Bona espero (kapitoly 1 – 7)

Bona Espero, dětská vesnička Dobrá Naděje

ideál a realita brazilského dětského domova

kniha vypráví o stavu v roce 2006

v mezinárodním jazyku esperanto,

vyšla v roce 2009

český překlad 2010 až 2011 Jan Pospíšil, Jindřiška Drahotová

OBSAH:

1. Děti nikoho   (Nenies infanoj)

2. Barvy ráje      (Koloroj de paradizo)

3. Osobní altruismus   (Egoisma altruismo)

4. Válka a co bylo dál  (Milito kaj kiel plu?)

5. Když trpělivě vydržíte   (Se vi pacience eltenos)

6. Hvězda Dobré Naděje    (Stelo de Bona Espero)

7. Pramen, most a hora       (Fonto, ponto, monto)

8. Kdy odejdete?!                (Kiam vi iros for?!)

9. Samideáni proti dětem     (Samideanoj kontra infanoj)

10. Dobro v pekle     (Bona infero)

11. Zlato                    (Oro kaj bonkoro)

12. Pstruzi, pštrosi a dobytek  (Trutoj, brutoj,stružok)

13. Dětská rasa              (Infana raso)

14. Zelená lokomotiva   (Verda lokomotivo)

15. Dobrovolníci dobré vůle   (Volontuloj de bona volo)

16. Zde se hovoří esperantsky (Esperanto parolata)

17. Naše děti                 (Niaj infanoj)

18. Pětset stromečků     (Kvincent arbidoj)

19. A teď, Josefe!          (Kaj nun Jozefo)

20. Slovo autora knihy Romana Dobrzyńského

21. Slovo vnuka tvůrce mezinárodního jazyka Ludvíka C. Zaleski-Zamenhofa

 

1. DĚTI NIKOHO

Do Bona Espero přijel cirkus. Z náklaďáčku plného vánoční hudby vyskákali šašci a za ními šel s ranečkem na zádech stařec červeně oblečený, kterému tady v Brazílii říkají Otec Noel a v jiných zemích Svatý Mikuláš, Santa Claus, Děda Mrazík, atd. Tato skupinka bavila děti a nakonec rozdali dárky. Hlavní roli tam hrál Luis Pereira.

Dětský domov Bona Espero (=Dobrá Naděje) vznikl po vizionářském snu pana Arthura Vellozy: „Vychovávej nové generace! Dej šanci dětem bez rodinného zázemí! Vyučuj mladé lidi k etice, solidaritě a bratrství! Žij v komunitě lidí se stejnými ideály! Žij s přírodou, z přírody, respektuj ji  a živ se přírodními produkty. Příroda bohatě odplácí lidem, kteří ji milují a věrně respektují zákony rostlin.“

Rozhovor vede pan Roman Dobrzyński, autor knihy z roku 2009, odpovídá paní Ursula Grattapaglia, nynější ředitelka dětské vesničky, a její manžel Giuseppe Grattapaglia. Vesnička má dnes 10 budov, necelých 10 kilometrů čtverečních,  vlastní polní letiště, kde v době před stavbou nového hlavního města Brasília přistál také brazilský prezident Juliscelino Kubíček (Juscelino Kubitschek de Oliveira) českého původu a vyslovil proroctví, že v regionu Alto Paraíso bude jednou stát mezinárodní město. Vesnička má 43 trvalých obyvatel, z toho 23 chlapců a děvčat s trvalým domovem v Bona Espero, další děti denně dojíždějí do školy na statku v Bona Espero z okolních usedlostí. Je to vlastně brazilské občanské sdružení s právní subjektivitou, založené v roce 1957 a v současnosti (2011) s mezinárodním vedením. Mimochodem, hlavní město Brazílie bylo postaveno na základě vizionářského proroctví svatého Jana Boska sto let před tím, než se brazilská vláda rozhodla toto město vystavět. Kniha je strhujícím příběhem italské rodiny pracující po desetiletí pro opuštěné děti ve třetím světě.

 

Ursulo, prosím představte Luise

Když jsme přišli poprvé, bylo to na Vánoce 1973, v Bona Espero bydlelo dvacet pět chlapců a děvčat. Vyšlo najevo, že dva v noci uprchli. Následující den byli nalezeni. Jeden z uprchlíků byl Luis. Nyní provádí turisty v národním parku, často používá k tomu esperanto, tak proto je teď znám jako Ludoviko.

Kolik mu bylo let?

Neexistoval o tom žádný dokument. Neměl otce a když se ptali matky, kdy se chlapec narodil, odpovídala: Dvacátého třetího května. Nakonec mu vystavili rodný list s předpokládaným datem, nepochybně nesprávným. Naparoval se, že se ožení, podle vzezření byl dospělým mužem, ale nemohl, protože podle rodného listu byl příliš mladý. Luis se pilně učil a dosáhl důstojného povolání a společenské pozice. Je tajemníkem odpovědným za městské zahrady, předtím plnil funkci obecního poradce, a jak bylo řečeno, je oficiálním průvodcem v Národním parku. Ale je znám také pro své lidumilné aktivity. O Vánocích objíždí kraj se svým cirkusem a rozdává dárky chudým dětem. Pochopitelně ve svém cestovním plánu nikdy nezapomene na Bona Espero. Obvykle říkává: Tím že pomáhám dětem na různých místech, tím splácím svůj dluh vůči Bona Espero.

Blíží se Vánoce 2006. V Bona Espero vládne nezvyklé ticho. Část žáků odešla, vrátí se koncem ledna, kdy v Brazílii začíná nový školní rok. Na místě zůstalo jen osm dětí. Nelson, osmiletý chlapeček mne vytrvale následuje a pořád prosí, abych s ním hrál šachy. Ursulo, řekněte nám, proč i on neodešel za svými rodiči?

Protože jeho rodiče ztratili právo se s ním stýkat, stejně jako s jeho dvěma bratry, Eliem a Rodolfem.

Ta žena, která se tu objevila včera večer, to byla jeho matka?

Ano, ale byla tu tajně a brzy pravděpodobně zmizí na dvacet tři let, protože je odsouzena na tak dlouhé vězení. Rozsudek jí zbavuje práva na všech sedm dětí. Důvod vás možná bude šokovat, ale už jsme si přivykli na takové příběhy během více jak tří desetiletí naší činnosti na tomto bodě naší planety.

Co udělala?

Nic! Právě proto byla obviněna a odsouzena jako spoluviník zločinu svého manžela, protože to trpně snášela. Matka nereagovala, když její manžel znásilňoval vlastní dceru. Nejen že otec jí zneužíval, ale také dopustil, aby jeho opilí kolegové dělali totéž. Tuto hroznou scénu sledovala nejen matka, ale také všechny ostatní děti. Zločin by byl pravděpodobně navždy skryt, kdyby nejstarší syn nezburcoval sousedy. Ti informovali policii. Všichni viníci byli uvězněni. Otec společně se svými kumpány byl odsouzen na dvacet tři let vězení a matka na devatenáct. Jako výsledek odvolacího řízení se její trest zvýšil také na dvacet tři let. Nyní podala odvolání organizace za ženská práva a možná se podaří trest zmírnit. Rozsudek ještě nenabyl platnosti, proto je ta žena ještě na svobodě.

Proč matka nebránila svou trpící dceru?

Bála se, že jí manžel zabije a tak by její děti zůstaly bez jakékoli ochrany. Výsledkem je, že tyto děti formálně už nemají žádné rodiče. Bona Espero (=Dobrá Naděje) chtěla přijmout všech sedm dětí, ale to přesahovalo naše možnosti. Hlídáme si naší zásadu mít v domově tolik dětí, na které jsou zajištěny finanční prostředky. Tři z těch dětí byly zařazeny do procedury k adopci. Ubohé devítileté holčičce se dostává zvláštní péče. Během soudního procesu vysvitlo, že holčička byla zneužívána od svých sedmi let a i její dvě ještě mladší sestry. Náš úkol je teď vyvážit psychiku tří bratrů. Rodolfo, skutečný hrdina této chmurné události, se chvěje strachem, protože ho dostihly zvěsti, že otec přísahal pomstu. Nebezpečí je reálné. Místní věznice nemá dostatek peněz, aby uživila své vězně. Brzy se může stát, že odpovědný soudce bude muset nařídit, aby propustili vězně pro nedostatek potravin.

A ostatních pět dětí, například Simon, proč zůstal v Bona Espero, přestože je prázdninové období?

Simonovi je 11 let. Okresní prokurátor požádal, aby ho Bona Espero přijalo. Teprve tady chlapec poprvé ve svém životě usedl do školní lavice. Dříve byl svým otcem využíván jako dělník při výrobě dřevěného uhlí. V našem kraji je půda neúrodná, ale je vhodná pro pěstování eukalyptů, které rychle rostou. Hodně lidí se zabývá výrobou dřevěného uhlí, které je potřeba k opékání masa v restauracích a domovech boháčů. Simon je moudrý chlapec, pochopil svou šanci a dychtivě se učí, během jednoho roku dosáhl vědomostí, které mají jeho vrstevníci v našem regionu.

Mluví esperantsky.

A zkoušel jste si popovídat s Pedrem? Ten přišel sem před pěti měsíci jako analfabet, představte si, ve věku dvanácti let. Byl typickým dítětem ulice, vycházel denně z chatrče svého často opilého otce, vracel se domů, anebo nevracel, žil samostatně. Jak? Nechceme se ho ptát na jeho minulost. Dělá úžasné pokroky, je inteligentní, sympatický, nápomocný. Také Roberta a Naiara s námi stráví Vánoce a celé volné období. Prokurátor poslal obě dívky do Dobré Naděje v září 2006. Podle rodných listů jsou to jedenáctiletá dvojčata, přesto je mezi nimi nápadný rozdíl. Nezřídka se stává, že rodiče nezaregistrují své děti hned po porodu, což je trestné, proto pak obyčejně registrují několik dětí jako „dvojčata“. V tomto regionu je narození miminka obyčejně problémem matky. Někdy neví, kdo je skutečný otec a i když to ví, moc jí to nepomůže. Muži obyčejně ignorují důsledky svého otcovství. Záležitost se stává beznadějná, když i matka je nezodpovědná. Zcela vůbec neznáme rodiče dětí, o kterých teď právě hovoříme. Nedali doteď žádný signál zájmu. S výjimkou té odsouzené matky.

Proč prokurátor poslal ta dvojčata do Bona Espero?

Protože mají matku, které nevadil fakt, že je soused sexuálně zneužívá. Nakonec byl zločinec uvězněn, ale problém neskončil, právě uprchl z vězení.

Jsou takovéto drastické případy specifické pro tuto dobu, nebo se to samé dělo v minulosti?

Před naším příchodem státní justice sem často posílala dospívající delikventy. Tehdejší správci dětského domova Bona Espero, pro nedostatek finančních prostředků, podepsali dohodu s příslušnou státní institucí. Jak známo, dorostenci byli a jsou využíváni ke kriminálním činům, zvláště ke krádežím. Snadno všude prosáknou a v případě neúspěchu nemohou být trestáni, ale jsou pouze dáni na převýchovu do polepšovny. Bona Espero, jako izolované místo, bylo vhodné  tomuto účelu, ale to nebylo dobré pro naší instituci. Podle našich vědomostí, tito „klienti“ Dobré Naděje často poskvrňovali prestiž domova dalším zaplétáním se do trestných činů.

Co je základní cíl dětského domova Bona Espero (=Dobrá Naděje) na tomto – jak jste řekla – bodě na naší planetě?

Když jsme začali vést tuto instituci v roce 1974, tak se situace začala postupně měnit. Bona Espero se zbavilo svého převýchovného programu propojeného se státní justicí, ale úkol, který stanovili zakladatelé, a který zcela motivoval naše rozhodnutí být dobrovolníky ve třetím světě pokračoval. Jednalo se o konkrétní pomoc chudým, ale ne formou jednorázových dárků nebo potravinových zbytků smetených ze stolů. V té době se v bohatých zemích hovořilo o pomoci třetímu světu, bez konkrétního užitku. Bombasticky se opakovaly konference, které stály více, než skutečná pomoc. Na mne udělal dojem výrok známého brazilského ekonoma Josué de Castro: Chudákovi nedávejte rybu, ale udici. A vzdělávání jsme chápali jako tu udici.

A Bona Espero je právě ta správná instituce na správném místě?

Evidentně. Za prvé nás uhodila do očí netečnost místního obyvatelstva. Lidé vegetovali v hluboké bídě bez jakékoli iniciativy. Jasný symptom negramotnosti. Představte si vesničany, kteří trpí hladem! Pěstují maniok, fazole, a to je vše; neznají chleba, neznají zeleninu; jsou vyhublí na kost, už v mládí bez zubů, protože jejich strava je nedostatečná a nekvalitní. Vyrábějí si málo potravin, ale mnoho dětí, které od svého narození trpí nedostatečnou výživou. V tomto regionu se jednotlivé farmičky nalézají ve velkých vzdálenostech jedna od druhé. Když jsme přijeli, bylo v tomto obrovském regionu pouze jedno městečko, fakticky vesnice, v jediném municipiu (ekvivalent území naší střediskové obce a přilehlého území) o rozloze dva tisíce pět set kilometrů čtverečních. Ve vesnici byla škola do čtvrté třídy základního stupně. Jak ji mohly navštěvovat děti rozeseté ve vzdálenosti dvaceti, padesáti i více kilometrů? Jediným dopravním prostředkem byl kůň, ale ne každý rolník ho měl. Ostatně lidé tu byli téměř stoprocentně analfabeti a necítili potřebu vzdělávat se.

Dobrá Naděje je současně statek i škola, a to vám umožnilo řešení? Je to tak?

Ano! Shromáždit děti na jednom místě, to znamená vyhnout se problému každodenní dopravy, a efektivně vyučovat a vzdělávat. Vyučování jsme chápali jako dlouhodobý proces. K tomu nám pomáhal statek jako perspektiva pro děti. V naší vizi se nám jevili naši žáci jako budoucí zemědělci, kteří zcela změní metody obdělávání půdy a rozšíří počet pěstovaných plodin. Chtěli jsme nejen alfabetizovat naše adepty, ale také je připravit pro život. Chápali jsme, že převychovat mladíky s kriminálním cejchem je důležité, ale prioritní úkol je prevence, preventivní sociální opatření.

Hledali jste děti hlavně ve vesnických rodinách?

Vůbec jsme děti nehledali. Ony se trvale a spontánně objevovaly. Kritéria pro rodinu jsou tady trochu vágní. Třeba Leonelova rodina. Jeho manželka patřila k prvním chovancům Dobré Naděje. Pak porodila osm dětí a ony se tady všechny učily. Nejmladší dceři jsem  kmotrou, a pochopitelně se jmenuje Ursula. Vyšlo najevo, že Leonel má v sousedství milenku a ta má dalších šest dětí. Ve skutečnosti jsme nikdy nedbali na formální stav této, nebo jiné rodiny, ale brali jsme v úvahu zájem dětí. Z vesnických chatrčí k nám přicházely děti, které pochopily šanci a pilně se učily. Někdy jsme měli problém s přílišnou spotřebou sešitů, tužek a tak. Při pohledu zblízka na zdejší situaci v rodinách je zřejmé, že je potřebná výchova v rodině.

A stala se Dobrá Naděje velkou rodinou?

Alespoň jsme o to usilovali. Nejen teoretickým vyučováním, ale každodenním příkladem v chování jsme mohli vrýt do myslí a srdcí malých dětí hodnotu rodinného spolužití. Mnohé z nich vůbec nechápaly, co je to rodina, často ani neznaly svého otce. Děti opuštěné, zneužité, děti zbité, které žily praktickou školu života na ulici, živily se krádežemi, žebráním a také dostávaly ještě horší životní lekce, ty všechny děti zázračně rychle objevily rodinné teplo v Dobré Naději. Možná to pro mnohé z nich byla ta největší hodnota, kterou si odtud odnesly.

Jak děti přicházejí do Dobré Naděje?

V minulosti každoročně koncem ledna přijížděli otcové a matky na koních společně s jedním, nebo několika dětmi. Jednou přijela matka s dcerou Francilei, která byla nemocná malárií, a s pláčem nás prosila, abychom ji přijali. Žena vysvětlovala, že porodila dvanáct dětí a sedm jich už zemřelo na malárii, která byla v té době v tomto regionu častou nemocí. Chtěla tak zachránit nejen Francilei, ale i ostatní své děti. Rozhodli jsme se přijmout všech pět. Léčení bylo velkou výzvou, ale děvče se uzdravilo, dokončilo úspěšně školu. Po osmi letech bohužel zemřela, ale ostatní žijí dodnes. Jeden je učitelem, jiná je diplomovanou zdravotní sestrou v místní nemocnici. Jejich dva bratři pracují v elektrárenském podniku. Představte si to, jejich rodiče byli zcela negramotní.

Včera jsme se setkali v Alto Paraíso s Marií a Ivany. Ty se také vzdělávaly tady u vás?

Ano, obě jsou oslovované „professoras“ (=profesorky), tak se tady říká učitelkám. Ivany úspěšně studovala matematiku na univerzitě a Maria brzy dokončí pedagogiku. Maria měla deset sourozenců. Rodina bydlela v domku ze slámy v Měsíčním Údolí, vodu nabírali z řeky. Otec čas od času přicházel do Dobré Naděje, přinášel okurky a žádal výměnou oblečení, které jsme dostávali z Evropy. Jednou přišel s patnáctiletou Marií a prohlásil, že ji přivezl jako dárek, protože dcerka je „divoška“, pořád se se všemi hádá a bije všechny své sourozence. Co dělat? Přijali jsme dívku „divošku“. Ano, zpočátku byly nějaké problémy; nenáviděla matematiku a vejce.

Její nechuť k matematice chápu. Ale jak to přišlo, že nenáviděla vejce?

Pravděpodobně ze stejného důvodu. Škola kam chodila byla šestnáct kilometrů vzdálená, tam každý den docházela s kupou sourozenců. Rodiče jim mohli často dát k jídlu pouze po jednom vejci. Dodejme, že ač patnáctiletá, ukončila sotva dvě třídy. Maria se přemohla a začala jíst vejce, a také si zamilovala matematiku a projevila velký zájem o domácí práce.  Odlehčila mi v mnoha úkolech každodenního života v Bona Esperu a pomohla mi se stále přibývajícím počtem žáků ve škole. Brilantně se vyvíjela. Jako „professoraMaria da Silva Rodrigues po dobu deseti let vyučovala v Alto Paraíso, porodila druhou dcerku a rozhodla se pracovat v Bona Espero. Bude vyučovat … matematiku a současně bude pokračovat ve studiu pedagogiky na univerzitě.

Dostali jste víc takových „dárečků“?

Do Dobré Naděje přiváželi lidé víc dětí, než jsme mohli přijmout. Někdy jsme museli nad naše možnosti přijmout náhlé sirotky, jindy zase oběti tragédie, jindy děti z mnohočetných rodin. Představte si rodinu Felicidade. Její jméno znamená „štěstí“ a odráží jen ten fakt, že matka porodila 21 dětí. Snažila jsem se ji přesvědčit, že už stačí tolik štěstí a nejlepší řešení by byla sterilizace. Ona odmítla tento návrh, řkouce, že sterilní žena je … v posteli nanic. Její manžel se ospravedlňoval: Stačí pohlédnout na Felicidade a ona hned otěhotní. Dobrá Naděje velmi pomohla této velké rodině, zejména s oblečením. Některé děti byly našimi žáky a dva z nich se stali učiteli.

Přijali jste žáky z venkova. A žáci z města neměli šanci?

V každém jednotlivém případě jsme brali v úvahu konkrétní podmínky. Jednou jsme se dověděli o ženě z městečka, která zavraždila svého milence a byla ve vězení se svým sedmiletým synem Murilem. Vyšlo najevo, že dítě hladoví, onemocnělo a bylo převezeno do nemocnice. Ředitel nemocnice nám zavolal a požádal nás, abychom se o chlapce postarali. A tak nalezl domov v Dobré Naději. Murilo byl často přivážen k matce, která trávila svůj trest v příšerných podmínkách. Opustila vězení po několika měsících, protože nadřízená instance zpochybnila její zločin. Ta žena přišla do Dobré Naděje a s díky si převzala svého synka. Před několika měsíci policie v Alto Paraíso nás požádala o pomoc v jiné záležitosti. V městečku žije starý pár se svými dvanácti vnuky, otcové jsou pravděpodobně neznámí. Jedna z dcer tam zanechala svých pět dětí a odcestovala s novým milencem. Jednou tito staříci, už neměli prostředky na to, aby všechny děti uživili, a ponechali dvě vnučky na policejní stanici. Následně proto osmiletá Luciana a desetiletá Elisa začaly bydlet v Bona Espero. Byly v otřesném stavu. Špinavé, s pokožkou plnou puchýřů, ve vlasech se jim hemžily vši a s žaludky plnými červů se podobaly nafouklým balónům. Stálo to mnoho úsilí, abychom je zbavili parazitů. Děvčata neuměla psát ani číst. Když se konečně dívky dobře zabydlily v naší „velké rodině“, náhle přijela jejich matka. Ztropila velký skandál: Já nedovolím – křičela – aby moje dcery žily v nějakém útulku!  A odvezla ubohá děvčata pryč.

Ursulo, kdo je ten pár, co právě teď přijel?

Tota a Riviane. Před týdnem se vzali a rozhodli se strávit Vánoce u nás v Dobré Naději. Tota je Clarimunda Barbosa Nety. Přichází sem často jako do svého vlastního domova. Je nejstarším z devíti dětí, které svého času všechny žily v Bona Espero. Potom Tota úspěšně studoval hospodářství na Univerzitě v hlavním městě Brasília a současně pracoval v rádiu. Nyní je zkušeným kameramanem a montérem ve filmové produkci „União Planetária“. Kromě toho je jedním z představenstva Dobré Naděje a je odpovědný za finance. Tota velmi dobře mluví esperantsky a skrze své esperantské přátele navštívil Itálii, Polsko a Německo. Mám velkou radost a jsem hrdá, že Tota si uspořádal svůj život podle ideálů Dobré Naděje a jsem si jistá, že jeho rodina, kterou právě založil s Rivianou, už nebude potřebovat Dobrou Naději, a jen pro potěšení přijedou například na Vánoce.

V nebi a na zemi existuje více věcí, než kolik jich ve školách vyučují filosofové. (Wiliam Shakespeare)

2. BARVY RÁJE

Dobrá Naděje se nalézá v Brazílii na Centrální náhorní plošině v municipiu (obci) Alto Paraíso, což znamená Vysoký Ráj. Toto území charakterizuje rajská bohatost tisíce odstínů.

Giuseppe, včera večer jsem pozoroval fascinující podívanou. Nebe bylo plné hvězd, pouze nad západním horizontem byla vidět kupovitá oblaka, mezi kterými sršela světla. Nemohly to být přece blesky, protože jsem neslyšel žádné hřmění. Některá světla měla oválný tvar. Co to bylo?

To byl elektrostatický úkaz mezi oblaky, proto jste neslyšel hřmění. Taková světla představují zajímavou podívanou na naší náhorní plošině. Uvidíte to ještě mnohokrát během období dešťů.

Jaké zklamání! Myslel jsem, že vidím nějaké zjevení. Měli jste snad v Dobré Naději příležitost přivítat nějaké mimozemšťany?

O kontaktech s neidentifikovanými létajícími objekty se v našem regionu často hovoří. Zdá se, že se tyto povídačky míchají s nepochopením a s neznalostí. Ve skutečnosti jsem nejen já, ale mnozí obyvatelé tohoto regionu, viděli rychle se míjející světla, ve dne i v noci. Samozřejmě ta noční světla jsou mnohem lépe viditelná. Viděl jsem například klikatě poskakující objekty na hřbetu hory, ačkoli tenkrát bylo krásné bezvětrné počasí. Ursula s několika přítelkyněmi pozorovala noční podívanou pěti kruhových velkých světel. Tedy tento fenomén tady existuje, ale zda se jedná o cestování v prostoru a čase, nebo o tajné zbraně, se neví. Existují fotografie, které potvrzují mimořádné úkazy, ačkoli skeptikové je považují za fotomontáže. V závislosti na jazyku to lidé pojmenovali NIFO, nebo UFO, což znamená: neidentifikovatelné létající předměty. Pro ty, kteří to zažili a viděli, to už evidentně není víra v UFO, ale tito lidé potvrzují existenci něčeho neobjasnitelného. Jednou se u nás v Bona Espero objevili pracovníci americké kosmické agentury NASA a žádali o povolení, aby mohli nabrat vzorky naší půdy. Sdělili nám, že na jejich satelitních snímcích byla zaznamenána neobyčejná světla právě v našem regionu.

Jestliže existují fakta, musí následovat racionální vysvětlení.

Existují hypotézy, které spojují zmíněné fenomény s minerální strukturou náhorní plošiny. V našem terénu se nalézají křemenné krystaly v nepředstavitelném množství, druhů a tvarů. Přisuzuje se jim energetická potence.

Pozoroval jsem v Chrámu Dobré Vůle v městě Brasília zajímavou scénu. V kupoli chrámu je umístěn dvacetikilogramový křemenný krystal. Sluneční paprsky jím procházejí na podlahu. A tam se tlačí mnoho lidí: naboso, ruce vztažené vzhůru, zavřené oči…

Oni věří v nějakou zvláštní vlastnost krystalů. Která se formovala v nejrannější době tvorby zemské kry. Skutečné i smyšlené úkazy přitahují do regionu Alto Paraíso hledače mimořádných zážitků. Někdy se tady usídlí, žijí podle svých vlastních zásad, staví domy, často také ve tvaru „neidentifikovaných létajících předmětů“. Po čase, když se nedočkají očekávaných úkazů, tak odcházejí a jejich neudržované domy se rozpadají. V minulosti krystaly sem přitahovaly skupiny profesionálních hledačů krystalů, kteří se portugalsky nazývají „garimpeiros“, kteří doufají v rychlé zbohatnutí. V regionu je mnoho dolů na krystaly. Většina z nich je už bez provozu, protože je pohltil Národní Park, který se jmenuje Chapada dos Veadeiros. Slovem „chapada“ se rozumí území náhorní plošiny s horami 1500 až 1700 metrů. Jsou pozůstatkem někdejšího horského systému. Slovo „veadeiros“ znamená „lovci jelenů“, což připomíná ne příliš vzdálenou dobu, kdy toto území bylo na jeleny bohaté. Založení Národního Parku tak pravděpodobně umožnilo záchranu posledních kusů.

Kdy byl Národní park založen?

V roce 1961. Rozhodnutí padlo při založení hlavního města Brasília a zahrnovalo území 6250 čtverečních kilometrů. Jmenovalo se „Parque Nacional do Tocantins“. Jméno pocházelo od řeky, která se vlévá do řeky Araguaia a ta posléze do amazoského vodního systému. Říčky Mulungú a Cobras, které protékají územím Dobré Naděje, pramení v parku a vlévají se do Tocantins, napájí tedy svou vodou Amazonku. Národní Park pohltil celé naše území. Přesto však toto první rozhodnutí bylo pouhým papírovým projektem. Státní rozpočet, zatížený gigantickými výdaji na postavení nového hlavního města, nedisponoval dostatečnými prostředky, aby mohla být vybudována infrastruktura Parku a platit odstupné vlastníkům zdejších nemovitostí. Jako výsledek tohoto byla v roce 1972 redukce rozlohy parku na čtvrtinu a Park dostal jméno: Parque Nacional da Chapada dos Veradeiros. Když jsme přišli do Bona Espero, formálně jsme se nalézali uvnitř Parku, přesto nikdo nezpochybňoval naši suverenitu. V roce 1981 uzrály podmínky pro seriózní stanovení chráněné přírodní zóny a náhle se stáhly bouřkové mraky nad naším školním statkem. Zvláštní státní komise objížděla celé blízké okolí, aby definitivně vymezila hranice Parku. Komise se objevila v Bona Espero a konstatovala, že její zařízení se dokonale hodí jako oficiální administrativní centrum Národního Parku. Bylo nám nabídnuto jiné území, kde bychom mohli znovu od základů vybudovat naší výchovnou instituci.

Jak jste čelili tomuto ultimátu?

Tento „neodmítnutelný návrh“ uhodil jako blesk z modré oblohy a neponechával nám žádný prostor k vyjednávání. Rozhodnout se a všechno budovat od začátku se zdálo být čirou fantazií. Jediná cesta byla stáhnout se z celého podniku. Přesto jsme dali komisi vědět, že Dobrá Naděje (Bona Espero) je jedna ze tří škol na obrovském území Alta Paraíso a unikátní tím, že tady nejen vyučujeme a vychováváme, ale hlavně dáváme rodinné prostředí dětem v rizikových situacích. Komise odjela, záležitosti ve vesničce Bona Espero šly svou cestou dál, mohli jsme pouze čekat, co bude. Ve stejném roce federální prezident vydal dekret, který obsahoval zcela nový právní rámec pro Park. Nová rozloha Parku měla jen 625 čtverečních kilometrů a už nezahrnovala území naší Dobré Naděje. Damoklův meč zmizel! Mohli jsme si dál pěstovat své stromy.

Jak to, že se Dobrá Naděje vyhnula katastrofě?

Bezpochyby byla zvážena společenská užitečnost naší instituce. Naštěstí na našem území nejsou krystaly, takže tu nebyla žádná činnost, která by ohrožovala přírodu. Bona Espero zahrnuje deset čtverečních kilometrů, ale ve skutečnosti naše komunita využívá pouze malou část svého rozsáhlého území; na ostatním území se příroda vyvíjí podle svých vlastních zákonů. Tyto argumenty musely být patrně brány v úvahy jmenovitou komisí, a výsledně se Bona Espero zachránila jako enkláva Národního Parku, který ji ze tří stran obklopuje..

Co to znamená pro Bona Espero, že se nalézá uprostřed panenské přírody?

Trvale nové životní lekce. Zvláště hodně jsme jich dostali v počátečním období. Život v takových podmínkách dovoluje pochopit skutečný smysl pojmu svoboda. V Evropě si lidé pletou svobodu a bezpečí. Obecně řečeno, Evropané mají méně svobody než bezpečí, které se beztak stále omezuje. Zatím co tady máme maximální svobodu a minimální bezpečnost. Objevili jsme, že svoboda je každodenní výzva, které musíme denně čelit; stejnou svobodu si užívá jaguár, kterému se zachtělo pochutnat si na našich telatech.

Které jiné sousedy kromě jaguárů máte to „potěšení“ uvítat v Bona Espero?

Skutečně nepříjemné jsou návštěvy skunka, šelmy příbuzné liškám. Vypadají sympaticky, nosí cennou kožešinu, imponují svým klidem a pomalostí, proto často hynou pod koly automobilů na silnici do hlavního města Brasília. Už z dálky je cítit, kde leží zdechlý skunk, pro příšerný zápach. Představitel tohoto druhu čas od času přichází k našim domům. Jednou jsme ho chtěli odehnat jako nevítaného hosta. Jako odpověď použil svou tajnou zbraň a všichni bonesperáni (=obyvatelé Bona Espero) během několika dnů si museli prsty ucpávat své nosy. Po této lekci, kterou jsme dostali, skunk nyní sám rozhoduje, kdy odejde.

Tak kvůli tomu mi stále připomínáte, abych si pečlivě zavíral dveře do svého pokoje?

Jiní vtíraví hosté jsou hadi. Také kvůli nim nenechávejte své dveře otevřené. Často lze potkat nebezpečného crotalus, zvaný také chřestýš (z rodu zmijovitých), protože má na ocasu chřestící zrohovatělé články kůže, které s léty rostou. Mauro Peçanha, náš učitel hudby, byl u svého domu napaden svým hostem, dokonce nebezpečnějším, který se tady jmenuje „jararacuçu“ (česky kufie). Jed tohoto hada ho paralyzoval. Byl sám a teprve po několika dnech s námahou se dostal k nejbližšímu domu,  majitel domu ho odvezl zcela vyčerpaného do nemocnice.

Je jed tohoto hada smrtící?

Člověk umírá, když do tří hodin po kousnutí nedostane potřebnou vakcínu. Mauro se zachránil díky své zkušenosti. Hned si podvázal nohu a ponořil ji do studené vody a tak znemožnil, aby všechen jed proniknul do krevního oběhu. Také se předpokládá, že dostal malou dávku, protože had právě chvíli před tím zabil nějaké zvíře a ještě nevyprodukoval dost jedovaté látky. Žijí tady také anakondy, které jsou až sedm metrů dlouhé. Přesto v Amazonii žijí exempláře dvojnásobně dlouhé. Bona Espero zažilo návštěvu takového obra, a nám vstávaly vlasy hrůzou. Jednoho rána několik chlapců zděšeně burcovalo, že v kurníku je „hadí hora“. Ve skutečnosti tam spala do spirály svinutá anakonda. Představovala velké nebezpečí, a bylo potřeba jednat hned a využít toho, že spala. Potom z rozřezaného žaludku Ursula vyňala pět zadávených slepic a dokonce i jedno nerozbité vejce. Kromě toho pečlivě okrajovala vysoce ceněné hadí sádlo z podkoží plaza; toto sádlo je považována za zázračný lék proti revmatismu. Pak jsme odhalili, že anakondy mají svou kolonii na opačném břehu našeho jezera. Raději tam neplavte. Většina hadů sama od sebe neútočí, ale když na ně šlápnete, tak reakce je blesková a to člověka paralyzuje. Nezapomeňte, že je nebezpečné jít do savany sám. Vždy mějte na nohou uzavřené boty, sandály se hodí jen během dne okolo domu. Když jdete potmě, vždy si sviťte před sebe na cestu. Savana stejně jako město má své dopravní předpisy. Kdo je zná, může tady žít dlouho a šťastně.

Hle specifikum teplého klimatu, o kterém sní severoevropané.

Oni čerpají své představy z vlastního přírodního prostředí, zatímco tropické vedro mají rádi různé druhy fauny, které neexistují v Evropě právě kvůli chladu. Nejvíce utrpení způsobuje bezpochyby hmyz. Na druhé straně lze velice dobře koexistovat s velkým množstvím ptáků, od nejmenšího kolibříka až po obrovského jihoamerického pštrosa, jehož správné jméno je nandu.

Brzy ráno jsem viděl nanduy ve fazolovém poli. Rychle utekli.

Tito obrovští ptáci zbožňují čerstvé listy fazolů (nejznámějším druhem je Fazol obecný, Phaseolus vulgaris). I když naše zahrada napomáhá tomu, aby nanduové byli nasyceni, jejich počet stále klesá. Následkem toho klesá také počet jaguárů a vlků. Bona Espero je také trochu na vině, protože jsme se jednoho dne rozhodli už nechovat krávy ani slepice jako „pohoštění“ pro dravce. Jednoho rána se ozval z kurníku strašlivý rámus. Ve svitu kapesní svítilny jsme viděli krvavou scénu. Slepice jedna po druhé byly dáveny vlkem. Pomocí nože připevněného na tyči jsme lupičovi nemohli uškodit. Problém vyřešil chlapec, který měl zkušenost jako pasák koní. Hodil vlkovi kolem krku laso, až když vlk úspěšně zadávil sedmnáct slepic. Přes nedostatek domácí drůbeže, vlci dál navštěvují naše ovocné sady a kradou … avokáda.

Vlci vegetariáni?

Tyto šelmy mají rády avokáda pro jejich tučnost. Vlci se před dávnou dobou přizpůsobili alternativní stravě. V savaně roste strom zvaný „lobeira“, což lze přeložit jako „vlčí strom“. Rodí velké ovoce, které vlci požírají, když nemají dostatek jiné potravy. Darwinovu teorii také potvrzují podivně dlouhé nohy, díky kterým se tito rudosrstí vlci mohou snadno pohybovat ve vysoké trávě savany. Jsou to endemická zvířata, známá pod jménem „lobo-guará“ (česky vlk hřivnatý).

Vraťme se k vašemu konstatování o polarizaci svobody a bezpečnosti. Dovoluji si tvrdit, že tady nejvyšší stupeň nebezpečí způsobují požáry v savaně. Tento dojem jsem nabyl včera v noci, když několikakilometrová ohňová fronta postupovala hodiny a hodiny k nám a vyvolávala ve mě úzkost.

Já jsem se zase tolik nebál, protože je období dešťů a lze věřit v pomoc nebeských hasičů. Před rozedněním oheň sám uhasl. Zato ale během suchého období se savana mění v peklo, čerti si vychutnávají plnou svobodu a způsobují hrůzné události. Máme hasidla, která jsme si svépomocně vyrobili. Pozůstávají z tyče, na jehož konci je připevněn plát tlustého kaučuku. Mnohokrát se ohnivá stěna přibližuje k našim domům. Jednou byla Ursula sama s dětmi, nepanikařila, ale popadla toto hasidlo a bojovala. Následovaly ji nejstarší děti a společně přemohly oheň.

Jestliže se dějí v Bona Espero takové zajímavé věci, stojí za to ještě navštívit Národní Park?

Bezpochyby! Můžete obdivovat podivuhodné přírodní scenérie, hluboké kaňony, mnoho vodopádů podél říčky Rio Preto (=Černá řeka). Zvláště doporučované je Valo de la Lumo (=Měsíční údolí), jehož skalnaté údolí voda hloubila po tisíciletí, a vytvořila tak skutečně měsíční krajinu. Chapada dos Veadeiros (=Náhorní plošina lovců jelenů) je „dědictví lidstva“ uznané Unescem. Obyčejně hosté Dobré Naděje nepromarní příležitost vidět Národní Park. Stačí říci, že tam roste mnoho druhů orchidejí. Odborníci na léčivé rostliny tady v našem regionu naleznou skutečný ráj.

Kdy to stojí za to, navštívit Bona Espero, v létě, v zimě, na jaře…?

Termíny jako zima, léto apod. používané v Evropě jsou tady zmatečné. Prakticky se tady rozeznává pouze suché období a deštivé období. Prší dost dlouho, skoro půl roku, od října do dubna. Tady je zvykem deštivé dny nazývat zimou a dny bez deště létem. Tedy zcela v protikladu s astronomickými kritérii. Tento region leží poměrně blízko rovníku na 14. rovnoběžce, ale ve výšce více méně 1200 metrů nad mořem. A to je tajemství mírného podnebí tohoto regionu, možná nejpřátelštější lidem na Zemi a trefně pojmenované Vysoký Ráj (Alto Paraíso). Průměrná roční teplota osciluje mezi 18 a 20˚C. Během suchého období je průměrná teplota 15˚C a během deštivého období 21˚C. Evropan logicky uvažuje: jestliže se Bona Espero nalézá na jižní polokouli, pak nejchladnější měsíce tam jsou červenec a srpen, zatímco neteplejší jsou leden a únor. Vůbec ne! Extrémně vysoká teplota 35˚C je v srpnu, protože právě tehdy se Slunce nalézá nad rovníkem a silně září z bezoblačného nebe, protože ještě trvá suché období. Teoreticky nejteplejší měsíc by měl být únor, když Slunce svítí tady přímo na hlavu (je v zenitu, nadhlavníku), ale ve skutečnosti se tak neděje, protože to je už období dešťů a mraky nás chrání proti vedru.

Kdy je tady nejchladněji?

Extrémně nízká teplota 5˚C je nejčastěji v červnu, ale pouze v noci; ve dne svítí slunce silně, ačkoli trochu kratší dobu, protože Slunce je nad obratníkem Raka. Obyčejně je průměrná teplota během „zimních“ nocí 12˚C a „letních“ dnů 25˚C. Tedy suma sumárum každé roční období je v Bona Espero to nejlepší.Obyvatelé severní hemisféry by pravděpodobně rádi prchli ze své zimy a užívali by si mírné klima zdejšího dešťového období, které se, bohužel, stále krátí kvůli změnám klimatu na Zemi.

Často vstávám za kuropění, zdravím Jitřenku a pozoruji úžasný východ Slunce, který osvětluje podivuhodnou krajinu plnou bujných rostlin. Zeleň je ozdobena květy, nad kterými visí kolibříci. Ozývá se koncert bohatě barevných ptáků, z dálky viditelných. Trhám si ke snídani tu gujave, tu pomeranče, tu mango. Ale ne jablko. Jablka chybí, pravděpodobně jsme v ráji jiného druhu. Také se to jmenuje Vysoký Ráj (Alta Paradizo). Proč?

Asi že ráj ze své přirozenosti nemůže být nízko, kromě toho tento region se nachází na náhorní plošině. V tomto konkrétním případě můžeme tušit, že to musel být člověk, který přišel ze severního podnebí sem, který v tomto koutě světa objevil potvrzení svých představ o ráji. Předpokládám, že to byl váš krajan, první formální vlastník tohoto regionu, polský generál Wiktor Dołęga-Czerwiński, veterán Napoleonových válek. Přišel do Brazílie v počáteční fázi jejího osamostatňování, přibližně v roce 1820, a přispěl k založení brazilské armády. Císař Pedro První odměnil jeho zásluhy tím, že mu daroval dva tisíce čtverečních kilometrů půdy v regionu nazvaném následně Alto Paraíso. Jen tak mimochodem, jak můžete vysvětlit, že Polák byl Napoleonovým vojákem a proč emigroval do Brazílie?

Pravděpodobně sdílel úděl celé své generace. Když končilo osmnácté století, Polsko bylo rozděleno mezi Rusko, Prusko a Rakousko. Protože tyto absolutistické velmoci byly přirozenými nepřáteli revoluční Francie, Poláci se hromadně hlásili do francouzské armády a bojovali pod velením Napoleona, nejdříve v Itálii a potom na jiných válečných frontách, doufali, že znovu dobudou s jeho pomocí ztracenou nezávislost. Po definitivním kolapsu francouzského císaře se tisíce polských vojáků, nemohlo vrátit do své okupované vlasti, museli hledat náhradní domov a nalézali ho také v nově vznikajících státech Latinské Ameriky.

Doma u mého přítele Franciska, pravnuka tohoto generála, se nalézá šavle. Pravděpodobně je to nejstarší muzeální kousek v celém regionu.

Měl jsem to potěšení hovořit s několika potomky generála a konstatoval jsem, že písemná forma původního jména Czerwiński utrpěla kuriózní proměnu na Szerwinsks, ale výslovnost se zachovala téměř původní, jako Čerwinski.

Rodina se rozrostla do rozměrů klanu, čítá přibližně dvě stě osob a trvale drží své postavení v regionu. Bez její štědrosti by asi nikdy Bona Espero nevzniklo. Na druhé straně ztratila velká území při vzniku Národního Parku.

Přes početnost této rodiny polského původu, naprostá většina místního obyvatelstva nepochází z Evropy, ale z Afriky.

Afričané se smísili se zdejšími domorodci. Víte, že Brazílie je federální republikou, která sestává z 27 států. Alto Paraíso se nalézá ve státu Goiás. Jméno pochází od domorodého kmene, který tu původně žil. Primitivní Goiané nezanechali viditelné stopy. Trpěli stejným osudem jako severoameričtí indiáni. Přesto při dobývání brazilského „divokého západu“ nejdůležitějším nebylo zabrání země, ale hledání pokladů. Hrdinové těch výprav byli dobrodruzi, jednak „bandeirantes“, hledači minerálů a jednak „cangacieros“, jinými slovy lupiči. Brazilští domorodci neměli žádnou šanci se bránit. Byli hubeni, nebo zotročováni pro práci v dolech. Ne jen násilím. Často byly používány triky.Velmi známým případem je „anhauguera“, což znamená „starý ďábel“. Tak pojmenovali domorodci jednoho z „bandeirantes“ (lupičů), který je postrašil tím, že jim vypálí jejich vody. Demonstroval nebezpečí tak, že vlil alkohol do řeky a zapálil ho před očima „divochů“.

Jak se sem dostali černoši? Podle mých vědomostí otroky přivezené z Afriky zaměstnávali na latifundiích cukrové třtiny a bavlny, které se nacházely poblíž mořského pobřeží.

Otroci utekli sem na severovýchod, hlavně ze státu Bahia, právě proto, aby byli daleko od moře. Náhorní plošina poskytovala bezpečnější úkryt. Afričtí otroci zakládali své vesnice, kterým říkali „kilomba“, s vlastním způsobem života, jazykem a mravy. Schovávali se na místech nesnadno přístupných bez kontaktu s ostatním světem; některé kilomby ještě existují. Relativně blízko odtud, je vesnice, která se jmenuje Kalunga. Měli jsme odtud kuchařku a několik žáků; právě teď máme trojici černých „kalunganů“. Koncem devatenáctého století bylo otroctví v Brazílii zákonem zakázáno. Velké množství osvobozených otroků si samo muselo hledat prostředky své obživy. Migrovali do neobsazených regionů. Hlavní šanci na přežití dávalo zemědělství. Žili primitivním způsobem u pramenů říček a podél nich daleko jeden od druhého. V takových podmínkách nebyly žádné možnosti ke vzdělávání. A to je situace, která trvá až dodnes.

Potřeba rozvíjet vnitřní oblasti země byl hlavní popud pro postavení Brasílie?

Myšlenka o novém hlavním městě Brazílie se zrodila mnohem dříve. Ještě v devatenáctém století dostala formu ústavního předpisu. Dokonce jméno města a jeho poloha byly určeny. Tato záležitost jako pro piemontánce má zcela osobní dimenzi. Piemonto je historická část Itálie s hlavním městem Turínem. Jako dítě jsem žil blízko vesnice, ve které se narodil svatý Giovanni Bosco.

Co má společného s Brazílií známý italský světec?

V Brazílii mu říkají Dom Bosco a považují ho za proroka, co se týká města Brasília. V roce 1883 měl vizi o nové civilizaci po uplynutí dvou generací. Ačkoli Dom  Bosco nikdy nenavštívil Brazílii, stanovil místo své vize mezi 15. a 20. rovnoběžku jižně od rovníku, tedy dost blízko od Alto Paraíso. Předtím než prezident Julisceno Kubíček oznámil epochální rozhodnutí o postavení nového hlavního města, už odborníci převzali záležitost do svých rukou. Dělali průzkumy také v našem regionu. Nadšenci z Brazílie brali poselství Doma Bosca od počátku vážně, protože tento gigantický podnik byl protikladem Rio de Janeira, které by tím ztratilo status hlavního města. Bylo definitivně rozhodnuto postavit město Brasília na rozhraní dvou povodí, kde pramení řeky, které tečou na jih a na sever, 230 kilometrů jižně od Alto Paraíso.

Tedy navzdory svatému Donu Boskovi?

Nikoli, dvě stě třicet kilometrů je možná velká vzdálenost v Čechách, pravlasti Kubíčka, ale v Brazílii ne. Tady se vzdálenosti počítají v tisících kilometrů. Brazílie je stejně velká jako celá Evropa. Dom Bosco dál držel nad tou myšlenkou patronát. Kaple, postavená jemu ke cti přesně na 15. rovnoběžce, je úplně první stavbou města Brasília. Později byl postaven grandiózní kostel, který nese jeho jméno, Jeho všechny prosklené strany jsou vyplněny impozantními modrými vitrážemi.

Proč se nerealizoval projekt na základě Goiânie, hlavního města státu Goiás?

V případě města Brasília se nejednalo o postavení ještě jednoho města, ale o realizaci ideálu. Juscelino Kubitschek měl odvahu iniciovat impozantní podnik, při vědomí unikátních trumfů, které mu historie nabídla. Stal se prezidentem státu, který měl obrovské finanční rezervy. Brazílie se zúčastnila druhé světové války na straně spojenců, ale jelikož se nalézala mimo bojové fronty, shromáždila horu peněz hlavně dodáváním minerálů, masa a kožešin válčícím armádám. Kromě svého jména Kubíček disponoval také štábem mladých lidí, kteří byli odborně kompetentní a kteří dychtili po úspěchu. Tento projekt před nimi otevřel perspektivu pro realizaci odvážného díla projektovaného pro budoucí století.

Věřilo se, že obyvatelé města Brasília dvacátého prvního století budou mít čtyři kola místo nohou.

To měl garantovat perfektní dopravní systém se širokými cestami a bezproblémovými křižovatkami. Koncepce Lucia Costa, hlavního urbanisty města Brasília, předpokládala snadný pohyb z místa na místo veřejnou dopravou a soukromými vozidly. Výsledkem toho je rozdělení města na funkční kvartály. Na jednom místě jsou banky, v jiné části hotely, tam jsou chrámy, tam sportoviště. Obytné čtvrti jsou podél obou křídel. Město Brasília je postaveno ve tvaru letadla, říkají mu „Plano Piloto“. V jeho „kokpitu“ se nalézá parlament, prezidentský palác a justiční palác. Tento letounový (aeroplano) městský urbanistický plán také odráží tehdejší víru v možnosti bez hranic budoucího dopravního sytému, ne jen v rámci města, ale také v rámci celé obrovské země. Skutečně, když se v roce 1957 začalo se stavbou v naprosto prázdné savaně, bez jakékoliv infrastruktury, všechny konstrukční části a stavební materiál se dovážely ze vzdáleností tisíců kilometrů dopravními letouny.

3. Osobní altruismus

„Vpřed!

 Naše věc je čestná a užitečná!“       L.L.Zamenhof

Bona espero není pěti hvězdičkový hotel, ale jeho znakem je pěticípá hvězda. Právě skončila vánoční oslava vánoc 2006. Na stole leží patnáct pěkně upravených mís dobrot, vše z vlastních zdrojů.

Ursula: Přišli jsme do těchto míst přesně před třiceti lety. Co jsme jedli tenkrát? První jídlo bylo snídaně. Překvapilo nás, protože jsme nedostali chléb, ale jen to, co se obvykle na chleba dává. Takže jsme jedli sýr namazaný marmeládou a také mango, které v té době ještě nebylo známé v Evropě a zde ho bylo hodně, protože právě byla jeho sklizeň. Byly i banány, ale v omezeném množství. V Bona Espero bylo v té době, pokud se nemýlím, dvacet čtyři chlapců a jedna holčička. Všichni vypadali podvyživeně. Přivezli jsme sladkosti jako vánoční dárky, ale viděli jsme, že děti potřebují úplně jinou stravu. Giuseppe se rozhodl dojet pro potraviny do Alto Paraíso.

Giuseppe: Městečko Alto Paraíso je dvacet kilometrů od Bona Espero. K dispozici byl traktor Ford a malé nákladní auto Toyota. Oba vozy už byly staré a nebyla v nich baterie. Bylo nutno traktor spustit ze stráně, svažující se k řece. Když motor naskočil, bylo nutno připojit náklaďák a táhnout ho, dokud i motor náklaďáku nenaskočil. Motor bylo nutno udržovat v chodu, aby náhodou nezhasl. Alto Paraíso se skládalo z hliněných chat, jejich střechy byly ze slámy. V žádném případě to nepřipomínalo město, nebo městečko. Ale byla tady prodejna vedená „městem“. Místo, abychom zde nalezli potraviny, byly tady ke koupi síta, sekery, lopaty, mačety, krumpáče a jiné nářadí. Všiml jsem si, že v rohu na zaprášené polici je sůl, staré makarony, manioková mouka a plechovka s rajským protlakem. Koupil jsem vše, co se mi zdálo jedlé, ale chleba, pro který jsem přijel, bohužel ne. Zdálo se, že chleba je zde zcela neznámý. Měl jsem jen dolary, brazilské peníze jsem neměl. Prodavač nechtěl dolary přijmout, i když suma, kterou jsem mu nabízel, přesahovala cenu zboží. Hodnotu nejsilnější světové měny posoudil až přivolaný starosta. Jmenoval se Geron Farias, byl to dentista, studoval u amerických misionářů.

Ursula: Ale to ráno 25.prosince 1973 nás nadchlo svým modrým nebem, zářícím sluncem, příjemným teplem, svěží zelení a krásným okolím s majestátní horou Monto Balena, což znamená „Hora velryba“ a skutečně vypadá jako gigantická ryba. Naši synové Guido a Dario, tenkrát 14 a 11 letí, uviděli své vrstevníky. Koupali se s nimi v čisté a teplé vodě jezera, jezdili na koních, jedli neznámé ovoce. Všechno tady bylo pro ně nové a zajímavé a poskytovalo pocit volnosti a svobody, s porovnáním s životem ve velkém evropském městě. Giuseppe nafilmoval na osmimilimetrový film nádherný západ slunce.

Co všechno bylo tenkrát v Bona Esperu, jak to tam vypadalo?

Giuseppe: Hlavní budovou byl „První“ dům, pojmenovaný tak svými zakladateli. Již neexistuje, byl postaven z nepálených cihel na měkkém základě. Kostra střechy byla z nahnilých větví na kterých byly asbestové desky tak tenké, že padající větvičky je poškozovaly. Dům byl dost velký o ploše 160 čtverečních metrů a obsahoval čtrnáct pokojů, společnou místnost a kuchyni, nad kterou bylo několik tašek průhledných. Některé vybavení mi připadalo moderní. Do domu byla zavedena tekoucí voda z jezera pomocí starého antického způsobu „trkačem“ – samohybným čerpadlem. Na sprchování se voda ohřívala ve spirálových trubkách, umístěných v kamnech na vaření. Vedle domu stál sklad a trochu opodál se volně páslo několik krav.

Ursula: První dojem nebyl optimistický. Přijeli jsme o půlnoci do domu, kde svítila pouze jedna svíčka a hned jsme šli spát. Když jsem ráno otevřela oči, uslyšela jsem Guidů hlas: „Mami, mami, podívej, tady není strop!“ Skutečně, nad našimi hlavami byla děravá střecha. Podlaha byla z cementu, matrace byly ze slámy. Na trámech ve střeše kočka honila krysu. Po snídani jsme si šli prohlédnout místo naší dovolené. V kuchyni, na záchodě, všude byla špína. Ložnice vypadaly katastrofálně. V každé ložnici bylo osm patrových lůžek, získaných od brazilské armády. Chlapci spali pod chatrnými přikrývkami na pytlích slámy a pravděpodobně zásluhou svých traumat většina z nich i do slámy močila. Jejich šaty byly nevýslovně špinavé. Když skončily vánoce, začali jsme je mýt. Doma v Itálii v Turínu  jsme měli pračku na prádlo a také myčku na nádobí, zde byla hadice s tekoucí vodou, valcha a mýdlo, vyrobené ze zbylých tuků a soda. Prala jsem tím smrdutým mýdlem rukama tu haldu špinavých hadrů…a plakala jsem.

Proč jste vlastně přijeli na takovou dovolenou? Mohli jste jet přece do Španělska, které v té době bylo hodně navštěvované a bylo dobře turisticky vybaveno?   

Španělsko nebylo pro nás nic nového. My rádi cestujeme a nelitujeme peněz, abychom poznávali svět. Projeli jsme již Itálii, Německo, Británii, navštívili jsme USA, Japonsko, Sovětský svaz, Irán i další země. O vánocích 1972 Guido, možná, že Dario si prohlížel atlas, položil náhodně prst na Jižní Ameriku a zeptal se, proč nejet na dovolenou například do Brazílie? Oba chlapci už slyšeli o zázračném Riu, kouzelné Amazonce a stavbě úplně nového hlavního města v pustém regionu uprostřed země.   

Guiseppe: Vzpomněl jsem si, že před několika lety, když jsem byl redaktorem časopisu Italské esperantské organizace „L´Esperanto“, dostali jsme z Brazílie oběžník, který mě tenkrát nezaujal. Snadně jsem ho ale opět našel a pozvání, které obsahoval bylo jako ulité pro naši rodinu. V oběžníku informovali esperantisty z celého světa o výchovné instituci „Bona Espero“, založené v roce 1957, blízko nového hlavního města ve státě Goias. Psali o ní jako o „Esperantujo por iu pli bona mondo kaj pli feliĉa homaro“ (místo naděje pro lepší svět a šťastnější lidstvo). Instituce byla představena jako seriozní statek o tisíci hektarech, dobře vybavená, vlastnící traktor, dvě vozidla, samozásobená zeleninou, ovocem, cukrovou třtinou a má impozantní plány na výstavbu továrny na zpracování ovoce, výrobu mouky z kukuřice a továrnu na cementové cihly.  Dále psali: Máme telefonické spojení a čekáme napojení na vlastní hydroelektrárnu. Cílem je najít spolupracovníky k poskytnutí lepší výchovy pro 45 chlapců a děvčat. Pod oběžníkem byl podepsán Arthur Vellozo, generální ředitel a Neuza Araujo, ředitelka sociálních vztahů.

Ursula: My jsme hned napsali dopis a žádali jsme víc informací a oznámili jsme úmysl odjet do Brazílie a navštívit Bona Espero koncem roku 1973.  Měsíce plynuly bez odpovědi. Zkoušeli jsme telefonovat, ani to se nepodařilo. Telefonistka v Římě nám sdělila, že brazilský stát Goias má telefonické spojení jen s hlavním městem Goiania.

Proč nefungovalo telefonické spojení?

Guiseppe: Až na místě jsme našli vysvětlení. Bona Espero dostalo darem od armády dva přenosné telefony z doby 2.světové války. Ty spojovaly drátem „První dům“ s chatou za řekou. Ručně, otáčením, vyráběli energii a ta postačovala na komunikaci obou objektů vzdálených 400 metrů. Goiania je vzdálená 44.000 km od Bona Espero.

Ursula: Teprve začátkem června jsme dostali odpověď podepsanou jiným generálním ředitelem, Renato Lemosem. Omlouval se a vysvětloval, že náš dopis zůstal pět měsíců v krabici na poštovním úřadě a proto nemohl dříve odpovědět.

Giuseppe: Poštovní úřad sídlil v Alto Paraíso v kuchyni paní, která, protože uměla číst, měla za úkol rozdělovat dopisy do tašek a čas od času, když byla taška plná, poslat je na adresy. Stejně se nám stalo i s odpovědí. Na věrohodnějším poštovním úřadě ve Formose, vzdálené skoro dvacet kilometrů, poštovní úředníci ukládali korespondenci adresovanou do Alto Paraíso do tašek, trvalo průměrně asi jeden měsíc než byly plné. Pak poštu odeslali do kuchyně k paní, která uměla číst.

Ursula: V dopise, na který jsme čekali půl roku, byla popsána aktuální situace v Bona Esperu, včetně plánů na brzkou výstavbu elektrárny napájenou blízkým vodopádem. Informovali nás, že 5 dospělých se stará o 28 dětí. Ředitel navrhoval, aby se následující dopisy posílaly do Goianie. Guiseppe odpověděl 4.července a oznámil úmysl jet do Bona Espero na vánoce. Dotazoval se, co je třeba ještě učinit.  Odpověď přišla za tři měsíce. V novém dopise bylo přání, abychom vzali sebou semena evropských ovocných stromů. Giuseppe odpověděl 22.listopadu a popsal podrobnosti plánu našeho letu. Naše rodina vycestovala 22.12.1973 z Říma do Rio de Janeira a další den jsme letěli do Brasília.

Giuseppe: Ředitel nám vždy rychle odpověděl, stejně jako v Riu i v Brasília se o nás starali esperantisté. Lety probíhaly hladce. Z letadla jsme viděli hlavní město jako veliké staveniště s mnoha zelenými plochami, ještě nedotčenými lidmi. Pokračovali jsme najatým náklaďáčkem. Mohli jsme na vlastní oči dosvědčit, že po třinácti letech výstavby, stálo hlavní město uprostřed ničeho. Sotva jsme vyjeli na severu z města, skončil asfalt a naše čtyřčlenná rodina den před Štědrým dnem zažila fascinující jízdu divokou krajinou Goias, kde nebyla civilizace, elektřina, telefon. To se nám ještě nikdy nestalo.

Jak dlouho jste jeli do Bona Espero?

Ursula: Zdá se to neuvěřitelné, že těch 250 km se nyní jezdí za 3 hodiny, tenkrát jsme jeli pětkrát déle, od 9 ráno do půlnoci, v tropické, pusté náhorní plošině, kde jsme cestou potkali jen dvě ubohé vesnice: St.Gabrielo a St.Johano d´Aliança.

Giuseppe: Ta cesta trvala proto tak dlouho, protože přes jedenáct řek existoval jen primitivní dřevěný most z trámů jen pro kola vozů. Benzinové stanice zde nebyly, pohonné hmoty se musely vozit sebou. Lehkomyslní automobilisté mohli počítat jen s iniciativními lidmi jako byl Juca de Jesus, analfabet, který měl u cesty plechovky s dvojnásobně drahým benzínem. Nyní tento člověk vlastní moderní benzínovou stanici.

Ursula: Jak už bylo řečeno, o půlnoci jsme dorazili k „Prvnímu domu“. Ve tmě nás vítalo několik dospělých a množství dětí. Objímali nás a hlasitě mluvili jeden přes druhého a tak projevovali svou radost. Pak jsme všichni přešli do velké místnosti a na chvíli se posadili ke stolu, kde svítila jedna svíčka. Z únavy se mi zdálo jakoby z mých nohou vyrůstaly kořeny a jako bych  slyšela vnitřní hlas: Konečně jsi už přišla!

Plánovali jste pobyt na několik dní. Jak dlouho jste tam zůstali?

Giuseppe: Plánovali jsme dva týdny, ale den ode dne jsme odchod odsouvali, protože se stále objevovaly věci, které byly neodkladné.  Denně jsme se zaměstnávali podrobnostmi, ale málo jsme věděli o historii Bona Espero; ani jsme se neptali, proč tu není zakladatel Vellozo a  Neuma, kteří podepsali oběžník. Ředitel, jako jediný z vedoucích, se nám nezdál příliš zkušený a odpovědný. Rychle vyšlo najevo, že továrna, elektrárna, zemědělská výroba jsou jen fantazie na papíru. Přesto však mělo toto místo vysoký potenciál k rozvoji. Nepořádek, byl následkem do očí bijícího špatného hospodaření.

Ursula: Když jsme se sebrali z prvního šoku, uvědomili jsme si co je nutno udělat pro děti a také jsme litovali odejít od krásných západů slunce za „Monto Baleno“. Rozloučili jsme se 9.ledna 1974. Vedoucí Bona Espero a jeho žena Nina nás srdečně zvali k návratu. V očích dětí, které nám mávaly byly jiskřičky naděje.

Guiseppe: Odjeli jsme s ředitelem a jeho přítelem Toyotou. Celá rodina seděla vzadu na malém prostoru v náklaďáčku a skrývala se před policisty, protože vozit pasažéry v nákladním autě není dovoleno. Ale to nebylo jediné nebezpečí, pneumatiky byly docela sjeté. Také jsme neměli baterii, takže náš osud záležel na řidiči, zda mu nezhasne motor. Ale podařilo se nám dojet do hlavního města a podařilo se nám koupit nové pneumatiky a baterii.

Ursula: Následující den jsme se setkali s místními esperantisty. Skepticky naslouchali našemu nadšení z Bona Espero. Takový postoj od esperantistů se nám zdál nepochopitelný.

Giuseppe: Pokračovali jsme na Belo Horizonte, kam jsme byli pověřeni f. FIAT navštívit vznikající továrnu na automobily a bude-li možno, předat vánoční dárky italským technikům, mým kolegům. Našli jsme je nemocné, měli žloutenku. Během zkušebních jízd byli nuceni jíst v pustinách mezi Brasília a Belo Horizonte jídla připravená bez pitné vody a hygienického vybavení. Naříkali si na poměry v Brazílii. Z Belo Horizonte jsme letěli do Evropy a přes další problémy jsme se šťastně vrátili do Turína.

To znamená, že váš plán se neuskutečnil, protože jste skoro celý čas strávili v Bona Espero. Jak jste to zhodnotili po návratu?

Ursula: Myslím, že naše tehdejší mínění a to, co jsme o Bona Espero věděli, byla směsice dojmů s dobrými úmysly. Podrobně o tom napsal Guiseppe v článku pro „Heroldo de Esperanto“. Článek se objevil pod názvem: Bona Espero en Alta Paradizo (Dobrá naděje v ráji) a začínal větou, kterou si dodnes pamatuji: Když mluvíte s Brazilcem, hned poznáte, že Brazílie je srdcem světa. Když mluvíte s člověkem ze státu Goias, hned vás upozorní, že v srdci Goias je Bona Espero.

Giuseppe: Přečtěme si jiný úryvek z článku: 250 km od Brasília je Bona Espero, jedinečný pokus současného esperantského hnutí – „kousek nebe“ – jak někdo poznamenal -  „na hranicích tak řečené civilizace“.  Tam se děti učí v intencích Ludvíka Zamenhofa a slova jako „láska“ a „pomoc druhému“ mají svůj vlastní původní význam. Domov je zařazen do rozvojového plánu vnitřních regionů v Brazílii. Bona Espero má příznivé hodnocení a podporu vládních organizací a stává se střediskem kulturního života. Jméno „Alta Paradizo“ odpovídá zdravému, subtropickému klimatu, dostatku vody a čistému vzduchu, je v malebném údolí. Dokáže Bona Espero splnit svůj cíl a rozšíří perspektivy našeho hnutí? To záleží  hlavně na lidech, kteří tam pracují a budou pracovat pro lepší svět a šťastnější lidstvo.

 

Můžeme chápat poslední větu v článku jako výzvu lidem dobré vůle, aby přišli do Bona Espero a aktivně přispěli? Vyslyšel někdo výzvu?

Ursula: Vlastně jen autor a jeho žena. Ale před tím, než se to stalo došlo k několika důležitým událostem, jednak plánovaným, jednak náhodným. K těm náhodným patří již zmiňované komplikace na zpáteční cestě z Brazílie do Evropy, ve kterých mohou pověrčiví lidé vidět osudovost čísla 13. Let z Ria, plánovaný na 13.ledna, byl zrušen. Podle změněného plánu jsme letěli přes Paříž 14.ledna. A při letu z Paříže do Turína se objevil jiný problém: kvůli mlze letadlo nemohlo přistát v Turíně, ale až v Miláně a cestující pokračovali autobusem po půlnoci do Turína.

Takové komplikace při cestování letadly bývají časté. Proč si myslíte, že to bylo pro vás důležité?

Giuseppe:  Prodloužilo to naši dovolenou a vrátili jsme se o jeden den později a já se dostavil do práce také o jeden den později. To bylo ve firmě FIAT přijato nevraživě.

Jaké byly vaše vazby k prestižní firmě, která je motorem italského průmyslu?

FIAT není v Turíně, ale Turín je ve FIATu. Téměř většina občanů, přímo i nepřímo, je závislá na firmě. Byl jsem s ní svázán generačně, můj otec tam pracoval a já jsem vystudoval školu ve FIATu a pak jsem tam pracoval od 26ti let a postupoval schůdek po schůdku ve své kariéře v oboru zemědělských traktorů, který se skládal ze tří oddělení: projekce, kalkulace a produkce. Dosáhl jsem místo zástupce vedoucího kalkulace. Kvalita traktorů značky FIAT byla přirozeně odvislá od naší práce. Prováděl jsem složité výpočtové operace pro mechaniky. V té době se ještě počítače nepoužívaly.

Jak hodnotíte vaši tehdejší profesi?

Moje postavení v továrně bylo stabilní. Měl jsem dobrou perspektivu na postup, i přes tvrdou kapitalistickou konkurenci podle cynického rčení: „Mors tua, vita mea“ (Tvoje smrt- můj život – válečný zákon gladiátorů). Náš ředitel často opakoval: „Lidé, pamatujte si, že naše firma není filantropický podnik, naši klienti nám platí a proto naše výrobky se nesmí rozbít v garanční lhůtě. Za to vy osobně zodpovídáte! Co se stane později, to není důležité.“  Oblíbenou hrou vedoucích byla manipulace s kariérními postupy. Trvale dávali lidem naději, kterou zase stahovali a zaměstnanec si nikdy nebyl jistý případnou degradací. Také fungoval systém prémií a odměn, ale také trestů, včetně ztráty zaměstnání.  Ztratit práci v Turínu u FIATu znamenalo katastrofu. Ve FIATu se trvale žilo v nejistotě, v napětí a to dávalo vedoucím velikou moc.

Chápu, že jednodenní zdržení představovalo problém. Jak reagoval váš ředitel?

Přijal mě zdvořile s výrazem vyšší dávky nadřazenosti než obvykle a napomínal mě. Po krátkém zamyšlení mi „přátelsky poradil“, abych to již nikdy neopakoval. A to byla pro mě kapka, kterou sklenice přetekla a pomohla mi učinit rozhodnutí, možná nejdůležitější v mém životě. Řekl jsem: „Máte pravdu, ujišťuji vás, že se to už nestane.“  A pak mu předložil výpověď.

Co se ještě skrývalo za vaší výpovědí?

            Ještě jsem vám nic neřekl o Enzo Ferrari. Stojí zato promluvit víc o tomto neobyčejném muži, zatím stačí jen následující fakta. On a jeho pětičlenná rodina se vášnivě zajímali o Bona Espero. Při našem příjezdu v noci přišli všichni k autobusu, aby nás přivítali. Po našem vypravování Enzo prohlásil, že prodá svůj podnik, dům, ostatní majetek a přestěhují se do Bona Espero. V rozhodnutí ho podpořil jeho syn Roberto i ostatní členové rodiny. Takové rozhodnutí Ferrariho rodiny ovlivnilo mě i Ursulu. Jeden druhému jsme projevili svá přání, která jsme dosud nevyslovili. Když přátelé odešli, napsal jsem výpověď. Ale když jsem se vzbudil, po krátkém spánku, stál jsem před „Rubikonem“, uvědomil si velkou odpovědnost a nezvratné následky.

Jak zareagovali na vaši výpověď na pracovišti?

Tato epizoda způsobila hlasitý ohlas v celém oddělení. Zkusili mě přemlouvat, abych výpověď stáhl, nabízeli zvýšení platu a postup na vyšší místo. Dokonce všemocný ředitel odboru mě pozval k rozhovoru. Asi se bál, že za mým rozhodnutím se skrývá motiv – předat technologická tajemství Brazilcům. Uklidnil jsem ho tím, že jsem řekl, že technicky budu spolupracovat na vývojovém projektu ve vnitrozemí, který předpověděl svatý Giovanni Bosco. Ředitel byl překvapen a vyjádřil pochopení k mému rozhodnutí: „Jestliže odmítáte dokonce zvýšení platu, to znamená, že získáte ještě daleko víc.“ Odpověděl jsem: „Neexistuje srovnání s platem zde a tam.“ Ředitel si pravděpodobně interpretoval mou větu podle svých vlastních kritériích a možná mi i záviděl. Určitě by nepochopil, kdybych mu řekl pravdu: „Půjdu tam, kde není žádná civilizace, abych pracoval v dobročinné organizaci.“  Při loučení ředitel napůl žertem, aby si nespálil zpáteční most, se zeptal: „Možná by tam bylo místo i pro mne?“ Odpověděl jsem jako rovný rovnému: V tuto chvíli není volné místo na vaší úrovni. Pokud se projekt dobře rozjede, budu na vás pamatovat.“  Kostky byly vrženy. Po výpovědi jsem ještě musel 4 měsíce ve firmě pracovat, než jsem ji mohl opustit.

Ursulo, jak jste přijala Giuseppovu výpověď?

Jako ukončení a nový začátek životní etapy. Ze školy si pamatuji vyjádření J.W.Goetheho o dobrých úmyslech o kterých platí základní pravda: V okamžiku, kdy dospějeme k rozhodnutí, začne Prozřetelnost konat. Způsobí, že události jsou nám příznivé a jdou ruku v ruce se souvislostmi a přicházejí s pomocí o které by jiný jen snil. Odvaha sama o sobě obsahuje sílu, genialitu a cosi mysteriosního. Já jsem se rozhodla snáze než Giuseppe. Vdala jsem se za něho v roce 1957 a už tenkrát jsem poprvé přesadila své kořeny. Opustila jsem Německo a usadila se v Itálii, ze svého světa, do světa mého muže. Bona Espero bylo místo, které jsme si vybrali společně. Moje kariéra mě nijak nezdržovala, protože jsem pracovala nepravidelně jako tlumočnice německy, italsky anglicky a francouzsky. Specializovala jsem se na technické překlady pro velké podniky, překládala simultánně na mezinárodních kongresech, obstarávala servis pro oficiální zahraniční delegace na různých stupních, překládala ředitelům, ministrům, novinářům. Tlumočila jsem italskému prezidentu Giuseppovi Saragatovi a prvnímu předsedovi Evropské komise, Waltru Hallsteinovi, autoru známé „Hallsteinovy doktríny“. Nejčastěji jsem pracovala pro firmu FIAT, také jako tlumočnice pro všemocného šéfa FIATu Umberta Agnelliho. Nepracovala jsem denně, ale vydělávala jsem dost.

Diskrétní otázka. Jaká byla tedy vaše finanční situace?

Giuseppe: Výborná. Celou dobu našeho manželství v západní Evropě jsme byli na výši, možná v nejvyšší v celé naší historii. Rychlý pokrok se projevil také v mém podniku. Během několika let zvětšil FIAT denní produkci ze dvou tisíc na šest tisíc automobilů, zmodernizoval technologie a začal vyrábět nové, kvalitnější modely. V roce 1954 jsem koupil první malý „cinquecento“ za skoro celoroční plat. O deset let později jsem si mohl pořídit modernější vůz za měsíční plat. Jako privilegovaný zaměstnanec FIATu jsem měl právo si koupit dvakrát ročně auto s dvacetiprocentní slevou. Po šesti měsících jsem mohl auto prodat za normální cenu a často i se ziskem. To znamenalo, že za cenu jednoho automobilu jsem vyměnil přibližně 30 vozů.

Když jste opouštěli Itálii, byli jste tedy bohatí?

Ursula: Bohatství je něco relativního. Když vyděláte hodně a utrácíte ještě víc, stáváte se chudý; když máte malý příjem, ale umíte šetřit, můžete zbohatnout. My jsme vydělávali a šetřili, a proto jsme mohli brzy opustit nájemní byt a koupit si vlastní a tím jsme vlastně i ušetřili. Brzy jsme si pak mohli koupit vilku starou třicet let, 40 km od Turínu. Zrenovovali jsme ji a tak jsme získali hodnotnou nemovitost.

Giuseppe: Naše rodina hodně cestovala, ale úsporně. Po Evropě jsme jezdili s obytným automobilem. Od mládí jsem organizoval pro esperantisty různé akce v Itálii a zájezdy na Světové kongresy pro Italy i do jiných kontinentů. To mi sice nepřinášelo zisk, ale jako organizátor jsem měl zdarma let a ubytování od majitele cestovní agentury. Určitě jsme nebyli chudí, šetřili jsme, ale žili jsme si dobře; měli jsme dva syny, dva domy, dvě zaměstnání, dva účty v bance, dvě auta.

Měli jste všechno, nebylo vám líto všechno opustit?

Ursula: Vůbec ne. Za války jsem se naučila žít skoro z ničeho. V Turínu jsem viděla, jak roste bohatství. Dávno, před návštěvou Bona Espero, mě pronásledovala otázka: Proč lidé hromadí bohatství? V našich dvou domech se nashromáždilo mnoho zbytečných věcí, pořád jsme chtěli mít víc a víc. V mém případě se možná jednalo o pozůstatek bídy z války, kterou jsem prožila. Snad se tím mohu ospravedlnit. Ale přišla druhá otázka: Kolik aut může člověk mít a jaký to má smysl? Copak může člověk žít v kolotoči aut, praček, bytů, luxusu, s jediným cílem – vlastnit? Je smyslem lidského života vlastnictví? Návštěva v Bona Espero mi nabídla alternativu: Mít nebo být?

Ve stejné době zformuloval tuto otázku známý americký sociolog Erich Fromm. Vy jste si vybrali „být“. Ale vy jste měli dva malé syny. Byli jste si vědomi rizika, když jste je odvezli do třetího světa a možná tak znemožnili jejich životní kariéru?

Ano, byli jsme si toho vědomi a i jiných argumentů. Nebylo naším záměrem nechat děti v liduprázdné savaně, ale zajistit jim nutné podmínky ke studiu a výchově v hlavním městě v Brasílii. Mohla jim Evropa zajistit lepší podmínky? O tom by se mohlo diskutovat. Všechna rozhodnutí v životě člověka mají positivní i negativní aspekty. Nyní, po mnoha letech, můžeme upřímně konstatovat, že nás naše intuice nezklamala. To, že jsme odvezli naše chlapce do velké rozvíjející se země, do čistého ovzduší, to bylo velmi positivní rozhodnutí. V Itálii jsme žili v luxusních podmínkách, které byly také nebezpečné, kromě toho, že člověk se stával pohodlný, stával se postupně i sobeckým parazitem. Byli jsme si vědomi, že v Brazílii budou naši synové v jiné situaci, budou muset být aktivnější a samostatnější. To jsme pokládali za důležité. Naštěstí naše předpoklady byly zcela oprávněné.

Jak tedy definovat motivy vašeho rozhodnutí, byly altruistické, nebo egoistické?

Ursula: Myslím, že každý člověk směšuje oba názory, nelze vylučovat jeden ani druhý. Stejné to bylo v našem případě. Jako dítě jsem přežila strašlivou válku, trpěla bídou, hladem, ale osud mi to vynahradil, vybudovala jsem šťastnou rodinu a život v dostatku. Ale něco mi přece chybělo, nepojmenovaná touha. Náš život byl hezká mozaika, ale ta nebyla kompletní. Člověk zaznamená signály, ale ne vždy je dokáže pochopit. Výprava do Bona Espero byla takovým signálem, který obsahoval jak altruismus, tak egoismus. My oba jsme to vnímali stejně. Našli jsme místo, ve kterém jsme se mohli starat o děti, sami se realizovat, stavět kousek lepšího světa a užívat si čistou a krásnou přírodu. Zdálo se mi to atraktivnější než žít v roli konsumenta.

Giuseppe: V Bona Espero jsem viděl esperantský podnik s velkým potenciálem, ale špatně vedený. To mi otevřelo možnosti k užitečné a součastně svobodné činnosti. Když chcete postavit kulatý dům, uděláte kulatý, jestli chcete pěstovat ananas, nikdo nebrání. Vaše vůle – vaše odpovědnost. Máte právo se cítit stavitelem světa. Životní podmínky jsou tvrdé. Jsem si toho vědom, ale svobodně jsem si je vybral. Nejsme ani exulanty, ani oběťmi naší profese, jako naši stěžující si kolegové v Belo Horizonte. Zdali jsme přišli na celý život, nebo na jeden rok, na to jsme nemysleli, svobodu jsme nechali i tomu. Sladit egoismus a altruismus představuje také to, že pomáháme dětem a činí nás šťastnými řídit…ráj.

Jaký krásný úkol! Rozhodli jste se překročit Rubikon…Ale úplně jsme zapomněli na rodinu Enzo Ferrari. Následovali vás?

Ursula:  Pan Ferrari byl obdařen vizionářskou schopností. Proslul s tím, když se splnila jeho vize o popravě Benita Mussoliniho. Enzo předpověděl dvacet let dopředu, že diktátor bude oběšen hlavou dolů. S Enzou jsem byla čas od času v pracovním vztahu a naše rodiny se spřátelily. Když jsme začali plánovat svou cestu do Bona Espero, on zapnul svůj vizionářský „aparát“  a třikrát nám vyprávěl co viděl. Několik podrobností překvapivě souhlasilo. Enzo se spontánně rozhodl přesídlit do ráje své vize. Ale postupně se zájem rodiny vypařoval. Bruna, jeho manželka, si prohlédla film, který Guiseppe natočil a shledala podmínky k životu v Bona Espero příliš primitivní, bála se, že si tam už nebude moci barvit vlasy. Enzo, který už začal rozprodávat svou sbírku kamer, začal litovat, že je ztratil. Pak začal pochybovat zdali Bona Espero je opravdu to místo, které ve své vizi viděl. Náhle prohlásil: Zapomněl jsem vám říci, že v mých vizích bylo moře a plachetnice. Skutečně, není možno si představit loď v savaně. Jen syn Roberto byl vytrvalý a chtěl se přestěhovat, ale nakonec kapituloval, pravděpodobně nenašel podporu od manželky a dcery. Enzo byl pronásledován svou vizí po zbývající léta svého života, marně hledal „zaslíbenou zemi“ v mnoha místech ve Středomoří, na Korsice, v Maroku, Sicílii. To, že rodina Ferrari s námi neodjela, nijak neovlivnilo naše rozhodnutí, protože naše motivy byly jiné, než jejich.

Spálili jste za sebou mosty a prodali vše v Turínu?

Giuseppe:  Částečně. Neprodali jsme byt a chatu. Před prodejem ostatních movitých věcí bylo nutno mít vyřízená víza. Ta záležitost nebyla právě snadná, protože v té době byl v Brazílii diktátorský režim. Konzul v Ženevě váhal a snažil se nás odradit. Nechápal naše motivy a vytrvale naše důvody spojoval s náboženskými cíli. Ale nakonec nám byl nápomocný a vysvětlil, že možnost získat trvalé vízum je spojeno s pracovní smlouvou, převodem kapitálu nebo technologií. Náhle si vzpomněl, že Brazílie potřebuje techniky, inženýry, výzkumníky; o ty je zájem a vízum získávají snadno. Konzul nám ukázal seznam třiceti žádaných profesí. Rozhodl jsem se napsat své jméno do rubriky „odborník na nové technologie“. Brzy pak byla naše víza orazítkována v pasech pro celou rodinu.

Ursula: Začalo velké balení. Znovu jsem se přesvědčila kolik zbytečných věcí jsme měli. Bylo potřeba je rozdat nebo jednoduše vyhodit. Bylo těžké přemluvit naše chlapce, aby opustili mnoho svých oblíbených hraček a současně je přesvědčit, že už skončilo jejich dětské období her. A 1.července 1974 v janovském přístavu na palubě zaoceánské lodi „Cristoforo Colombo“…

 

4. Válka, jaké to bylo?

Oční lékař zemřel během války, bez slavného vítězství, ano; ale také neporažený.

Marjorie Boulton, kniha „La okulisto“, Nova Esperanta Krestomatio

UEA, Rotterdam 1991, str. 377

Ursulo, také jste plivala na židy?

Ne, to jsem nikdy neděla. Proč se mne na to ptáte?

Několikrát jste řekla, že jste kdysi měla právo to dělat.

Ano, opravdu, když jsem byla v první třídě, učitel nám vtloukal do hlavy, nám šestiletým dětem, že máme právo plivat na židy, protože to nejsou lidé jako my. Učil nás také, abychom my, německé děti, neustupovaly z cesty židovi. Židé byli povinni jít po cestě pro vozy, protože chodníky byly vyhrazeny pro nadlidi. Učila jsem se také zvedat pravou ruku a říkat: „Heil Hitler!“ Tak jsem zdravila každé ráno i mou matku. Až později jsem zjistila, že ona neprotestovala, protože se bála, že bych to mohla nevědomky někde vypravovat a lidé by ji mohli udat. Učitelé nám mnohokrát opakovali: „Když vaše maminka, nebo tatínek by nemilovali našeho führera, musíte nám to říci!“

 

Co jste věděla o židech?

Jednou jsem šla s matkou koupit chleba a viděli jsme jak pekařův dům hoří. Měl zvednuté ruce a naříkal. To se stalo na podzim v roce 1938 v Berlíně. Říkali, že mu zapálili dům, protože je žid. Až po létech jsem si uvědomila, že se tenkrát jednalo o „křišťálovou noc“. Pak jsem nějaký čas viděla na ulici lidi s našitou žlutou hvězdou na šatech; zdálo se mi to zajímavé, protože se skládala ze dvou trojúhelníků, položených na sobě. Potom se mi židé ztratili z očí. Když skončila válka, bylo mi dvanáct let. Až později jsem četla knihu o koncentračním táboře v Buchenwaldu. Otřáslo to se mnou tělesně i duševně. Pochopila jsem co je „čestné právo“ nadlidí plivat na podlidi.

„Změnit člověka na vraha působením na jeho duši, aby přestal vidět ve své oběti člověka, ale pokládal ho za nějaké zvíře, krysu, kterou je nutno vyhubit.“ je citát Ludvika Hirsfelda z knihy „Zamenhofova ulice“. Co si o tom myslíte?

Na začátku takového procesu je výuka dětí o právu plivat na podlidi. Tento citovaný vědec, který strávil dva roky ve varšavské ghettu, popsal mezi jinými tyto scény: Jeden voják střelil na žida, který před ním nesmekl a tak neprojevil úctu ušlechtilé rase. V jiném případě voják vystřelil na žida, který smekl, protože podle něj židům nepřísluší vyjadřovat úctu lidu führera. Znám to z knihy „Zamenhofova ulice“. Když jsem ji přečetla, iniciovala jsem její překlad do portugalštiny. Ale mnoho jiných knih, které jsem četla již dříve, mi pomohly dovědět se o válečných hrůzách.

Bylo vám šest let, když nacistické Německo napadlo Polsko 1.září 1939. Jaké zanechala stopy ve vaší paměti začáteční fáze světové války?

Stála jsem v naší krásné zahradě v Berlíně a měla jsem v rukou plynovou masku a cítila jsem se bezpečně, dívala jsem se na nebe a netrpělivě jsem se zeptala: Maminko, proč nepadají bomby? Mluvilo se o válce a o bombách, které musí padat na nepřátelská letadla. Také jsme s ostatními lidmi mnohokrát nacvičovali útěk do krytů. Pro mne to byla hra, tím spíše, že se nic zlého nedělo. Blízko našeho domu měli vojáci protiletadlové dělo. Každý den jsme se s nimi bavili a vždycky jsme dostali čokoládu.

Ve stejné době se německá letadla objevila nad Varšavou. Byl jsem miminko a na nic si nepamatuji. Ale z maminčina vyprávění a od staršího bratra Tadka vím, že stáli u okna a  zvědavě pozorovali stíhačky. Náhle si maminka s bratrem lehli na podlahu, detonace vyrazila skla v oknech a zasypaly je střepy. Potom byla Varšava stále bombardovaná.

Romane, jak jsi to přežil?

Moje matka běžela z hořící čtvrti s mým pětiletým bratrem Tadkem a mě nesla na ruce. Když už jsme byli mimo město, několik desítek metrů od nás vybuchla bomba. Maminku a mne zasypala hlína. Bratr byl trochu za námi a toho to nezasypalo. Svýma malýma ručičkama pomáhal maminku vyprostit. Maminka s námi dvěma a dalšími prchajícími pak zamířila na východ a po několika dnech jsme se dostali do vesnice, kde se narodila.

Já jsem také brzy zažila bombardování v Berlíně a viděla na vlastní oči zničení několika domů. Začali jsme stále častěji přenocovat v krytech.

To se odehrálo pravděpodobně po útoku Německa na Francii a Británii. Bomby určitě pocházely z Británie. Určitě už měly padat dříve. Polsko mělo s Francií a Británií pakt o vzájemné obraně. Ale Hitler počítal, že demokratické mocnosti budou okupaci Polska schvalovat. A také se tak stalo.

Ale Británie a Francie vyhlásily Německu válku 3. a 4.září 1939. V tom okamžiku se válka stala světovou.

A tak bombardování německých měst začalo být reálnou hrozbou.  Pravděpodobně. Ursulo, proto jste nacvičovali útěky do krytů. Ale nakonec měl Hitler pravdu, když Polsko se nedočkalo, kromě formálních prohlášení, žádné pomoci a podlehlo. Byla to historická chyba, protože skoro za rok Francie se stala téměř bez odporu vazalem nacistického Německa. Británii, která byla také napadená, stálo mnoho krve a potu ochránit ostrov a útočit proti Němcům. Pravděpodobně v té době došlo k opravdovým škodám při bombardování.

Ano, bomby padaly častěji a častěji, ale v jednom momentě jsem si myslila,  že je moje situace lepší, než jiných lidí. Začátkem roku 1942 mě s mým mladším bratrem Ottou vybrali do skupiny dětí, která byla každý večer odvážena autobusy do gigantického vládního paláce, kde také byla Hitlerova kancelář. V obrovské podzemní ložnici se nacházely nekonečné řady patrových lůžek, kde jsme mohli bez nebezpečí klidně spát. Řekli nám: Führer vás všechny líbá, má rád hodné děti. Jaké štěstí, že jsem byla hodné dítě!

Ursulo, určitě jste nevěděla, že ve stejné době ve varšavském ghettu děti masově umíraly.

Až ze zmiňované knihy jsem se dověděla, že když jsem toužila po polibku od Hitlera v jeho pevnosti, moji vrstevníci v okupovaných zemích byli oběti hitlerovského režimu. Ve varšavském ghettu nebyly jen oběti, ale také hrdinové, často jako jediní živitelé celých rodin transportovaných i z dalekých míst a Berlína. V ghettu nebylo jak se uživit. Děti nemusely nosit Davidovu hvězdu a to jim umožňovalo prchnout přes zdi do „arijské zóny“, aby získaly jídlo. Když děti sehnaly pár brambor, kousek chleba, pytlík mouky, zkoušely se dostat zpátky do ghetta, stalo se často, že byly na místě zabity jako zločinci, protože opuštění ghetta bez povolení bylo podle zákona trestáno smrtí. Četla jsem mnoho jiných otřesných vyprávění. Dívka, zadržená s jídlem se pláčem snažila vzbudit pochopení strážníka. Ten vyslyšel její přání o život, jen ji prostřelil kolena, aby si byl jistý, že to již nebude opakovat.  

V dubnu 1943 už žádné zdi ve Varšavě nebyly, nebyli zde ani lidé. Po jednotýdenní vzpouře bylo varšavské ghetto srovnáno se zemí a stalo se velikým hrobem. Ale v té době i Berlín zažil krutou válku. Že?

Bomby padaly nejen v noci, ale i ve dne. Když jsem se vracela ze školy, musela jsem se často schovávat na cestě do krytů. Bez přípravy jsem se dověděla, že moje matka se všemi čtyřmi dětmi bude evakuována do okupovaného Polska. Pamatuji si, že tam nechtěla, ale musela podle válečného rozkazu. To se stalo uprostřed roku 1943. Časně ráno jsme se hlásili na stanici „Berlín-Neukölln“ a čekali až do pozdního večera. Moji tříletí sourozenci, dvojčata, oblečení do hezkých bílých oblečků se odkradli z naší pozornosti a šli si hrát ke kolejím k hromadě uhlí. Celí se umazali. Ve vlaku plném žen a dětí jsme cestovali celou noc a ráno zastavili ve městě Inowroclaw, kde jsme byli nasměrováni do různých míst. Nás posadili do vozu taženého koňmi a odvezli do městečka Strelno a dál pak do vesnice Ciencisko.

Takový zajímavý region! Je to kolébka Polska. Bydlili jste blízko Gniezna, prvníko historického hlavního města v Polsku. Přesně v roce 1.000 německý císař Ota III.  zde navštívil polského krále Boleslava Chrabrého III. Byli přáteli.

Gniezno jsem navštívila při schůzi německé mládeže, přestěhované do Polska. Poprvé jsem se zúčastnila politické schůze a setkala se s typickou nacistickou propagandou. Pamatuji si na křičícího řečníka, nacistického funkcionáře, který imitoval Hitlerův řečnický styl. Byl to vládce této části okupovaného Polska.

Dovolte vysvětlení. Uprostřed září 1939 polská armáda restrukturizovala své síly ve východní části země, aby si zajistila obranu. Ale 17.září napadl Polsko Sovětský svaz. Rusové rychle začali okupovat východní část země, zatím co Němci západní část. Bylo jasné, že bylo postupováno podle nechvalně známého paktu: Ribbentrop-Molotov.

Popravdě jsem si toho nebyla vědoma, že polská zabraná území, kam nás poslali jsou v západní části Polska.

Území okupované Němci bylo ve střední části Polska nazývané Generální gouvernement. Obsahoval Varšavu a Krakov. Západní část s městem Poznaň pojmenoval nacistický režim Warthegau a připojil ji k Německu jako „Lebensraum“ s cílem ji poněmčit. Proto tam poslali německé rodiny. Jak vypadal váš nový domov?

Ve vesničce Ciencisko bydlelo deset německých rodin a třikrát víc polských. Všichni byli zemědělci, vlastnící menší statky. Německé rodiny měly jména: Karger, Strehler a Vogel. Tito Němci zde už dlouho žili a mluvili polsky a Poláci také mluvili německy. Myslím, že tito lidé zde žili svorně, jako sousedé.

Vesnice ve Warthegau asi dostávala z Německa finanční podporu.

Ano, jmenovalo se to oficiálně Deutschrode. Já jsem nové bydliště nevnímala jako „Lebensraum“, ale jako vyhnanství. Již od začátku byly nepříjemnosti. Rozdělili nás do různých německých rodin, které nás pak střídavě ubytovávaly a živily. U matky zůstalo jen nejmenší dítě. Pamatuji si, že protestovala a stěžovala si na Hitlera.

To se nebála?

Po přísném varování, ve kterém se jí zmínili o koncentračním táboře, se stala opatrnější. Bydleli jsme zvlášť, ale po týdnu nás ubytovali společně v jedné z místností polské školy. Záchod byl venku. Polské děti nepotřebovaly dvě místnosti. Učily se jen do čtvrté třídy. Proč, to jsem se dověděla až později. Plány pro Warthegau předpokládaly germanizaci „vhodného“ obyvatelstva. Jednalo se o Poláky, kteří podle rasové politiky byli k poněmčení vhodní. Museli se učit německy, ale jen do takové míry, aby rozuměli rozkazům, uměli počítat do sta a uměli rozlišit vojenské hodnosti. Nám zakázali si s polskými dětmi hrát. Můj dětský instinkt byl silnější než oficiální vysvětlení a hrála jsem si s polskými dětmi tajně. Dosud si pamatuji několik polských vět.

Kde byla škola pro německé děti?

Ve Strelně, šest kilometrů od Cienciska. Se šestiletým Ottou jsme museli každý den chodit dvanáct kilometrů. V zimě jsme vycházeli již za tmy. Byly hrozné mrazy, dvacet stupňů pod nulou a hodně sněhu. Maminka mě balila do deky. Cesta z poloviny vedla přes les. Báli jsme se. Často se tam objevila černá divoká prasata. To jsme pak divoce utíkali, klopýtali ve sněhu a padali. Jednou Ottovi došly síly a zůstal ležet na cestě. Matka přiběhla a odnesla ho na zádech.

Byly ve vesnici ještě jiné německé děti?

Ano, jejich rodiče je vozili do Strelna v bryčkách, ale nechtěli nás sebou brát. Pohlíželi na nás jako na vetřelce. Matka se ve škole proto rozčilovala, pak jeden z německých statkářů, který vozil koňmi své děti, nás pak musel brát do školy. Kočár byl přeplněný, bylo nás tam osm dětí. Rozčileně jsem se dívala jak se dva koně kloužou na zmrzlé cestě. Až po válce jsem se dověděla, že tenkrát stačilo jen málo a maminku by poslali do koncentračního tábora. Když se hádala kvůli naší docházce do školy, nadávala na hitlerovský režim a někdo ji udal. Podařilo se jí informovat mého otce, který se záměrně přihlásil v roce 1943 do NSPD, nacistické strany, aby matku zachránil.

Čím byl váš otec?

Povoláním byl farmaceut, ale ve válce sloužil na železnici a organizoval transporty vojáků na východní frontu, až do Stalingradu.

Je možné, že z jeho iniciativy vás poslali na ono bezpečné místo, daleko od Berlína?

To ne, stále přemýšlel jak nás dostat zpátky domů. O opravdové příčině proč jsme byli přesídleni jsme dostali tušení až několik let po válce, když jsme slyšeli o „Lebensraum“. To slovo znamená „životní zdroj“ a byl to termín, pod kterým se skrýval nacistický rasový program. Cílem byl chov „čisté arijské rasy“, podobně jako se šlechtí krávy. Já jsem byla blondýna s modrýma očima a dlouhýma nohama.

Děti v Hitlerově bunkru vypadaly podobně?

Ano, proto měly tuto speciální ochranu. Byly chráněny proti jakémukoliv nebezpečí, jako vzácné předměty, byly nástrojem k reprodukci kvalitních, rasově čistých vojáků. Po několika letech se mnou otřáslo zjištění, že jsem byla vybrána, já, nevědomá holčička, jako „zdroj“ pro barbarskou rasovou politiku. Opakem pak bylo tzv. „konečné řešení“.

Devítiletá Ursula spala v Hitlerově bunkru, vybraná pro „život“, čtrnáctiletý Ludvík, Zamenhofův vnuk, umístěný ve varšavském ghettu, byl vybrán pro „smrt“.

Nacistický režim již svou existencí byl pouze zdrojem smrti, i pro mne. Když Ludvík Zaleski-Zamenhof navštívil v roce 2000 Bona Espero, velice upřímně jsme o tom pohovořili. Německý nacistický režim mi chtěl zajistit na hoře mrtvol štěstí, byl zázrak, že si Ludvík zachránil život, ale nakonec i já jsem musela utíkat před nebezpečím smrti.

Ale pravděpodobně ne v polské vesnici, kam vás poslali. Válečný systém fungoval tak, že vítězící armádu následovali civilní úředníci a speciální policejní jednotky, budující německé administrativní řízení na okupovaném území a „čistili“ terén od nepřátel Německa.

Pamatuji si, že mě matka upozorňovala, abych na cestě do školy nikdy nesešla v lese z cesty. Někdy tam bylo slyšet střílení a cítit podivný zápach ze spálených těl. Šeptalo se o vraždách Poláků. V roce 2003 jsme tam jeli s esperantistou Georgem Handzlíkem. Poznala jsem školu, kde jsme bydleli v roce 1944. Ve dveřích stál mladý muž. Když se dověděl kdo jsme, on a jeho rodiče nás mile přijali a zavedli nás do místnosti, kde jsme bydleli. Dojalo mě, když jsem viděla kachlová kamna, u kterých jsme se hřáli. Posadili jsme se ke stolu, pili kávu, jedli koláč a přátelsky si povídali. Esperanto bylo naším mostovým jazykem. Hospodář nás ještě doprovodil ke stařence, která si ještě na nás pamatovala. Také jsme navštívili les, který mi způsoboval tolik strachu. Po šedesáti letech byly ještě patrné stopy kulek v kmenech stromů. Stál tam monument s vyrytým dlouhým seznamem jmen Poláků, kteří v lese zahynuli. Ukázali mi jméno ředitele školy ze Strelna, kterého zabili dříve, než škola byla určena jen pro německé děti. Ptala jsem se na Němce z Cienciska. Místo odpovědi si náš hostitel přejel rukou vpředu po krku. To gesto mi sdělilo to, co by se mi stalo, kdybychom nebyli utekli z dobytého „Lebensraum“.

Jak se vám podařilo uprchnout?

Náš otec se neočekávaně objevil v Ciencisku v září 1944. Bylo tma. Museli jsme se rychle připravit. Posadili jsme se na bryčku, se kterou přijel. Bez rozloučení jsme tajně odjeli do Mogilna a tam jsme nasedli do vlaku do Poznaně odtud přímo do Varšavy. Ve vlaku otec tiše mluvil s matkou. Na její tváři jsem viděla, že mluví o strašných věcech.

V polovině září 1944 mohl váš otec vidět ve Varšavě opravdové peklo. 1.srpna tam začala protiněmecká vzpoura. Varšavané bojovali dva měsíce a pomoci se nedočkali. Symbolem zoufalého hrdinství byly děti házející láhve s benzínem na německé tanky. Během srpna a září zahynulo dvacet tisíc lidí a město přestalo existovat. Zatím co Němci vraždili, v částech města za řekou stála v pasivitě sovětská armáda.

Mého otce pravděpodobně děsila blízkost Rudé armády a vědomí nevyhnutelné porážky Německa. Na vlastní oči viděl, jak se fronta posouvá na západ. Od Stalingradu už postoupila tisíce kilometrů a přiblížila se na dvacet kilometrů k našemu „Lebensraum“. Poznaň byla trochu dál, byl to strategický železniční uzel. Němečtí železničáři zde disponovali komplexem domů, ze kterých byli polští obyvatelé vystěhováni. Otec nám opatřil samostatný byt a odjel. Vrátil se na vánoce. Po několika letech jsme mohli oslavit svátky a potichu si zazpívat „O Tannenbaum“. Slavili jsme 23., protože otec řekl, že možná už zítra nebudeme naživu.

Po zničení Varšavy se fronta zastavila na řece Visle, ale v lednu 1945 Rudá armáda obnovila  ofensivu. Zůstali jste v Poznani?

25.ledna opět přišel náš otec. Museli jsme se teple obléci, protože mrzlo. Otec navrhl, abychom se prošli, jen tak beze všeho, souhlasil jen, že si mohu vzít do batohu mé oblíbené knížky. Bylo jasné, že o tom sousedé nemají vědět. Šli jsme na nádraží. Otec s několika kolegy, kteří měli také rodiny, obsadil lokomotivu s jedním vagónem. S tímto podivným vlakem jsme dojeli až do Berlína, kde se rodiny rozešly. Zamířili jsme domů. Uviděli jsme jen hromadu sutin. Otec nás nechal ve studené restauraci, brzy se vrátil a zavedl nás do prázdného bytu. Majitelé již nežili, nebo již opustili Berlín. Berlín byl ve tmě, ale my jsme byli rádi, že jsme doma.

Ještě delší návrat domů prodělala vaše polská vrstevnice. Její odysea trvala osm let. V Bona Espero jsem našel knihu „De tajgo al minaretoj, el taglibro de 11-jarulino“ (Z tajgy k minaretům, z deníku jedenáctileté) s věnováním: Kara Ursula! Jen mi kiel infano. Sekvu min! Ada.

Sekvu min! – to je výzva, abych i já popsala své dětství. Ada Fighiera-Sikorska byla moje přítelkyně a první člověk, který měl odvahu prohlásit, že já, Němka, jsem také obětí války. Díky jí jsem pochopila druhou dimensi té hrozné války, protože invaze do Polska způsobila i jí hrůzná utrpení v Sovětském svazu. Na východní straně Polska, zabrané v září 1939, zajali Sověti velkou část polských vojáků a do koncentračních táborů se dostalo 25.000 důstojníků. Brzy byli všichni zavražděni na Stalinův příkaz. To byl hrůzný zločin a místo má jméno Katyň. Tam také zahynul Adin otec, generál Franciszek Sikorski. Současně došlo k hromadné deportaci občanů na Sibiř a dalších dalekých míst velikého Sovětského svazu. Počet deportovaných dosáhl skoro 2 000.000 osob. Většina z nich se beze stopy ztratila. Jedenáctiletá Ada byla transportována do Kazachstánu. Byla z mnoha dětí nešťastné generace, která jako zázrakem přežila. Její kniha člověkem otřese.

Vraťme se na začátek roku 1945. Berlín byl v té době bombardován stejně jako východní i západní fronta. Nelitovali jste, že jste se vrátili domů?

Během těch několika měsíců, ještě jsem nebyla dvanáctiletá, jsem se stala dospělou. Otec se snažil sám sebe nějak zachránit, maminka byla v nemocnici, rodila své šesté dítě. Musela jsem se starat o rodinu, padaly bomby a hořely domy. Volala jsem na kolemjdoucí: Uhaste oheň, dělejte něco! Ale oni jen pokrčili rameny a pokračovali ve své cestě, hořelo příliš mnoho domů. Ztratila jsem důvěru k dospělým. Jako nedobrovolná hlava rodiny jsem vodila své sourozence ráno do školky a večer do krytu pod radnicí. Maminka opustila nemocnici se svým novorozencem a byla velmi slabá. Nebylo jídlo a chyběla voda. Z našeho čtyřposchoďového domu zbyl jen sklep a bylo v něm mnoho lidí.

Co jste dávala dětem k jídlu?

Maminka včas připravila pytlík sušených kousků chleba. Každé ráno každé dítě dostalo kousek, cucalo ho a pak ho spolklo. To muselo stačit až do večera. Město bylo obležené, letadla házela bomby, hřměla děla. Jednou jsem vyběhla nahoru do polorozbořeného domu, chtěla jsem přinést nějaké oblečení. Skříně byly rozbité. Skrz velkou díru ve zdi jsem viděla na posteli věc, asi půlmetrový dělový granát. S námahou jsem ho zvedla a snesla jsem ho dolů. Byla jsem přesvědčená, že má kořist nás ochrání proti Rusům. Pyšně jsem prohlásila: Mám bombu, ještě je úplně dobrá! Místo aby měli lidi radost, křičeli strachem. Pak ji opatrně daleko odnesli.

Ale Rudá armáda se nedala zastavit.

Již dříve, v březnu 1945 byli mobilizováni všichni lidé i děti k „Volkssturm“ – lidovému útoku. Naším úkolem bylo stavět barikády. Napříč ulicí se stavěly dvě rovnoběžné zdi a mezi ně jsme házeli všechno možné, hlavně nábytek, s pevnou vírou, že to zastaví ruské tanky. Pořád se věřilo, že Berlín nebude kapitulovat, protože se již přiblížila armáda maršála Wencka a brzy porazí nepřítele. To vytrvale opakoval Hitler ze svého bunkru, jak je to věrně podáno ve filmu „Zkáza“. Když jsem film poprvé viděla, rozpomněla jsem se s hrůzou na všechny události. Film byl natočen podle knihy německého historika Joachima Festa, bratra mé školní kamarádky, Christy.

Vaše barikáda zastavila tanky?

Ne, tanky projely vedlejší ulicí, kde barikáda nebyla. Když jsem viděla tanky zblízka, uvědomila jsem si zbytečnost naší práce. Žili jsme v jižní čtvrti Neukölln a právě tam začal útok na Berlín v dubnu 1945. Do našeho sklepa se natlačilo asi padesát lidí, vegetovali tam ve špíně, o hladu, v zoufalství, ve tmě. Náhle začalo bouchání na dveře. Naše oči oslepilo světlo baterek.Vojáci svítili do obličejů a vytahovali ženy. Zašpinila jsem si ruce o podlahu, a natřela jsem matce tváře špínou. Štípala jsem děti, aby křičely. Na okamžik se světlo zatavilo na obličeji mojí matky s křičícími dětmi a zamířilo jiným směrem.

Chápala jste co se děje?

Ne, dělala jsem všechno neuvědoměle. V té době a v mém věku nemá člověk žádné vědomosti o sexu. Ale viděla jsem ženy, které se vracely do sklepa, v jakém hrozném stavu byly. Potom jsem i viděla na vlastní oči vojáky, kteří drželi ženy a ubližovali jim, ale nechápala jsem smysl toho. Moje matka pro strach vůbec nevycházela ze sklepa, ani půl roku potom z bytu. Měla jsem odpovědnost za život nebo smrt rodiny a to znamenalo především obstarat jídlo. Nebyla ani voda, vodovody nefungovaly. Ve vzdálenosti jednoho kilometru byla cisterna pro hasiče. Tu cestu jsem chodila s vědrem a mrtvoly, které jsem míjela už ve mně nevzbuzovaly strach, ale vždy jsem strnula, když mrtvola ležela ve vodě. Ale žízeň byla strašlivější než strach. Načerpala jsem vodu a nesla vědro příliš těžké pro moje hubené, dětské tělo. Byla jsem si vědoma nebezpečí a vodu jsem dlouho vařila. Naštěstí se nám nic zlého nepřihodilo. Bydleli jsme blízko nádraží. Podél kolejí bylo možno občas najít nějaké zbytky jídel nebo shnilé brambory, ze kterých bylo možno vykrájet kousek k jídlu.

Vy jste se nebála chodit po městě?

Bála, ale zvykla jsem si. Když na mě namířili zbraň, hned jsem zvedla ruce zcela automaticky. Několikrát jsem dostala, jakoby za odměnu za dobré chování, kousek chleba nebo jiné jídlo. Když 8.května oficiálně skončila válka, Rusové rozdávali lidem léky proti nakažlivým nemocem, jako byl tyfus, také chemické prostředky proti parazitům a vším. V blízkosti nádraží se seskupovaly zástupy německých zajatců. Rusové je nastrkali do vagónů a vezli do Sovětského svazu. Dívali jsme se na stovky a stovky obličejů a doufali jsme, že uvidíme otce. Jednou jsem přišla do kuchyně a … tatínek! Seděl tam živý, ale byl zraněný. Když se stahovala fronta, byl zařazen do „Volkssturm“ na severu Berlína. Rusové ho chytili, ale jemu se podařilo při nástupu do vlaku vyklouznout a během několika dní se tajně dostal do jižní části města. Ještě před tím se mu podařilo prchnout i před fanatiky „Volkssturmu“. Podle nich, kdo nechtěl bojovat, byl zrádce a bylo nutno ho zabít. Viděla jsem už tolik mrtvol, cítila jsem, že se stal zázrak. Osmičlenná rodina Sandkühlerova byla celá pohromadě, a živá! Pochopila jsem hodnotu života a denně stále život chválím.

Berlín byl rozdělen mezi čtyři mocnosti. Do které zóny patřila vaše čtvrť?

Do americké. To mělo výhodu. Rychle jsem se učila anglicky, ale měli jsme stejnou bídu jako Berlíňané v jiných zónách. Měla jsem hlad. Hlad se mi stal obsesí. V zimě 1945/46 jsem vždycky usínala s pláčem a hladem a zimou. Ruce jsem měla bolavé a nemohla jsem se léčit s močením, nebyly léky. Bylo hrozné poslouchat nářek mých mladších sourozenců. Chtěli jíst. Maminka jim rozdělovala svoji porci, zaplatila za to zdravím. Rozhodla jsem se, že nikdy nezaložím rodinu, abych se nemusela o ni starat. Měla jsem jen jedno oblečení a když mi neuschlo, nemohla jsem jít do školy. I v dalších letech hlad trval, potraviny byly přísně rozdělovány po gramech a jídlo mi nikdy nestačilo do mých sedmnácti let.

Dovolte, Ursulo, abych se ve vyprávění objevil jako chlapeček, který přežil válku, i když válka zkosila každého šestého Poláka. Moje rodina se vrátila v roce 1946 do Varšavy a bydlela ve sklepě rozbitého domu, jiné ve Varšavě nebyly. Během několika let jsme žili na smetišti, hladověli a mrzli. Když mi bylo osmnáct let, koupil jsem si první vlastní šaty. Vy jste byli rádi, že vás prohraná válka osvobodila od nelidského, nacistického režimu. Také Poláci byli rádi, že cizí, německé moci se nepodařilo vymazat z mapy Polsko a vyhubit jeho obyvatele. Ale brzy se ukázalo, že se naše země stala satelitem Sovětského svazu. Pro vás válka skončila, když kapituloval Berlín, Poláci mohli svobodně volit po několika vzpourách, po desetiletém boji „Solidarnošči“ až 4.června 1989, tři měsíce před pádem Berlínské zdi.

Brzy jsem pochopila, že moje vlastní utrpení není důvod, abych zavřela knihu historie tak hrozné. Dál jsem četla o již minulých masakrech a zjistila jsem, že již v roce 1933 uchvátil moc v Německu nacistický režim, zvolený velkou většinou ve svobodných volbách. Nu, pomyslila jsem si: Hitler podvedl lidi. Ale proč o tři roky později pro nacistickou stranu hlasovalo 99% voličů? Proč skoro nikdo proti Hitlerovi neprotestoval?

Zní to neuvěřitelně, ale opravdu mnoho, velmi mnoho, osob a zcela nepolitických organizací veřejně vyhlašovalo sympatie k nacionalismu a svou věrnost führerovi. Tato slova vyslovil známý německý esperantista Teo Jung, zakladatel „Heroldo de Esperanto“.

V poválečných poměrech se mi zdálo, že lidé chtěli příliš rychle zapomenout. Byli lhostejní stejně, jako když jsem na ně volala, aby hasili požáry a při tom se jednalo o důležité dilema: válka nebo mír. Moji ještě poněkud dětskou hlavičku trápila otázka: Jak dál? Chtěla jsem, aby všichni lidé byli bratři. A tehdy jsem objevila chlapce, který si určil stejný cíl. A nejen to, vymyslel i prostředek jak toho dosáhnout.

Předpokládám dobře, že ten chlapec byl Ludvík z Bialystoku?

Ano. V katolické škole františkánek, kde jsem se učila, mi moje kamarádka Christa Festová vyprávěla, že existuje jazyk bratrství, který se jmenuje esperanto. Taková blbost! Jazyk vymyšlený u stolu, bez národa, bez území? To přece není možné, myslela jsem si jako úspěšná studentka jazyků. Kromě němčiny jsem se učila angličtinu, francouzštinu, latinu, velmi krátce i ruštinu a uměla jsem mluvit polsky. Jen ze zvědavosti jsem šla se spolužačkami do amerického kulturního domu poslechnout si úvodní lekci esperanta. Učitel začal takto: Mi iras al la pordo kaj mi malfermas la pordon. (Jdu ke dveřím a otvírám dveře.) Zázrak! Větě jsem rozuměla. Po hodině mi základní systém jazyka byl jasný, jako bych jsem se ho již dříve někde učila. Od toho okamžiku jsem byla nadšenou esperantistkou. Esperanto se objevilo v mém životě jako zázrak, jako nástroj k realizaci mého ideálu míru, bratrství a pomoci jeden druhému.

Jak jste využila tento nástroj?

V roce 1950 mi bylo šestnáct let. Začala jsem si dopisovat s mladými lidmi z různých zemí. Adresy mi dal můj učitel. Ty dopisy jsou jako okna otevřená do celého světa. Lidé, kteří žijí daleko v neznámých místech i nedostupných se stávají blízkými přáteli. Dělí se o radosti a problémy. Nejčastěji jsem si vyměňovala dopisy s Italem z Turína. Giuseppe používal krásné esperanto, jeho dopisy byly obsažné a zábavné. Například: Mi laboras en FIAT, kiu dungas 50 mil personojn, sed nur 5 mil vere laboras. Bedaǔrinde mi troviĝas inter tiuj 5 mil. (Pracuji ve FIATu, který zaměstnává 50.000 osob, ale jen 5.000 opravdu pracuje. Bohužel, já patřím mezi těch 5.000.) Dopisovali jsme si šest let a netrpělivě jsme oba čekali na další a další dopisy. V roce 1956 Giuseppe organizoval mládežnický esperantský tábor v Itálii poblíž hory Gran Paradiso, jejíž vrchol přesahuje čtyři tisíce metrů. Jela jsem tam a setkala se s mým moudrým a zábavným korespondentem. Bylo to první setkání, ale jakoby jsme byli staří přátelé, spřízněné duše. I Giuseppe přežil válku podobně jako já, ráno nevěděl, zda večer bude živ. 8.května 1957, přesně dvanáct let po kapitulaci Berlína jsme měli svatbu. Město ještě neslo jizvy z války, ale v katolickém kostele ve čtvrti Neukölln vládla radostná nálada. Otec Ferdinand si cvičil esperanto, ve kterém pak probíhal obřad. Civilní svatba se pak odbývala na radnici, kde jsem ve sklepě trávila poslední dobu válečných bojů. Možná toto místo mi zachránilo život a také mi otevřelo novou cestu, kterou jsem nastoupila v italském Gran Paradiso a dovedla nás oba do brazilského Alta Paradizo.

A nic jste nevěděla o tom, že ve stejném roce 1957, bylo založeno Bona Espero.

5. Když trpělivě vydržíte

 

Osvoboďte se z otroctví zbytečností módního bláznovství, od bohatství. 

Pietro Ubaldi

Kdy a kde přistál „Kryštof Koílumbus“ ve „vaší“ Americe?

Ursula: Časně ráno 14.července 1974 celá rodina vyběhla na palubu. Přibližovala se kouzelná krajina Rio de Janeira. Byla to gigantická scéna ozdobená fantastickými dekoracemi. Ten dojem udělaly hory, které se vynořovaly před našima očima. Směřovaly k nebi.Mezi nimi byla známá Pão de Açucar a Corcovado s postavou Krista, který napřahuje náruč, jako by nás vítal na brazilské půdě. Vlastně Kristo Redemptoro nás neobjal, zůstal stát s rozpaženýma rukama.

Proč?

Čeká, až začnou Brazilci pracovat a pak…jim začne tleskat. Tuhle interpretaci jsme slyšeli od „cariocas“ – tak si říkají obyvatelé Ria.

Kristus v Riu je zajímavý příklad mezinárodní spolupráce. Polský sochař Paul Landowski, žijící be Francii, vyprojektoval postavu a osobně zhotovil její ruce a hlavu; brazilský architekt Heitor  Silva a inženýr Pedro Viana postavil celek a Ital Guglielmo Marconi poslal z Itálie rádiové vlny, které ozářily v roce 1931 slavnostně grandiózní postavu.

 

S jakým očekáváním jste přijeli do Brazílie?

Guiseppe: Vezli jsme si třicet velkých beden a zavazadla s věcmi o kterých jsme si mysleli, že jsou nutné v Bona Espero. Náš obdiv kráse Ria ustoupil při zmatku a byrokratickém přístupu lidí. Formality při přechodu hranice trvaly příliš dlouho, pečlivě se hledaly chyby v našich dokumentech. Nakonec nám dovolili vstoupit na brazilské teritorium, ale bez zavazadel. Oznámili nám, že celní prohlídka bude trvat asi týden. Nepříjemná věc! Naštěstí ve skupině esperantistů, kteří nás přišli přivítat, byl úředník z přístavu, který dokázal přemluvit celníky. Všechna zavazadla byla uvolněna.

Ursula: Opravdu jsme byli vítaní. O tom svědčila třicítka esperantistů, která nás čekala v přístavu. Vítali nás „bonesperáni“, ředitel Lemos s manželkou Ninou. V krátkém rozhovoru s několika esperantisty jsme cítili obdiv k naší odvaze, ale také podivení, dokonce soucit. Zdálo se, že nás pokládají za naivní cizince, kteří se chopili utopistického úkolu, protože si nejsou vědomi reality. Ale my jsme měli svůj vlastní motiv a dostatek energie, které nás sem zavedly.

Guiseppe: Dvoutýdenní cesta přes Atlantik nám poskytla dost času na přemýšlení. Naše přesvědčení posilovaly myšlenky italského filozofa Pietra Ubaldiho, sice v jeho vlasti skoro neznámého, ale oblíbeného v Brazílii. V jeho díle „La Granda Sintezo“ jsou konstatování, jakoby byly určeny přímo nám, například motto této kapitoly. Napsal, že bohatství je oboustranná zbraň, když usnadňuje život, stane se i těžkými okovy.

Pokračovali jste hned do Bona Espero?

Ursula: V krásném Rio jsme strávili několik příjemných dní a zařídili jsme několik naléhavých věcí a koupili jsme malý autobus „Volkswagen“. Ředitel Domova přesvědčil svého přítele Edimilsona, který vlastnil kamion, aby odvezl naše zavazadla do Goiãnie.

Giuseppe: Současně se konal národní esperantský kongres ve Fortaleze, kam byla vypravena z Ria výprava. Velmi nás přesvědčovali, abychom s nimi jeli, jakoby na tom stála budoucnost brazilského esperantského hnutí. Nakonec mě přesvědčil argument, že během kongresu bude možnost seznámit se s brazilskými esperantisty, bez jejichž spolupráce není možno představit si fungování Domova. Ale bylo tady dilema: když já pojedu do Fortalezy, Ursula bude muset jet sama do Goiãnie. Přesvědčovali mě, že může bez problému sledovat kamion, cesta je dobrá podle brazilského měřítka a není příliš dlouhá, jen 1.300 km. Rozdělili jsme se a to byla chyba.

Ursula: Od války jsem nepocítila takovou osamělost. Cesta byla špatná. Můj přeplněný autobusek se chvěl, seděli tam moji ubozí synové Dario a Guido. Kamion jel příliš rychle. Často jsem ho ztratila z dohledu, nebylo dopravní značení. Vedle mne seděla Nina, se kterou jsem se nemohla poradit, neuměla esperanto a já portugalsky. Ĉasto jsem se vůbec nemohla orientovat. Bylo jasné, že podobný problém měl občas i řidič kamionu. Po celodenní jízdě jsme zastavili, abychom přenocovali na benzínové stanici v hrozných podmínkách. Při každé zastávce byla Nina velmi čilá, když jsme čerpali benzín, ona nakupovala čepice, kabelky, boty a další věci, za které jsem musela zaplatit.

Proč jste to platila?

Ona neměla peníze a já jsem měla k ní důvěru, věřila jsem, že dluh zaplatí. Ale to se nikdy nestalo. Další den jsme jeli bez zastávky osm hodin, špatně se mi dýchalo a omdlela jsem. Až když jsem přišla k sobě, zjistila jsem, že se mi v posledním momentu podařilo vypnout motor a proto jsme se vyhnuli neštěstí. Opět jsme přenocovali v příšerných podmínkách v noclehárně pro řidiče a třetí den jsme dorazili do Goiãnie. Tam nás Lemos ubytoval u svého známého a já tam získala fyzickou i duševní rovnováhu a čekala jsem na Guiseppa.

Guiseppe, vaše cesta příjemnější?

Určitě delší. Vzdálenost mezi Rio de Janeiro a Fortalezou je 2.800 km. Náš autobus zastavoval jen k načerpání paliva a na místo jsme dojeli po 55 hodinách. Podobná cesta v Evropě by trvala pět dní. Po kongresu jsem jel z Fortalezy 2.300 km do Goiãnie s esperantisty ze státu Goiás stejným způsobem. Až tady jsem si uvědomil, že brazilští esperantisté, aby se mohli zúčastnit kongresu, musí mnohdy urazit vzdálenost jakoby z Portugalska na Ural. Brazílie svou velikostí se téměř rovná Evropě. Kromě této zeměpisné lekce jsem se seznámil asi s dvěma sty esperantistů a v mé představě to přispělo k vytvoření esperantského mostu mezi dvěma kontinenty.

Ursula: Když jsem čekala na manžela, nakoupila jsem nábytek a další potřeby na naše bydlení v Bona Espero. Nina a její manžel mě odrazovaly od těchto nákupů, jako od zbytečných vydání. To mě rozčilovalo, protože z Ria do Goiãnie jsem za její „nutné“ nákupy vydala 1.500 dolarů. Ale ona i zde pokračovala ve svých nákupech za moje peníze. Když Guiseppe dorazil, měla jsem takovou radost, že jsem mu odpustila, že nejel se mnou.

Guiseppe: S nákupem nábytku jsem byl spokojen, protože podmínky v bydlení v Bona Espero mi dělaly starost. Najali jsme velký kamion a s vlastním autobusem jsme pokračovali na naší pouti do lepšího světa se šťastnějším lidstvem, jak nás informoval leták, který nás přiměl navštívit Bona Espero poprvé.

Ursula: V „lepším světě“ nás čekalo ubytování v „bílém domě“, ačkoliv byl špinavě šedý. Byl už dlouho neobývaný, když ho ředitel rozhodl upravit na naše bydlení. Na polovině chyběla střecha pod zbylou střechou byla koupelna, kuchyň, sál a tři místnosti. Nebyla tam podlaha, dveře a okna; uvnitř byl nepořádek.

Guiseppe: Zedník, kterého objednal Lemos přišel z Goiãnie, chtěl odejít domů a ředitel Lemos k mému překvapení, ho poslal za mnou, abych mu zaplatil.

Proč?

Pravděpodobně proto, že zedník byl původem Ital a také se jmenoval Guiseppe. V domě nebylo možné se ubytovat, proto jsme museli přenocovat v „pionýrském domě“, který jsme znali již z první návštěvy. Za několik dní přišel čas postavit nábytek, krásné postele s pohodlnými matracemi. Syny jsme s jejich nábytkem umístili do skladu. Ostatní dvě místnosti byly určeny pro osm chlapců, kteří nám byli přiděleni na starost. V sále, kde stále nebyly dveře a okna, byli ustájeni koně již delší dobu a nebylo možno je nechat pod širým nebem. Jeden z koňů, bělouš, hrál mystickou roli ve vizi Enza Ferrariho o Bona Espero. Ale obzvláštního zájmu se těšil vraník, kterému chybělo pravé oko.

Co se mu stalo?

Ursula: Děti nám vyprávěly jak se to stalo. Jeden chlapec prohlásil, že mu vypíchne oko. Druhý o tom pochyboval: To nedokážeš! Tak ten grázl vzal bambusovou hůlku a zkusil to. Koně jsem si zamilovala a po několik let jsem na něm jezdila do savany, přes řeky na kopce! Bylo to moudré zvíře a upřímně řečeno, často moudřejší než jeho jezdkyně.

Neměli jste strach z her vašich svěřenců?

 Guiseppe: Postupně, volky nevolky, jsme poznávali pravdu o zločinecké minulosti našich žáků. Netýkalo se to všech, ale poloviny jistě. Dříve jsme jen náznakem zaslechli na toto téma narážky. Až jednou jsem se dostal k dokumentům, které mi potvrdily, že Federální ministerstvo spravedlnosti jedná s Bona Espero jako s „Casa de Custodia“ – jinými slovy: institucí pro nápravu a internaci mladých delikventů, kteří pro svůj věk nemohou být odsouzeni. Proto ministerstvo platilo určenou sumu na každého žáka. Ale nám se nepodařilo orientovat se na výšku této sumy; nemohli jsme nahlížet do účetnictví, to prostě neexistovalo. Kromě toho jsme ani neměli formální právo, jen nedefinovanou povinnost trvale pokrývat výdaje. Byli jsme totálně ztraceni pro nás v nezvyklé situaci, kam nás zavedly naše ideály. Náhle před námi vyvstala hora problémů, kterých jsme si nevšimli, když jsme zde byli o Vánocích a učinili první pokus pomáhat třetímu světu.

Jak začal váš první den služby třetímu světu?

Ursula: Tak, že jsem se probudila ve čtyři ráno a v pět se pokoušela rozdělat oheň, který ještě v šest nehořel i když jsem vyškrtala krabičku zápalek a vyronila kbelík slz. Každé ráno v šest hodin vyhnala Nina  děti z postelí a nařídila vítat východ slunce. Korpulentní vedoucí křičela: Člověk, který nevítá východ slunce, nebude mít úspěch v životě. Naštěstí před sedmou začal oheň hořet a podařilo se mi uvést vodu do varu. Pak jsem se znovu rozplakala, protože na přípravu snídaně jsem měla jen pytlík práškového pudinku. To byla jediná potravina dodávaná státní institucí v té době.

Byla pudinková dieta určená jen ke snídani, nebo i na ostatní stravu?

V poledne a večer se jedlo společně v „pionýrském domě“, kde se manželé Lemosovi starali o patnáct dalších dospívajících dětí. Jídlo připravovaly dvě kuchařky. Jídlo se trvale skládalo z fazolí, rýže a manioku, doplněné ovocem podle sezóny. Množství potravin bylo nedostatečné. Viděla jsem, že obě kuchařky a uklízečka, které v domově nebydlely, si odnáší pytle potravin domů. Pokládaly to za úplně normální, protože podle nich byl jejich plat nízký. Musela jsem říci Dost! A dohodla jsem se s vedoucí, že vynášení čehokoliv z Bona Espero bude striktně zakázáno. Ale aby nové nařízení mohlo fungovat, musela jsem připlácet personálu z vlastní kapsy.

Co, kromě jídla, obsahoval program v té době v Bona Espero?

Guiseppe: Nejdříve bych upřesnil topografii hospodářství. V té době se Bona Espero skládalo ze dvou domů: „pionýrského“ postaveného v roce 1967 a „bílého“ – zbořeniště, zakoupeného v roce 1965 a který se stal bílým, když jsme ho opravili a nabílili. Hlavním domem „Školy na statku Dobrá Naděje“ byl „pionýrský“ dům a vedle něj stálo několik nevzhledných kůlen a sklad…

Ursula: …kde nás přivítala velká krysa, která vyskočila z pytle s cukrem. Další stavba byl ubohý domek z nepálených cihel o dvou místnostech. Právě ten měl atribut „escola – škola“, obsažený v názvu instituce Bona Espero. Bylo to zdánlivé, protože škola prakticky nefungovala. Bylo paradoxní, že my, dva cizinci, kteří jsme neuměli portugalsky, začali učit děti číst a pasát. Většina dětí, některé i po dvouletém pobytu to vůbec neumělo. Já jsem je učila portugalskou abecedu a pomáhala jsem si jejich učebnicí.

Guiseppe: Učil jsem matematiku. Oba jsme si pomáhali…esperantem. Ta věc výborně fungovala. Brzy i děti začaly tím jazykem mluvit a my jsme se také rychle naučili portugalsky. Naštěstí portugalština je značně podobná pierotskému dialektu, mému rodnému jazyku. Když jsem v sedmi letech začal chodit do školy v Turínu, ničemu jsem nerozuměl, protože můj dialekt se liší od oficiální italštiny. V Brazílii také Ursula, která mluví italsky se portugalštinu rychle naučila.

Co se dělo odpoledne?

Byla tady snaha vyvolat v mladých náklonnost k zemědělským pracím, které měly motivovat další atribut Dobré Naděje, kterou vyjadřovalo slovo „fazenda – statek“ (oficiální název dětské vesničky je: Fazenda Escola Bona Espero). Bylo nasnadě, že tento požadavek nebyl realizován. Ve skutečnosti se „bonesperané“ obyčejně bezcílně potulovali a dělali si, co se jim zachtělo. Dozvěděli jsme se, že vedoucí této instituce byli často pryč, a ponechávali děti zcela bez dozoru. Stávaly se tenkrát různé věci. Katolický kněz v Alto Paraíso, stařičký Holanďan, považoval Dobrou Naději za pandemonium (= peklo všeobecně a nebo hlavní sídlo démonů a hlavní město pekla vůbec) a nechtěl s tím nic mít společného.

Ursula: To si vyžadovalo radikální změnu. Bylo rozhodnuto, že v případě, že vedoucí odjedou, musí být na místě alespoň jedna odpovědná osoba. Děsila mne eventuální povinnost zůstat sama s těmi lotry, kteří pro své rozptýlení vypichují oči a jsou schopni i jiných excesů, o kterých vám budu ještě vypravovat. Někteří z nich byli už skoro osmnáctiletí. Dala jsem přednost cestování do Goiânie, 900 kilometrů tam a nazpět, než sama samotinká být tu jako služba mezi těmito „dětmi“. Urgentně jsem potřebovala uspořádat svou kuchyni, jejíž vybavení pozůstávalo pouze z kamen, jednoho hrnce a z bambusové tyčinky na míchání pudinku. Tyto kuriózní snídaně si já i celá moje rodina budeme pamatovat do posledních dnů našeho pozemského života. Také polední a večerní kombinace rýže, fazolí a manioku se nám začala zajídat. Jednou, když jsem otevřela jednu z mých zásuvek, objevila jsem německou kuchařku. Vdala jsem se bez jakékoli znalosti o vaření. V Turínu (italsky Torino, piedmontsky Turin) jsem se učila právě podle této knihy jak skrze žaludky zasáhnout srdce mých tří mužů. Opravdu jsem se díky této knize stala specialistkou v pečení dortů a koláčů. V klanu Grattapagliových jsem se tím proslavila.

Zdalipak se bramborový salát, kyselé zelí, vepřové nožičky a jiné německé speciality zamlouvaly Giuseppemu?

Všechno to jsem vůbec neuměla a dala jsem přednost naučit se středozemnímu kuchyňskému umění. Toto učení probíhalo tak, že jsem každý den cestovala za mou tchýní, abych si doplnila vědomosti. Ale tady, když jsem znovu objevila německou kuchařku, s potěšením jsem si v ní listovala, prohlížela si barevné obrázky elegantních táců a dokonce jsem cítila jejich vůni. Tady pstruh na bílém víně, tady zase kuřecí frikasé (=bílé maso v nakyslé omáčce se žampiony), a tady biftečky, a tady zase bramborový salát. Četla jsem a fantazie pracovala…

To nebyla kuchařka, ale vědecko-fantastická literatura, ne?

Přesto jeden recept nepatřil do oblasti science fiction, ten o pečení chleba. Chléb! Byl předmětem snů celé mé rodiny. Chléb náš každodenní… Smysl této modlitby jsem pochopila během války, ale naši dva synové teprve tady pocítili nedostatek této základní evropské potraviny. Nikdy předtím jsem chleba nepekla, ale když jsem prostudovala recept, shledala jsem, že tato procedura je velmi jednoduchá. Hned jsem nastartovala mikrobus, a vzala jsem s sebou jednoho žáka, a jela jsem do Goiãnie, kde jsem nakoupila 50 kilogramů mouky a trochu droždí. Kromě toho jsem nakoupila několik pytlů brambor, skříňku do kuchyně a čtyři velké hrnce z hliníku, protože jiné prostě nebyly. Železné hrnce z Itálie se nehodily, protože stačily jen pro čtyřčlennou rodinu. V bazaru jsem objevila klece s kuřaty. Hned jsem si představila vlastní vejce, vařené kuřecí a voňavý bujón s mrkví, tuřínem, pórkem, petrželí, tymiánem. Takže jsem nakoupila klece se sto padesáti pípajícími žlutými kuličkami. Výprava do Goiãnie trvala několik dnů, jednosměrná cesta trvala nejméně dvacet hodin. Tři čtvrtiny cestovního času zabrala vzdálenost mezi Brasília a Bona Espero, protože cesta byla uježděná zem plná děr a mnoho provizorních mostů.

Proč jste cestovala do Goiãnie, když na půl cesty byla Brasília?

Giuseppe: Bona Espero se zrodila dříve než Brasília. Goiãnia byla hlavním městem státu Goiás, ke kterému jsme administrativně patřili; pouze tam jsme mohli zařídit všechny formality. Zatímco Brasília byla federálním hlavním městem a dlouho se podobala gigantickému staveništi, ve kterém bylo nesnadné se pohybovat a nalézt pokoj na noc. V Goiãnii jsme se spřátelili s pohostinnou rodinou. Přesto se to muselo brzy změnit, když jsme zvolili školu pro naše syny.

Ursulo, jak jste upekla svůj první chléb?

Přesně podle té německé knihy. Mouka, droždí, sůl, voda se míchá ve správném poměru a mísí se, až to všechno dostane těstovitou hustotu. Pak se to nechá nakynout po dobu pěti hodin, a potom se to vloží do pece na hodinu a půl. Když jsem poprvé vyjmula vlastnoručně upečený čerstvý chléb, pocítila jsem, že pečení chleba je vznešený čin. Po nějakou dobu po příchodu do Bona Espero mne rmoutil rozpor mezi mými vysněnými představami a na místě odhalenými fakty. Po upečení prvního chleba jsem si vychutnávala hrdost z vítězství. Tato malá epizoda s prvním chlebem mi dodala odvahu, abych si vyjádřila svůj životní přístup: jestliže se realita neshoduje s tvými sny, pak změň tuto realitu.

Jak byl přijat váš chléb?

Italové jedí chléb ke každému jídlu, dokonce i k makarónům. Můžete si představit to nadšení, s kterým Giuseppe, Guido a Dario se vrhli na ten první upečený chléb. Část dětí, které přišly z velkých měst, už znalo chléb, ale ostatní z regionu Alto Paraíso, kde byl náš chléb zcela neznámý, si ho oblíbily jako novinku a dodnes pokaždé toužebně očekávají další pečení chleba. Dál jsem už nepoužila droždí, ale podle starověké metody jsem ponechala trochu neupečeného těsta kvasit jeden den, a pak jsem ho přimísila do nového těsta.

Giuseppe, trpěl jste zármutkem, který se dá vyjádřit slovy: Nic nebolí více, než vzpomínka na šťastné dny v čase zármutku? (Božská komedie, Dante Alighieri)

Dante vytvořil své peklo, aby tam vykázal všechny nepřátele. Zatím co my jsme sem nebyli posláni za trest, ale přišli jsme dobrovolně a měli jsme volnou cestu zpět. Ano, stále častěji jsme konstatovali rozpor mezi našimi sny a realitou, to se ukázalo vždy v konkrétních případech, které jsme museli řešit. Když se ukázalo, že čerpadlajsou nedostatečná, tak nešlo meditovat o „čase šťastném v mizérii“, ale bylo potřeba změnit vodovodní systém.

Musel jste se stát „homo faber“! Co jste udělal jako první v této roli?

Musel jsem dokončit dům, než přijde období dešťů. Většinou přichází koncem září a v listopadu kulminuje a trvá do března a kočí v dubnu. V říjnu jsme s ředitelem jeli do Goiãnie. Hlavně jsme chtěli koupit dlaždice na podlahu, která byla jen zudusané hlíny. Na zpáteční cestě jsme zastavili ve městě Anapolis, abychom přibrali zedníka Oracia, který byl ochoten jet do Bona Espero a pokračovat v práci, kterou přerušil můj italský jmenovec. Do čtvrti, kde zedník bydlel, jsme přijeli jako bychom spadli do díry, vyplněné chatrčemi bez elektřiny, bez kanalizace, bez naděje. Oracio byl z druhu lidí, kteří se opíjejí z nedostatku práce, byl nezaměstnaný. Když si připravil své nářadí, chtěl nastoupit do auta, jeho děti začaly naříkat strachem, že přijdou o otce. I sousedé s nenávistí sledovali scénu s podezřením, že zedníka povezeme do vězení. Jen manželka vypadala šťastná, protože dostala zálohu na práci a věděla, že manžel bude pracovat na statku 20 km daleko od nejbližší nálevny. Opravdu, když byl Oracio střízlivý, předvedl své řemeslo a ještě před Vánocemi byla práce hotová. Proč ho nezachvátila deprese při abstinenci jsme zjistili, když v lékárničce se vypařilo vše s alkoholem.

Zde se  během roku střídají jen dvě období – suché a vlhké. Jak tento přírodní fenomén působí na každodenní život?

Guiseppe: Začátek dešťové sezony jsem si poznamenal a intensitu jsem měřil podle toho, kolik slz Ursula vyplakala. Rozdělat oheň s vlhkým dřevem byl úkol, který často trval dvě, tři hodiny. Jiná taková práce bylo praní prádla smrdutým doma dělaným mýdlem a primitivními nástroji. A přidával se problém se sušením prádla. Většinou trvalo celý týden a prádlo zůstávalo dál vlhké.

Ursula: Ale déšť ubezpečuje, že voda je zdrojem života. V září jsme se začali připravovat na naši novou roli – stát se zemědělci. Rozhodla jsem se pro brambory. Půda byla dobře obdělaná, prohnojená a byly dodány minerály. Zasadila jsem osm pytlů a sklidila …také osm. Neuvědomila jsem si, že brambory vyžadují lehkou písčitou půdu, jako je ve střední Evropě, zatím co tady je půda těžká; dobře zde roste jen maniok, který je pro nás jen náhražkou brambor.

Guiseppe: Zatím co Ursula snila o bramborovém salátu z brambor z vlastní zahrady, já jsem zkoušel pěstovat rýži. Všechno jsme financovali z vlastní kapsy, ale jako amatéři jsme moc neriskovali. Měli jsme odbornou asistenci – Manžela. Jako dítě se učil v Bona Espero, odešel studovat a získal diplom zemědělského technika a vrátil se, aby zde pracoval. Vkládali jsme do něho naději. Se zchátralým traktorem jsme zorali dva hektary půdy. To byla jedna z nejnamáhavějších prací v mém životě. Naštěstí nebylo nutno vápnit k odkyselení půdy, protože na poli dříve rostl lesík, který jsme pokáceli a trochu jsme terén upravili. Koupil jsem jen trochu chemického hnojiva. S elánem jsme zaseli rýži, trochu kukuřice a ještě dýně. Byla radost vidět rychle se zelenající půdu, která je od přírody červená. Když rýže a kukuřice vytvořila klasy, cítil jsem se stejně šťastný jako Ursula, když upekla svůj první chleba. Radost byla předčasná! Náhle nebe pokryl zelený mrak. To nebyl symbol naděje, ale materializace Ježíšových slov: Pohleďte na ptactvo nebeské, nesejí…Tisíce zelených papoušků, kterým se tady říká „periquitos“, dosedlo na zem a po několika minutách zase vzlétlo. Zánlivě se nic nezměnilo, ale v klasech už nebyla zrna. Ptáci neseli, ale sklízeli. Jen dýně odolali katastrofě, ale nemohly zajistit nasycení.

Kdysi jsem měl doma párek papoušků. Jeden uletěl oknem a nevrátil se, mrzlo. Druhý zemřel steskem. Ta smutná událost vyvolává úvahu o pofidernosti svobody. Tady je vidět volné papoušky denně. Oni náhle vzlétají z velkého mangovníku, s rámusem krouží nad zahradou, znova se vrací a do omrzení tu hru opakují.

Ursula: Možná, že ne beze smyslu. Objevení papoušků signalizuje čas sklizně manga. Slyšíte je pro jejich hlasitý křik, ale pro svou barvu jsou „perikitoj“ špatně vidět. Jsou to zruční česáči, ovoce neshazují na zem, vyklovávají dužinu.

Zůstanou viset jen velké žluté pecky a mangovník se podobá vánočnímu stromečku.

Guiseppe: A mango začíná zrát ve vánočním čase. Už dlouho nemusíme s papoušky závodit ve sklizni, protože množství manga přesahuje naše potřeby. Ale o banány zápasíme s opicemi. Jejich zručnost je nepřekonatelná. Většinou je nepotkáte, objevují se náhle a jedí zralé banány. Proto sklízíme banány, když první banán v trsu začíná zrát.

Ursulo, vy jste koupila klec s kuřaty. Co se s nimi stalo?

Vyrostly z nich krásné slepice a splnily nám sen – mít vlastní vejce. Ale v savaně je mnoho jiných milovníků vajec. Kurník navštěvovali hadi i jiná zvířata. Z oblohy přilétali sokoli. Začínalo to být nebezpečné, když slepice navštívil vlk a potom nebezpečná anakonda. Takže chov drůbeže dopadl tak jako Guiseppovo pěstování rýže a kukuřice.

Jak probíhaly vánoce v Bona Espero, když jste se stali dobrovolníky?

Guiseppe: Ty vánoce nás přesvědčily, že v kalendáři pro Bona Espero neexistují červeně a černě značené dny. Každý den je neděle a každá neděle je pracovní den. Ve stejném principu jsou i svátky. O Vánocích 1974 jsme se koupali v řece společně s jinými dospělými a s množstvím mládeže. Ráno patnáctiletý žák řídil stařičký traktor a ten spadl do řeky z mostu. Snažili jsme se ho všemožně vytáhnout a nakonec se nám to podařilo pomocí rumpálu, který jsme si půjčili ze statku vzdáleného 50 km.

Když uplynulo několik měsíců vašeho dobrovolnictví, jaká role vám byla přidělena?

Guiseppe: Cítili jsme se, jako když visíte mezi nebem a zemí. Ideály, se kterými jsme přijeli, se zatím neprojevily v praktickém životě. Každý den, i ty vánoční, přinášely urgentně úkoly, ale naše práva zůstávala v mlze.

Kdo měl rozhodovací právo v Domově?

Vedení Domova bylo vymezeno stanovami. Prakticky rozhodoval generální ředitel a jeho manželka Nina, jako pokladnice. Ostatní členové vedení se nám zdáli jako náhodně vybrané loutky.

Snažili jste se dostat do vedení?

V září ředitel Lemos nám sám nabídl místo ve vedení a já jsem byl jmenován ředitelem administrativy. Pak se začaly konat schůze vedení. Postupem času jsem se dostával z mlhavé situace. Přišel čas zeptat se na  bilanci za rok 1974, ale řekli mi: Ale miláčku, jsme přece rodina!

Hezky řečeno: Mezi bratry se nehandrkuje.

Bylo jasné, že účetnictví se v Bona Espero nevede. Sedl jsem si, abych udělal bilanci sám. Ursula a já jsme měli seznam datovaných výdajů, které obsahovaly: transport našich věcí z Rio de Janeiro, sedm cest do Goiãnie, nájem tří kamionů na různé zboží, hlavně na stavebniny; zemědělské výdaje, platy zedníkům a kuchařkám, Nininy nákupy včetně léčení jejího zubu za 1.500 dolarů, splácení dluhů „bonesperánů“, výdaje za jídlo atd. K součtu těchto výdajů přibyla ještě suma za koupený autobus a výsledek byl 50.000 dolarů. Zeptal jsem se Ursuly: „Nevzala jsi si náhodou Rockefellera?

Ursula: Ne, vzala jsem si Guiseppa Grattapaglia! Po dalším přepočítání se potvrdilo, že stačilo několik měsíců, aby suma, ušetřená během mnoha let, byla vyčerpána. Závěr byl jasný: naprostá nutnost změnit životní styl, abychom neskončili doma jako chudáci se dvěma syny.

A synové, co ti dělali po celý čas?

Užívali si dvojité prázdniny. Přišli jsme v červenci, kdy skoro všichni žáci v celé Evropě mají prázdniny. V Brazílii je vyučování přerušeno od prostředka prosince do konce ledna. Guido – dvanáctiletý a Dario patnáctiletý se museli připravit do brazilské školy. Náhodou se objevil v Bona Espero esperantisto Sirio Silva z Rio de Janeira, který ochotně vyučoval naše syny portugalštině. Byl jogín a byl velmi disciplinovaný, jeho učební metoda byla tak účinná, že výsledky byly úžasné. Pracovním jazykem bylo esperanto, kterým naši synové mluvili přirozeně od svého narození.

Jak jste zreorganizovali svůj život?

Guiseppe: Jedna z našich utkvělých myšlenek byl chov krav. Chtěli jsme vlastní mléko. Začátkem roku 1975 ministerstvo zemědělství státu Goiás organizoval aukce ve městě Inhumas, asi 50 km od Goiãnie. Ředitel nám doporučil, abychom tam jeli a nakoupili chovné krávy. Zdálo se nám nerozumné jet tam a zpět tisíc kilometrů, abychom skot převezli, jakoby nebyly krávy ke koupi v okrese Alta Paraíso. Ale jako absolutní amatéři z města jistě nerozlišíme krávu od krávy, ustoupili jsme a poskytli autobus, protože ředitel pozval, aby s námi jel Orgando, který se zmínil, že by byl připraven investovat. Doprovázel nás i zemědělský technik Manoel. Z Goiãnie jsme museli projet do Inhumas příšerně blátivou stezkou. Prašná cesta z Bona Espero do Alto Paraíso v porovnání s touto cestou vypadá jako „Autostrada del Sole“, kterou se pyšní Itálie. Aukce bylo něco jiného, než jsme očekávali. Nesešli se chovatelé, aby zlepšili své chovy, ale obyčejní řezníci. Když byly oznámeny nabídky krav, které Manoel označil jako pro nás vhodné, Orlando nereagoval. Lemos nás energicky vybízel, ale zůstali jsme lhostejní. Řekl jsem: Já nejsem ten, kdo kupuje. Poprvé za půl roku, a právě při nákupu krav, jsem nebyl ten, kdo se dá podojit. Návrat do Goiãnie se odbýval v hrobovém tichu, jen skřípání vozidla bylo čím dál hlasitější, až jsme museli zastavit a celý den opravovat poruchu. Ale já jsem se cítil jako vítěz.

Splnil zemědělský technik Manoel vaše očekávání?

Ursula: Dokonce i posílil naši důvěru, když nám oznámil, že se hodlá oženit. Představovali jsme si mladý pár, který spojí svůj život s Bona Espero. Manoel se svým citovým vztahem k Domovu a odborně připravený zušlechtit statek se nám zdál jako poklad seslaný z nebe. Protože jsme se nemohli zúčastnit jeho svatby v Goiãnii, rozhodli jsme se zaplatit hostinu v luxusním hotelu. Ředitel se rozhodl reprezentovat Domov. Odjel naším soukromým autobusem do Goiãnie se svou rodinou, řidičem a našimi penězi. Zdálo se, že je dobrou myšlenkou ještě zorganizovat pro mladý pár svatební cestu na severovýchod.

Guiseppe: Ale nedomluvili jsme si datum jejich návratu. Při evropském myšlení by bylo nepředstavitelné, že svatební cesta by mohla trvat dva měsíce a do vzdálenosti sedm tisíc kilometrů. Lemos se vrátil bez novomanžela, ukázalo se, že novomanželka nechce žít na venkově.

Tím se potvrdilo tvrzení francouzského humoristy Raymonda Schwarze: „Edzino – fino“ – (manželka a konec).

To že nám auto chybělo dva měsíce, byla pro nás katastrofa. Bylo třeba několikrát jet do Brasília ubytovat a připravit do školy naše syny. Pravidelná doprava z Alto Paraíso do hlavního města neexistovala.

Ursula: Guiseppe nás s ubohým traktorem zavezl vždy na hlavní cestu a dál jsme jezdili díky ochotě řidičů kamionů. Cesta jedním směrem trvala často dvacet hodin. Škola, do které jsme chtěli umístit Guida, byla vzdálená z hlavního města sedm kilometrů. Chodili jsme tam pěšky. Měla jsem bolesti, ale ještě jsem ignorovala svou vážnou nemoc.

Jak jste vyřešili školu pro vaše syny?

Giuseppe: Nejdříve jsme se rozhodli nespojovat budoucnost rodiny s Goiãnií, ale s Brasília. Bylo nutno zde vybudovat základnu, částečně pro nás, ale hlavně pro syny. V roce 1975 jsme koupili malý byt. Synové tam hned nezačali bydlet. Dario pokračoval v sedmé třídě a bydlel u ochotné esperantské rodiny pana Waldira Silvestre. Guido chtěl studovat ve škole s internátem, která měla podobný učební program jako v Itálii. Ale to nebylo možné, protože škola nechtěla uznat jeho dosavadní studium. Bylo nutno, aby intervenoval italský velvyslanec a také jsme vykonávali pouť po ministerských kabinetech. To byly důvody Ursuliných výprav do Brasília.

Ursula: Představte si ten paradox! Po několika měsících se ukázalo, že Guido je nejlepším žákem na škole. Také ředitel Dariovy školy ni doslova řekl: Paní, musím se studem přiznat, že váš syn, který velmi nedávno přišel z jiného kontinentu, do cizí země s cizím jazykem, nejen že je nejlepším žákem třídy, ale nejlepším žákem celé školy. Když na zahájení školního roku jsem slyšela Daria zpívat bezchybně brazilskou hymnu, nezadržela jsem slzy. Nebylo pochyb, že i on, jako i Guido zapustil své kořeny do brazilské země.

 

6. Hvězda Dobré Naděje

Ke hvězdě naděje, která slaboučce zazářila, veslujme s odvahou a rozvahou!

(Johan Wolfgang Goethe)

Děti v Bona Espero, u příležitosti vánočního svátku, vyrobily amatérský film: pasáčci se svými ovcemi, Tři Králové se svými dary, Josef a těhotná Maria s oslíkem, ti všichni, následují tu samou hvězdu a dorazí do Bona Espero. Tato hvězda korunuje sloup, který stojí před hlavním vchodem a zdraví všechny hosty nápisem v portugalštině a v mezinárodním jazyku esperanto: Ať mír zavládne ve světě!

Giuseppe, která hvězda sem přivedla zakladatele Dobré Naděje?

To by si také zasloužilo film. Představte si takovouto scénu. Přes liduprázdnou savanu Centrální Vrchoviny se jako housenka sune džíp. Poskakuje na nerovných stezkách nevhodných pro automobily. Uvnitř sedí utahaní, hladoví a vyčerpaní členové podivné expedice, protagonisté našeho filmu. To jsou oni: Arthur Vellozo, 55-letý důchodce, bývalý bankovní úředník; Renato Lemos, 30-letý, dobře urostlý mladý muž; Neuza Esteves de Araújo, 38-letá dcera majitele továrny na cukr, obdivovatelka Vellozy; Elisabeta Poincaré, 19-letá bohatá slečna; Inês Nunes de Andrade, 25-letá ošetřovatelka; Carmélia Gomez da Silva, 25-letá učitelka.

 

Kam má namířeno tato expedice?

To nikdo neví. Přesně 6. října 1957 tato skupina přiletěla letadlem z Recife do města Anápolis, přibližně 170 kilometrů od místa, kde tam sotva začali stavět nové hlavní město Brazílie. Ale to vůbec nezajímá naše hrdiny. V Anápolisu zakoupili džíp a rozjeli se hledat neurčité místo, věděli pouze, že to musí být „trochu výše“. Po čtyř měsících vyčerpávajícího pronikání do nesnadno sjízdného území tato expedice zastavuje ve vesničce Veadeiros na 14. poledníku jižně od rovníku a výšce 1200 metrů nad mořem. Tato zastávka se odehrává nikoli pro dosažení té správné výšky, ale především proto, že jsou vyčerpány finanční prostředky.

Když jsem v roce 1984 přijel do Bona Espero natočit první film pro polskou televizi, hovořil jsem krátce s Arthurem Vellozou. A on mi vyprávěl o své prorocké vizi: „Jednou jsem se probudil a cítil jsem se jako znovuzrozený člověk.“ Co znamenala tato slova?

Arthur Vellozo nebyl prosťáček. Jeho život se skládal z pestrého spektra zájmů. Bývalý bankovní úředník byl úspěšný amatérský houslista. Kromě toho byl zanícený stoupenec mezinárodního jazyka esperanto a také spirituálně založený. Mohli bychom ho posuzovat jako člověka velkých idejí. Dosažení penzijního věku nepovažoval za konec svých aktivit, ale viděl ho jako začátek zcela nového života a vášnivě všem vyprávěl o svém „znovuzrození“. Stalo se to , podle jeho tvrzení, když se vzbudil ze sna po zaslechnutí tohoto poselství: „Vychovávej nové generace! Dej šanci dětem bez rodinného zázemí! Vyučuj mladé lidi etice, solidaritě a bratrství! Žij v komunitě lidí se stejnými ideály! Žij s přírodou, z přírody, respektuj přírodu a živ se přírodními produkty. Příroda bohatě odplácí lidem, kteří milují a respektují zákony rostlin.“

To poselství obsahuje nejen program činnosti, ale také její formu: žít společně v lůně přírody. Zdalipak hned našel „následovníky“?

Nejdříve chtěl realizovat své „evangelium“ ve svém rodinném kruhu, avšak marně.

Ve své domovině nikdo není prorokem.

Evidentně ho členové jeho rodiny nehodlali následovat. Postoupil jim svou penzi a samotný odešel. Již dříve prezentoval svou ideu v Esperantské asociaci v Recife (hlavní město státu Pernambuco), ale setkal se jen s povrchním zájmem. Hovořil o velkém domu, o mnoha dětech, o étosu radosti a bratrství, ale slyšel otázky: Kde? Jak? Kdo to bude financovat? A objevila se slečna Elisabeta, která se už víc neptala, ale nadšeně podpořila tuto ideu. Investovala své dědictví do expedice a stala se hlavní podporovatelkou tohoto vznešeného podniku. Neuza bezpodmínečně následovala mistra, když prodala svou vlastní půdu. Renato Lemos prodal svou entomologickou sbírku, zatímco Carmélia a Inês nabídly svou práci.

Učinili rozhodnutí, které rozhodlo o jejich budoucnosti. Rozumíte motivům každé osoby zvlášť? Například co znamenal obdiv NeuzyVellozovi?

Byla okouzlena Vellozovým hlubokým idealismem a jeho osobním šarmem intelektuála a umělce. Tyto kvality pravděpodobně měly také vliv na Elisabetu, ačkoli v jejím případě hrály roli také jiné motivy. Mohli bychom jí považovat za model štěstí: mladá, krásná a bohatá. Přesto chybí detaily, abychom skutečně porozuměli jejímu postoji. Z nedávného telefonátu s Neuzou se Ursula dozvěděla, že Elisabeta byla dcera důležité bohaté osoby. Matka byla Francouzka, která žila v neformálním svazku s touto důležitou osobou. Elisabeta používala francouzské jméno své matky a bydlela s ní. Tato Francouzka náhle zemřela a zanechala svou 19-letou dceru zcela samotnou, protože otec se s ní stýkal pouze neoficiálně, ačkoli jí zajistil docela dobrý život. Neuza předpokládá, že si přál umístit dceru do kláštera. Není možno dělat závěry, o tom, co v ní uvolnilo altruistický cit žít s chudými dětmi. Pouze víme, že v roce 1958 se provdala za Lemose. Byl to hezký muž, rozmazlený syn bohaté ženy, která vlastnila hotel.

Proč se ty dvě mladé dámy, Inês a Carmélia, octly v bloumajícím džípu?

Inês byla dcerou zbožné katolické rodiny, ale objevila v knihách okultismus, mysticismus a spiritismus. Rodiče v tom rozpoznali satanskou úchylku a násilím ji donutili k exorčním praktikám katolické církve. Utekla z domova a hledala útočiště. Účast ve Vellozově expedici představovala ideální řešení pro utrápenou dívku. Carmélia také musela utéci ze svého domova, ale za jiných podmínek. Byla těhotná a v jejím měšťáckém prostředí těhotenství svobodné slečny bylo velkou hanbou pro celou rodinu.

Z kterého zdroje jste čerpali tyto podrobnosti?

Neexistuje oficiální historie osady Bona Espero. Jsem první, kdo se pokusil uspořádat nemnohé dokumenty průkopnického období a čerpal z nich rozpoznatelná fakta jako historická. Také Ursula a já jsme měli možnost hovořit s Vellozem, Lemosem, Neuzou a s Inês. Zvláštní příležitost se vyskytla při čtyřicátém výročí založení Dobré Naděje (jako instituce), které sem přivedlo 25. června 1997 několik spolutvůrců její historie. Udělal jsem s nimi interwiev.

Dá se snadno spočítat, že Bona Espero byla založena 25.6.1957, že?

Je to datum papírového zrození instituce Bona Espero jako právní osoby. Právě v tento den již zmínění odvážlivci, dvě ženy a čtyři muži, se setkali v Recife v luxusním apartmánu Elisabety, v ulici Strato Aurora, v 18. patře domu Capibaribe, před tím, než ho prodala,. Všichni přítomní se jednohlasně rozhodli založit tuto instituci podle principů poselství Arthura Velloze. Expedice se započala v říjnu 1957 a v únoru 1958 džíp dosáhl vesnice Veadeiros.

Kde se nalézá?

Nyní se jmenuje Alto Paraíso. Příchozí zaznamenali, že je tam asi deset skromných domů a jedna neumělá stavba, která sloužila jako katolický kostel. A kromě toho tu byla presbyteriánská misionářská stanice. Ubytovali se v domě jedné z těch deseti rodin. Jednoho dne přijel do vesnice jezdec na zpoceném koni s burcující informací. Třicet kilometrů daleko, ve vesnici Valo de la Lumo (=Měsíční údolí), rodící žena trpí komplikacemi, které ohrožují její život. Prosili naše průkopníky, aby převezli svým džípem tu těhotnou ženu do Veadeiros.

Už tam existovala nemocnice, nebo porodnice?

To neexistovalo ani ve fantazii tamějších lidí. Přesto ve Veadeiros žila stařičká porodnice, zatímco v Měsíčním údolí nebyla žádná pomoc možná. Džíp našich průkopníků byl jediným vozidlem v okruhu desítek kilometrů. Vellozo, který byl jediným šoférem, hned vyrazil. Doprovázela ho Carmélia. Když míjeli údolí u úpatí majestátní hory, Carmélia náhle oznámila: „To místo je přesně tady!“ Džíp na chvilku zastavil. Vellozo se rozhlédl a zasněně vykřikl: „Ano, to místo je přeně tady!!!“

„Vellozo hned vzrušeně vykřikl: Objevili jsme více, než si lidský duch kdy přál…“ Ve známé portugalské epopeji „Lusiadas“ se jedná o jiný objev, ale shoda dvou jmen je zajímavá. Přesto dokončete vypravování dobrodružství s džípem v roli první sanitky v historii vesnice Alto Paraíso.

Paní Benta, šťastně převezena, porodila s pomocí báby syna Adelidia. Ten by mohl hrát úlohu jako symbol zrození Dobré Naděje, vždyť ve stejný den bylo nalezeno „to místo“. Shodou náhod hrál v prvním filmu o Dobré Naději. Vzpomínáte si na příhodu s mladým mužem, který na koni přiváží dvě děti, když se začíná nový školní rok 1984? To byl právě Adelidio, který přijel se svými syny. To oni se úspěšně naučili číst a psát v Bona Espero.

Bylo to v údolí u paty Monto Baleno (=Velrybí hora), kde zastavil džíp, a kde Carmélia vyslovila své zjevení?

Přesně. Když se vrátili do vesnice, Vellozo se vyptával na majitele údolí a dozvěděl se, že skoro celé území Veadeiros (=Jeleni) patří rodině polského původu Červinski. Vyšlo najevo, že je potřeba promluvit si nejprve s nestorem rodiny, Abiliem. Stařík, který porozuměl cílům instituce Dobrá Naděje, projekt na ochranu osiřelých a opuštěných dětí, hned projevil svůj příznivý postoj. A když Arthur Vellozo zmínil spojení své ideje s Ludvíkem Zamenhofem, představeného jako polského dobrodince lidstva, Abilio spontánně daroval pro účely instituce Bona Espero téměř 500 hektarů půdy v údolí u paty Hory Velryba. Slíbil skupině jejich provizorní usazení ve statku Salto v prázdném domě blízko vlastního domu.

Když jsme navštívili Abiliona v roce 1984 a vy jste mne představil, pohlédl na mne svýma modrýma očima a pravil: „Poprvé ve svém životě vidím Poláka.“

Abilio byl posledním potomkem polského generála, který si zachoval slovanské rysy. Prožil téměř celé dvacáté století a zemřel ve věku devadesáti šesti let. Zaslouží si titul dobrodince Dobré Naděje.

Bona Espero (=Dobrá Naděje). Tento esperantský pomístní název se pevně uchytil nejen v myslích místních lidí, ale je také k nalezení na oficiálních mapách. Znáte genezi tohoto názvu?

Arthur Vellozo, který první použil tento název Bona Espero, tvrdí, že jednou, když meditoval, jej intuitivně pocítil jako reflexi dobrého úmyslu.

Nalézám v něm, jako ve jménu Kabo de Bona Espero, specifikaci portugalského jazyka a příbuzných jazyků, ve kterých „esperi“(=doufat) a „atendi“(=čekat) jsou synonyma. Zatímco v jiných jazycích „espero“(=naděje) může být pouze očekávání dobré, ale v jiných jazycích to může být i zlověstné očekávání při otevření Pandořiny skříňky.

To jméno pravděpodobně inspirovala idea esperanta samého (Esperanto=Doufající, mající naději). Není unikátní ani nové. Název pro Bona Espero nám pomohla nalézt jedna z mnoha náhod, které trvale doprovázejí náš život. V březnu 1978 se Ursula zúčastnila schůze vedení v Universala Esperanto- Asocio (=Světová esperantská asociace) v jejím sídle v Rotterdamu v Nizozemsku. Během přestávky na kávu vešla do knihovny. Tam se nalézal jiný člen vedení UEA, Andrzej Pettyn, žurnalista Esperantské redakce Polského rádia. Vztáhl ruku po náhodné knize, otevřel ji na náhodném místě, začal číst a náhle říká: „Ursulo, tady je článek o vás, fakticky o Bona Espero.“ Kniha byla sbírkou revue „Esperanto Internacia“. A ona si článek hned zkopírovala.

Co to bylo za článek?

Článek podepsaný pseudonymem „Verdlegiano 2“ (=člen zelené legie) oznamuje, že skupina 25 esperantistů ze 6 zemí plánuje opustit Evropu a založit Kolonii „Bona Espero“ v městečku Catalão v brazilském státu Goiás. Podivuhodná shoda jména a míst! Obě osady se nalézají na brazilské Centrální Náhorní Plošině. Autor článku děkuje esperantistovi belgického původu Deckersovi, který daroval pozemek pro tuto kolonii, ale také Brazilcovi Bragovi, za úspěšné vybavení vstupních víz a povolení pro kolonisty první esperantské kolonie na světě. Zajímavý je také závěr článku: V našem hnutí se začíná zcela nová epocha! Zatímco v několika zemích jsou zakazovány a možná v některých dalších budou zakázány esperantské organizace, zatímco jsou zavíráni do vězení samideáni (=esperantisté, stoupenci „té samé ideje“), je zakládán mírový koutek země, daleko od válčícího světa.“ (Esperanto Internacia, číslo 6, červen 1939, strana 173)

Ta kolonie skutečně vznikla?

Už o ní nikde nebylo k nalezení ani zmínky, a já předpokládám, že se projekt nerealizoval pro explozi druhé světové války. Pravděpodobně by dřívější založení této kolonie mohlo zachránit životy těchto dvaceti pěti lidí.

Kde je Catalão?

To také patří k záhadám. Jednou jsem se skupinou bonesperánů navštívil to městečko. Z Bona Espero se cestuje do Catalão jižním směrem. Přesně v polovině cesty se míjí město Brasília. Nezdá se vámzvláštní, že zatímco reálné Bona Espero se nalézá 250 kilometrů severně od hlavního města, nerealizovaný projekt byl umístěn na jižním bodu o stejné zeměpisné délce také 250 kilometrů od města Brasília? Navštívil jsem radnici a ptal jsem se po tom belgickém esperantistovi. Vyšlo najevo, že byl váženým občanem města. Bohužel samideán Deckers už nežil, opozdili jsme se o jeden rok. Daroval svou půdu městu. Namísto kolonie Bona Espero se tam nyní nachází fotbalový stadión. Arthur Vellozo přísahal, že nikdy neslyšel o předválečném projektu. Shodou náhod také Deckers, stejně jako Vellozo, byl houslista.  Ursula se to dozvěděla náhodou, když se setkala s panem Aizo Fajadem, který pocházel z Catalãa. Zeptala se, zda znal toho Belgičana. „Ano,“ – odpověděl muž – „naučil mne esperanto a hru na housle.“

Četl jsem, u příležitosti stoletého výročí revue „Esperanto“, článek o jeho zakladateli Paulovi Berthelotovi, který se také pokusil založit esperantskou kolonii v Brazílii. (Revuo Esperanto, červen 2005, strana 127)

V Brazílii, ale také ve státu Goiás. V roce 1905 založil revui „Esperanto“, ale brzy ji předal Hectoru Hodlerovi, zakladateli UEA, a sám odcestoval do Uruguaje, pak do Argentiny, aby se nakonec usadil v Brazílii. Berthelot byl synem francouzského vědce a někdejšího ministra školství. Ve státu Goiás se pokusil založit mezinárodní komunitu s esperantem jako  mostovým jazykem, ale nebyl úspěšný. Měl akutní souchotiny. Zemřel jako dvaceti devítiletý v roce 1910 v dominikánské misijní stanici v Conceição de Araguaia, která se tenkrát nacházela ve státu Goiás, nyní je ve státě Amazonia.

Kdy se Arthuru Vellozovi podařilo uspořádat oficiální převzetí darované půdy?

Docela rychle. Carméliaobjevila to místo“ v únoru 1958 a Abilio hned svolil, aby skupina obsadila zaslíbené údolí. To bylo možné, protože období dešťů se blížilo ke konci. V červnu byly formality už vyřízeny. To je ten dokument s cenou „úhelného kamene“ pro Dobrou Naději. Pohleďte. Jde o notářský akt, který potvrzuje, že Delfino Herculano Szervinsk – tak se portugalsky píše to jméno – prodává za cenu 10 tisíc cruzierů část svého statku Volta da Serra o rozloze 484 hektarů instituci „Bona Espero“, reprezentované Arthurem Vellozo de Silvierem.

Proč se v tomto notářském aktu neobjevuje Abilio, ale Delfino a proč to nedaruje ale prodává?

Ustanovená cena je symbolická, vzhledem ke skutečné ceně pozemku. Proč Delfino místo Abilia? Může být, že ten obrovský majetek rodiny byl už formálně rozdělený mezi patnáct synů Abiliových, ale jeho vůle byla stále ještě respektována. Notářský akt byl podepsán 9. června 1958 a registrován 26. června.

V tom momentě se instituce „Bona Espero“ stala „fazendou“, tedy statkem s rozlohou 484 hektarů. Nyní má rozlohu dvakrát větší. Jak k tomu došlo?

A tady máme další notářský zápis, podepsaný 21. ledna 1963, který potvrzuje, že instituce Bona Espero koupila 121 hektarů půdy za 90 tisíc kruzeirů. Nákup byl rozumným počinem, protože na zakoupeném pozemku se nalézá pramen vody, který garantuje vesničce Bona Espero výbornou vodu. V tom samém roce Bona Espero dostala darem 20 hektarů půdy s vodopádem na říčce Mulungú.  Je to cený přírodní poklad pro Bona Espero. V letech 1965 – 1971 bylo zakoupeno více jak 300 hektarů od statku Salto, který byl původní rezidencí rodiny Červinských.

A během vašeho hospodaření rozloha vesničky Bona Espero rostla?

Rozrostla se o 40 hektarů, které daroval dánský esperantista Torbe Kehlet v roce 1977. Koupil tuto parcelu v bezprostřední blízkosti Dobré Naděje, ale nenašel způsob, jak ji použít pro své vlastní cíle. Dohromady rozloha statku Bona Espero čítá 943 hektarů, tedy téměř deset čtverečních kilometrů.

V červnu 1958 průkopníci měli k dispozici téměř 500 hektarů. Jak je použili?

Předpokládám, podle mé vlastní praxe, že jednoduše nevěděli co s tím. Představte si čtyři mladé muže, dvě ženy, kteří do té doby žili v relativně pohodlném městském prostředí, kteří náhle museli čelit velmi nesnadným podmínkám savany! Pozemek zdarma darovaný byl dosažitelný pouze džípem. Neuza vyprávěla, že se nakrátko usadili ve slaměné chatrči, postavené u vodopádu. Chyběl jakýkoli představitelný komfort. Prosté ohřátí vody na primitivních kamnech na dřevo představoval problém. Romantická scenérie se ukázala jako nepraktická pro trýznivý hluk vodopádu a příliš vody v deštivém období. Ukázalo se, že bohatství v podmínkách savany je relativní pojem. Hle, vlastníci pětisethektarového pozemku se cítili jako ubožáci bez domova. Přestěhovali se do statku Salto.

Průkopníci bojovali o přežití, zatímco přišli se vznešeným cílem „vychovávat nové generace“. Pokusili se v tomto směru cokoli udělat?

Dělal jsem interwiev s Adílií Pereira dos Santos, považovanou úplně za první žačku Dobré Naděje. Bylo jí deset let, když přijela v džípu „cizinců“. Její rodina bydlela v úpatí Monto Baleno ve statečku, který jejich dědeček dostal od rodiny Červinski jako dar, když byl osvobozen z otroctví. Ve statku Salto průkopníci zavedli základní vyučování ještě v roce 1958. V tamním domě se učily také některé děti z okolních venkovských rodin. Vyučovaly je Neuza a Carmélia. V roce 1961 škola přestala fungovat pro nedostatek učitelů. Přesto dva roky potom Adília znovu začala učení v Bona Espero. Skončila pět tříd a potom sama učila číst a psát adolescenty, které do Bona Espero posílalo ministerstvo spravedlnosti.

Řekněte nám, prosím, něco o Adílii, tomto prvním plodu vzdělávací činnosti Dobré Naděje.

Adília je matkou osmi dětí, které se vzdělávaly v Bona Espero. Každý druhý rok porodila nové miminko a tehdy jsme se museli postarat o celý její houf dětí. Jednou jsme byli zburcováni, jedním z jejích synů, že matka rodí předčasně. Já a Vellozo jsme jeli pro ni s traktorem. Rodička byla ve špatném stavu a my, muži, jsme nevěděli co dělat. Rozhodli jsme se ženu převézt do Alto Paraíso, dvacet kilometrů, ale ona porodila cestou na káře připojené k traktoru. Novorozenec se potom stal naším žákem.

Průkopníci se uzavřeli ve svém vlastním kruhu, anebo hledali spolupráci s jinými esperantisty?

V lednu 1959 Vellozo rozeslal první oběžník adresovaný samideánům celého světa, ve kterém podal všeobecné informace o Bona Espero, její zeměpisné poloze, podnebí, majetku. V oběžníku byla znatelná změna cíle, který tentokrát formulovali jako spolupráci za lepší morálku, vzdělávání, zdraví, hygienu, atd. ne jen pro děti, ale pro všechny.

Předtím se hovořilo o službě dětem. Jak vysvětlíte tuto změnu?

Pravděpodobně si Vellozo uvědomil, že jeho původní idea o velkých domech, mnoha dětech je fantazie. Jediný trumf, který měl, bylo 484 hektarů půdy, které dostal a pouze o tento fakt se mohly opřít budoucí plány. V oběžníku můžete číst: Naším prvním úkolem je dosáhnout pomocí obdělávání půdy a chování dobytka samostatnost potřebnou pro chod organizace. Závěrem byli zváni esperantisté z celého světa, aby přišli a spolupracovali jako účastníci, anebo jako osadníci s 10 hektary pronajaté půdy za platbu úměrné své úrodě.

Vellozo tedy měl v úmyslu založit esperantskou osadu. Jaký měl oběžník ohlas?

Přišlo na deset dopisů s otázkami týkajícími se hlavně možností vegetariánské stravy. Vellozo pravděpodobně ztratil iluze pro tak malý ohlas a odcestoval do Rio de Janeira. Byl to člověk s cestovatelskými sklony. Zachoval se protokol ze schůze 17. června 1959. Podepsalo jej tenkrát ještě všech šest. Z něho se dozvídáme, že manžel Elisabety ji musel odvézt do Goiânie, aby tam porodila dítě.V protokolu se předjímá, že Vellozo odcestoval, aby řešil důležité právní problémy, a že pověřuje Carmélii, aby dohlížela na hospodaření. Elisabet již dříve, v roce 1958, porodila v Salto holčičku, Marcii Livii.

S Carmélií zůstala Inês, že?

Jen krátce. Definitivně se přestěhovala do Formosy, diplomovala na univerzitě, provdala se a pracovala jako učitelka technického kreslení. Carmélia, opuštěná všemi, neunesla tíhu, odcestovala do São Paulo, provdala se za vojáka a žije tam dodnes. V roce 1960 Bona Espero skoro přestalo existovat. V knize protokolů chybí zápisy celé tři roky. Adília poznamenala, že v roce 1960 škola pozastavila svou činnost pro nedostatek učitelů, ale že zase začala fungovat v roce 1962.

Jak se „znovuzrodila“ Dobrá Naděje?

Vrátili se někteří průkopníci, kteří dříve kapitulovali pro velmi nesnadné životní podmínky v savaně, ale přesto zůstali posedlí „tou ideou“. Takový byl Vellozo. Vrátil se do Bona Espero nejen s Neuzou, ale vzal s sebou svého syna Atamise společně s jeho manželkou a dcerou. Vellozo se asi shodl s Lemosem, který se vrátil dříve se zcela novými plány jak řešit finanční problémy instituce pomocí spolupráce s Federálním Ministerstvem Spravedlnosti. Vellozo schválil jeho ideu a 1.března 1963 podepsal s ministerstvem kontrakt, na základě kterého Bona Espero se zavazuje starat se o adolescenty, kteří byli odsouzeni za delikty, ale není je možno trestat ve vězení pro jejich nízký věk. Domov bude dostávat 5 tisíc kruzeirů měsíčně na každého chovance. Kontrakt byl obnoven v lednu 1964, kdy do Bona Espero přišlo dalších deset mladíků, za které stát platil po 7 tisících kruzeirech, což odráželo rostoucí inflaci. Mezi starými dokumenty jsem objevil dopisy instancí spravedlnosti, informující o předání jednotlivých mladých delikventů do Bona Espero, které tam nazývali „Casa de Custodia“, což znamená „Dům péče“, ale fakticky se tím rozumí vězení pro mladé (=polepšovna).

Bona Espero nemělo vlastní sídlo. Kam byli umístěni „klienti“?

Na zcela novém místě uvnitř území Bona Espero na vysokém břehu řeky Mulungú, v sousedství lesíka, které bylo vyklučeno, a tak se získal hektar obdělávatelné půdy. Státní subvence umožnila postavit nové sídlo, známé jako „průkopnický dům“. Byl zpočátku z nepálených cihel pokrytý slaměnou střechou. Vedle byla postavena jednoduchá stavba jako škola. Syn Vellozy, Atamis, vzal velmi vážně své přestěhování a začal pracovat jako učitel. Současně bylo zakoupeno 121 hektarů půdy. Jak jsem už řekl, byla to moudrá investice, protože tak Dobrá Naděje získala vodní pramen. Ale byl tady i jiný důvod ke koupi. Na nově koupeném území stála chtrč, ve které bydlel Němec, Hans Joachim Seltz, zeměměřič, který ukončil svou profesionální práci v regionu a už nepotřeboval bydlení. Potom se tato ruina stala naší „rezidencí“, kterou jsme pojmenovali „bílý dům“. Kromě Vellozova syna tým Dobré Naděje byl doplněn příchozí z Rio de JaneiraNinou, která převzala odpovědnost za školu. Brzy se provdala za Lemose.

Ale on byl ženatý s Elisabetou?

Jak je možné se dočíst v protokolu z roku 1959, odcestoval do GoiânieElisabetou, která byla  těhotná. V pořádku porodila syna, ale brzy onemocněla rakovinou a zemřela ve věku 23 let.

Jak fungovala spolupráce Dobré Naděje s Ministerstvem spravedlnosti?

Bezpochyby bylo ministerstvo spokojené. Bona Espero, které se nalézalo v srdci divoké savany, izolováno od ostatního světa, představovalo ideální střežené místo, ze kterého bylo nesnadné uniknout. Místní škola garantovala vyučování a reedukaci mladých delikventů. Příliv státních peněz stabilizoval finanční situaci instituce. Přesto se současně projevovaly negativní symptomy spolupráce se státem. V Bona Espero zavládl étos kriminálu. Noví „klienti“ byli často delikventi s dlouhým pobytem neúčinné převýchovy v různých střeženýchzařízeních. Ve vesnici, která mezitím změnila název na Alto Paraíso, prestiž Dobré Naděje klesla k nule, a instituce byla považována za hnízdo nedůvěryhodných mladíků ponechaných samým sobě. Jak jsem už řekl, katolický kněz Benno, holandský misionář, se stal s konečnou platností nepřítelem Dobré Naděje, když mu „chovanci“ ukradli džíp.

Jak se Vellozo octl v této situaci?

Zpočátku schválil kontrakt, byla to jediná záchrana pro Bona Espero. Později Vellozo pochopil, že zneužili jeho ideu. Byl to naivní předpoklad napravit sociální chování mladých kriminálníků bydlením ve slaměných domcích, za dozoru pouze několika dospělých, amatérů. Oba Vellozové konečně vešli do konfliktu s Lemosem, který dál silně podporoval spolupráci s ministerstvem spravedlnosti; jak se později ukázalo, motivoval jej osobní zájem. V roce 1965 propukla krize. V srpnu Atamis z instituce vystoupil a odešel definitivně se svou rodinou do São Paula. Následoval ho otec s Neuzou. V roce 1968 Vellozo zrušil kontrakt se státem. Platil ještě nějaký čas ve vztahu k jednotlivým chlapcům.

Hovořili jsme v jiném případě, že Vellozo rozeslal esperantistům světa druhý oběžník, který podnítil vaši rodinu navštívit Dobrou Naději o Vánocích 1973. Přesto ale oběžník byl napsán v září 1966. Zdalipak se tehdy průkopníci vrátili do Bona Espero?

Oběžník byl distribuován ze São Paula. Domnívám se, že Vellozo ještě jednou měl snahu rekonstruovat Dobrou Naději na základě esperantského hnutí. Ale jak první oběžník, tak také druhý nevyvolal žádnou odezvu jak ze strany brazilských, tak ze strany zahraničních esperantistů, nepočítaje několik zvědavců, kteří se vyptávali na detaily, ale neprojevili zájem žít v divočině.

Přesto oběžník nebyl napsán marně, protože vás konečně přivedl do Bona Espero. Co se stalo, když na místě zůstal pouze jeden zakladatel?

Ještě se mu podařilo zakoupit traktor a postavit hráz v roce 1966 a rok nato nahradil slaměný domek  stavbou z cihel, ačkoli částečně nepálených. Byl to právě onen „pionýrský dům“, který jsme použili jako „hotel“ během naší návštěvy. Přesto lze říci, že Bona Espero dál vegetovalo po několik let. Po nedlouhé době její esperantský ráz dostal nový impulz díky příchodu Benedita Lopeze. Byl to talentovaný učitel esperanta, ale invalida, fyzicky slabý. V roce 1970 prchl pěšky z Bona Espero. Příčina byla snadno uvěřitelná. Benedito se musel několikrát bránit proti násilnickým chlapcům.

Vellozo věděl o těchto excesech?

Pravděpodobně. Po několika letech, dotazovan, odpověděl záhadně, že nemá ve zvyku špehovat skrze klíčové dírky. Vellozo opustil Dobrou Naději v roce 1965. Vrátil se po třech letech na krátký čas, znovu se stáhl a spustil kampaň proti Lemosovi, kritizoval kontrakt s ministerstvem. Právem tvrdil, že hlídání mladých kriminálníků si protiřečí s původními cíli instituce. Lemos rázně vrátil ránu tím, že obvinil Velloze z kompromitace Dobré Naděje a z činnosti proti zájmům této převýchovné instituce vysoce ceněné za strany státních orgánů. V září 1972 bylo svoláno vedení Dobré Naděje. Arthur Vellozo, iniciátor instituce a její formální generální ředitel, dokonce ani nedostal avízo při schůzi, byl z vedení vyhozen. Když se dozvěděl o tomto rozhodnutí proti statutu, odstoupil společně s Neuzou a nikdy víc se do Bona Espero nevrátil. Ze šesti zakladatelů zůstal pouze Lemos se čtyřmi dělníky a družinou mladých delikventů. Pravděpodobně stejná byla situace, když jsme objevili starý Vellozův oběžník, a psali dopis, a navrhovali návštěvu v Bona Espero.

Jak tehdy popisoval tento „lepší svět“ jeho nový generální ředitel?

Ve svém dopise, psaném 13. června 1973, Lemos použil slova čerpaná přímo z evangelií. Nejdůležitější pro lidi, jak učíme naše děti, je láska, pravá láska, spravedlivá a čestná láska, plná bratrství mezi všemi, se srdcem čistým. Drahý, tak myslíme a vyučujeme naše děti, které jsou také našimi dětmi, protože jestliže mnozí z nich přicházejí, to znamená, že existují nástroje, které nás spojují. Kdo ví!? Možná budeme moci dostat mnoho dětí ze zahraničí. Byli jsme dojati z té zprávy, zvláště se našich srdcí dotkla jeho poslední slova: Ve skutečnosti, drahý samideáne, je to poprvé, kdy samideán ze zahraničí se zajímá o naši práci. Neexistují slova, kterými bychom vyjádřili naši radost. Budeme vás všechny čekat v našem hlavním městě Brasília, budeme na vás čekat s automobily, abychom spolu jeli do naší vysněné, bratrské Dobré Naděje, kousku nebe.

Věřím, že do toho „kousku nebe“ vás vedla, ne bez příčiny ve správný okamžik, „Hvězda Dobré Naděje“.

Text k fotografii na straně 74:

1984. Návštěva u dobrodince Dobré Naděje,

Abilia Červinského (vousáč). Návštěvníci zleva:

Giuseppe Grasttapaglia, Mario Garofalo a Roman Dobrziński.

7. Pramen, most a hora

A uviděl jsem, že není nic lepšího, než že se člověk těší za svých činů. (Bible)

Giuseppe, z mnohých atrakcí vašeho ráje nalézám jako „nejdrastičtější“ to, že když plavu v jezeře, upíjím si trochu vody. Neriskuji tím něco?

Naši hosté cítí neklid, když je pohostíte vodou přímo z kohoutku. Počítají s tím, že se Bona Espero nachází na 14. jižní rovnoběžce mezi rovníkem a obratníkem Raka, tedy v podnebí, kde se vody hemží mikroby a parazity nebezpečnými pro zdraví. Ale naší tropickou vodu můžeme pít bez obav, jak z kohoutků, tak přímo z jezera. Zezačátku jsme se k ní chovali také podezřívavě, ale museli jsme ji pít tak jako všichni ostatní, a nikdy jsme netrpěli nějakými zdravotními problémy. Jednou nás navštívil uruguayský esperantista, Alberto Barrocas, chemický inženýr, specialista na analýzu vody. Vlastní moderní laboratoř, ve které se analyzují vody z celé Jižní Ameriky. Albero zkontroloval vzorky naší vody, čerpané z jezera Dobré Naděje a z řeky Mulungú. Poslal nám atest analýzy a dodal komentář: V mé profesionální praxi jsem nikdy nezkoumal vodu tak čistou.

Jak to, že voda v Bona Espero je tak čistá?

Z několika důvodů. Naše jezero napájí podzemní bystřina, která je skrytým ramenem řeky Cobras. Její pramen se nalézá několik kilometrů výše než místo, ve kterém se voda z řeky zčásti vlévá do otvoru v zemi a objevuje se znovu po méně než dvou kilometrech a napájí naše jezero. Naše voda je čistá nejen proto, že její zdroj je blízko a částečně protéká pod zemí. Tajemství vězí ve faktu, že kde vyvěrá, jsou krystaly. Celý region je pokryt krystalovou vrstvou silnou několik metrů, která se nachází blízko pod našima nohama.

Ve Varšavě, když je po dešti je moje auto špinavé, tady, jako by bylo po omytí.

Ano, naše dešťová voda je opravdu čistá, „krystalový vzduch“ je její bratr.Zde v okruhu sta kilometrů není žádný průmysl a ani místní zemědělství příliš nefunguje, zabírá jen menší část pozemků a skoro se nepoužívají umělá hnojiva. Chemické přípravky jsou zakázány kvůli blízkosti Národního parku. Prý jediná možnost jak vodu v jezeru znečistit je trus ptáků, kteří ho přelétávají.

Ale já jsem jen zřídka viděl vodní ptáky nad jezerem.

Vy ale také nemůžete vidět ryby.

Když se koupu na různých místech u jezera, divím se, jak málo zvířeny tam je. Na dně nevidím rostliny, ty jsou jen při břehu. Jak si to mám vysvětlit?

Voda, která vytéká, je očištěná krystaly, neobsahuje žádné živé elementy, zůstává jen krátce v jezeře, ze kterého vytéká do řeky Mulungú. Voda je tedy stále trvale a rychle vyměňovaná a to brzdí vývoj rostlin.

Je to radost plavat ve vodě hladké jako zrcadlo, čisté jako krystaly a příjemně teplé.

Není to vždy tak romantické. V období dešťů naše výborná, lahodná, křišťálová voda je schopná zuřit a zničit pumpu i most.

Přesto mi dovolte ještě trochu pathosu. Mám rád, když jdu k jezeru a vidím a slyším fascinující divadlo. Nad horou Baleno se objevují blesky bez hromu a zrcadlí se v jezeře a kolem je slyšet koncert mírných zvuků zvířat, ptáků, hmyzu a obojživelníků. Ty zvuky mají rytmus a zní kovově. Co to je?

K orchestru můžete přidat ještě „ťukajícího berana“. Ty kovové tóny vytváří trkač a je to systém našeho vodovodu. Systém pochází antického období a byl používán v Evropě v době před průmyslovou revolucí a lidé ho opustili, když se rozšířilo používání elektřiny i do vesnic. Ačkoliv zde máme elektřinu, naše „ovce“  nám dál slouží jako pumpa. Tím starobylým systémem získáváme neomezené množství vody zcela zdarma.

Úplně zdarma? Cožpak „trkač“ je perpetum mobile?

Ne, systém pracuje za pomoci gravitace a skládá se několika částí: z roury, která přivádí vodu z jezera do betonové nádrže, z další trubky o průměru 5 cm a dlouhé 30 metrů, kterou voda přetéká z horní nádrže do ťukající pumpy, umístěné o tři metry níže. Pumpa je srdcem systému. Voda pod gravitačním tlakem vniká do první komory pumpy, nadzvedává kovovou záklopku, která uzavírá výtokový otvor. Voda, která dál nemůže proudit, hledá odtok a narazí na kaučukovou membránu, nadzvedá ji a pokračuje do další komory v pumpě tzv. „balónu“. Voda v balónu svou hmotností uzavírá membránu a dál nemůže proudit. Současně ve vyprázdněné první komoře vlivem gravitace spadne kovová záklopka, které se říká „kladívko“, a následně se zvedne postupně dávka vody přitékající zezdola. Každá dávka vody přitékající do „balónu“, vytlačuje vodu do trubky směřující nahoru. Tato trubka je slabší, má průměr jen 2,5 cm a díky tomu se snižuje hmotnost vody přitékající seshora.

Takže slyšitelný kovový rytmický zvuk vydává záklopka – „kladívko“?

Ano. Pumpa je schopná nasát vodu do výšky 25 metrů rourou dlouhou 300 metrů. „Konstante frapante“ (známý esperantský slovní obrat; znamená trvalou, vytrvalou, mravenčí práci pro rozšíření jazyka) dělá náš „beran“ gigantickou práci – přivádí vodu do vodojemu a odtud do padesáti vodovodních kohoutků.

Když je tento antický systém vodní dopravy tak účinný a ekonomický, proč ho lidé opustili?

V naší situaci, kdy je dostatek vody, je skutečně pumpa velmi ekonomická. V jezeře je také instalována pumpa elektrická, ale používáme ji jen občas, jen v případě, že se porouchá pumpa gravitační. Za elektřinu se musí platit a naše gravitační pumpa je dar přírody. Voda, kterou dodává elektrická pumpa, se využije všechna, zatím co voda dopravená „ťukajícím beranem“ se využije jen ze 30%, a 2 třetiny použité vody se ztrácí. Ale pro nás to není důležité, protože voda do jezera stále přitéká.

Jezero je tedy hlavní část infrastruktury Bona Espera, že?

Nedovedu se bez něj život zde představit. Zakladatelé zasluhují vděk, že zakoupili půdu se zdrojem vody, vhodným na výstavbu přehrady. Dříve zdroj vody nám dodával svah, na kterém rostly palmy. Ze svahu tekl potok „Palmo de lupo“ a stékal do údolí v délce asi jeden kilometr a vléval se do Mulungú. Přehrada je pět metrů vysoká a uzavírá údolí 300 metrů od zdroje a zadržuje přibližně asi 30.000 kubíků vody.

Jak se podařilo pionýrům v primitivních podmínkách zrealizovat takový veliký projekt?

Přehradu nestavěli lopatami. Tehdejší ředitel, Lemos, využíval svůj šarm na různých státních úřadech a žádal pomoc a také měl na mnoha místech přátele. Na zemědělském úřadě ve státě Goiás si bezplatně zapůjčil buldozer, který dovezli na velkém kamionu z Goiânie do Bona Espero i řidičem. Stroj zde pracoval od října do listopadu 1966. Půdu z jižního svahu přemístil do údolí. Za čtyřicet dní bylo údolí přehrazeno a začalo se plnit vodou. Pracovalo se bez odborného plánu a nevědělo se co s přehradou udělá období dešťů. V tom roce však hodně pršelo a údolí se rychle naplnilo a voda začala přetékat přes hráz. Lemos nám vyprávěl o namáhavém kopání k uvolnění vody, aby přehrada nebyla zcela zničená. Když jsme přijeli my, byly vidět znatelné škody, které bylo nutno co nejdříve opravit. Na čele přehrady jsme vybudovali betonovou zeď v roce 1978 a na straně nižší přehrazení, přes které přetéká nadbytečná voda.

Systém „trkacího berana“ tedy mohl být instalován až po vytvoření jezera. Jak se před tím zásobovalo vodou?

Pionýrská skupina byla usídlena na darovaném pozemku u vodopádu, v romantickém místě a vodu čerpali přímo z řeky. Na dalším místě v „pionýrském domě“ měli hlubokou studnu, ze které se voda čerpala rumpálem. Podobná studna, hluboká 20 metrů, byla před „bílým domem“. Když my jsme přišli, nebyla již používaná, nahradil ji gravitační systém. Byl často porouchaný kvůli plastovým hadicím, které neodolávaly velkému tlaku vody, způsobovaným trkačem. Opravy byly velmi nesnadné a zabíraly mnoho času, z kohoutků často netekla voda. Pumpy byly staré a pracovaly s malým výkonem. Uprostřed roku 1976 jsem objednal kamion kovových trubek, nové pumpy a další vodovodní příslušenství. Celá instalace byla vyměněna a poruchy nás přestaly trápit.

Umělé vodní nádrže chrání proti povodním. Plní jezero tuto funkci?

Jen omezeně. Je zde přehrada a nic víc. Chybí zařízení pro regulaci vodní hladiny. Přehrada funguje, když voda nepřetéká přes její úroveň, v opačném případě vznikne přívalová vlna, která ničí mosty. Kolem „pionýrského“ domu prochází cesta, která se pak svažuje k mostu přes Mulungú. Za mostem se cesta zvedá příkře přímo k našemu „bílému domu“. Tento most je pro nás velmi důležitý a právě on je nejčastěji přívalovou vlnou poškozený.

Kolik řek je na pozemku Bona Espero?

Na deseti čtverečních kilometrech protéká šest řek. Jsou to vlastně říčky, či potoky, ale mají příkré břehy a v období dešťů vystupují z břehů a způsobují dopravní potíže. V té době jsme potřebovali čtyři mosty, když jsme se potřebovali někam dostat, například do sadu přes řeku Salto. Při cestě do Alto Paraíso je nutno přejet tři mosty. První přes Mulungú vedle „pionýrského domu“, druhý přes Cobras u vodopádu a třetí mimo náš pozemek přes řeku Couros. O tento třetí most má pečovat místní správa, ale ta často nemá peníze na opravy, takže jsme často odříznutí nejen od Alto Paraíso, ale od celého světa. Začátkem roku 1977 pršelo bez přerušení třicet dní. Záplava odnesla všechny naše mosty. Bona Espero bylo odříznuto od světa 49 dní. Pohyb byl možný jen na koni, ale ne všude; pěšky byla cesta riskantní a na mnoha místech zcela nemožná.

Zajímaly se o vás státní orgány?

To je dobrý žert! To je možné jen v Německu, nebo v Itálii: helikoptéry, novináři a kamerami, Červený kříž, vládní zmocněnci, opoziční politická strana…atd. Zde neexistovaly telefony, zde jsme se mohli jen modlit ke Všemohoucímu. Ano, to je svoboda ve své základní formě! Naši sousedé se nacházeli ve stejné situaci, a ještě v horším stavu. Byly rodiny, které bydlely ve slaměných chýších, které měly střechy jako cedníky. Neměli žádnou možnost rozdělat si oheň. Pro tyto lidi bylo Bona Espero „státním orgánem“. S námahou se sem dostávali, aby dostali rýži, oblečení a zápalky.

I biblická potopa jednou skončila. Jak jste se z povodně vzpamatovávali?

Neměli jsme takový komfort jako Noe ve své arše, museli jsme se dát hned do práce. Zatím co jsem se s dělníky a dobrovolníky snažil opravit mosty, další bonesperáni  nosili všechny věci, nutné k životu, na zádech přes rozvodněnou řeku a šplhali po příkrých březích. V té době jsme začali i stavět novou školu; cihly a stavebniny jsme transportovali stejným způsobem.

Jak dlouho trvaly opravy mostů?

Radnice opravila most přes Couros, ale naše mosty byly naším privátním problémem. Naštěstí most přes Cobras bylo možné znovu použít, protože hlavní trámy podepřené kamenným svahem vydržely nápor vody. Po několika dnech pilné, namáhavé práce bylo možno jet po mostě na džípu. Most přes Salto byl potřeba pro sklizeň manga a dalšího ovoce. Stavba mostu trvala dlouho. Nejdříve bylo třeba opracovat eukalyptové stromy na klády a dopravit je a připevnit přes řeku. K tomu jsme používali starý traktor. Nejnáročnější byla oprava mostu přes Mulungú, kvůli vysokým příkrým břehům. Upevnit nové eukalyptové klády vyžadovalo Herkulovu sílu a námahu. Pak bylo nutno položit a přibít prkna a to vyžadovalo cirkusovou zdatnost a atletickou sílu. Bohužel celá práce se podobala práci Sisyfově. Byla nekonečná, každým rokem jsme čelili rozmarům přírody. Před přechodem po mostě, hlavně přes řeku Mulungú se lidé opakovaně křižovali, když přejížděli kamionem.

Nebylo možno tento problém vyřídit nějak definitivně?

Dobrá otázka! Takhle jsem odpovídal radílkům, kteří se mě snažili přesvědčit, že by bylo dobré mít nejen „Dobrou naději“, ale také dobré mosty: „Stačilo by mít peníze!“ Často mě trápila otázka jak postavit solidní mosty bez peněz. Znovu pomohla, jako už mnohokrát, milosrdná náhoda. Když jsem listoval osobními dokumenty, našel jsem diplomovou práci, kterou jsem předkládal zkušební komisi v roce 1950: Nákres a kalkulace železobetonového mostu, o šířce osm metrů, výšce pěti metrů nad minimální úrovni vody.

Týkala se vaše diplomová práce konkrétní řeky a místa?

Ukázalo se, že tou řekou je Mulungú, protože právě ta právě vyžadovala most se stejnými parametry.

Proč jste vypracoval diplomovou práci, když jste studoval a pak i pracoval v továrně  na automobily?

Studoval jsem školu ve FIATu a začal jsem tam také pracovat, ale pociťoval jsem potřebu se ještě něco učit. Proto jsem večerně studoval pět let na  geometrickém institutu, který měl vysokou úroveň. Je to jako žert. Můj starší bratr studoval stejný obor a po získání diplomu své knihy dobře uložil. Já…jsem je zničil. Pravděpodobně válka a následující bída, nedostatek úplně všeho, vyvolalo ve mně názor, že nevyužití krásných knih je hříšné. Proto jsem v nich začal studovat.V geometrickém institutu se velmi rozšířil mentální horizont. Hned po získání diplomu jsem nastoupil do vojenské služby a tam jsem se zabýval topografií. Jako diplomovaný geometr jsem měl zařazení stavebního inženýra a mohl jsem projektovat a konstruovat domy do výše tří pater, malé mosty a cesty. Ale tuto profesi jsem nikdy v praxi neprováděl.

Nyní již nepochybuji, že to byl osud, který vás vlastně připravil na vaše úkoly v Bona Espero.

V roce 1990 přišel ten vhodný okamžik. Rozhodl jsem se realizovat projekt ve třetím světě, bez technického vybavení počátečním pionýrským elánem a s finanční podporou z Německa. Během září, na konci suchého období, byla hladina vody nejnižší a tak jsme začali s pracemi. K postavení hlavních dvou pilířů jsme vykopali krumpáči veliké jámy ve vzdálenosti přesně osm metrů do hloubky 2 metry pod dno řeky. Pilíře jsme upevnili kameny a směsí cementu, štěrku a písku ve vrstvách a vztyčili do plánovaných pěti metrů nad hladinu řeky. K tomu bylo zapotřebí 100 kubíků kamene a 5 tun cementu. Horní část byla zpevněna přidáním mnoha železných tyčí pro následující spojení betonem, která měla být dlouhá 9 metrů, 5 metrů široká a dvacet pět centimetrů silná.

Předpokládali jste, že na mostě budou defilovat tanky?

Čtyři betonové trámy byly vypočítány na nosnost ne tanků ale padesátitunového kamionu. Při stavbě jsme museli upevnit na dno řeky eukalyptové klády, aby podpíraly dřevěné výztuže do kterých jsme plnili beton. Betonování trvalo nepřetržitě celý den, abychom se vyhnuli popraskání, které by mohlo nastat, kdybychom práci přerušili. K tomu jsme si půjčili stroj ve městě a najali jsme si osm silných mužů, kteří se v práci střídali.Použilo se sedmdesát pytlů cementu, kamion štěrku a písku. Přiotevírání mostu starosta z Alto Paraíso nechtěl věřit, že jsme most sami postavili a německý host se divil, že most stál jen 15 tisíc marek, protože v Německu by celá suma stačila sotva na vyhotovení projektu. Tento host reprezentoval továrnu na čokoládu WAWI v Sársku, která nám věnovala peníze.

Byl most postaven na stejném místě vedle „pionýrského domu“?

Ne, protože původní místo bylo vybráno bez rozvahy. Hledal jsem přechod přes řeku na vhodnějším půdním profilu, aby se cesta zjednodušila k „bílému domu“, který se pak stal ústředním sídlem Bona Espero.

Bylo potřeba postavit novou silnici?

Ano, jeden kilometr, ale to bylo zanedbatelné v porovnání se stavbou mostu. Brzy vláda státu Goiâs začala s projektem výstavby silnic spojit Alto Paraíso s Brasília moderní asfaltovou dálnicí. Nyní potřebujeme na spojení do hlavního města jen tři hodiny, proti dřívějších patnáct. A stalo se ještě něco překvapivého, z Alto Paraíso postavili do Národního parku moderní cestu a solidní most přes řeku Cobras. Nyní již nemáme dopravní problémy.

Ten most se nachází blízko vodopádů. Vodopády byly kdysi předpokládány jako potenciální zdroj energie. Tyto plány byly opuštěny?

Myslíte projekt na elektrárnu, kterým chtěli přilákat zahraniční esperantisty? Tenkrát ta myšlenka byla zcela fantastická, ale byla zde určitá premisa pro realizaci po určitém čase. Podle státního projektu bylo v úmyslu postavit turbínu a generátor ve vodopádu tak,  tak by se využila přírodní energie. Takovým způsobem, kde je to příhodné, se v Brazílii elektrizují izolovaná místa. Ale již v šedesátých letech se federální vláda vzdala tohoto projektu, protože bylo započato s grandiózní světovou stavbou hydroelektrárny Itaipú na řece Paraná. Plán byl úspěšně realizován a ke stavbám drobných elektráren již nedošlo, ačkoliv v několika místech, včetně Alto Paraíso, byly elektrárny již dříve postaveny. Město bylo elektrizováno, ale doopravdy jen zřídka se mohl využít proud na svícení. Elektrárna byla postavena podle šablonovitého plánu, který předpokládal průměrné geografické a klimatické podmínky, ale ty tady nejsou. Výsledkem je, že turbíny v suchém období nepracují, protože je málo vody a často také ve vlhké sezoně, protože mnoho vody poškozuje instalaci. Nikdy není jistota, že elektrárna bude správně fungovat. Obětí toho nedopatření byl starosta Alto Paraíso, můj přítel, Geron Farias.

To byl on, kdo vám dovolil platit dolary, když jste poprvé navštívil město?

Ano. Stala se mu nešťastná věc. Vrátil se domů v noci. Všimnul si, že na polici je krysa. Postavil se na židli a chtěl cihlou zahradit otvor, kterým krysa utekla, ale ztratil rovnováhu. Při pádu uchopil elektrický kabel a zemřel po elektrickém výboji.

Cožpak kabel nebyl izolovaný?

Sečetly se dvě náhody. Papoušek překousal izolaci a v té osudné noci fungovala dodávka elektřiny…Ztratili jsme dobrého přítele, jediného člověka v Alto Paraíso, který měl univerzitní diplom. Na náš návrh založil Geron v roce 1976 ve městě pokračovací školu pro pátou až osmou třídu, ve které jsme společně vyučovali.

Cožpak v Bona Esperu nebyla škola?

Byla, ale vyučovalo se jen do čtvrté třídy. Děti nemohly dál pokračovat, protože na rozloze 2.500 čtverečných kilometrů nebyla škola, kde by se vyučovalo od páté třídy. Děti by musely opustit domov a město by ztrácelo nejtalentovanější děti. Chyběli učitelé, nízké platy nikoho nelákaly.

Příležitost pro nevyléčitelné idealisty!

Opravdu, škola začala fungovat, protože Bona Espero dodalo čtyři učitele. Ursula učila povinnou angličtinu, esperanto a zeměpis; Vellozo hudbu; Dr.Marcio přírodní vědy a já matematiku; pátý Geron učil portugalštinu. Zcela bezplatně jsme pracovali po tři roky, až do roku 1979, kdy byla škola oficiálně potvrzena. Starosta naléhal, abych přesto, že jsem cizinec, předložil všechny potřebné dokumenty, abych mohl být státním zaměstnancem. Dokumenty řádně přeložené a orazítkované byly poslány do Goiânie. Za šest měsíců se zásilka vrátila s upozorněním, že chybí potvrzení o vojenské službě. Odpověděli jsme, že kandidát, protože je cizinec splnil vojenskou povinnost v Itálii. Uplynulo dalších šest měsíců a dokumenty se znovu vrátily s požadavkem na prohlášení, že jsem volil v posledních politických volbách. Následovalo ještě jedno vysvětlení o mé osobě jako cizince, který nemá právo volit ve vobách v Brazílii. Po uplynutí dvou let, ve kterých jsem vyučoval, přišlo rozhodnutí: Vzhledem k tomu, že pan Guiseppe Grattapaglia je cizinec, nemůže být státem  zaměstnán.

Byrokraté celého světa spojte se! Kolik dětí tam chodilo do školy?

Děti nebyly ve většině, docházeli tam dospělí, kteří neměli již možnost pokračovat v učení, když skončili čtvrtou třídu. Jen si představte tu kuriózní situaci: Učitelé, kteří učili prvňáčky a děti do čtvrté třídy, sami měli vysvědčení ze čtvrté třídy. Ti všichni se stali našimi žáky. Naše pokračovací škola jim dovolovala získat vzdělání do osmé třídy. Z nich se pak rekrutovali úředníci na městských úřadech. Po pravdě řečeno, myšlenka na pokračovací školu byla v zájmu Bona Espero. Měli jsme šest adolescentů, kteří zakončili 4.třídu a dál se již nemohli vzdělávat.

Každodenně jste je vozili do Alto Paraíso? Jakým způsobem?

Bona Espero dostalo darem od dánského esperantisty Torbena Kehleta džíp Ford Rural s pohonem na čtyři kola. Bez tohoto silného vozu by bylo fungování školy nepředstavitelné. Bylo to v době, kdy jsme zápasili s trvale poškozenými mosty. V deštivé sezoně se do džípu vměstnalo deset osob se svazkem kmínků „canela de ema“, což v překladu znamená „noha nandua“. Jedná se o místní keř, jehož větve nasávají vodu jako houba. V zatopených místech na cestě jsme položili „nohy“ a mohli jsme „přeskočit“ velkou louži nebo bažinu. Někdy neúspěšně. To jsme pak museli nechat auto na místě a pokračovat pěšky. V Alto Paraíso jsme měli noclehárnu, ale byla to ubohá chata bez vody a záchodu a s nálety komárů. Proto v případě, že nebylo možno použít džíp, dali jsme přednost noční chůzi savanou před spaním, vlastně bídným nevyspáním ve městě.

Z Alto Paraíso to je 20 km.

To je vzdálenost po silnici,když se jde zkratkou, ušetří se 8 km.

Vyučování se konalo večer, ale ve městě byly potíže s osvětlením. Jakým způsobem jste učili?

Vozili jsme si vlastní plynové lampy. Po mnoho let nám věrně sloužily v Bona Espero. Když jsme do domova přijeli, svítilo se tady jen svíčkami a při stmívání se chodilo spát. Když jsme objevili plynové lampy, hned jsme jich deset nakoupili. Vlastně to bylo drahé osvětlení, protože plyn bylo možno naplnit jen v Goiânii nebo v Brasília. V roce 1976 nám Toren Kehlet daroval kromě džípu také generátor plněný benzínem, který dával zázračné světlo, tady nikdy nevídané. Přesto to mělo určité nevýhody: motor spotřebovával benzín, který se musel kupovat a dopravovat a také byl příšerně hlučný a – smrděl. V čistém vzduchu stroj vytvářel nesnesitelný zápach. Takže elektrické světlo se zapínalo občas, jen na konci týdne jako atrakce.

Cožpak děti se dříve nesetkaly s elektrickým světlem?

Ne, nikdy. Jednou Ursula vzala sebou několik chlapců do Brasília. Když vešli do našeho bytu a uviděli elektrickou lampu, začali hledat motor, protože neslyšeli hluk. Pro ně elektřina znamenala světelné, zvukové, zapáchající divadlo. Chlapci také nechápali, že lidé mohou bydlit na poschodích nad sebou. Cesta výtahem byla pro ně velkým dobrodružstvím. Jednou jeli výtahem sami a vyjeli až do nejvyššího poschodí a zjistili, že všechny dveře jsou stejné. Nevěděli kam jít. Šli po schodech a v každém poschodí klepali a ptali se, zdali tam bydlí tetička Ursula.

Jak dlouho v Bona Espero byly plynové lampy zdrojem světla?

Do roku 1986. Nejdříve z Německa dopravili šest velkých slunečních panelů a z pak z Itálie malý generátor s turbínou, kterou jsme instalovali u jezera. Ta spotřebovávala pět litrů vody za sekundu a vyprodukovala za hodinu 100 Watů elektřiny přetransformované na 12 Voltů. Potom jsme z USA přivezli osm menších slunečních panelů. Ve spojeném systému italského generátoru se slunečními panely jsme získali dostatek světla na ovětlení celého Bona Espero vevnitř i zvnějšku. V roce 1996 zničil blesk generátor u jezera. Poslali jsme ho daleko na opravu, která trvala dlouho a hodně stála. Opravený generátor se točil, ale…elektřinu nedodával.

Pomohl vám generátor poháněný větrem?

To bylo zcela okrajové zařízení. Mírné klima v Bona Espero neposkytuje mnoho větrné energie. Naše „facila vento“ – snadný vítr – (slova z esperantské hymny) si nechce hrát s naší vrtulí u generátoru a ta často odpočívá. Ale přišel okamžik, kdy došlo k opravdové revoluci v naší energetice. Devatenácté století bylo stoletím páry, a dvacáté bylo stoletím elektrické energie. To je dokladem také v Bona Espero, ačkoliv jen dva roky v konci dvacátého století, kdy stát zavedl vysoké elektrické vedení mezi Alto Paraíso a São Jorge. Bohužel chyběly 4 km k úplnému štěstí. Ale starosta Goiânie se ukázal jako velkorysý a koncem roku 1997 v Bona Espero byl vztyčen stožár s transformátorem ze 380 Voltů na 220. Celou vnitřní instalaci jsme si museli zaplatit z vlastní kapsy, ale stát se zavázal, že bude energii dodávat bezplatně. Až v roce 1998 bylo vše připraveno k odběru elektřiny. Postupně se nakupovalo mnoho lamp za peníze německého Podpůrného spolku, ledničky, pračky, žehličky, rádia, televize…

Tak jste se vrátili do konsumní společnosti jako v Turínu.

Ne zcela. Představte si, že 33 let jsme nikdy neměli dovolenou, výjimkou, kdy jsme jeli na Světové kongresy esperanta.

Kongresy nejsou vhodné na odpočinek.

Obzvlášť kongres v roce 1981.

Byli jste to vy, kdo ho inicioval?

Po příchodu prvních zahraničních esperantistů se začalo hovořit o Bona Esperu jako o „mostě“ mezi brazilským a světovým esperantským hnutím. Tento ideální most vedl k organizování prvního latinsko-amerického kongresu v Marilia v roce 1978. Mnoho zahraničních esperantistů navštívilo Bona Espero a pracovalo zde jako dobrovolníci. O tři roky později díky onomu „mostu“ se uskutečnil Světový kongres esperanta v Brazílii poprvé. Esperantisté z celého světa nikdy ještě neuskutečnili kongres na jižní polokouli. Byla to dobrá příležitost a také konkrétní návrh z Bona Espero. Světová esperantská organizace (UEA) hledala nové cesty k radikálním změnám ve vedení v roce 1974 při Světovém kongresu v Hamburku. Ursula byla zvolena do vedení UEA v roce 1977 a navrhla místo konání kongresu v roce 1977 v Brasília na rok 1981. Nesetkala se s pochopením – nějaká Brazílie, někde daleko, s diktátorským režimem, rozvojová…I generální tajemník pochyboval, zda mají v Brazílii elektrické světlo. Ursula polemicky představila Brasílii jako město jednadvacátého století, mající příznivé podmínky pro kongres, které by se obtížně nacházely v Evropě. Časem byl Ursulin návrh přijat a začaly přípravy.

Pamatuji si, že v roce 1981 vojenská diktatura, vedená generálem Figueiredou, se chtěla zdát „civilizovaná“ a plánovala stáhnout se do kasáren. Jaký to má vztah k myšlence Světového esperantského kongresu v Brazílii?

„Civilizovaně“. Poslední generál-prezident Brazílie přijal patronát nad kongresem a účastníky kongresu, kterých bylo 1.750 z 53 zemí a vyjádřil svůj názor: Jedinečná a chvályhodná je práce esperantistů. V tomto momentu velmi potřebná k harmonickému spolužití, toleranci a sbližování kultur a politicky rozhodně nutná k mírovému životu v civilizovaném světě, stranou od hrůz a ničení válek.

Generál věděl, co chtějí esperantisté slyšet. Kdo ho poučil?

Celá řada vlivných esperantistů. Předsedou LKK – Místního kongresového výboru byl dlouholetý esperantista, federální senátor José Lins Albuquerque, také jeho manželka, zvolená do výboru. Bona Espero bylo zapojeno přímo do organizování kongresu, ne jenom Ursula jako člen vedení UEA, ale také já jako hlavní delegát UEA pro Brazílii. Enivaldo Alves Silva, generální ředitel Bona Espera se stal místopředsedou LKK. Upřesnění podrobností kongresového programu žádal senátor Albuquerque audienci u všemocného ministra pro sdělovací prostředky, Saida Farhata. V této delegaci jsem byl i já. Ministr měl kabinet hned vedle kabinetu prezidenta Fifueireda. Senátor vysvětlil, že delegace žádá o podporu kongresu od vlády. Ministr odpověděl v esperantu: Vi ne devas peti. Mi estas esperantisto. (Nemusíte prosit. Jsem esperantista.) Skoro jsme spadli ze židlí. Ministr nám vysvětlil, že se esperanto učil ve čtyřicátých letech v brazilském institutu pro zeměměřičství a statistiku a prohlásil: En sia urbeto neniu estas profeto. (Doma není nikdo prorokem.)

Jak jste využili takovou náhodu?

Několik telefonátů esperantisty Saida Farhata stačilo, aby se zahájení kongresu uskutečnilo bezplatně v překrásné poslanecké sněmovně. Se stejnými podmínkami nám vláda pro konání kongresu poskytla právě dokončené Kongresové centrum, nařídila tisk plakátů a 20 tisíc prospektů o Brazílii v esperantu, uvolnila hromadné ubytování s dvěma sty lůžky, rozhodla o tisku pamětních poštovních známek a k tomu všemu ještě poskytovala účastníkům kongresu zdarma kávu po celý týden. Rád bych se ještě zmínil o krásném „národním večeru“, na kterém se představil, také zdarma, jedinečný umělecký soubor z Amazonie. Také nás nic nestálo Národní divadlo, které nám bylo poskytnuto na umělecká představení. Pochopitelně se vyskytla klopýtnutí a nedostatky. Vždyť veliký kongres byla první zkušenost tohoto druhu pro brazilské esperantisty.Na Ursulin návrh se změnil název „Somera universitato“ (Letní univerzita) na „Kongresa universitato“ (Kongresová univerzita), protože se kongres konal v červenci a to je v Brazílii zima. Nové jméno se vžilo. UEA získala pořádáním 66.Světového esperantského kongresu, stejně jako Brazilská esperantská liga.

Mělo Bona Espero nějaký zisk z kongresu?

Předem řekněme, že jsme netratili. To bylo možné díky naší práci při přípravě a průběhu kongresu. Měsíc před kongresem jsem jel do Brasília, abych tam vyučoval esperanto pomocníkům „Gazetara Servo“ (Novinová služba). Naštěstí byly prázdniny a děti odjely do svých rodin. Děti, které neměly rodiče, zůstaly v domově pod dozorem Neuzy a Vallozy. Několik dětí jsme vzali sebou. Ada, Edith, Luciane plynně mluvili esperantem a stali se maskoty kongresu. Hlavním ziskem bylo, že se Bona Espero stalo známější ve světě a získalo nové přátele. Také to způsobilo, že přijela vlna hostů a dobrovolníků.

Přijel někdo během kongresu do Bona Espero?

Po skončení kongresu přijel celý autobus esperantistů včetně výboru UEA s předsedou Grégoire Maertensem, Florou Szabó-Felsövou, Elisou Kehletovou, Renato Corsettim, Bandurem Ragnarssonem, Peterem Todorovem a Humphrey Tonkinem. Pochopitelně je vedla Ursula jako členka výboru. V noci se konala schůze vedení UEA, poprvé při svíčkách, aby se dalo za pravdu těm, kdo si mysleli, že v Brazílii nemají elektřinu. Potom se tančilo kolem ohně s dalšími esperantisty – Williamem Auldem, Victorem Sadlerem, Simo Milojevićem, Michaelou Lipari a zpívalo se. Tato dobrodružná cesta upevnila představu o Bona Espero jako o mostě mezi esperantisty z různých zemí a kontinentů.

Uvědomovali si hosté, když přešli mosty v Bona Espero, kolik potu a krve jste ztratili?

Aby se o tom mluvilo, na to nebyl čas, kromě toho se návštěva konala v období sucha, a to se na mosty zapomíná. Ostatně to nejsou žádné památky, hosté obvykle obdivují jezero a jeho zdroj vody a horu Baleno.

Přesto cesta od zdroje vody k hoře vede přes most. Myslím, že tyto tři prvky Bona Espera tvoří jeho hezký symbol.

Příspěvek byl publikován v rubrice Bona espero. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>