pomerančovnících, kromě toho máme 200 banánovníků.V menším měřítku pěstujeme další ovoce a gigantické jakve. Bona Espero je soběstačně zásobeno ovocem skoro celý rok. Právě jsme skončili zavaření 100 kg marmelády z manga, již dříve jsme zavařili žabutikabo. Nyní je sklizeň gujavy a avokáda, postupně začnou zrát pomeranče, to bude trvat do září. Banány a citrony máme stále, také papáju. Ta rostlina začíná dávat ovoce již druhým rokem, jsou to chutné veliké bobule, a rodí sedm let, potom odumře. Bona Espero je soběstačné s kávou. Nakupuje se jen pro hosty.

Povinností každého muže je zanechat syna, dům a zasadit strom. Kolik stromů jste zasadil?

Jestli dobře počítám, tak na celé ploše Bona Espera to bude přibližně 700 stromů. Ale nesázel jsem jen sám, Také sázely děti, ale největší zásluhu má Ursula. Věnovala velikou péči pomerančovníkům. Před několika lety zde byl požár a shořelo 30 pomerančovníků.

Nebylo to tenkrát, když nějaký dobrovolník mluvil o očistné síle ohně, místo aby požár hasil?

Ano, to bylo tenkrát. Bohužel ani dosud není oranžérie obnovená a velké mangovníky, které utrpěly požárem se úplně nevzpamatovaly. Plody mají v sobě černé skvrny. Ale příroda nám pomáhá. Například z jednoho avokáda, zasazeného o Vánocích 1973, již vyrostlo padesát dalších. Je zajímavé, že jejich ovoce dozrává později, než mateřská rostlina. Dodala bych, že skoro každým rokem sklízíme přibližně pět set ananasů.

Je Bona Espero soběstačné co se týká zeleniny?

Skoro, ale ne po celý rok. Teď tady nevidíte rajská jablka, protože by bylo zbytečné je pěstovat v období dešťů. Kdybyste měl na ně chuť, musely by se koupit, nebo použít zavařené z loňského roku. Rajčata, papriky, lilky jsou typická zelenina pro suché období, od května do konce srpna jejich hodně. V těchto měsících v Bona Espero roste všechno, protože stále svítí slunce a s vodou nemusíme šetřit. Zavedli jsme automatický postřik když všude okolo je sucho. V naší zeleninové zahradě je hodně lilků, mrkve, zelí, dýní, okurek, hlávkového salátu, batatu, manioku, jahod dokonce i chřestu i suchém období. Abychom měli různou zeleninu po dlouhou dobu, je nutné sít podle plánu, když končí sklizeň na jednom záhonu, je třeba záhon připravit na nový osev.

Všimnul jsem si, že kuchařka cestou do kuchyně si nese ze zahrady cibuli, nebo petrželku, salát…

A jistě jste si také všimnul, že v poledne a večer, kdy se podává teplé jídlo, jsou na talíři alespoň tři druhy zeleniny, buď syrové, nebo vařené, kromě chutných příloh. Novým dětem se to zdá divné, protože v tomto regionu není zvykem jíst syrovou zeleninu; jídlo se skládá z rýže, fazolí, manioku a ovoce, z toho hlavně z banánů a manga. Když jsme přišli, jiná zelenina a ovoce byly téměř neznámé v celém regionu.

Ale nyní v Alto Paraíso je několik supermarketů, které také zeleninu nabízejí. Nebylo by výhodnější zeleninu nakupovat?

V produkci zeleniny a ovoce je Bona Espero schopna větší konkurence než v případě rýže, mouky, vajec a mléka. Kromě toho, mrkev, rajčata, pomeranče koupené v obchodě se hodně liší od vypěstovaných na našich zahradách. V Bona Espero se v žádném případě nepoužívají chemické přípravky ani chemická hnojiva. To jsme nikdy nedělali a ani nepotřebovali, protože naše různorodá zelenina roste pohromadě na záhonech a hnojíme kompostem. Ani stromy nepěstujeme „monokulturně“, protože tak jsou chráněny proti hmyzu a jiným nepříznivým vlivům.

Opravdu, utrhnu si tumavu ze stromu a hned jím.

Protože Bona Espero je ekologický čisté. Moje rodina sem přišla ze znečištěného průmyslového města a možná nás panenská příroda definitivně přiměla tady žít.

Mohu vás nazvat ekologickými emigranty?

Ano. Během posledních třiceti let se životní prostředí lidí zhoršilo a stalo se „globalizovaným“. Vím, že čisté prostředí Alto Paraiso není darem na věčnost. Budou si lidé zdejší prostředí jen užívat, nebo se začne něco dělat na jeho ochranu? Ten druhý případ nám přikazuje, aby pozemek Bona Espero v sousedství Národního parku zůstal jeho přirozeným prodloužením. Přesto ale moudré projekty budou vždy vítané. Zatím buďme spokojeni s naší zeleninou…

13. „INFANA RASO“[10]

Člověk je dítě a jako dítě vidí jen to, co má před očima.

William Auld

Západ slunce v Bona Espero jako ve filmu. Končí další den. Ursulo, jakými uličnickými kousky tě obšťastnil malý Claudio?

Ráno snědl celou tubu zubní pasty a potom pokousal na zadku spolužáka, když se oblékal. Než mě opustil, stoupl mi krevní tlak. Šel do své třídy, aby tam podobným způsobem trápil učitelku Adu. Předpokládám, že si vymyslel nějakou novou lumpárnu, nebo bude opakovat své oblíbené kousky. Například zlomí propisku a bude se dívat jak barva vytéká, potom ji začne vytírat dlaní a tu si pak hned otře na své pěkné školní oblečení. V pět odpoledne se Claudio vrátí do mé péče. Jsou s ním  větší obtíže, než se všemi osmi chlapci dohromady. Všichni vymýšlejí všelijaká zhoubná překvapení, když nedostanou žádný konkrétní úkol. Mou hlavní starostí je užitečně je zaměstnat. Ale Claudio každý úkol obohacuje svou vynalézavostí. Například při kreslení rozkouše gumu. Na záchodě znehodnotí několik metrů toaletního papíru.

Není následek bez příčiny.

Jednou z příčin je to, že děti přichází z primitivních životních podmínek a tady najdou neznámé předměty, třeba toaletní papír, který pokládají za hračku. Potřebují určitý čas, aby pochopily, že je třeba dodržovat určitý pořádek. Kromě toho jsou všechny děti sice stejné, ale zároveň každé jiné. Neexistují dvě stejné děti, aby se mohly posuzovat podle nějaké šablony. Někteří návštěvníci Bona Espero se ptají: Kolik dětí tady máte? A když slyší odpověď, jen mávnou rukou, protože počet dvacet, nebo třicet se jim zdá zanedbatelný, jako by se jednalo o chov kuřat. Během těch třiceti let dobrovolnictví v Bona Espero jsem se setkala s desítkami dětí, které mě hluboce zarmoutily. Vždy se nabízelo jednoduché řešení: poslat dítě tam, odkud přišlo.

Poslali jste některé dítě pryč?

Ano, ale jen v krajním případě, když bylo skutečné nebezpečí pro ostatní děti. Ale takové rozhodnutí brzdily jasné následky: pokud bychom děti poslali za jejich nedobré chování, jako bychom je odsoudili k definitivní záhubě, protože se nejspíše vždy jednalo o dítě bezprizorní, které po odchodu od nás by muselo žít na ulici, pak ve vězení apod.

Je to Claudiův případ?

Ne zcela. Je mu sedm let a jeho otec  pracuje v hospodě v Cavalcante. Prodává pivo a alkohol a o svého syna se nestará. Již několikrát jsme chtěli Claudia poslat pro jeho chování zpět k otci. Ten vždy přišel a skoro na kolenou prosil: Paní Ursulo, vy jste jediný člověk na celém světě, který mi pomáhá! Neposílejte Claudia pryč!

Proč ho nepošlete k jeho matce?

Matka ho odložila a odešla s jiným mužem neznámo kam. Claudio byl tenkrát čtyřměsíční batole. Až když jsem se o něm dověděla víc, pochopila jsem jeho zvyk nepřetržitě si cucat prsty, často všech deset současně, tak silně, že si sedřel kůži. Ada vyřešila ten problém tím, že mu dala dudlík, který používal ve škole několik týdnů, až ho pak již přestal potřebovat. Otec sám je zajímavý fenomén jednadvacátého století. Má auto, ale nemá oprávnění ho řídit, protože nemá řidičský průkaz, a ten nemůže získat, protože je analfabet. Přesto ale jezdí do Bona Espero vzdálené 110 km s povolením dětského právníka, protože se jedná o právo dítěte mít kontakt se svým otcem.

Výhoda pro analfabeta!

Claudio, až bude plnoletý už nebude mít taková privilegia, protože se Adě podařilo ho naučit číst a psát již během jednoho roku. To je opravdové vítězství také tohoto chlapce samotného, protože často děti potřebují dva až tři roky, aby se naučily psát a číst. Nedivte se. Žily v chatách ze slámy, nebo častěji ve slumech u měst a nikdy neviděly knihu a když přijdou do Bona Espero, nemají představu, co je to písmeno. Takové dítě se doma naučí mluvit, protože řeč slyší. Slovo je pro ně zvuk, ale napsat slovo a rozdělit ho na jednotlivé zvuky a dát jim představu písmen, to vyžaduje abstraktní myšlení a to přesahuje jejich mentální schopnosti. Proto vzdělávání takových dětí je nepochopitelné pro lidi, kteří se narodili mezi knihami i pro rodilé „bonesperány“ jako je Igor. Dnes mu bylo dvanáct roků. Hned po svém narození chodil do školy v náručí své matky, učitelky. Ve čtyřech letech  maminku překvapil jak plynule četl. Jeho matka je Ada Ferreira de Sousa, současná ředitelka školy v Bona Espero, a je to úžasná učitelka.

Jak se Ada dostala do Bona Espero?

Ona se zde „objevila“. Pamatujete si, že z iniciativy Bona Espero byl založen v Alto Paraíso druhý stupeň základní školy, tj. pátá až osmá třída. Díky tomu děti, které skončily čtvrtou třídu, mohly pokračovat dál ve vzdělání. Většina učitelů jsou „bonesperáni“. 27.září 1977 na mé 44. narozeniny pozdě večer po vyučování v Alto Paraíso jsme se vraceli do Bona Espero. Nečekaně nás zastavila dívka s dítětem. Když jsme autem zastavili, vložila nám dívka beze slova do našich rukou holčičku. Měla jsem pocit, že jsem holčičku dostala k narozeninám. Byla to sedmiletá Ada, vypadala jako čtyřletá. Odjeli jsme a nechali dívku bez dítěte, pravděpodobně sestru Ady, stát u cesty. Když si děvčátko zvyklo na nový život, začali jsme obdivovat jeho nadání. Po vyučování zůstávala dívenka sedět nad sešity a psala. Nikdy dříve jsem se nesetkala s dítětem, které se tak rychle a chtivě učilo. Díky Bona Espero se mohly projevit Adiny schopnosti a mohla se stát pilířem našeho domova. Všude je možno najít talentované lidi, ale ne všichni mají šanci projevit svůj potencionál.

William Auld ve své knize „La Infana Raso“ konstatuje: Moje kůže je černá, tvoje se zdá žlutá. Ale krev je červená…

Krásná slova. Ada by je mohla přednášet. Ada se rychle naučila esperanto a jednou nás překvapila přednesem Zamenhofovy básně „La Vojo“ (Cesta) zpaměti. Její schopnost učit se byla tím obdivuhodnější, protože pocházela z rodiny, kde po generace byli jen analfabeti. Náš přítel, spiritista, nám tento fenomén vysvětlil zcela jednoduše: Ada je vtělením velmi vyvinutého ducha. Když se přiblížilo padesáté výročí Bona Espero, zjistila jsem s překvapením, že Ada je zde již 30 let. Byli jsme pyšní, když jsme četli zprávu o slavnosti v italském městě Ancona, kde Ada měla proslov u příležitosti převzetí Ceny Ludvíka Zamenhofa pro Bona Espero za výchovnou činnost a sociální práci. Cenu inicioval Aldo Grassini a představovala sošku: „Útěk z Babylonské věže“ od Valeriana Trubbianiho.

Byly ještě jiné případy podobné jako Adin?

Ano. Například Valeria. V srpnu 1978 jsme jeli do São Jorge, kdysi tato vesnice žila díky obchodu s křemennými krystaly, než obchod pohltil Národní park. Obchod ovládal Claro, vlastník jediné prodejny. Vyměňoval křemenné krystaly za potraviny a jiné produkty jako překupník. Ceny se chovaly podle zákona nabídky a poptávky a horníci to sotva mohli chápat. Když bylo krystalů dost, ceny zboží velmi rostly a opačně. Nikdo se nemůže divit, že Claro žil v luxusním domě a dělníci žili v chatrčích, ke kterým patřily i přístřešky na čtyřech kůlech se střechou z palmového listí, pod kterou byly hliněné pece. Tam také žila Valeriina rodina. Viděli jsme tam desítku lidí na bobku kolem kotlíku na kamenech pod hořícími poleny. Vypadali uboze a byli polonazí. Bona Espero pak po dlouhý čas šatilo celou rodinu. Sedmiletou Valerii jsme přijali do Bona Espero a tam výborně prospívala. Ale po dvou letech přišla její matka s tím, že musí jet do státu Bahia a protože je analfabetka, potřebuje, aby ji Valeria doprovázela. My jsme neměli právo jí v tom zabránit a také záměrem Bona Espero bylo vždy podporovat vztahy dětí s rodiči a se svými kořeny. V případě Valerie se to ukázalo jako chyba. Matka nikam nejela, podlehla klevetám, že dívenka je v nebezpečí, že „ti gringové“ prodají její dceru do Německa. Tato nadaná dívka se už nikdy do Bona Espero nevrátila; rodiče ji poslali do Goiãnie a zametli za ní stopy. Prý udělala kariéru servírky.

A zatím mohla získat vysokoškolský diplom.

Rodiče Valerie nejsou jediným případem nevzdělanosti, kdy rodiče své děti poškodí. Nezřídka se stává, že otec odvede své děti domů na prázdniny po jednoroční výuce a pyšní se jejich schopností psát a číst. Ale už je nikdy nepřivede zpět do školy, protože je pokládá za již dost vzdělané. Z pohledu vesničana, který nebyl schopen se podepsat, základy čtení a psaní jeho dětí se mu zdají jako velký pokrok a dostatečný důvod, aby se dítě přestalo učit.

A byly děti, které se nechtěly učit?

Ano. Znám jen několik málo případů. Patřil k nim Mario, Lionelův syn, který prohlásil: Můj otec je analfabet a je bohatý. Lionel, náš soused má osm dětí a z nich jen Mario vegetuje na vesnici. Ostatní sourozenci se učili v Bona Espero a dopracovali se chvályhodného sociálního postavení. Často sirotci měli v životě úspěch, zatím co několik dětí neuspělo, protože…mělo rodiče. Celkový problém tkví v tom, že otec nebo matka, analfabeti, nechápou hodnotu vzdělání. Pokládají Bona Espero, jakoby za kasárna, kam jsou lákány děti z nějakého nepochopitelného zájmu, a kde škola má jen povinnosti děti nakrmit, vybavit knihami a pomůckami i zajistit jim cestovné. Nezřídka se stalo, že rodiče požadovali dopravu svých dětí autobusem za peníze Bona Espero. Často to bylo ale způsobeno chudobou rodičů.

Jestli chudým něco nechybí, pak to jsou děti. Víc dětí, víc rukou.

To jsme poznali. Otec nechtěl pouštět svého syna, jedenáctiletého Simona do školy, protože ho potřeboval doma. Musím zdůraznit, že většina rodičů chápala příležitost pro děti v Bona Espero, a nejen žádali, abychom jejich děti přijali, ale posléze s námi spolupracovali pro dobro svých dětí.

Například?

Anacleto. Přijel na pěkném koni začátkem roku 1984. Byl podobný Zorrovi ve svém dlouhém kabátě a černém klobouku. Požádal nás, abychom přijali jeho děti: Alis, Alessana, Amandu, Erbana, a Celii. Vysvětloval: Tam kde bydlíme, není škola. Žil se svou početnou rodinou v lesnatém kraji Cantingueiro za řekou Preto. Dá se říci, že to místo je na konci světa, ačkoliv je vzdálené od Bona Espero jen čtyřicet kilometrů. Přijali jsme těch pět dětí včetně pětileté Amandy. Anacleto byl poloviční analfabet, ale skutečně se zajímal o vzdělání svých dětí, rád je navštěvoval a přinášel darem potraviny, které byly v domově vždy vítány. O zimních prázdninách v červenci 1984 přijel s koňmi pro děti a učinil nám nabídku.

Přijmout další děti?

Ne, to se stalo až příštího školního roku. Tentokrát nám Anacleto nabídl zdarma pro Bona Espero rýži a fazole, protože měl dobrou úrodu. My jsme si ale museli pro náklad přijet vlastními vozy. Nabídka byla lákavá, ale když jsme se podívali na mapu, zjistili jsme, že čtyřicetikilometrová cesta pro koně, se pro auto prodlouží na sto dvacet kilometrů, protože se musí mnohokrát objíždět. Pečlivě jsme připravili naše vozidla: desetiletý malý autobus Volkswagen a džíp Ford-Rural. První etapa vedla do Cavalcante, zajímavého, historického města. Proto jsme vzali sebou patnáct dětí na zeměpisnou a historickou exkursi. Cavalcante bylo založeno v polovině osmnáctého století v místě kde bylo bohaté naleziště zlata v naplaveninách řek. V roce 1793 v okolí města 330 otroků kopalo a prosívalo písek a také pracovalo v hlubokých dolech. Také tady později zlatá horečka opadla, zůstal jen jeden důl, enormně veliká jáma. Z jejího dna se horníci spouštěli primitivním výtahem do hloubky více než sto metrů a zde odkopávali kameny, které obsahovaly zlaté žíly. Vydolované kameny se na povrchu rozbíjely a pomocí rtuti se z nich sedimentací získávalo zlato na dně nádob. Děti byly nadšené návštěvou dolu. Vedení dolu se k nám chovalo velmi mile a dokonce nám dali oběd. O množství produkovaného zlata ale nechtěli mluvit, protože to je státní tajemství. Množství asi nebylo malé, protože každý týden přijíždělo z Brasília vozidlo, aby transportovalo zlato do Centrální banky.

Důl ještě funguje?

Jen jako muzejní objekt. Zlato se přestalo těžit pro potíže při kopání do stále větší hloubky, ale zejména z ekologických důvodů, protože používání rtuti bylo nebezpečné. Rtuť znehodnocovala vodu ve městě a Cavalcante ztratilo svou ekonomickou hodnotu, ale uchovalo si hodnotu historickou. Po projetí městem jsme se dostali k hrozivému příkrému svahu. Sjížděli jsme na jedničku a ještě jsme trvale brzdili, trvalo to dlouho; dál jsme ještě museli přejet několik řek, kde nebyly mosty a pak jsme se teprve dostali k cíli.

Jak dlouho vám trvalo překonat těch 40 km?

Přibližně asi deset hodin. Ale přivítání u Anacleta bylo dojemné a zdvořilé. Kvůli nám dal udělat velký stůl u místního tesaře. Stůl přinesli čtyři muži z dílny vzdálené pět kilometrů, aby nás Anacleto mohl přivítat jako král. Obstaral pro nás společnou ložnici. Jeho dům stál izolován v hlubokém údolí obklopeném horami. Pěstoval skot a také plodiny uvnitř lesa, kde byla půda úrodná. Dá se o něm říci, že je vzorem člověka schopného žít v divoké přírodě, protože je vytrvalý a moudrý. Obdivuhodné bylo jeho přání opatřit dětem vzdělání.

Bona Espero jakoby bylo stvořeno pro tuto rodinu.

Ano, Anacletovy děti by zůstaly analfabety, pokud by je k nám neposlal. Slíbené fazole byly již doma připravené, ale rýže se musela nakládat na poli uprostřed lesa. Tam vedla jen příkrá stezka, vhodná jen pro jednoho koně. Časně ráno se hospodář se dvěma silnými honáky vydal „připravit cestu“ – pokácet stromy. Jeli jsme za nimi džípem, který jediný byl schopen projet svahem mezi stromy. Pořád jsme zastavovali a čekali, až budou stromy odstraněny. Po čtyřech hodinách jsme se dostali ke skladu rýže. Překonali jsme 500 metrů.

Rekordní pomalost: 800 hodin na 100 kilometrů.

Deset padesátikilogramových pytlů rýže v džípu a šest pytlů fazolí v náklaďáčku stálo za tu námahu. Zpátky jsme vyjeli brzy po obědě. Ale to nebylo rozumné, protože jsme museli změnit trasu. Tak příliš naložená vozidla by nedokázala vyjet svah v Cavalcante. Na radu Anacleta jsme jeli delší cestou přes vesnici Colinas, ležící v bohem zapomenuté krajině. Já v náklaďáčku a Guiseppe v džípu jsme byli oba unavení a v Colinas jsme si zmýlili cestu. Z Colinas jsou jen dvě cesty, obě neasfaltované, bez ukazatelů. Po čtyřiceti kilometrech jsme zjistili, že nejedeme do Alto Paraíso, ale do Niquelandie. Náhodou i tam se nalézá největší již nevyužívaný niklový důl ve světě, ale tam jsme vůbec nechtěli. Rozhodli jsme se, že pojedeme nazpátek, ale dvacet pět kilometrů před Colines nám došel benzín. Marně jsme čekali na nějaké projíždějící vozidlo, museli jsme přenocovat na pytlích s rýží a fazolemi.

Jako v Andersenově pohádce.

Tentokrát roli princezny hrála černovlasá Maria, která časně ráno, provázená naším synem Guidem, se vydala pěšky do Colinas, aby nakoupila trochu benzínu. Mezitím jeden dobrý člověk, první projíždějící po čtrnácti hodinách čekání, zastavil své auto a poskytl nám nutné množství benzínu. Hned jsme nastartovali a podařilo se nám dohnat naši dvojici u benzínové stanice. Na mapě státu Goiás, aby už se nikdo nepokoušel tudy jezdit, navrhl Guiseppe označení: Hic sunt leones!

Zásoba potravin nám stačila na mnoho měsíců.

Kolik času jste potřebovali na tuto návštěvu konce světa, který leží sotva 40 km od Bona Espero?

Plné tři dny. Toto dobrodružství ilustruje výchovnou funkci Bona Espero v tehdejší době. V přesně v té době, kdy „esperantisté“ vyhlásili válku dětem. Anacletovým dětem by se nedostalo vzdělání, protože by byla škola zavřená z rozhodnutí pučistů. Naštěstí škola přežila a Anacletovy děti získaly vzdělání. Takové děti byly právě těmi, kterým jsme chtěli pomoci. To už bylo v době, kdy Bona Espero již ztratilo svou roli starat se o mladé delikventy. Většina našich žáků již pocházela z venkovských rodin, které žily daleko od sebe na břehu řek, daleko od škol a byli odsouzeni k analfabetismu. Kdyby děti vyrůstaly doma, stýkaly by se jen s rodinnými příslušníky; trpěly by komplexem izolovanosti, nedostatkem kontaktů s jinými lidmi a s vrstevníky. Bona Espero jim dalo to, co si vůbec nemohly představit: dobré jídlo, hezké oblečení, hračky a výuku. Pro sirotky, poloviční sirotky, bezprizorní děti bez sociální příležitosti tento nový svět představoval velkou změnu; nebyly už bity, nikdo jim nenadával, nekřičel na ně, nevykonávaly těžkou práci, neměly hlad, nemusely se bát.

Ale přicházely i těžké úkoly jako byl třeba Claudio. Cítili jste se silni na takové obtíže?

Když jsme přišli do Bona Espero, bylo mi čtyřicet let a Guiseppovi čtyřicet tři. Byli jsme už zkušenými rodiči dvou adolescentních synů. Nepřišla jsem jako ředitelka školy s ještě mokrým diplomem, ale jako matka s mateřskými povinnostmi, jen s tím rozdílem, že má rodina bude o něco větší. Děti jsou prostě děti, hned jsem si zapamatovala jejich jména. Od začátku to nebyli pro mě mulati, domorodci, Brazilci nebo něco podobného, zrovna tak jako jsem nikdy neuvažovala o tom, zda Guido nebo Dario  jsou Italové nebo Němci.

Reprezentovali pro vás „dětskou rasu“. Ve vašem bytě v Brasília jsem viděl keramický obraz s italským textem vysvětlující jak dítě v závislosti na svém věku hodnotí otce. Tříletý: Tatínek ví všechno. Čtyřletý: Tatínek ví skoro všechno. Desetiletý: Jsou věci, kterým taťka nerozumí. Patnáctiletý: Táta ničemu nerozumí. Dvacetiletý: Co by mi táta poradil?

Je to vtipné a netýká se to jen italských dětí. Takoví byli Guido a Dario a úplně stejně reagovali Ada, Tatina, Amanda, Tota, Orgando, Andreia, Rosamira, Rafael a další, kteří žili v Bona Espero až do své dospělosti. Měli jsme rádi jejich krásu, chuť se mazlit, radost a také jsme jim utírali slzičky, řešili jejich vzdor, snášeli jsme jejich zlobivost a prohřešky. Velmi brzy jsme zjistili, že nás považují za rodiče, protože vycítili, že my je považujeme za „své“ děti. To vyplynulo samo, protože některé děti, i když měly rodiče, cítily se někdy jako děti nikoho. Zdá se mi, že mě učinily matkou víc, než jsem byla před tím. Možná proto si mohu vysvětlit, že jsem mohla přetrpět ty těžké ošklivé momenty, kdy se děti ke mne špatně chovaly, zvlášť dospívající děti. Myslím si, že kdybychom zde pracovali jako placení zaměstnanci, odborníci, naši žáci by neměli takové úspěchy,  a někteří se někdy zdáli zcela nevychovatelní. Jako neplacení dobrovolníci jsme si také nemohli naříkat: Proč máme pracovat v takových podmínkách za tak malou mzdu?!

Uklidnilo se Claudiovo zlobení?

Raději bojuji se sedmiletým uličníkem jako Claudio, než s podobným adolescentem. Náš úkol není edukace, ale něco daleko složitější – reedukace. Děti, přicházející do Bona Espero, jsou ve většině špatně vedené. Z domova si přinášejí hrozná slova, plná vulgarismů a nadávek, která je možno eliminovat u malých dětí, ale u starších je to problém. Problémy začínají u jedenácti-, dvanáctiletých, příliš brzy vyspělých. V bídných životních podmínkách jsou svědky sexuality dospělých a jsou někdy i vtahováni do těchto věcí, i sexuálně zneužíváni. Pokud takoví přijdou do Bona Espero, chovají se tak i k ostatním a tak vzniká výchovný problém.

Z toho důvodu odešel Rodolfo?

Ano, ve dvanácti příliš rychle vyspěl a začal „vyučovat“ své mladší spolužáky, vydíral je a bil je. Domluvy nepomáhaly. Museli jsme ho předat sociální službě.

Neopakovala se v Bona Espero stejná situace, ve které jste se nacházeli před třiceti lety?

Naprosto ne. Na základě dohody s ministerstvem spravedlnosti Bona Espero se staralo o mladé delikventy, ale nyní se staráme o oběti zločinů, bídy a o opuštěné. Brazílie sama od té doby učinila velký pokrok. Nyní již existuje v zákoně zakotvený systém oficiálních rad pro dětské záležitosti. Jejich úkolem je  kontrolovat situaci a zasahovat v případech, kdy jsou porušována dětská práva. Bona Espero spolupracuje se sociálními pracovníky a kurátory v okresech Alta Paraíso, Cavalcante i s jinými.

Zdá se, že nejvíce dětí přichází ze vzdáleného Cavalcante.

Opravdu. Problémy v Alto Paraíso jsou méně naléhavé i díky dlouholeté práci Bona Espero. Včera kurátorka přivedla Paula. Velmi jsme váhali s jeho  přijetím, protože ten třináctiletý chlapec, který již nějaký čas přebýval v umývárně autobusů, se nám zdál jako nebezpečná bomba do prostředí mladších dětí, ale pak jsme se mu rozhodli dát šanci. Jeho matka ho opustila, měla sedm dětí, ale strojila se jako šestnáctiletá a bydlela ve slumu. Stejně jsme i riskovali s Andersenem, který k nám přišel před měsícem a dosud se chová bez připomínek. Pomohl mi mateřský instinkt vloni, když jsme přijali dítě z ulice – Pedra a také jedenáctiletého analfabeta Simona. Oba se pilně učí a jsou očividně spokojení.

Vidím tady dvě nové žákyně, které se mi zdály na první pohled jako učitelky.

Jsou to ale žákyně. Leidiane je třináct. Utekla od své matky, která ji chtěla „pronajmout“ svému sousedovi. Čtrnáctiletá Crislandia byla poslána do Bona Espero svou matkou, která ji tak chtěla separovat od dvou mužů. Obě to jsou dívenky v ženských tělech. Guiseppe řekl žertem: V ženském těle slepičí mozek. Divně vypadá, když si hrají s malými dětmi. Claudio snadno proběhne mezi nohama vysoké Crislandie. Ani nevím, jak mám zareagovat, když ta velká hezká holka si přijde naříkat, že sedmiletý Tiago ji uhodil. Ada vyřešila tento choulostivý problém a opatřila děvčatům učení v páté a šesté třídě v soukromé škole u italských jeptišek v Alto Paraíso, kde se učí v sedmé třídě i Igor.

Špatně se mi pamatují brazilská křestní jména. Zdají se mi stejně cizí jako u mých čínských studentů, které jsem učil esperanto na pekingské univerzitě.

Leidiane není čínské jméno. Je anglické a správně by mělo být napsané Lady Anne. Brazilci při určování jmen mají plnou svobodu. Rodiče dávají dětem jména podle vlastní fantazie a u analfabetů jsou plody jejich tvořivosti podivuhodné. Třeba otec přichází zaregistrovat svého potomka a vysloví jméno televizní hvězdy, tak jak ho v televizi slyšel, ve výsledku je to například Leidiane. Podobně je to s Dione, který se vyslovuje Džony, ale mělo by to být Jonny. Crislandia je pro mě záhadou, třebaže  koncovka „landia“ je převzata z výrazu pro názvy měst, například Niquelandia nebo Uberlandia. Dávají se jména také známých výrobních značek. Máme zde chlapce jménem Armani.

Slyšel jsem o chlapci, který se jmenuje Sony.

Velmi často vybírají rodiče jako patrona známého člověka, ale často nevědí čím se proslavil. Například naši noví žáci se jmenují Andersen a Elmario. Elmario je složené jméno; pravděpodobně matka přidala před otcovo jméno „El“, protože se otec jmenuje Mario. Taková složená jména jsou dost častá. Znám esperantský pár; jmenují se Elina a Alberto; jejich děti se jmenují Alberiana a Liberto. Měli jsme čtyři domorodé sestry: Neuza, Creuza, Dineuza a Dicreuza. Poslední dvě ještě neměly vystavený rodný list. Abychom si je nepletli, nabídli jsme jim seznam jmen, aby si vybraly. První se rozhodla pro Vanessu a druhá pro Soraiu.

V celém světě je známý Pelé, ale jen málo lidí ví, jak se doopravdy jmenuje. Zdá se mi, že Brazilci rádi používají přezdívky, protože počet importovaných jmen z Portugalska a také přijatých od lidí z Afriky je malý. Pořád se opakují jména jako Silva, Ferreira, Costa, Barbosa, Pereira…

Může to tak být, aby se od sebe lépe rozlišovali. Naštěstí existuje zákon, který povoluje každému, kdo o to požádá v osmnácti letech, své jméno opravit, nebo změnit, pokud se jméno dané rodiči mladému člověku nelíbí. Některé děti mají normální jména podle evropských kritérií.

Vraťme se ke Claudiovi.

Nebo k jeho spolužáku Tiagovi, dalšímu „ďáblíkovi“, jehož patronem je svatý Jakob Apostolo de Compostela. Ten je schopen vytrvale celé hodiny mluvit jako hyena a svými hloupostmi s úspěchem konkuruje Claudiovi.

Slyšel jsem, že před několika dny napsal svůj úkol z matematiky červenou křídou na vaše auto.

Víte, že mi to ani neřekli?

Jistě, aby vás ušetřili měření krevního tlaku. Jak se tady Tiago objevil?

Pětiletá Carmen a jedenáctiletá Carol jsou jeho sestry. Matka je opustila před čtyřmi lety. Zůstali s otcem, opilcem, v provizorním táboře organizace „Movimento sem Terra“. „Nomádi“ jsou velkým problémem v Brazílii. Jsou jich miliony – venkované bez půdy. Organizují se ve velkých skupinách po mnoha stech, usídlují se na soukromých pozemcích, staví si primitivní obydlí a žijí v hrozných hygienických podmínkách. Současná vláda se je snaží umístit na státní pozemky a poskytuje jim minimální mzdu, která jim neumožňuje žít ani umřít. Z takového prostředí pochází tito tři sourozenci. Nejvíce trpí odloučením malá Carmen. Často pláče a tiskne se ke každé ženě.

Kolik dětí se učí v Bona Espero?

Aktuálně 33, včetně sedmi dětí, které denně docházejí. Je to pět sourozenců a jejichž rodiče pracují na statku vzdáleném 8 km, Jade, místní krasavice, která se přidává cestou, a na kole přijíždí Armani, jehož rodiče se nastěhovali nedávno do volného domu za řekou Mulungú, kde si najali půdu. Pocházejí z Evropy, vlastní v Porto Alegre prodejnu, ale pronajali ji a opustili metropoli a šli žít do přírody. Vybrali si Bona Espero, protože Armani může pokračovat ve vzdělávání. Tři děti, které u nás bydlí, dojíždí každodenně do katolické školy v Alto Paraíso.

Kolik trvalých obyvatel má Bona Espero?

Je jich dvacet devět. Brzy přijdou ještě čtyři žáci, kteří se zpozdili vinou dopravy. Jen před několika dny přišla Elena. Byla nutná intervence prokurátora v Cavalcante. Ukázalo se, že Elenin otec jel do Goiãnie, ale celá rodina žije v horách 240 km od Bona Espero za dvěma nepřemostěnými řekami. Prokurátor sám zorganizoval převoz a ta krásná, pilná holčička může pokračovat v učení. Její matka pochází z vesnice Kalunga, která byla založena před stoletími africkými  otroky.

Jaký oficiální statut má škola v Bona Espero?

Škola patří pod okresní školu v Alto Paraíso. Od začátku do roku 1997 fungovala jako soukromá škola. Když jsme přijeli my, sotva přežívala v primitivním stavení. Nová budova postavená v roce 1978, a později rozšířená, umožnila zvýšit úroveň vyučování. Řada vnitřních problémů měla také negativní vliv na školu. V osmdesátých letech se však stala vzorovou vzdělávací institucí v celém okrese Alta Paraíso a během dalších deseti let se stala nejlepší školou v celé oblasti. Měli jsme kompletně vybavenou budovu, kolem čtyřiceti žáků a čtyři učitelky, z nichž dvě byly placené státem. Měli jsme osm tříd základní školy. Soukromý charakter školy byl záminkou nejrůznějších častých kontrol. Nutili nás vypracovávat podrobné zprávy, i přesto, že se trvale naše úroveň zvyšovala.

Ale proč jen do roku 1997?

V tom roce přijelo auto s několika osobami, představily se jako kontrolní komise federálního ministerstva práce a ptaly se, kde máme sad eukalyptů. Nechápali jsme o co se jedná. Ukázali jsme jim staré stromy, stojící okolo domů, ale to jim nestačilo. Vedoucí komise se přímo zeptal, kde máme pece na výrobu dřevěného uhlí, kde používáme děti jako dělníky. Po delším rozhovoru jsem pochopila, že komise hledá v celém kraji výrobny dřevěného uhlí, kde děti se používají jako pracovní síla. Stále nemohli pochopit, že Bona Espero uhlí neprodukuje. Ale přesto neodjeli bezúspěšně, protože uviděli v kuchyni jak děti myjí talíře. Při jejich odchodu jsme uslyšeli přísné napomenutí: Děti se nesmí používat k žádné práci. Nemohou mýt talíře, ani vytrhnout jeden plevel, protože to je vykořisťování, trestný delikt.

Dokonce ve škole, která má statek?

Opět z čistého nebe udeřil hrom. Když se dříve divili, že peru kalhoty brazilských sirotků, protože to neodpovídalo obrazu kolonisty, ignorovala jsem taková mínění, protože jsem se cítila jako matka a učitelka. Oba jsme chtěli dát dětem poznat, co je to rodina, jak fungují pravidla, solidarita a spolupráce. Ale po návštěvě státní komise by nám zůstala role pouhých sluhů, kteří pracují 24 hodin denně bez jakékoliv odměny, ale s plnou odpovědností, a ještě musí děkovat státním instancím za milostivé svolení to všechno vykonávat; měla jsem právo vařit pro své svěřence a když po jídle by měli umýt své talíře, mohla bych být nařčena z nezákonného vykořisťování dětí.

Jak jste vyřešili toto dilema?

Rozhodli jsme se školu zavřít. To byl náš první konflikt se státem, ale ustoupit nebylo možné. Naše rozhodnutí konsternovalo okresní instance. Starosta nás naléhavě prosil, abychom školu obnovili; uzavření školy pro něho představovalo mnoho problémů. Odjeli jsme do Brasília a podařilo se nám získat rozhovor u vysoce postavené ředitelky ministerstva práce. Jednala s námi způsobem hodným své pozice. Měla v rukou zprávu komise se závěrem o vykořisťování dětí v Bona Esperu s kuriózní premisou, že v okrese Alto Paraíso „tak činí všichni“. Nabízí se zajímavé paradigma: Jestliže Brazilci vykořisťují děti, tím spíše to činí cizinci. Ukázalo se, že komise vyfotografovala náš dům, protože ředitelka vyčítavě řekla: Vy máte na podlaze dlaždičky!

Zatracená podlaha! Již dříve vám ji vyčítal doktor Marcio.

Také tentokrát jsme se musili „omlouvat“ za takový „exces“ – mít v pustině místo písku na podlaze keramickou dlažbu, kterou jsme koupili za své peníze a sami položili. Pak jsme překvapili sebevědomou vysoce postavenou ženu tím, že jsme jí oznámili naše rozhodnutí školu zavřít se všemi následky pro veřejnost, včetně skandálu v hromadných sdělovacích prostředcích. Žena náhle změnila tón a zkoušela věc bagatelizovat a dokonce slíbila pomoc. Ale jak jsem již řekla, nemohli a nechtěli jsme dělat kompromisy a věc nechat na libovůli úřednice, která by mohla věc strčit do šuplíku.

Neriskovali jste příliš?

My jsme mohli vždy zavřít dveře a odejít. Nepřišli jsme do Bona Espero za ziskem a při odchodu bychom nemuseli bydlet pod mostem. Když si vyberete žít chudě, musíte být paradoxně soběstační. Toho jsme si byli od začátku vědomi a určitý status jsme si vždy zachovávali.

Zavřeli jste školu?

Ano, ale děti u nás zůstaly. Jejich vzdělávání se stalo problémem státu. Každý den přijel autobus z Alto Paraíso, aby děti odvezl do veřejné školy. Tam bylo nutno najít místo už v dost přeplněných třídách. Situace se stávala trapnou. Pozorovali jsme, že se děti nic nenaučí, že nedělají pokroky. Po návratu dětí ze školy začalo teprve skutečné vyučování. Byli jsme jako v konspiraci. Další pokračování tohoto stavu by bylo neúnosné; starosta naléhal, abychom školu obnovili, kompetentní právníci prokázali, že zpráva komise je nesprávná, protože označení „vykořisťování dětí“se děje v případě, že mladiství jsou zaměstnáni a z jejich práce plyne materiální zisk zaměstnavateli. A to se v případě Bona Espero neděje. Konečně v roce 2001 jsme se rozhodli školu obnovit, ale pod podmínkou, že škola nebude soukromá.

Tedy jaká je nyní?

Je odnoží okresní veřejné školy v Alto Paraíso, se stejnými právy a povinnostmi. Liší se jen vyšší úrovní vzdělávání a výchovy.

V čem tkví ten rozdíl?

V Bona Espero pracují dvě kvalifikované učitelky placené státem. Já už neučím, ale aktivně se podílím na výchově a mám zvláštní odpovědnost za chlapce. Zde to není jako ve městě, kde po čtyřech hodinách vyučování se děti vrací domů a zbytek dne jsou v nevhodném prostředí pro výchovu. U nás je vzdělávání a výchova trvalý proces. Jestliže po večeři vyberete dětem vhodný film, mluvíte s nimi esperantem, hrajete šachy, děti si hrají, baví se, formují své chování. Učitelky s nimi nejsou jen ve třídách, ale všude v domě, v jídelně, v herně. Děti to necítí jako kontrolu, ale jako normální rodinný život. Kdykoliv mohou přijít ke mně nebo k Guiseppovi, aby nám ukázaly své výkresy, zasmály se, nebo si poplakaly nebo prostě si přijdou sednout na klín. Další rozdíl proti škole ve městě je, že děti mají víc vyučovacích hodin. V Bona Espero se kromě dopoledne vyučuje ještě odpoledně od jedné do páté hodiny.

Dříve škola v Bona Espero měla plnou náplň základní školy, nyní jsou zde jen čtyři třídy. Proč?

Vlastně pět, začala školní reforma, prodloužila se povinná školní docházka na devět tříd, takže dřívější „školka“ se stala první třídou. Proč máme „jen pět“ tříd? Odpověď je jednoduchá. Bona Espero trvale funguje na hraně svých finančních možností. K zajištění důstojných životních podmínek a vysoké úrovně výuky nemůže vzrůst počet dětí nad třicet. Jenom pro tolik dětí jsme schopni zajistit čtyři jídla denně, ale to je jen část výdajů. Uvědomte si, že Bona Espero funguje jen díky esperantistům; stát platí na jedno dítě čtvrtinou realu na den – tj. deset eurocentů a to stačí na jednu housku. Máme sice elektrickou energii a učebnice zdarma, ale všechen ostatní materiál k učení, včetně oblečení musíme pro děti kupovat.

Vysvětlete mi prosím, jak dvě učitelky dokáží zvládnout pět tříd.

Maria, někdy s miminkem na ruce, učí matematiku, zeměpis a předmět, kterému se říká přírodní vědy. Ada vyučuje pět humanitních předmětů včetně portugalštiny a dějepisu. Vyučuje se v jedné třídě pro všechny žáky. Jistě to překvapuje Evropany, ale je to pochopitelné v zemích jako je Brazílie, USA, Austrálie, kde jsou rozlehlé, řídce obydlené krajiny a velké vzdálenosti. Takové vyučování je zde normální, a pro učitelku velmi náročné. Musejí být k takové práci speciálně vyškolené, mít schopnost simultánního myšlení a ovládat metody. Učitelky pracují s částí dětí, zatím co jiná část plní zadané úkoly. Učitelka musí precizně připravovat lekce. Často lituji Adu a Mariu, když vidím světlo v jejich oknech dlouho do noci.

Ada a Maria jsou také vašimi úspěchy. Co ještě říci?

Vždy se cítím šťastná, když dítě v Bona Espero poprvé vidí knihu, začíná skládat písmena a číst. Také jsem si všimla, že se děti neptají. Pravděpodobně otázky byly v jejich prostředí stejně abstraktní jako psaní. Užívala jsem všelijaké triky, abych otázky u dětí vyprovokovala, často jsem jim i napovídala. A jeden chlapec vytrvale mlčel. Až jednou se odvážil, zvedl ruku a zeptal se: Teto, jak dlouho je do oběda? Celá třída se rozesmála a já také. Od té doby se již nebál ptát.

14. Zelená lokomotiva

To, co jste léta budovali, může být během jednoho dne zničeno.

Ale budujte dál!

Matka Tereza

Guiseppe, ve společenské místnosti domu pro hosty, kde se nám pohodlně bydlí, je na stěně reliéf se zelenou lokomotivou. Odkud pochází to kuriózní vozidlo na páru?

Z Kodaně…Jednou jsem se ptal žáků na konečnou stanici první brazilské železniční trati, která začíná v Rio de Janeiro. Jeden z nich odpověděl: V Lisabonu! Nedivte se, Brazilci znají železnici možná jen z amerických filmů o divokém západě. Vlaky se v Brazílii pro dopravu osob skoro nepoužívají. Koleje slouží jen pro dopravu zboží jako je káva nebo ruda.

Ale Bona Espero má lokomotivu „zelenou“[11]. Proč?

Podrobnou odpověď můžete dostat od vašich sousedů v pokoji č.2, od Erika a Astrid Mortensenových, kteří se po dvaceti šesti letech vrátili do Bona Espero mimo jiné, aby se podívali na „svou“ lokomotivu. Pracují v esperantském železničním klubu v Kodani. V roce 1987 jsme s Ursulou byli hosty v jejich domě a právě tam vznikl nápad postavit dům pro hosty a dobrovolníky. Nadšeni pro nový plán, jsme hned zasedli ke stolu a začali kreslit plán.

V Kodani byla navržena oblouková čelní část budovy, ve které čtyři pokoje mají trojúhelníkový půdorys?

Ano, tam jsem to vymyslil, a také dvě postranní zídky, které zakrývají vnitřní atrium a poskytují hostům jistou izolovanost.

Vy jste vypracoval architektonický projekt, ačkoliv jste dříve pracoval v továrně na automobily?

Již jsem vysvětloval, že když jsem pracoval ve FIATu, studoval jsem večerně v Institutu geometrů a diplom, který jsem tam získal mě opravňuje  konstruovat domy do výšky tří pater. Tenkrát jsem studoval bez nějakého vážného cíle, ale asi zasáhla prozřetelnost, a připravila mě pro život v Bona Esperu.

Projekt sice nic nestál, ale kde Bona Espero vzalo peníze na realizaci?

Nejdříve přispěli dánští železničáři po Astridině a Erikově kampani. Poslali peníze „na první zeď“ a přidali reliéf lokomotivy. Když ta zeď byla postavena, lokomotivu jsme tam přizdili. Stavba pokračovala díky německé „Subtena Societo Bona Espero“, která ještě v roce 1987 přispěla 11.300 americkými dolary, za které jsme postavili průčelí.

Podle mého mínění je to nejkrásnější dům v Bona Espero.

Díky! Dříve každá nová budova byla nejkrásnější. V roce 1973, když jsme poprvé přišli, celý kraj žil daleko od civilizace. Nikdo se nestaral o estetiku staveb. Vesničané žili ve slaměných chatrčích, ale i v Alto Paraíso žili lidé v domech, kterým se tak říkalo jen ze zdvořilosti. Ponejvíce měly domy kamenný základ a na něj navazovaly čtyři zdi z nepálených cihel. Střechy byly postaveny z větví a pokryty tenkými taškami, nebo palmovými listy. Otvory ve zdi sloužily jako okna, která se zakrývala prkny, protože sklo nebylo. Podlaha jak ji známe my tam nebyla, jen udusaná země s hmyzem a vlhkostí. Stropy tam nebyly , protože uprostřed domu pod střechou visela jedna žárovka, která osvětlovala celý dům, pokud elektrárna dodávala proud.

Proč se užívala jen jedna lampa místo několika slabších?

Elektroměry nebyly, platilo se za počet žárovek. Jen škola a katolický kostel byly více osvětleny. V kraji nebyl ani jeden profesionální zedník. Kdo chtěl, postavil si dům sám z vepřovic. Cihly se spojovaly blátem a na rovnost stěn se nehledělo. Stejnou „technologií“ byla postavena první škola v Bona Espero a proto její spadnutí se dalo brzy čekat. Pomohly k tomu i blízko stojící eukalypty, protože jejich kořeny pronikly do základů.

Bylo nutno postavit novou školu.

Nejdřív a naléhavě bylo potřeba opravit „bílý dům“, jako ubytovaní pro naši rodinu osmi chlapců, kteří nám byli svěřeni. Tenkrát jsme všechno platili našimi vlastními prostředky. Kdybychom se drželi této nebezpečné finanční politiky, brzy bychom musili jít bydlet pod most. Byla potřeba pomoc ze zahraničí. To se podařilo esperantské rodině Brandenburgrových z Münsteru, která přesvědčila filantropickou organizaci „Terre des Hommes“, aby věnovala Bona Esperu 25 tisíc marek. Taková suma stačila ke stavbě solidní školy, ačkoliv v Evropě by to byla směšná suma. Nakreslil jsem projekt a stavba byla zahájena v roce 1978.

Hned po historické potopě. Byly už mosty opravené?

Oprava mostů trvala měsíce a zatím přicházel materiál z hlavního města. Kamiony zastavovaly na břehu Mulungú, odkud se materiál nosil na zádech – pětimetrové stropnice, pytle s cementem a vše ostatní. Když došel cement, transportovali jsme ho po deseti pytlech z Formosy autobusem, pokud byl řidič ochoten.

Kolik cihel jste museli takovým způsobem dopravit?

Žádné! Čtyři tisíce cihel jsme vyrobili v naší vlastní „fabrice“. Hrdinové této stavby byli tři dobrovolníci: Němka Gisela, Francouz Jean a Američan David. Vzájemně se neznali, přišli ale skoro současně na začátku roku 1978. Jean jel stopem z Paříže do Dakaru, tam se dal najmout jako kuchař na loď ve směru na Trinidad, v Tobagu pak letěl do Manuas a stopem dorazil do Alto Paraíso. Gisela se zklamala v lásce. Když se dověděla o Bona Espero, rozhodla se za sebou spálit mosty a odletěla do Jižní Ameriky. Davidův případ není lehce vysvětlitelný. Tento intelektuál, průkopník informatiky, přišel do Bona Espero, kde nebyla elektřina a nejbližší telefon byl vzdálen 200 km. Ale on primitivními nástroji vytrvale vyráběl cementové cihly pro školu. Stejně pilně pracovali Gisela a Jean. Nebylo divné, že těžká práce s cementem sblížila Němku s Francouzem.

Jakou roli hrál v tomto trojúhelníku David?

Trojúhelník skutečně vznikl, ale kvůli docela jiné osobě. David neměl čas na flirtování, protože jeho hlavím problémem bylo, že neměl svoji americkou minerální vodu. Nechtěl pít naši vodu, bál se améb a cholery a proto se toulal po savaně a hledal prameny. Jednoho dne triumfálně prohlásil, že vyřešil problém a ukázal nám díru, ze které vytékala ne zcela důvěryhodná dešťová voda, ale on našel adekvátní náhražku amerického nápoje. Nikdo ho nepřesvědčil, že nejčistější voda je voda vedená vodovodem z jezera do domů u nás. Byla to samozřejmě maličkost v porovnání k jeho píli v práci a můžeme ho prohlásit za vzorového dobrovolníka, stejně jako Giselu a Jeana.

V případě Jeana a Gisely hrálo esperanto roli „edz-peranta“?

Ano, ale ne tak jednoduše, jak si představujete. Jejich manželství předcházela intrika hodná trojúhelníkového melodramatu. Gisela dostala dopis od svého bývalého snoubence Gerharda, který ji nenávratně opustil. Když Gisela našla novou naději v Bona Espero, její snoubenec jí napsal dopis, ve kterém psal, že pouze ona je jeho jedinou láskou a že za ní brzy přijede. Gerhard oznámil svůj přílet do Brasília. Zpráva přišla ale pozdě, nebyl už čas zabrzdit zamilovaného hocha z Bavor. Ursula se rozhodla doprovodit Giselu do Brasília. Na letišti se objevil statný blondýn a široce se usmíval štěstím. Rozpřáhl náruč, ale ona ho odmítla a chovala se lhostejně. Po rozpačitém mlčení mu vysvětlila jak se věci mají. Zpočátku se zdálo, že Gerhard pochopil situaci, ale pak se rozzlobil, zasypal bývalou snoubenku výčitkami proč ho nevarovala. Ursula se musila vmísit a obvinit zdejší poštu v Alto Paraíso, protože dlouho zadržovala jeho dopis.

O fatální roli pošty existuje řada anekdot, zvláště o navrátivších se námořnících. Co bylo dál s bavorskou obětí brazilské pošty?

Gerhard prostě rozšířil kruh dobrovolníků v BonaEspero a všechnu svou nevyčerpanou sílu pro lásku věnoval stavbě školy. Nikdy dříve, ani později v celém kraji nebyl postaven žádný dům tak rychle, jako škola v Bona Espero. Gerhard svou ochotu nevkládal jen do své dobrovolnické práce. Když odjel, brzy se oženil s Rakušankou a po celý svůj život zůstal věrný Bona Esperu. posílal balíky s léky a s čokoládou. Gisela a Jean chtěli zůstat v Bona Espero navždy. Snažili se získat trvalé vízum, ale to se jim nepodařilo. Nakonec se usadili v Montpellieru ve Francii. Navštívili jsme je v roce 1998 u příležitosti Světového kongresu esperanta a s dojetím jsme se dívali na jejich velký obraz: Monto Baleno, vzpomínku na Bona Espero.

Jak probíhala stavba školy?

Když jsme měli dost cihel a dalšího materiálu, přivezli jsme si z Brasília opravdového zedníka, ale jeho práci jsme museli kontrolovat a opravovat. Jako přidavači pracovali Jean, David a Gerhard, všichni podle svých možností, ale můžete si představit, že Bavor  předčil ostatní. Po dvou měsících dosáhly zdi požadované výšky, hladkosti a perfektní rovnosti. Střechu, podlahy, dveře a okna jsme instalovali svépomocí. Skla, která jsme koupili v Brasília dorazila jako zázrakem neporušená. Náš syn Dario, tenkrát šestnáctiletý, věnoval své prázdniny na to, aby skla vsadil do oken. Nová škola, jako nejkrásnější stavba v kraji vyvolávala velkou zvědavost a lidé ji chodili obdivovat.

Stačili jste školu dostavět dřív, než se stará rozpadla?

Obě události se staly téměř současně. Sotva se nám podařilo přestěhovat lavice ze staré školy, která už byla pro používání nebezpečná, museli jsme ji hned zbourat. Díky štědrosti „Terre des Hommes“ jsme ještě z oněch 25 tisíc marek mohli opravit most přes řeku Mulungú i přes Cobras.

Úžasné! Odstranily se i škody po povodni, kromě stavby nové školy. Co pak následovalo?

V roce 1982 nám německá „Subtena Societo“ pomohla rekonstruovat střechu na „bílém domě“, o které se žertovalo, že v každém pokoji je možno se sprchovat, protože střecha je jako řešeto. Práci jsme dělali v období sucha. Musela se odstranit celá střecha, takže v červenci a srpnu jsme spali pod širým nebem a pozorovali pohyby hvězd. To zajímavé divadlo sice nenarušoval déšť, ale bylo nám někdy chladno, protože v té době je u nás zima. Na opravu střechy jsme najali Osvalda, nejlepšího mistra v Alto Paraíso. Byl poloviční analfabet, ale znal nazpaměť celé pasáže z bible. Jeho práce byla precizní a nebylo ho potřeba kontrolovat. V pokojích už jsme se nemohli „sprchovat“ a střecha dosud „bílému domu“ dobře slouží.

Konečně v osmdesátých letech začala škola plnit učební program v osmi třídách. Nebyla budova školy příliš malá pro čtyřicet žáků?

Doopravdy bylo nutno ještě přistavět část pro čtyři třídy a to jsme mohli realizovat opět za pomoci „Subtena Societo“ z Münstru. Ale v roce 1997, jak víte, vedení Bona Espero rozhodlo zavřít školu na protest proti rozhodnutí úředníků ministerstva práce. Po tříleté přestávce škola opět začala fungovat jen se čtyřmi třídami a dvaceti pěti žáky. V roce 2001 začala generální oprava „bílého domu“ pro potřeby školy. Nejdříve byla vyměněna všechna okna, vytvořily se nové koupelny a podlahy. Venku se upravil velký dlážděný prostor s podiem, a tak vzniklo divadlo pod širým nebem, kde děti mohly uskutečňovat svá představení, hrát si a cvičit. Dlažbu subvencoval Dr.Werner Borman z Hamburku, člen „Akademio de Esperanto“. V roce 2004 po renovaci „bílý dům“ změnil barvu.

„Bílý dům“ se změnil na „zelený“. Aby se zdůraznila „vnitřní myšlenka“[12]?

Nejen to. Na konci vlhkého období všechny zdi, bez ohledu na barvu, se zdají špinavé. A bílá barva tím víc a její obnova je pracnější. Ustoupili jsme proto od „bílé“ tradice. Brzy přestane pršet a vy ucítíte vůni barvy, protože začne cyklická údržba domů.

Kolik stála změna „bílého domu“?

Včetně jeho okolí – 18 tisíc dolarů. Přesně odpovědět není tak snadné, Bona Espero vede své účetnictví v brazilské měně. Jen si představte, že během našeho pobytu v Brazílii došlo ke čtyřem měnovým reformám. Nejdříve se přešlo od cruzeiro ke cruzado, pak k novému cruzado, pak se opět vrátilo ke cruzeiro a nakonec máme realy. Příčinou reforem byla trvalá inflace. Několikrát se změnila hodnota v poměru tisíc starých jednotek k jedné měnové jednotce. V takové situaci se kurz brazilské valuty, vzhledem k zahraničí, bláznivě měnil. Přepočítávat minulé výdaje na dolary je nesnadný matematický úkol. Naštěstí po roce 1994 se brazilská ekonomie poněkud stabilizovala. Nyní již relativně snadno můžeme počítat výdaje také v cizích valutách. Ostatně renovaci „bílého domu“ jsme z velké části pokryli realy, které jsme nečekaně získali.

Díky příspěvku Brazilce?

Vlastně prodejem vlastní půdy. Víte, že dánský esperantista Torben Kehlet v roce 1975 koupil v sousedství Bona Espero 40 hektarů půdy. Po dvanácti letech opustil od romantického snu usídlit se tady a velkodušně daroval půdu Bona Esperu, a brzy zemřel. Mezi tím stát vybudoval novou silnici do Alto Paraíso směrem na Národní park do vesnice São Jorge, bez finanční kompensace majitelům půdy, použité na komunikaci. Stát argumentoval tím, že nová silnice zhodnotí přilehlé pozemky. To se skutečně stalo v případě Torbenovy půdy v délce 900 metrů. Když se začalo říkat, že cesta bude brzy i vyasfaltovaná, hodnota té půdy ještě vzrostla a vedení Bona Espero nedokázalo odolat pokušení prodat tento pozemek v roce 2000 za 50.000 realů, které tenkrát odpovídaly 25.000 dolarů. Bona Espero, které nikdy nemělo finanční rezervu, náhle zbohatlo a mohlo část peněz držet v rezervě a zbytek investovat do opravy „bílého domu“.

[1] Narážka na přesvědčení esperantistů, že esperanto není jen pouhý jazyk, ale i idea sbratření národů.

Ta místnost je dobře vybavená, má koupelnu s teplou vodou. Rád pracuji na terase a občas rozjímám při pohledu na Monto Baleno.

Všech osm pokojů poskytuje komfortní bydlení pro hosty a dobrovolníky. Dům je postaven na vyvýšeném místě ve východní části pozemku a po právu dům dostal jméno „Sunhejmo“ (Sluneční domov). Po vybavení společenské místnosti a kuchyně s jídelnou, plnil dům funkci centra Bona Espero. V roce 1988 byla hotova první část a v roce 1990 druhá. Obě části stály přibližně 10.000 dolarů.

Celou částku dodali Němci?

Ano, jednu část zaplatila „Subtena Societo“ a za druhou děkujeme také Němcům, ale ne esperantistům. V roce 1986 se Ursula seznámila s mladým Němcem v letadle. Pomáhal jí nést těžké zavazadlo, sám měl jen nevelký batoh. Jmenoval se Hans, byl učitelem na technické škole. Byl velmi inteligentní. Hans cestoval poprvé do Brazílie bez konkrétního plánu a když se dověděl o Bona Espero, vyjádřil přáni ho navštívit. Hned po příchodu se projevil jako užitečný dobrovolník, když opravil starý autobusek. Byl domovem nadšen a měl různé nápady. Také navrhl nahradit naše plynové lampy elektrickým světlem ze slunečních panelů. Hans byl u nás krátce, ale po několika měsících se vrátil se šesti kolegy. Říkali jsme jim „grupo el Saarlando“ (parta ze Sárska). A právě tehdy se stavěl dům pro dobrovolníky. Energicky se zapojili a za své finanční prostředky vybudovali východní část jako technické pracoviště. Tato německá skupina opakovaně několik roků přicházela a byla vždy početnější. Přinesli do Bona Espero technický pokrok, který přispěl k jeho nezávislosti. Dopravili vybavení: sluneční panely, elektrické stroje, různá nářadí, a mnoho kovového materiálu mimo jiného množství šroubů. Bona Espero tenkrát vypadalo jako technická dílna plná ponků s kovadlinami, pilníky, svěráky, kladivy, soustruhy, pilami, kleštěmi, šroubováky, rašplemi, sekerami, motykami, plečkami a dalšími nástroji připevněnými na stěnách v duchu německého pořádku.

Vznikly dobré podmínky, aby se u dětí vzbudil zájem o technické práce.

Ano, ale to se nestalo, řekněme, kvůli kulturnímu pluralismu. Němci mluvili mezi sebou jen německy, nezajímali se ani o portugalštinu ani o esperanto. Prostě nepotřebovali komunikovat. Ve své skupině se cítili dobře během práce a ve volném čase hasili svou žízeň ze své nevyčerpatelné zásoby piva, kterou stále doplňovali novými bednami transportovanými z Alto Paraíso. Při pití se velmi hlasitě bavili a zpívali a na ostatní nebrali zřetel. Jejich hodování se konala ve společenské místnosti „bílého domu“, kde jsme bydleli, často jsem si v bezesné noci myslel, jestli vůbec bydlím ve vlastním domě. Mluvili výlučně s Ursulou, ale také jen v nutných případech a zdálo se, že ji berou jako bílou náčelnici domorodého kmene. S ostatními „bonesperány“ měli bezeslovný kontakt jen při jídle v jídelně.

Nevznikl z toho nějaký mezinárodní konflikt?

Ne, nebyl společný jazyk, nebyla možná hádka.

To tedy byla praktická ukázka Zamenhofova omylu.

Tedy vážně, chování Němců ze Sárska nebylo na škodu, všichni byli sympatičtí a hodně nám pomohli a z vlastní iniciativy. Například paní Jutta Millerová si všimla špatného stavu mostu přes Mulungú a spontánně prohlásila: Přesvědčím svého tchána, aby financoval nový most. Její tchán byl majitelem továrny na čokoládu Wawi  a svou snachu poslechl. K technickému pokroku v Bona Espero nejvíce přispěl Moritz. Povoláním byl inženýr , ale bavila ho tesařina. Tento Němec ze Sárska měl zlaté ruce, uměl udělat všechno. Choval se poněkud neobvykle: ve dne spal a v noci pilně pracoval. „Bonesperáni“ mohli usínat v rytmu bouchání kladiva, hluku motorů a zvuku pily. Když Moritz opustil Bona Espero, oženil se s naší bývalou žačkou, získal trvalé vízum a bydlí dosud v Alto Paraíso. Zajímala se o něj německá televize a poslala sem svůj štáb. Byl vyroben zajímavý film, ale o roli esperanta nic ve filmu nebylo.

Guiseppe, jistě jste získal v kraji pověst „velkého stavitele“. Nabídl vám někdo také stavbu mimo Bona Espero?

Neměl bych na to čas, i kdyby týden trval osm dní. Ale nikdy jsem nešetřil radami lidem, kteří si stavěli své domy a také jsem několikrát nakreslil kompletní projekt pro souseda. On můj podrobný plán přijal, ale kritizoval ho ve dvou věcech. Drasticky odvrhl záchod: Nedovolím, aby někdo vykonával potřebu v mém domě! A nelíbila se mu dlážděná podlaha. Všeobecně si u nás lidé myslí, že hliněná podlaha je nejlepší, protože je měkká a teplá, zatím co kámen na podlaze způsobuje nachlazení. Rodiče často žádají, abychom děti chránili proti nachlazení od podlahy. Podobně se vesničané posmívají „gringům“, že smrkají do kapesníku a pak si ho strkají do kapsy, když skutečně hygienické je vysmrkat se na zem.

Co následovalo po dokončení domu pro hosty?

Současně s domem jsem ještě postavil garáž. Slouží nejen pro naše auta, traktory, kola, zemědělské stroje a velké množství dalšího nářadí, ale zde mohu také klidně pracovat, je to vlastně řemeslná dílna, kterou dříve Němci vytvořili v domě pro hosty.

V Alto Paraiso je také dům, který patří Bona Esperu v ulici Esperanto. Jak tento dům vznikl?

Dříve všechny nové domy v Bona Espero byly postaveny okolo „bílého domu“. Naším starým snem bylo postavit dům v městečku. Jistě si vzpomenete, jak naši učitelé a žáci se po škole nemohli vždy vrátit domů z Alto Paraíso a musili přetrpět noc v hrozných noclehárnách. Ten problém se stal ještě aktuálnější, když naši žáci postoupili do páté až osmé třídy v základní škole a museli denně jezdit tam a zpět na kole.

Pokusili jste se získat pomoc od vlivných lidí v Alto Paraíso?

Takové pokusy by byly všeobecně bezúspěšné. Ale v září 1994 dostalo Bona Espero darem od vedení okresu osm parcel, dohromady o rozměru 3.000 metrů čtverečných, s určením pro stavbu domu pro žáky. Dar nás potěšil, ale radost nás brzy přešla, chyběly peníze. „Subtena Societo“ z Münsteru nepovažovalo investici mimo pozemek Bona Espero za správnou. Přesto jsme se rozhodli udělat co bylo možné i bez peněz. S pomocí nejsilnějších chlapců jsme svezli z okolí Alto Paraíso 30 kamionů kamenů. Byla to imponující hromada a stačila na stavbu solidních základů. Pak se práce zastavila, nebylo na cihly, na cement…

Espero kaj pacienco kondukas al potenco.[13]

Někdy naděje čeká v latentní formě a neočekávaně se vyplní. Trochu dříve navštívil Bona Espero kulturní atašé německé ambasády, Peter Platte. S rodinou si udělal výlet do Národního parku a shodou okolností jejich průvodcem byl Luis.

Byl to ten samý, který se svým cirkusem navštívil Bona Espero před vánocemi?

Ano. Luis vyprávěl německému diplomatovi, že jeho učitelka na statku Bona Espero byla Němka. Bona Espero je blízko a učitelka tam stále pracuje. Atašé projevil přání setkat se s krajankou a navštívil Bona Espero. Možná právě pro tuto neformální a nečekanou návštěvu naše vztahy s Peterem Platte získaly okamžitě přátelský charakter. Později celá rodina byla často hosty v Bona Espero a také syn Christoph tady pobýval, když rodiče museli cestovat za svými povinnostmi. V roce 1996 rodina přijela, aby se rozloučila, protože za dva měsíce končilo Peterovo pověření. Peter se zeptal, jak by mohl pomoci Bona Esperu, zda máme rozpracován nějaký projekt. Ursula mu řekla o stavbě domu v Alto Paraíso, která se zastavila, protože nejsou peníze na cihly. Atašé vykonal sbírku mezi svými kolegy a do města dorazilo 10.000 cihel a 200 pytlů cementu. To nám stačilo na postavení zdí.

Ale chyběla střecha.

Naštěstí „Subtena Societo“ změnila své mínění a poskytla 10.500 marek na střechu. Ale chyběly dveře, okna, podlahy, elektřina – a vodovod. Ale jak říká Ursula podle Goethea: dobré úmysly prozřetelnost podporuje. Ursula navštívila ambasádu v době Světového kongresu v Adelaide v Austrálii v roce 1997. Velvyslanec, když slyšel o esperantu, vzpomněl si nadšeně, že když byl mladým atašé v OSN, měl velmi milého nadřízeného…

Ralpha Harryho

…který byl také naším dobrým přítelem ze Světových kongresů. Brzy nám zavolala jeho úřednice a oznámila nám jeho návštěvu. Bona Espero ho nadchlo. Schválil podporu projektu domu v Alto Paraíso a poskytl 5.000 australských dolarů. Kromě toho navrhl, aby se vypracoval plán na dokončení domu pro jeho přítele, velvyslance z Velké Británie. Projekt byl vypracován a po několika dnech z britské ambasády zavolali Ursule a požádali o rozhovor. Výsledkem byl šek na 14.000 dolarů. Dům pak byl brzy dostavěn a stal se nejkrásnějším domem ve městě.

Byl to další zázrak v pozemském ráji?

My nevěříme na zázraky, víme jen o jejich existenci po tolika důkazech. Slavnostní kolaudace se konala 4.dubna 1998 za přítomnosti reprezentanta britské ambasády, který byl nadšen a přidal ještě 3.000 dolarů pro vodojem a další příslušenství k domu. Hned se potvrdilo jak byl dům potřebný. Dokončení domu se shodovalo s uzavřením školy v Bona Espero. Naše děti se musely učit v městské škole. Byly rozděleny do dvou skupin. Jedna skupina jezdila každý den tam a zpátky, druhá skupina bydlela v novém domě. Skupiny se střídaly po týdnu stejně jako Ursula a druhá učitelka, které se o děti staraly. Často také se přicházely najíst a hrát si s našimi dětmi děti ze sousedství a my jsme je učili esperanto.

V roce 2001 byla škola v Bona Espero obnovena. Byl dům v Alto Paraíso vůbec potřeba?

Používali ho naši adolescenti, kteří chodili na vyšší stupeň. Dům se stal oázou pro Bona Espero v městečku. Tam máme spojení s civilizací: s internetem, stanicí autobusu, poštou, s prodejnami, nemocnicí atd. Když musí bonesperáni jet do Alto Paraíso, mají zde útočiště. Dům se stal také sídlem místního Rotary-klubu. A ještě dodám, že ulice, kde dům stojí byla pojmenována „Avenida Esperanto“ z rozhodnutí městské rady; dva radní v té době byli naši bývalí žáci.

Vedle se staví další dům. Proč?

Vedení Bona Espero se rozhodlo darovat dvě parcely našim učitelkám Adě a Marii a ony hned začaly stavět dům. Třetí parcelu dostal náš zahradník Orlando Neres Santiago, který již také začal stavět. Orlando rád říká, že Bona Espero bylo vytvořeno speciálně pro něho, protože bez něj by zůstal doživotním analfabetem. Pochází z rodiny, ze které pět sourozenců od roku 1990 navštěvovalo školu v Bona Espero. Jezdili do školy v Bona Espero na kole ze vzdálenosti 6 km, z jejich bydliště by to bylo do Alto Paraíso 20 km, takže by pro ně škola byla prakticky nedosažitelná, když uvážíme tehdejší stav silnic. Orlando dobře ovládá esperanto.

A teď bychom si měli promluvit o nové stavbě v Bona Espero, kterou bych pojmenoval „Guiseppova pyramida“. Představte nám dům, největší dům v rajském kraji, kromě sportovní haly v Alto Paraíso.

Naše poslední stavba je 30 metrů dlouhá, 11 široká, uvnitř 5 metrů vysoká. Venku jsou viditelné šestimetrové základy. Celkový rozměr stavby je 330 čtverečných metrů, včetně 47 metrů prostoru pro kuchyň a 55 pro školu. Plocha hlavní místnosti je 200 čtverečných metrů a právě naše přání mít takový velký prostor bylo příčinou, že jsme se rozhodli pro „pyramidu“. Už dávno jsme byli přesvědčeni o potřebě této stavby. Bona Espero vlastnilo čtyři domy, které vyhovovaly našim potřebám, ale chyběl prostor, ve kterém by všichni mohli pohodlně jíst, slavit, kde by se mohly realizovat umělecká vystoupení dětí. Čtyřicetileté výročí Bona Espero v roce 1997 přilákalo mnoho lidí, kteří se museli natlačit do školní třídy a ukázalo se, že je potřeba nějaký sál. Ale realizace se zdála jen jako sen.

Ale v Bona Espero se uskutečnilo mnoho snů. K realizaci pomohl také zázrak?

Alespoň podnět k tomu nebyl banální. V červnu 2004 jsme já a Ursula cestovali do Japonska na Světový kongres „Rotary Internacia“ v Osace, kam přijelo  víc než 40.000 účastníků. Mimochodem, my jsme již dlouho zaměřovali svou esperantskou iniciativu do rotariánského prostředí. V Osace jsme kontaktovali řadu esperantských skupin. Oslovila nás také Maeda Šigeki a prosila o pomoc při realizaci proroctví zakladatele „Oomoto“. Oomoto je náboženská instituce. Její doktrína, zjevená na konci devatenáctého století, pochází ze staré japonské víry Šintoa, která předcházela buddhismu. Zakladatel Oomoto, Deguči Nao napsala v roce 1899: Jak jsem již řekla: tato božská věc se začne šířit v daleké zemi. V Japonsku se má za to, že nejvzdálenější země od Japonska je Brazílie.

Ano Brazilci jsou pro ně protinožci.

Zvláštností Oomoto je nejen to, že ji založila žena, ale také to, že ji ženy spravují. Používají titul „Spirita Gvidantino“ (duchovní průvodkyně); pátá v řadě je Deguči Kurenai a plynně ovládá esperanto. Ve stejném roce jsme se opět setkali s Maedou Šigeki na Světovém kongresu v Pekingu a požádala nás, abychom našli vhodné sídlo na založení „Oomoto Internacia“ v brazilském hlavním městě. Následně pak byla zakoupena komfortní vila na severním břehu jezera. Na slavnost přijel zájezd z Japonska. Brazilští esperantisté pomáhali organizovat grandiózní oslavu s japonským uměleckým souborem pro 250 diváků.

Ale jak se tyto zajímavé události dotýkají Bona Espero?

Duchovní průvodkyně vyslovila přání oslavit u nás své narozeniny 15.prosince. Šťastná souhra – také Ludvík Zamenhof se narodil ve stejném datu! Radostně jsme souhlasili. Týden před datem přijely dvě „oomotanky“, aby naučily dívky v Bona Espero „teceremonion“ (čajový obřad) a základy japonské kaligrafie i pro ostatní děti. Japonská slavnost v Bona Esperu byla velkým zážitkem pro všechny bonesperány i další hosty, přestože pršelo a všichni se museli natlačit do školního sálu v „bílém domě“. Tenkrát jsme zalitovali, že nemáme důstojnější prostory pro takové příležitosti. Paní Deguči Kurenai byla velmi spokojená svou oslavou narozenin a srdečně nám děkovala v krásném esperantu, a štědře věnovala Bona Esperu 500.000 japonských jenů, asi 3.600 eur.

Co bylo možno za tuto sumu postavit?

Stačilo to jen na základy, ale byla tady nová naděje. Začali jsme plamennou diskusi o formě, velikosti a upotřebení stavby. Když jsme se dohodli na kompromisu, mohl jsem vypracovat projekt velkého sálu s učebnou, kuchyní, skladem a umývárnami: celkem 330 čtverečních metrů. Dům je kompletní stavba pro každodenní použití, hlavně jako škola, knihovna a jídelna, ale také snadno využitelná pro kulturní vystoupení a slavnosti s účastí mnoha osob. Tak byla stavba konstruována a výborně splňuje všechny očekávané funkce. Její výstavba je úplně nová zkušenost. Můžeme říci jak velký pokrok udělal zdejší region v porovnání s pionýrským obdobím. Tentokrát jsme nemuseli sbírat kameny do základů, protože orgány ochrany přírody zakázaly získávat stavební materiál z přírodního prostředí. Písek a štěrk se nyní musí nakupovat ve firmách, která k tomu mají oprávnění. Ceny se hodně zvýšily vzhledem k minulosti, ale také se přiměřeně snížila námaha při stavbě. Nový stavbař Leonor chápal můj projekt a s omezenými technickými prostředky Bona Espero a s pomocí amatérského pracovního týmu, včetně dvou našich bývalých žáků, se s úspěchem postavily zdi.

Z jakých zdrojů bylo možno zdi postavit?

Zdi a okna byly postaveny za peníze italského manželského páru Alda a Daniely Grassiniových společně s italským spolkem nevidomých esperantistů. V roce 2005 přispěli do pokladny Bona Espero kolem 10.000 eur. Střecha byla postavena díky německé „Subtena  Societo“, který věnoval 7.000 eur. Esperantisté Bossong a Marie Josee van het Erwe z Nizozemska pomohli vybavit vnitřek. Marie Josee přednášela v několika rotariánských klubech v Haagu a uspořádala sbírku, která stačila na nákup tabulí a židlí a sama několik týdnů osobně natírala velký počet oken. Celá investice obsahovala 40.000 eur, chybějící částka byla vzata z rezerv Bona Espero. V únoru 2006 proběhla zahajovací slavnost, o které vyšel článek v časopise „Esperanto“ s fotografií na titulní stránce. Nyní se v Bona Espero mohou konat semináře a setkání pro několik desítek osob.

Bona Espero se svými sedmi domy je největší komplex budov ve světě postavený za peníze esperantistů. Ale na pozemcích Bona Espero stojí i jiné stavby. Kdo je postavil a kolik jich je používáno?

Jsou to věže ze slonových kostí, věže snílků. Ten osamocený dům na úbočí údolí za řekou Mulungú na úpatí hory Monto Baleno postavil bývalý náměstek Národního parku Alvaro Lombardi. Vybral si pro sebe romantické místo, aby se v budoucnu, v penzi, mohl zde kochat. Ale když odešel do penze, jeho manželka nechtěla na samotě bydlet. Nakonec se tam nastěhovala jeho dcera Gabriela, malířka se svým manželem, hudebním skladatelem. Bylo příjemné vidět, jak pár umělců jezdí na koni, ona malovala západ slunce a on skládal adekvátní hudbu. Ukázalo se, že v rajské pustině nikdo nepotřebuje obrazy, ani disky s moderní hudbou. Celá rodina odjela na jih Brazílie. Sedmiletá lhůta vypršela a dům postavený na pozemku Bona Espero nyní domovu patří. Rozhodli jsme se ho pronajmout s kusem půdy mladým manželům z Porto Alegre. Za to mají povinnost se každou sobotu věnovat našim dětem. Na jiném místě jsou tři domy postavené podnikem OMIBRA. Zakladatel firmy zůstal jejím jediným členem. Používá jeden z domů o víkendu za symbolický obnos. Mauro Peçanha vlastní domek na našem pozemku. Platí nám jako nájem hodinami hudby v naší škole. Hudebník patří do skupiny „Arkadio“, o které jsem již mluvil a  sám se rozhodl zůstat, zatím co ostatní zničili své stavby jako vandalové.

V roce 1984 jsem mluvil s Arthurem Vallozou v „pionýrském domě“. Proč už nestojí?

V tom samém roce zakladatel Bona Espero definitivně odjel do São Paula. Po nějakém čase v primitivně postaveném domě jsme ubytovali honáka Adolfa. Jeho celou jedenáctičlennou rodinu i se slepicemi jsme přivezli z místa, které náš silný džíp sotva zdolal. Jeho děti Neuza a Dicreuza, João a Cleonice se učily a bydlely v Bona Espero. Adolfo se svou domorodou manželkou Valdemirou používal dům podivně. Chovali se tam jako v chatrči, kterou dříve obývali. Valdemira štípala na betonové podlaze dřevo a pak s ním topila uprostřed místnosti. Brzo byla všechna okna vytlučena a všechno v domě přestalo fungovat. Potom rodina odešla do „přírodnějšího“ prostředí a „pionýrský dům“ byl tak zpustlý, že oprava by byla příliš náročná. Jen před domem zůstala hezká zelená hvězda, kterou jsme před mnoha lety vytvořili. A právě tato hvězda okouzlila dívku, která se jmenovala Miriangela.[14]

V současné době zelená hvězda již tak nefascinuje mladé esperantisty.

Představte si, že ona nebyla esperantistka, ale tanečnice a hvězda ji okouzlila nepochopitelným logem. Byla nadšena místem a duchem Bona Espero a rozhodla se tady usadit v domě, který hodlala postavit. „Pionýrský dům“ byl stržen a na jeho základech vzniklo kruhové podium lemované zlatými sloupy zdobenými kamennými krystaly. Tady Miriangela ráda tancovala za svitu luny. A také učila klasickému tanci naše žákyně; přinesla k nám umění. Podle dohody s Bona Espero dala vystavět domek, velmi krásný a architektonicky zvláštní s krásnými malbami na zdích.

Odkud měla Miriangela peníze na tak extravagantní dům?

Od svého otce, prodejce luxusních automobilů v několika městech. Pochopitelně jako atraktivní žena snadno našla obdivovatele. To se asi nelíbilo jejímu bohatému otci a zavřel jí kohoutek penězovodu. Pár se pak přestěhoval do Brasília a žil z příjmu muže. Byl specialista na počítače, ale musel platit alimenty svým třem bývalým manželkám a osmi dětem. Miriangela počítala s velkým dědictvím, ale otec se vytrvale těšil dobrému zdraví téměř do sta let. Manželský pár dlouho nenavštěvoval Bona Espero a po sedmi letech smlouva vypršela. Opuštěný dům velmi poškodili zloději. Domek nyní patří Bona Esperu a čeká na nájemce.

Vellozo se už nikdy nevrátil do Bona Espero?

Zemřel v roce 1985. Jeho syn Atamis, podle jeho poslední vůle, přinesl urnu s jeho popelem do Bona Espero. Urna byla s poctami uložena k pomníku Ludvíka Zamenhofa. Vellozo založil Bona Espero a z jeho iniciativy je zde i esperantský hřbitov, první v Esperantii.

Skončila už v Bona Espero etapa výstavby?

Několik připravených projektů leží v mém psacím stole, ale ty jsou tématem pro jinou knihu.

Rozumím tomu, že „zelená lokomotiva“ ještě nedojela do své konečné stanice.

[1] Miri – podivovat se, angelo – anděl.

 

 

Vellozo se už nikdy nevrátil do Bona Espero?

Zemřel v roce 1985. Jeho syn Atamis, podle jeho poslední vůle, přinesl urnu s jeho popelem do Bona Espero. Urna byla s poctami uložena k pomníku Ludvíka Zamenhofa. Vellozo založil Bona Espero a z jeho iniciativy je zde i esperantský hřbitov, první v Esperantii.

Skončilo v Bona Espero období výstavby?

Ještě několik projektů odpočívá v mém psacím stole, ale to je námět na jinou knihu.

Pochopil jsem, že zelená lokomotiva ještě nedojela do své konečné stanice.


[1] Edzperanto je slovní hříčka, edzo=manžel, peri=zprostředkovat

[2] Ústředí Světové esperantské organizace v Rotterdamu v Nizozemsku

[3] částečka esperantské hymny

[4] v prostoru mimo sály

[5] VII. odbor – sledování a ochrany

[6] přísloví z „Proverbaro Esperanta“ M.F.Zamenhof

[7] Ročenka UEA, kde jsou adresy tzv.delegátů a jednotlivých národních organizací

Je to podezřelé, když člověk předkládá potvrzení o svém duševním stavu.

[8] malfacila= těžký, těžce zvladatený, vento=vítr

 

Pociťovali jste dlouho negativní příznaky ve vztazích esperantistů?

Několikrát se nám donesly nepříjemné reakce. Jeden z našich dobrých přátel nám napsal, že po jeho přednášce o Bona Espero v britském esperantském klubu se jeden esperantista zeptal: Kolik vám zaplatili manželé Grattapagliovi za vaši lživou chválu?

[9] granda=velký, rondo=kruh,  familia=rodinný

[10] La Infana Raso – známá kniha, esperantský originál od Williama Aulda

[11] Zelená je barva esperanta

Pamatuji si, že jste zde měli jednu místnost jako svůj byt.

Po dvaceti šesti letech jsme se přestěhovali s polovinou dětí do hostinského domu a po kratší době v roce 2001 do bývalé školy, kde jednu místnost jsme adaptovali pro nás a druhá sloužila jako ložnice pro chlapce. Je to přesně ta místnost, kde vy dnes bydlíte.

[13] Esperantské přísloví z knihy „Proverbaro Esperanta“ L.L.Zamenhof  (přibližně: S trpělivostí nejdál dojdeš.)

Příspěvek byl publikován v rubrice Bona espero. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>