Obtíže memoárů: Překlady díla Tivadara Sorose

Obtíže memoárů: Překlady díla Tivadara Sorose

Humphrey Tonkin
Universita Hartford, USA
přednášku přednesl v únoru 2014 v domě překladatelů a spisovatů u příležitosti křtu knihy  „Maškaráda kolem smrti”.

maskarada kolem smrti, obal knihy

Tivadar Soros: Maškaráda kolem smrti, překlad Jindřiška Drahotová

Překládání knih se podobá jízdě na koni, čím koně lépe znáte, tím je jízda snažší. Při překladu jakéhokoliv memoáru musí překladatel znát dějinné  i osobní souvislosti a také určit, k jakému žánru dílo patří (v tomto případě se jedná o holokaust). Ale překladatele “Maškarády kolem smrti” čekají ještě další obtíže. Soros nepsal knihu ve své rodné maďarštině, ale v jiném jazyce, takže překladatel občas musel rozhodovat mezi tím, co autor napsal a co tím mínil. Především bylo nutné vyřešit problémy v textu, takže vznikaly zajímavé situace
integrity textu a překladatele. Mnoho takových problémů zůstává, pokud je kniha překládána do dalších a dalších jazyků.

Na úvod chci říci, že český překlad díla Tivadara Sorose “Maškaráda kolem smrti” mi způsobil velkou radost.   Vypráví o přežití židovské rodiny v Budapešti během druhé světové války. V každém případě je toto vyprávění pozoruhodné i dalšími dvěma fakty: Oba Tivadarovi synové se později stali význačnými osobami ve světě podnikání.  Paul Soros vynikl jako inženýr specialista na koncepci systému manipulace s volně loženým zbožím a vybavením překladišť a George Soros jako finančník. Oba synové byli filantropové: George založil Středoevropskou universitu (Central European University), která má nyní sídlo v Budapešti a Institut Otevřená Společnost (Open Society Institute), který pomáhal (i občas diskutabilně) během prvních let po rozpadu Sovětského svazu  při vytváření demokratických institucí v zemích, které dříve patřily k sovětskému bloku. George Soros mnohokrát zdůraznil vliv svého otce na svůj další úspěšný život. Hlavní klíč k pochopení tohoto vlivu je obsažen v knize Maškaráda.

Pozadí Maškarády
Tivadar napsal knihu v období, kdy se věnovala relativně malá  pozornost osudům židů ve střední Evropě. Existovaly knihy (jako Deník Anny Frankové a Se questo è un uomo od Primo Leviho), které předcházely pozdějším početným vyprávěním a studiím o holokaustu, které se objevovaly o mnoho let později, když už uplynulo mnoho času od těch hrozných událostí. Opravdu až po druhém vydání Se questo è un uomo v roce 1958 Leviho zkušenosti  získaly trochu pozornosti. Potom se objevovala vyprávění situovaná do rámce víc a více žánrového: vytvářel se žánr vyprávění o holokaustu a přežívání židů. Ti z nás, kteří studují literaturu vědí že není možno napsat text bez příslušnosti k žánru: každé dílo má svého předchůdce a dílo je vytvářeno v jeho stínu. Existuje jen málo výjimek v tónu a směru Tivadarovy knihy, která se vydala do světa až v roce 1965 z vydavatelství Stafeto v La Laguna na Kanárských ostrovech. Kniha byla napsána v esperantu.

Otázka, proč Tivadar si vybral k napsání knihy esperanto, nemá jednoduchou odpověď. Tivadar se narodil ve městě v severovýchodním Maďarsku koncem 19. století v rodině prosperujících židovských podnikatelů. Rodina podporovala svého syna a syn se snažil – měl touhu k dobrodružství a vytrvalou vůlí. Studoval práva, aby získal vyšší sociální postavení, rozvíjel svůj intelekt a když vypukla první světová válka, okamžitě se přihlásil do armády v očekávání dobrodružství. V době, kdy jen málo židů získalo důstojnickou hodnost v Rakousko-uherské armádě, on získal důvěru a byl odeslán na východní frontu, kde v období válečné prodlevy trávil čas učením se mezinárodnímu jazyku esperanto od svého přítele důstojníka. Není známo, zda použil ve válce pušku na svou obranu, když jejich pozice obklíčili Rusové a jednotka kapitulovala. Tivadar byl transportován postupně na východní Sibiř, kde byl v zajetí v táboře za řekou Amur u města Chabarovsk, kde zůstal po zbytek války.

Když válka skončila, již Rakousko-Uhersko neexistovalo. V rozlehlém východním Rusku vládl chaos a nikdo se nezajímal o množství zajatců v táborech. Jako židovský důstojník na území, kde tyto tábory byly bez ochrany proti Bílým jednotkám, které se chovaly brutálně antisemitsky, se rozhodl  z tábora uprchnout společně s dalšími zajatci. Skupina se vydala pěšky přes hory Sibiře na západ. Bylo to strastiplné putování za svobodou a trvalo mnoho měsíců. Po návratu do Maďarska, kdy se cestou vydával za rakouského důstojníka (v Moskvě) a byl jmenován sekretářem nově založeného Sovětského esperantského svazu (v Leningradě), založil v Budapešti s maďarskými spisovateli Kálmánem Kalocsayem a Juliem Baghy esperantskou literární revue Literatura Mondo. Pro tuto revue napsal fejetony na pokračování o svých sibiřských dobrodružstvích pod názvem Modernaj Robinzonoj, ve kterých použil styl a osobnost Robinsona Crusoe současnosti. Vyprávění se brzy objevilo knižně, samozřejmě v esperantu.

Při vypuknutí inflace měl Tivadar velký úspěch v obchodování s valutami. Investoval do nemovitostí a také spravoval nemovitosti pro jiné majitele. Později se oženil a měl dva syny: Pála a György. Tivadar se poněkud odlišoval od jiných podnikatelů své doby. Zdálo se, že nepracuje příliš usilovně a má vždy dostatek času pro své syny. Líbil se mu městský život, navštěvoval divadla a operu. Byl také atletem a plavcem – vždy připraven zkoušet nové věci a nabádal své syny k rozumnému riskování a užívat si vzrušení v každé činnosti.  „Život je krásný rozmanitým dobrodružstvím“ napsal v úvodu Maškarády, „ale člověk musí mít také štěstí.“

Nebudu vám vyprávět o dobrodružstvích (tento výraz používám záměrně), o kterých píše Tivadár v Maškarádě, protože se s nimi můžete sami seznámit. Stačí konstatování, že celá rodina přežila válku, často v hrůzostrašných podmínkách a dokázala si vytvořit nový život. Tivadar vyhledal zbytky esperantského hnutí v Maďarsku a brzy zorganizoval cestu na Světový kongres esperanta ve Švýcarsku v roce 1947. George, tenkrát sedmnáctiletý tam jel se svým otcem do Bernu, ale když se otec vracel do Budapešti, on zůstal ještě ve Švýcarsku zprvu s úmyslem účastnit se mládežnického kongresu esperanta v Británii. Ale když s pomocí britských esperantistů získal studentské vízum, přihlásil se na Londýnskou ekonomickou školu (London School of Economics) a později tam nastartoval svoji kariéru ve finančním sektoru zpočátku ve Spojeném království a pak i v USA. Paul byl vybrán jako člen maďarského lyžařského týmu na Olympijské hry ve Svatém Mořici a vycestoval, přesto, že měl poraněný kotník (což se mu podařilo skrýt). Uprchl ze skupiny ve Vídni a později se dostal do USA.
Když vypukla v Maďarsku vzpoura proti sovětskému režimu v roce 1956, Tivadar a jeho manželka Erzsébet přešli hranice do Vídně a pak do Nového Yorku, kde již zůstali do konce svého života.

Práce na knize
Tivadar pravděpodobně napsal Maškarádu v esperantu částečně pro své pozitivní zkušenosti s tímto jazykem v době Literatura Mondo a Modernaj Robinzonoj. Ale důležitější je fakt, že při pobytu v Novém Yorku sám neměl možnost psát v jiném jazyce. Rodina o něm prozradila, že on mluvil mnoha jazyky, ale ne všemi dobře. Většina lidí ale dokládá, že tomu tak zcela nebylo (jeho němčina byla dobrá na to, aby se mohl vydávat za Rakušana a jeho ruština stačila k tomu, aby se mohl stát vhodným kandidátem na post sekretáře sovětských esperantistů), je pravděpodobné, že jeho angličtina nebyla perfektní. Navíc je pravděpodobné, že neměl žádné kontakty s americkými vydavateli. A také by bylo zbytečné napsat knihu v maďarštině: taková kniha, napsaná židem uprchlým do USA by v Budapešti nenašla nakladatele.
Na druhou stranu, Juan Régulo Pérez, který provozoval malé vydavatelství na Kanárských ostrovech a vydával hlavně literární díla v esperantu a jehož zkušenosti ze španělské občanské války byly podobné jako Tivadarovy zkušenosti z druhé světové války, měl pochopení pro podporu Tivadarových snah a souhlasil vydat Maškarádu. Přesně nevíme, kdy začal Tivadar knihu psát a také není úplně jasné, zdali se hned od počátku rozhodl pro esperanto; ale esperantský plán už pokročil, protože Kálmán Kalocsay o něm věděl, když jsem já ho jako nadšený  student  navštívil s magnetofonem v Budapešti v roce 1963. Že kniha byla vydaná v roce 1965 bylo oznámeno na Světovém kongresu esperanta v Tokiu. V roce 1966 Tivadar navštívil Maďarsko poprvé od své emigrace po deseti letech, opět kvůli Světovému esperantskému kongresu. Krátce jsem se s ním potkal v Novém Yorku několik týdnů po esperantském setkání. Bohužel jsem v té době ještě nečetl jeho knihu a nevěděl jsem, na co bych se ho mohl zeptat. Zemřel o dva roky později.

Překlad
Byla to skoro náhoda, která způsobila, že jsem se dostal k překladu. Byl jsem požádán Tivadarovou rodinou, abych vyhotovil překlad obou Tivadarových knih pro jejich soukromé potřeby a já jsem to udělal na univerzitě v Yale, kde byla bohatá knihovna, která mi dovolovala prohloubit si vědomosti o východní frontě první světové války a o osudu budapeštských židů za druhé světové války. Kniha Modernaj Robinzonoj byla víceméně bezproblémovým úkolem, ačkoliv jsem strávil mnoho času hledáním přesné cesty, která vedla Tivadara a jeho soudruhy přes sibiřské hory na jejich cestě za svobodou. Maskerado bylo rozměrnější. Rodina vlastnila strojově psanou verzi knihy, která vypadala jako překlad originálu do angličtiny, zřejmě vyhotovený přítelkyní rodiny, která ale nebyla rodilou mluvčí angličtiny. Překlad obsahoval některé prvky, které se nenacházely ve vydané knize z roku 1965, a chyběly tam zase jiné věci. Nemohl jsem získat kompletní korespondenci mezi Tivadarem a Régulo Perézem, takže jsem se ani nemohl dovědět co znamenají ty nesrovnalosti. Nakonec jsem se rozhodl zařadit všechny prvky – plný obsah knihy z roku 1965 a přijatelné dodatky převzaté z anglického strojopisu. Kniha se tak podobá palimpsestu, ačkoliv převážně obsahuje text z roku 1965.
Rozhodl jsem se také zpřístupnit knihu pro ty, kteří se zajímají nejen o Tivadarův příběh, ale také o pozadí událostí. Jedna otázka která se nabízí při čtení textu se vztahuje k tomu, nakolik je věrné vyprávění o popisovaných událostech. Zdálo se, že vzhledem k přímému stylu vyprávění s důrazem na události samotné, je mou povinností (v tomto případě odpovědností překladatele) udělat vše pro potvrzení příběhu.
Ponořil jsem se do krutých a ponurých dějin konce války, kdy probíhal v Maďarsku holokaust. Pro Adolfa Eichmanna, architekta hromadného vyhlazování židů v předcházejícím období probíhající války v Polsku, tato záležitost nepostupovala uspokojivě. Pevně se rozhodl najít „správné“ řešení i pro Maďarsko. Když nacisté začali okupovat Maďarsko (ačkoliv ještě ne zcela ovládali situaci) začalo probíhat rychlé seskupování židů, důkladné a nemilosrdné – i přes snahy Hortyho vlády o alespoň zpomalení procesu. Proti barbarství protestovala síť zahraničních diplomatů, domy bezpečí – síť ve které hrál význačnou roli Raul Wallenberg a další osobnosti jako Charles Lutz ze Švýcarska a esperantista Valdemar Langlet (1872-1960) ze švédského Červeného kříže.

Uprostřed všeho se nalézali židé, kteří se pokoušeli chránit se osvědčením o imunitě vydávané instancemi ze Švédska, Švýcarska, Portugalska, Španělska nebo Salvadoru, anebo hledali způsoby jak uniknout. Známý „Kastnerův vlak“ umožnil mnoha židům odjet do koncentračních táborů místo do plynových komor v Osvětimi. Jiní, jako Tivadar a jeho rodina, si opatřovali falešnou identitu – masku k  – „tanci kolem smrti“ která jim pomohla přežít. Smrti by neunikli, kdyby byli odhaleni.

Jaká je Maškaráda?
Jedná se v ní víc o vyhýbání se smrti než o nemožnosti se jí vyhnout. Maškaráda je vyprávění o schopnostech a šťastných náhodách. Tivadar nám říká, že vždy ho lákalo dobrodružství a dal si za cíl vyprávět svou historii o nevýslovné hrůze ne jako o malé výjimce, ale jednoduše popisoval události podle svých pocitů – silného muže schopného přežít a pomáhat své rodině a dalším k přežití. Nejsem si zcela jistý, zda by bylo možno popsat takové vyprávění po dvaceti letech, kdy už byl tento žánr založen, a kdyby pro naše znalosti o tragédii by bylo již nesnadné pokládat události za dobrodružství. Tivadar měl výhodu, protože pracoval na poli, které bylo v základě novým prostorem, na kterém bylo možno schopnostmi a prostou dobrotou přenést morální pravdu do vyprávění. Při práci na překladu jsem se snažil co nejvíce předat toto holé vyprávění stejným způsobem a užíval jsem hojně poznámky o židech v Budapešti a vložil do kontextu Tivadarovy vzpomínky.
Vše, co se mi podařilo objevit, potvrdilo pravdu o tom, co Tivadar vyprávěl. Je možno nalézt tvrzení o faktech, které se později ukázaly jako nesprávné, nebo mínění, která by mohla interpretovat fakta jiným způsobem, ale vše dokládá, že Tivadar vyprávěl o věcech tak, jak se skutečně udály.

Tivadar je schopný vypravěč, který nám podává přesně tolik informací, kolik je nutno pro pochopení, a nezatěžuje text podrobnostmi, které by mohly oslabit účinek vyprávění. Stylem vyprávění jsou přímá vyjadření bez dlouhých introspekcí, ale jednoduché věty jsou skvěle řazeny k vyjádření sdělení. Tuto schopnost se bezpochyby naučil při čtení románů Ridera Haggarda, Julese Vernea a Arthura Conana Doyla – a také při psaní Modernaj Robinzonoj před téměř 40 lety. Kniha Modernaj Robinzonoj byla napsána naivním stylem, který měl určité slabosti, ale také zdůrazňoval Tivadarovu sílu. Když dodržoval styl Daniela Defoa, autora Robinsona Crusoe – sice ne zcela – dovoloval mu tento styl psát za použití relativně limitované slovní zásoby a prostými, neozdobnými větami. Tivadarovi přátelé z Literatura Mondo, Baghy a Kalocsay byli oba talentovaní spisovatelé, ale Tivadarova znalost esperanta byla zdá se dostatečná, ale ne zvlášť brilantní. Při čtení je cítit maďarský vliv v syntaxi a výběru slov.
Na této úrovni se nalézají obtíže pro překladatele. Co si počít s textem napsaným v jazyce,  který autor neznal do všech detailů? Odsuňme teď stranou tuto otázku a pojednejme o širší otázce – o esperantu jako o literárním jazyku a jazyku k překladům. Věřím, že mi prominete odbočení.

Esperanto – jazyk k překladu
Ačkoliv to méně platí o Maškarádě než o Modernaj Robinzonoj, je jasné (pokud mám právo o tom mluvit), že esperanto není prvním Tivadarovým jazykem, ale on byl jeho kompetentním  uživatelem a je to charakterizováno tím, jak Tivadar jazyk používá lehce, jakoby jazyk zcela vstřebal.
V případě plného zvládnutí jazyka má překladatel obzvláštní možnosti. Básník William Auld upozorňuje, že překladatelé do esperanta mají nezvyklou výhodu tím, že překládají do esperanta ze svého mateřského jazyka, jakoby stejně vládli oběma jazyky. To je také jednou z příčin toho, že překlady zaujímají tak velkou část esperantské literatury.  Já sám jsem se přesvědčil o výhodách překladů tak rozdílných textů jako jsou Shakespearova díla a Medvídek Pu.
Když Zamenhof začal připravovat svůj jazyk,  jednou z jeho prvních činností bylo překládání. Vydání z roku 1887 obsahovalo překlady z básníka Heineho společně s několika původními verši. Po krátkém věnování se Dickensovi se pustil do vrcholné literatury – Hamleta a vydal překlad čtivý a schopný pro divadelní zpracování, jen sedm let od doby, kdy byl jazyk poprvé publikován. Že esperanto je schopno oživit takový text v plné šíři, text mezinárodně známý, dokladuje právě Hamlet.

Zdá se, že v době kdy Zamenhof vytvářel esperanto, myslel na dva rozdílné jazykové vzory. Z nichž jeden bylo jidiš, jazyk, který používal venku a se svými přáteli v mládí v Bialystoku, ve městě patřící v té době Rusku. Jidiš byl domácí jazyk, prostých lidí a také dorozumívací jazyk spojující židy různých národních jazyků z různých koutů světa. Zamenhof měl ten jazyk rád a vytvořil pro něj gramatiku v době, kdy studoval medicinu na univerzitě v Moskvě.
Jiným vzorem byla pro něho latina, jazyk mezinárodní inteligence v celé Evropě ve středověku a časné moderní době – podle tradice to nebyl jazyk pro domov, ale jazyk škol a přednáškových sálů. Byl to jazyk, který Zamenhof vybral jako svůj vzor jazyka: slovník esperanta čerpá z velké části z latiny a románských jazyků a má i některé rysy latinské gramatiky, ačkoliv i zde se nalézá několik jazykových principů, které nejsou vázány k latině, ale ani k jiným indoevropským jazykům. Mimo jiné byla jeho cílem i prestiž. Jidiš bylo všeobecně pokládáno za „žargon“, za podřadný jazyk, jakýsi spojovací jazyk, který pomáhal  židům přežívat ve městech a vesnicích v Evropě – latina požívala velkou prestiž a přežívala i přes pokračující technickou revoluci, která se rozvíjela v poslední části 19. století pro elitní vzdělávání na školách a univerzitách.
Zamenhof dál překládal množství děl, mezi nimi mnoho dramat, protože dramata poskytovala příležitost popisovat lidské chování a pomáhala rozšiřovat škálu jazyka o zkušenosti, včetně všech stránek života a to rozšiřovalo slovní zásobu a upevňovalo strukturu jazyka. Naposledy přeložil celý Starý zákon. Zamenhofova příkladu brzy následovali někteří z jeho talentovaných následovníků, kteří se věnovali překladům důležitých literárních děl – románům, novelám, poezii, dramatům – do nového jazyka. Trojím cílem bylo: umožnit mezinárodní veřejnosti číst tato díla, rozšířit jazyk a hlavně  – ukázat že nový jazyk je schopen se zařadit mezi jazyky elit. Již od začátku bylo esperanto víc než jednoduchý prostředek k dorozumívání. Esperanto se rychle stávalo svými vlastními hodnotami a kulturními produkty společenskou hodnotou.

Esperanto – literární jazyk
Také původní Zamenhofovo dílo hrálo svou roli. Zamenhof složil několik často citovaných básní a další esperantisté brzy pokračovali podle jeho příkladu. Napsali první romány v esperantu; vyšly divadelní jednoaktovky. Některé z nich byly spíš „reprezentační“ než inspirativní; ale ukazovaly, že je možno i toto vyjádřit, ale ne nutně, že by se tak mělo pokračovat. Jedinečné vlastnosti esperanta lákaly talentované autory a začala se objevovat hodnotná literární díla.

Tvořit v esperantu je rozhodně jiná věc, než psát v mateřském „prvním“ jazyce, nebo v jakémkoliv jiném etnickém jazyku. Nejvíc literárních děl vycházelo z jediné literární tradice, nebo se to alespoň tak zdálo. Říkám „zdálo“ protože máme sklon podceňovat; mnoho literárních prací si mezi sebou často vypůjčuje témata a díky překladatelům formálním i neformálním,  myšlenky  rychle a definitivně přecházejí jazykové hranice. V takovém smyslu jsou všechna literární díla v jistém stupni přeloženou literaturou: díla absorbují prvky z jiných děl a nakonec si je přivlastní.
To ale neplatí pro esperanto. Zamenhof vytvořil pro svůj jazyk řadu gramatických a morfologických pravidel, jednak pevně neměnných  a jednak jen částečně. Nezabýval se  přímo otázkou sémantiky. První slovníky – vytvořené Zamenhofem a jeho následovníky – obsahovaly kořeny slov z jiných jazyků a dávaly přibližné určení významu slovům, ale z největší části ponechaly konečný přesný význam slov k rozhodnutí až časem. Takový přístup měl evidentně své negativní stránky, ale byly zde také pozitivní aspekty. Uživatelé jazyka tak byli nuceni k částečné tvorbě: mohli čerpat ze společné sémantické zásoby evropských jazyků a současně upevnit přesný význam a nuance slov v průběhu používání jazyka. A navíc jeden důležitý následek tohoto otevřeného přístupu k sémantice byl, že esperanto mělo okamžitě vytvořenou etymologickou historii: Zamenhof nejen vytvořil nový jazyk, ale zároveň i jeho historii a společnost, která vlastnila jazyk, což bylo významné.
Ti, kteří zkoušeli psát v esperantu, měli dvě možnosti – zařadit se do něčeho, co přerostlo v mezinárodní literární kulturu a podělit se s těmito kulturními hodnotami a motivy, které také čerpali ze svých vlastních národních kultur. Tímto způsobem přešli náhle ze svého intelektuálního prostředí do prostředí nového, vytvářeného postupně dalšími účastníky. Takové prostředí se stalo úžasně osvobozující. Při psaní v esperantu se rozšiřovala a rostla vydávaná díla a některé osoby – nutno poznamenat, že právě mezi nimi Kálmán Kalocsay, přítel Tivadara Sorose – se stali vzory pro vydavatele a arbitry esperantského stylu.  Je možno srovnávat situaci anglicky- a francouzsky-jazyčných spisovatelů a těch ostatních, jejichž uvědomění o stávající literatuře jim umožňovalo přijímat myšlenky a motivy od nich vycházející i přes vzdálenost a dvojjazyčnost mezi původní kulturou a kulturami přijatými. Přesto ale tyto spisovatele zatěžují vlastní kultury, ve kterých píší. Esperantští spisovatelé mají svobodný prostor pro tvorbu vlastní kulturní tradice mimo vlastní kulturu.
Zdůrazňuji tento zvláštní aspekt tvorby v esperantu proto, že zde vzniká zvláštní problém pro překladatele. Překladatelé, například z češtiny do angličtiny, nebo opačně se pohybují z jedné plně rozvinuté národní kultury do úplně jiné, kde hledání ekvivalentů může být problematické kvůli jiné kultuře a dalších jiných rozdílností, ale kde principiálně jsou všechny problémy řešitelné, zatím co z esperanta do angličtiny je nutno upravit text, který je zcela záměrně „změněn v porovnání s běžným  původním textem. A proto esperantská poezie – jejichž autoři rádi využívají tyto aspekty jazyka, které neexistují v jejich mateřských jazycích – jak je velmi dobře známo – je nepřeložitelná.

Překládání Sorose

Co se stává, a tak tomu je u Tivadara Sorose, když autor i přes svoje schopnosti vypravěče nevládne zcela perfektně převzatým idiomem esperanta? Víme o Tivadarovi, když byl aktivní v esperantském hnutí ve dvacátých letech. Ve třicátých letech, když založil rodinu, máme jen málo zpráv o jeho činnosti v hnutí. Své syny sice naučil základům esperantského jazyka, György byl pozornějším žákem než Pál.
Nakolik lze přikládat váhu ohledně stylových nedostatků autorova vyprávění, zda způsobu mluvy nebo prostě neúplného ovládnutí jazyka, nelze určit. Nebo jiným slovy: nakolik je nutné reprodukovat do angličtiny způsob,  jakým Tivadar používá esperanto? Při čtení textu má člověk čas od času dojem, že způsob výrazu je výsledkem myšlení Maďara, který překládá mateřským jazykem do písemného esperanta. Místo myšlení v esperantu, jak by činil člověk plynně ovládající jazyk písmem a mluvou, Tivadar myslí především v jednom jazyce a píše v druhém.
Při přípravě anglického překladu jsem se rozhodl v raném stádiu překládání – protože Maškaráda je především kniha vzpomínek a ne „vysoká“ nebo formální literatura – že je důležité to, co Tivadár chce říci. Esperanto se svým relativně volným vyjadřovacím způsobem a bez historických mezí je daleko víc omluvitelné, než angličtina, která je přetížená idiotismy a ucelenými narážkami. Občas byly užitečné strojopisy anglického překladu paní Sophie Bogyové, protože mi pomáhaly pochopit významy převzaté z maďarštiny, které se Tivadarovi nezdařily plně převézt do esperanta. Z toho vyplývá, že jsem mohl vytvořit text, který jistě nepřevyšuje originál, ale má vlastní návaznost a plynulost. Francouzský teoretik Jacques Derrida navrhl, že by překladatel měl pominout originální text a vytvořit text úplně nový. To jsem nechtěl, ani metaforou, snažil jsem se spojit myšlení a záměr autora s anglickým textem. Věřím, že konečný text v tomto směru bude mít úspěch, alespoň v to doufám.
Vydání mého anglického překladu v Británii v roce 2000 následovalo stejné vydání v USA 2001 (jen titul byl změněn), potom následovalo druhé vydání původního esperantského textu z roku 1965 s dodatky v esperantském překladu, které jsem objevil u pí Sophie Bogyové. Brzy následovaly překlady do němčiny a turečtiny z anglického textu a také maďarský překlad ze základní esperantské verze. Potom následovaly překlady do ruštiny a čínštiny z anglického textu a do italštiny z esperanta. Nyní následuje český překlad, také z esperantského originálu. Předpokládám, že česká překladatelka Jindřiška Drahotová znovu stanula před některými stejnými problémy, které mě trápily před 14 lety, když se snažila převyprávět příběh z esperanta do svého mateřského, sice sevřeného,  ale bohatého jazyka s dlouhou tradicí.

Předestřel jsem na úvod, že překládání se podobá jízdě na koni. Ale podobá se také sezení na přeplněném zavazadle, které se jen obtížně se dá zavřít, proto je nutno tolerovat zmačkané šatstvo po příchodu k cíli. Ale cíl byl dosažen a cesta končí v cíli. Horká žehlička dá vše do pořádku. Ptám se sám sebe, zda Derrida má stejný názor.

Příspěvek byl publikován v rubrice Články / Artikoloj. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.